OCHRANA ŽIVOČICHŮ


Živočišné druhy vznikají, určitou dobu existují a posléze vymírají. Průměrná doba existence živočišného druhu byla odhadnuta na 4 (1-10) milionů let. Většina druhů,

které existovaly během dlouhé historie Země, vymřela (uvádí se, že až 99 %). K zániku druhů dochází nejen z důvodů katastrofálních změn prostředí, ale i působením jiných, progresivnějších druhů či skupin živočichů, a v určitém smyslu i anagenezí, tj. vznikem nového druhu, přičemž původní druh zaniká („nepravé vymírání“). V předchozím textu bylo popsáno 5 hromadných vymírání (extinkcí), které proběhly v dávné geologické minulosti. Nyní jsme svědky šesté masové extinkce, která na rozdíl od všech předešlých je způsobena expanzí jediného živočišného druhu – člověka. Dochází k ní v době, kdy je pravděpodobně největší biodiverzita za celou dobu existence života na Zemi. Oproti  přirozenému vymírání (tzv. pozadí) dnes druhy mizí řádově 100-1 000x větší rychlostí. Příčinou tohoto zcela nového fenoménu v historii planety je situace, kdy se jediný druh vymanil z působení regulačních mechanismů, které po stamiliony let až dosud udržovaly všechny existující organismy ve vzájemné rovnováze a harmonii. Následkem toho je dnešní enormní nárůst lidské populace, nekontrolovatelný růst spotřeby neobnovitelných přírodních zdrojů a s tím související znečištění prostředí nerecyklovatelným odpadem. Současná situace jednoznačně směřuje ke zkáze celé biosféry. Globální ekosystém dnes vinou člověka prochází větší krizí, než byla ta, v jejímž důsledku vymřeli kdysi dinosauři. Člověk jako jediný druh komplexně využívá a ovlivňuje veškeré zdroje a ekologické niky planety, a to na úkor většiny ostatních organismů. Není před ním uchráněno opravdu nic; na planetě už nenajdeme místo, které by nebylo přímo či nepřímo ovlivňováno lidmi. Člověk je také jediným druhem, který systematicky ničí životní prostředí nejen své, ale i ostatních organismů.

Podíváme-li se podrobněji na problematiku snižování biodiverzity člověkem, pak je zřejmé, že se nejedná o problém pouze poslední doby. Vymizení tzv. megafauny (stád velkých zvířat) na většině kontinentů a území s výjimkou Afriky se nápadně shoduje s dobou, kdy se tam řádově před desítkami tisíc nebo před tisíci lety objevil člověk. Donedávna o něco lepší situace v Africe je zřejmě důsledkem koevoluce tamní fauny s člověkem; africká zvířata se včas naučila bát se člověka a vyhýbat se mu, na což fauně např. Nového Zélandu, Austrálie, Ameriky, Madagaskaru apod. již nezbyl čas. Další vlna vybíjení živočichů končící vyhubením řady druhů následovala vždy po objevení a osídlení kontinentů Evropany.

Hlavní příčinou extinkce druhů a zmíněné současné globální ekologické krize je nadměrný růst lidské populace (zejména v chudých zemích) a její spotřeby (hlavně ve vyspělých zemích). Od nich se odvíjejí druhotné příčiny, jako bezohledné drancování přírodních zdrojů a plýtvání bez snahy o trvale udržitelné využívání (více než 1/4 biomasy vyprodukované planetou si dnes přisvojuje jediný živočišný druh). Dále je to fragmentace, degradace a likvidace ekosystémů a celých biomů. Zejména tropické deštné lesy jsou v souvislosti s explozivním růstem lidské populace v rozvojových zemích a s narůstající spotřebou surovin ve vyspělých zemích zvyšujícím se tempem velkoplošně a zcela zbytečně likvidovány (10x rychleji než je možnost přirozené obnovy). Přitom nejsou obnovitelné výsadbou ani jiným způsobem. Tím dochází k nenávratné ztrátě většiny živočišných a rostlinných druhů planety, aniž by mnohé druhy byly vůbec poznány. V nejtragičtější situaci je zřejmě endemická fauna Madagaskaru, ale velmi ohrožena je i zvířena Filipín, Indonésie, Malajsie aj. Většina deštných lesů (včetně temperátních) byla bohužel zlikvidována i ve vyspělých zemích jako Austrálie, USA, Kanada. K celosvětově nejohroženějším ekosystémům patří mokřady (u nás ničeny melioracemi).

Velmi závažné je znečišťování prostředí. Dnes jsou v popředí pozornosti imise z fosilních paliv mající za následek skleníkový efekt, změny klimatu, likvidaci ozónové vrstvy. V souvislosti s globálním oteplením v kombinaci s nárůstem lidské populace a pastevectvím roste dezertifikace rozsáhlých území (šíření pouští), např. v africkém Sahelu. V blízké budoucnosti očekávané vymizení ledové pokrývky arktických moří bude mít za následek zánik ledních medvědů (hlad, utopení). Vzrůstající frekvence bouří, lijáků a hurikánů ohrožuje existenci zejména malých populací živočichů na ostrovech a v pobřežních oblastech. Obrovské lesní požáry v Austrálii likvidují kromě vlastního ekosystému i kvanta méně pohyblivých zvířat (např. koaly) a v případě zbytkových populací přežívajících na nepatrném území (např. mravencojed žíhaný, někteří klokánci) mohou znamenat definitivní zánik druhu. Kontaminace prostředí pesticidy drasticky snížila stavy některých dravců (sokol stěhovavý), ropné havárie masově likvidují např. mořské ptáky a vydry mořské. Světová moře jsou zamořena odpadky, např. plasty, kvůli nimž ročně hyne nebo v nich uvázne až milion ptáků a 100 tis. mořských savců. Neznečištěná hladina tvoří už je pouhá 4 % povrchu moří, hlavně v polárních oblastech. Oteplení a okyselení moří globálně ničí korálové útesy a hubí kril, který je hlavní potravou velryb.

Nesmírně významnou příčinou vymizení původních druhů mnohdy i v téměř neosídlených a jinak nenarušených oblastech byla a je introdukce nepůvodních druhů jako jsou potkani, kozy, prasata, králíci, kočky aj. (katastrofální následky v Austrálii a na mnohých ostrovech, např. Novém Zélandě, Havaji, Galapágách). Tyto druhy přímou predací nebo potravní konkurencí v Austrálii vyhubily mnoho druhů unikátních vačnatců. V Austrálii tak došlo k celosvětově největší extinkci savců za posledních 150 let. Nedozírné následky má např. zavlečení nepůvodních druhů mravenců, kteří jsou s to vyhubit místní členovce včetně opylovačů a následně pak na nich závislé rostliny. I u nás byly a jsou do přírody vysazovány nepůvodní druhy. K takovému konání inklinují určité skupiny lidí, např. v minulosti hlavně myslivci a rybáři, dnes i teraristé a akvaristé. Vypouštění exotických želv a ryb (želva nádherná, pirani) do přírody je velmi nerozumným počínáním. Nelze schvalovat ani snahu o reintrodukci u nás vyhubených druhů vysazováním jedinců nepůvodních subspecií a populací; takto např. byly i u nás geneticky znehodnoceny populace mnoha rybích druhů. Vypouštěním např. kožešinových zvířat (norci, mývali) z falešného soucitu, aby nemusela být utracena, vznikají nevratné škody na původní fauně. Významným způsobem šíření nepůvodních vodních živočichů je používání tzv. balastní vody k vyvažování lodního nákladu, která je pak vypouštěna v cíli plavby. Takto byl celosvětově rozvlečen "nesmrtelný" žahavec Turritopsis nutricula, který hrozí zaplavit světová moře, nebo drobný mlž slávička mnohotvárná (Dreissena polymorpha) původem z úmoří Kaspického a Černého moře, která po zavlečení do Ameriky způsobila nesmírné škody. Naopak jeden druh žebernatky (Ctenophora) byl tímto způsobem zavlečen z amerického pobřeží Atlantiku do Černého, Kaspického a Azovského moře, kde vyvolal kolaps komerčního rybolovu a dnes se šíří i do dalších evropských moří. Tato rizika výrazně vzrůstají s rostoucím propojením světa dopravní sítí a zvyšující se přepravou zboží i lidí. Tato globalizace resp. ztráta izolace působí, že Země dnes v podstatě funguje jako jediný kontinent. V Evropě se už vyskytuje na 10 tis. nepůvodních druhů živočichů a rostlin, v ČR téměř 2 tis., z toho 55 je obratlovců. Přímé ekonomické škody způsobené jen zavlečenými členovci se odhadují např. v Británii na 70 miliard Kč ročně.

Kromě nepůvodních živočichů a rostlin jsou po celém světě rychle rozvlékány nemoci včetně nově se objevujících (angl. emerging) infekčních nemocí, které ohrožují přežití řady druhů zvířat. V poslední době se ukazuje, že i v rozsáhlých rezervacích dochází k ohrožení existence některých druhů infekcemi, někdy zavlečenými od domácích zvířat (např. virové infekce u psi hyenových v Africe, virus ebola u goril). Infekce (chytridiomykóza) se významně podílejí na celosvětovém mizení mnoha druhů žab, a to i v jinak účinně chráněných oblastech. Dalším mechanismem ohrožujícím existenci některých druhů je jejich genetická degradace, nejčastěji křížením divokých předků s jejich zdomácnělými formami. Jako páté, závěrečné stadium domestikace se někdy uvádí zánik divokého předka, k čemuž již bohužel došlo u tura domácího, velblouda jednohrbého a koně domácího. Mechanismem extinkce kromě lovu je zde i vytlačování z pastvin a od napajedel a výše zmíněné křížení. To přivedlo na pokraj vyhubení např. divoké osly, jaky a velbloudy dvouhrbé.

Je rozšířen přímý, často ilegální lov (pytlačení) např. pro módu (kožešiny), odchyt a pašování papoušků, akvarijních ryb a dalších živočichů do vyspělých zemí za účelem chovu v zajetí.

 

  

Obr. Lebky ulovených opic a prasat v domorodé chýši na indonéském ostrově Siberut. Přímý lov decimuje populace divokých zvířat zejména je-li prováděn na komerční bázi. Přírodní národy existenci druhů lovených pro vlastní obživu zpravidla neohrožovaly, ale s populační explozí a používáním moderních střelných zbraní se situace mění. V tomto případě jde navíc o lov vzácných endemických druhů opic, kterým tak hrozí vyhubení (Foto P. Čolas).

 

 

ČR je bohužel na jednom z předních míst ve světě, pokud jde o ilegální obchod se zvířaty včetně ohrožených druhů (odchyty a nákupy v zahraničí, pašování, burzy). V pralesních oblastech Afriky polovinu všech bílkovin konzumovaných lidmi ve městech tvoří tzv. bushmeat ("maso z lesa") z mnohdy ohrožených (např. primáti včetně lidoopů), ilegálně lovených zvířat (v povodí Konga 1 mil. tun/rok). V některých zemích zpupná a bezohledná místní elita loví pro zábavu kriticky ohrožené pouštní antilopy adaxy, přímorožce, sajgy apod. Čína se poté, co se otevřela světu, stala hrozbou pro existenci mnoha druhů želv přinejmenším v celé jihovýchodní Asii. Některé druhy jsou známy už jen ze záchytů na čínských trzích (prodej pro kulinářské účely) a v přírodě následkem toho zanikají. Tradiční čínská medicína celosvětově ohrožuje např. i medvědy lovem pro žluč  a tygry stimulací ilegálního lovu kvůli kostem, drápům a kůžím. Mořský i sladkovodní rybolov dnes přesahuje reprodukční kapacitu u 70 % lovených druhů ryb. U řady druhů komerčně lovených ryb se dnes nesetkáváme s většími a často ani s dospělými jedinci, neboť nestačí dosáhnout reprodukčního věku (tuňáci, mečouni aj.). Jsou ohroženy např. některé druhy žraloků, jeseterů, tresek aj. Obzvláště devastující je lov vlečnými sítěmi, které likvidují veškerý život na obrovské ploše mořského dna kvůli zanedbatelnému úlovku (takto bylo zničeno dno odpovídající téměř rozloze Ruska). Komerční rybářské flotily zajíždějí na stále vzdálenější loviště (subantarktické vody u Patagonie, Nového Zélandu apod.), neboť ta tradiční u evropských nebo amerických břehů jsou už zdevastována. Nedopatřením hynou na háčcích vlečných šňůr nebo v sítích kvanta albatrosů, delfínů a mořských želv ("vedlejší úlovek"). Navíc jsou rozšířeny nehumánní postupy, např. krvavé masakry tuňáků nebo kytovců jsou i v některých evropských zemích jako "kulturní tradice" pochybnou atrakcí pro turisty.

I zdánlivě neškodné aktivity jako je rušení pozorováním, fotografováním (např. u hnízd) či vědeckým výzkumem mohou mít na citlivé druhy velmi negativní dopad. I u nás dnes na přírodu vyvíjejí rostoucí tlak nejrůznější zájmové skupiny, počínaje různými "developery", staviteli silnic, zemědělci, lesníky, rybáři, myslivci a konče sportovci (horolezci, lyžaři, horská kola, čtyřkolky, terénní motocykly), výzkumníky, fotografy a turisty. Prostor pro nerušenou existenci živočichů a přírodu vůbec se tak neustále zužuje. Paradoxem je skutečnost, že v ČR i SR se myslivci volně pohybují a loví i na území rezervací a národních parků, zatímco běžným návštěvníkům je sem omezován vstup s poukazem na rušení zvěře. Skutečností ovšem je, že tam kde se zvěř neloví, za relativně krátkou dobu řada druhů ztratí plachost před člověkem a k rušení turisty nedochází.

 

 habituace jelen wapiti

Obr. V místech, kde se neloví, ztrácí zvěř brzy plachost a přichází do bezprostřední blízkosti člověka, jako zde jeleni wapiti v turistickém kempu jednoho ze severoamerických národních parků (Foto MJ/MHe).

 

 

Snaha co nejvíce zpřístupnit atraktivní území turistům však vede bohužel i k tomu, že rostoucí návštěvnost zákonitě zvyšuje riziko zavlečení nemocí a nepůvodních druhů, ale i úmyslného či neúmyslného založení lesních požárů. Je znám případ devastace jednoho z nejkrásnějších jihoamerických národních parků požárem, který způsobil český turista.

Současnou ekologickou krizi se pokouší řešit např. strategie tzv. (trvale) udržitelného rozvoje. Její myšlenka je velmi prostá – příkladem může být např. evropská myslivost, kdy se užitková zvěř v rozumné míře loví tak, aby zůstaly zachovány tzv. kmenové stavy a došlo k obnově populace.

 

myslivost

Obr. Bažanti, hrdličky a liška zastřelení při honu. Myslivost, která má u nás dávnou tradici, je dnes spojena se značnými zásahy do přírody. Bažanty lze lovit už jen díky umělému odchovu a vypouštění. Snahu mnohých myslivců za každou cenu likvidovat „škodnou“ je třeba pokládat za anachronismus (Foto VB).

 

Veškerá dnešní opatření k ochraně přírody však zatím mají jen omezený a dílčí charakter, jediným skutečně účinným řešením by bylo zastavení růstu lidské populace a spotřeby a dosažení jejich poklesu. To je ovšem nereálné, neboť by to předpokládalo především zcela přehodnotit stávající hierarchii hodnot, současnou etiku a morálku a uvědomit si skutečnou podstatu člověka a roli našeho druhu v biosféře, čehož většina lidí není schopna a ani se o to nesnaží resp. nezajímá. Existují sice propočty, kolik ještě lidí navíc je schopna Země uživit – tyto kalkulace však jaksi nepočítají s tím, že na této planetě nežijeme sami. Důvěryhodnější jsou odhady, že pokud by se měla životní úroveň lidí na celém světě zvýšit na standard obvyklý dnes ve vyspělých zemích (při stávajícím počtu obyvatel), pak by k tomu byla již nyní nutná veškerá produkce nejméně dvou takových planet jako je Země. Lidé se stále chovají podle principu momentálního osobního, skupinového nebo regionálního prospěchu, bez ohledu na následky. Tomu napomáhá zakořeněná iluze o jedinečnosti a důležitosti člověka a absence kolektivní inteligence a disciplíny. Agresivita a další dědictví po živočišných předcích, jakož i naprogramovanost člověka zákony přírodního výběru na maximalizaci spotřeby a materiálního bohatství, se prosazují mnohem více než tolik proklamovaná lidská racionalita. Samá podstata globalizované, neustále se rozvíjející ekonomiky a "postmoderní" konzumní společnosti, která zvýhodňuje maximální spotřebu, je v rozporu s přírodními zákonitostmi a evolucí, kde je výhodou minimalizace nároků. Ze strany politiků obvykle veškeré pokusy o nápravu neuspokojivého stavu v ochraně světové biodiverzity zůstávají na úrovni prázdných proklamací, a kapitulují před zaklínadlem potřeby udržení zaměstnanosti, zvyšování životní úrovně, ekonomického rozvoje, společenského pokroku, práv a svobod jednotlivců. Snaha dohodnout se na mezinárodní úrovni je pravidelně mařena hájením "národních zájmů" a sobeckými kalkulacemi bezohledných vlád některých zemí. Je velmi pravděpodobné, že k pozitivnímu posunu nedojde, dokud situace nedospěje do skutečně katastrofického stadia a na její řešení bude již příliš pozdě. V tomto směru je pozoruhodnou koncepcí tzv. teorie planety Gaia (starořecká Matka Země) anglického vědce Jamese E. Lovelocka. (nar. 1919), která svého času vzbudila značné kontroverze. Na Zemi nahlíží jako na jakýsi superorganismus chovající se jako (geo) fyziologický systém se zpětnovazebnou autoregulací vlastní homeostázy. Biota (živé organismy) nevědomky automaticky regulují parametry biosféry, podmínkou jejíhož přetrvání je existence biodiverzity. Lovelock sám dnes odmítá udržitelný rozvoj a nahrazuje jej "udržitelným ústupem".

Vztah lidí k přírodě i kultuře se historicky vyvíjí. Zatímco před několika staletími byla samozřejmostí likvidace antických památek využívaných jako lomy na stavební materiál, dnes si v civilizovaných zemích vzdělaní lidé váží kulturního odkazu předchozích generací. Bohužel, pokud jde o přírodu, takový posun v myšlení většiny lidí dosud nenastal. Lidé si obecně neváží toho, co sami nevytvořili. Ovšem zatímco náhradou za zničená umělecká díla lze vytvořit identické kopie, u vyhubených živočichů se jedná o nevratnou a definitivní ztrátu něčeho, co vznikalo miliony let. Zejména vrstva lidí s největšími pravomocemi zpravidla postrádá jakékoli biologické a ekologické vzdělání a pak dochází mj. k toleranci např. lovu a pašování ohrožených druhů (viz případy diplomatických intervencí a medializace našich zatčených pašeráků zvířat v cizině, propuštění v cizině zadržených a do ČR předaných vykradačů orlích hnízd, vystřílení celých populací zákonem chráněných velkých šelem pytlačícími myslivci v ČR, ilegální trávení ohrožených orlů mořských návnadami na "škodnou" se zakázaným karbofuranem atd.). Totéž platí o ekologické negramotnosti některých našich novinářů, což se odráží v nekvalifikovaném informování veřejnosti o problematice zoologie a devastace biodiverzity.

V naší zemi stále přežívá názor, že zájem o přírodu a zvířata je cosi podřadnějšího ve srovnání se zájmem o kulturu a umění. Zoologické zahrady jsou mnohými vnímány jako stabilní cirkusy dobré jen k pobavení dětí a angažovanost v ochraně přírody je vnímána jako sentimentální záliba nevýznamné skupinky naivních nepřátel pokroku. Jsou zcela demagogické argumentace typu, že kvůli "jakémusi broukovi ochranáři brání stavbě dálnice a rozvoji regionu" nebo že "chrání dravce a škodnou, zatímco užitečné bažanty, zajíce a srnce (nebo dokonce lidi) nechrání nikdo". Bohužel i sdělovací prostředky často prezentují ochránce přírody včetně příslušného ministerstva (MŽP) jako jakousi malou soukromou skupinku fanatiků, kteří se kvůli svým dětinským zálibám a staromilství snaží bránit rozvoji proti zájmu většiny "rozumných" lidí. Je třeba mít na paměti, že v ČR příslušné státní orgány hájí nadřazený zájem státu a EU nad partikulárními zájmy lobbistických skupin a jednotlivců. Zanedbatelná není ani role mediálně mnohdy poněkud znevažovaných nevládních organizací typu Greenpeace nebo Děti Země, bez jejichž často radikálních zásahů by byla devastace přírody ještě daleko rozsáhlejší. Tak např. v ČR Hnutí Duha organizuje protipytlácké hlídky a další opatření pro ochranu velkých šelem. V Rakousku před lety rozsáhlé protestní hnutí, do nějž se zapojil i nositel Nobelovy ceny K. Lorenz, zabránilo likvidaci unikátních lužních lesů v nivě Dunaje u Hainburgu atd. V řadě zemí skupinky nadšených jednotlivců dokázaly zachránit v poslední chvíli před vyhubením unikátní endemické druhy živočichů. Jinde, např. v některých zemích Latinské Ameriky, bohužel převládly mafiánské praktiky, osoby bránící výnosnému kupčení s pozemky a realitami byly fyzicky zlikvidovány a příslušné druhy byly nenávratně vyhubeny. Jednou z cest k nápravě je snaha o změnu myšlení ve smyslu odklonu od orientace na konzum, o změnu postoje veřejnosti a celospolečenského povědomí, a to výchovou k pozitivnímu vztahu k přírodě už od dětského věku. Problémem je ovšem bludný kruh nezájmu a neinformovanosti rodičů a mnohých učitelů.

 

výchova

Obr. Jedinou nadějí z hlediska záchrany před globální ekologickou katastrofou je zásadní změna hodnotového systému a myšlení budoucích generací. Kladný vztah k přírodě a zvířatům je však třeba v dětech pěstovat už od nejútlejšího věku (Foto M. Havlíček).

 

U nás se ovšem situace zdaleka nejeví tak vážná jako v rozvojových zemích; dílem i proto, že v naší kulturní krajině už téměř není co ničit. Obecně lze říci, že odklon od antropocentrického nazírání (vnímání člověka jako středu vesmíru a neúcta k ostatním podobám života) na svět je příliš pomalý a devastace přírody příliš rychlá, a proto zde hrozí akutní nebezpečí z prodlení. To již ostatně nastalo; obrovský počet dosud vyhubených druhů je neodpustitelným a nenapravitelným proviněním. Předpoklad, že do konce tohoto století člověk vyhubí polovinu z mnoha milionů dnes existujících živočišných druhů je naprosto alarmující a měl by být stimulem k co nejrazantnějším opatřením, aby se nesplnil. Většina lidí bohužel vnímá a akceptuje pouze ekonomické a materiální, nikoli etické či estetické argumenty pro ochranu přírody (nemáme právo zanechat po sobě z hlediska biodiverzity chudší svět, než jsme ho sami převzali). Lidé obvykle nejsou schopni ani pochopit argumentaci, že ochrana přírody je povinností vůči následujícím, oproti nám snad kulturnějším generacím, natož přijmout myšlenku, že přírodu je nutno chránit před námi – lidmi především pro ni samotnou. Účinnější je argumentace poukazující např. na ztráty potenciálních léčiv a dalších využitelných látek se zánikem pralesních nebo mořských živočichů a rostlin. Příklady zdánlivě bezvýznamných organismů, na nichž byly nedávno získány poznatky s nesmírným významem pro biomedicínský výzkum, jsou uvedeny v následujících kapitolách o nálevnících, houbovcích, žahavcích aj.

Nejspolehlivější cestou k zajištění ochrany přírody je její ekonomicky výhodné přímé využívání cestou udržitelného rozvoje – např. regulovaný lov velkých býložravců v Africe, poplatkové odstřely, komerční ekoturistika, komerční chov atraktivních motýlů, ohrožených ryb apod. Situace v rozvojových zemích, kde se vyskytuje většina ohrožených druhů, je z hlediska prosazování ochrany přírody samozřejmě ještě mnohem méně příznivá než ve vyspělých státech (populační exploze, bída, hlad, negramotnost, kriminalita, zkorumpované režimy, politické převraty, války). Naopak ekologická uvědomělost obyvatel zemí, kde původní příroda už prakticky neexistuje, bývá vysoká (Holandsko, Británie). Často se argumentuje, že vyspělé země v této souvislosti nemají právo poučovat země rozvojové, jestliže samy v minulosti zdevastovaly přírodu na svém území. To je ovšem demagogické, neboť nenapravitelné chyby by neměly být zbytečně opakovány a zájmy zachování světového genofondu a biodiverzity by měly být povýšeny nad intraspecifické lidské vztahy a rozepře. Někteří technokraté též demagogicky využívají nevyjasněnosti podílu člověka na globálním oteplení a předstírají, že oteplení je jediným problémem ve vztahu člověk - příroda. Ten bagatelizují a s ním i všechny ostatní, což je samozřejmě zcela nesmyslné, mylné a nesmírně nebezpečné.

V dnešním globalizovaném světě může situaci i ve vzdálených regionech svým každodenním konáním ovlivnit každý jednotlivec. Např. plýtvání vodou a energií zvyšuje riziko globálního oteplení a má tak vliv mj. na populace ledních medvědů nebo afrických kopytníků trpících suchem. Prodejci dnes vehementně propagují módní zahradní nábytek z tropického dřeva meranti (Shorea spp.), tj. klíčových druhů stromů ohroženého deštného pralesa indomalajské oblasti. Dnes je hlavním důvodem kácení pralesů na Borneu a Sumatře (a tím likvidace životního prostředí orangutanů) zakládání obrovských plantáží palmy olejné, z níž se vyrábějí populární rostlinné roztíratelné margaríny a takzvaně "ekologická" biopaliva. Takzvaně ekologické trendy tak někdy mají na přírodu negativní dopad. Např. větrné elektrárny usmrcují svými vrtulemi ptáky včetně vzácných velkých dravců atd. K ohrožení některých živočišných skupin mimochodem přispěla i veterinární medicína - v Indii byla relativně nedávno "nedopatřením" prakticky vyhubena kdysi hojná supí populace (pokles na 1 tisícinu původních počtů), a to přípravky k léčení skotu (diklofenak, ketoprofen), které jsou pro supy toxické. Někteří veterináři si také v důsledku své ekologické neinformovanosti bohužel neuvědomují, že např. při potlačování nákaz nelze u kriticky ohrožených druhů nelze postupovat stejně jako u hospodářských zvířat.

Do myšlenkových klišé z dob minulých náleží dělení živočichů na "užitečné" a "škodlivé". Tento stále přetrvávající názor svědčí o nepochopení a naprosté ignoraci fungujících ekologických vazeb v přírodě. I když v aplikované zoologii pochopitelně např. parazity a tzv. skladištní, polní a lesní škůdce vnímáme jako nežádoucí a hledáme co nejúčinnější postupy k jejich tlumení, je třeba si v zájmu objektivního poznání uvědomit, že tyto druhy se ve škůdce vyvinuly, až když jim k tomu člověk vytvořil podmínky. Např. mandelinka bramborová byla neznámým bezvýznamným broukem žijícím v Americe na planě rostoucích lilkovitých rostlinách a teprve monokultury brambor vytvořené člověkem jí nabídly volnou potravní niku, které pochopitelně využila, stejně jako využila lidské dopravní prostředky k rozšíření do celého světa. K její proměně v nebezpečného škůdce tedy došlo obdobnými mechanismy, na jejichž základě se vyvíjí všechny druhy včetně nás. V tomto smyslu je též třeba chápat „význam“ (pozitivní či negativní) různých živočichů, jak bude zmiňován v dalších kapitolách. Objektivně neexistují významnější nebo méně významné druhy živočichů. Důležité jsou všechny druhy, bez ohledu na jejich využitelnost, velikost nebo atraktivitu pro člověka. Je skutečností, že pro existenci biosféry mají daleko větší význam např. mnohdy dosud ani nepoznané půdní mikroorganismy nebo mořský fytoplankton než známí a atraktivní velcí živočichové.

Nicméně z hlediska získání podpory veřejnosti a financí pro ochranu přírody je výhodné upozorňovat právě na tyto atraktivní klíčové druhy - angl. flagship (vlajková loď) species, umbrella species, tedy doslova "vlajkové" nebo "deštníkové" druhy, které upoutají zájem lidí mnohem spíše než "nějací brouci". Tam, kde se podaří zajistit přežití těchto velkých druhů (tygr, lev, orangutan, panda apod.), je určitá záruka záchrany i celého ekosystému s širokým spektrem drobnějších nenápadných a méně známých živočichů. Navíc výzkumy ukazují, že vrcholový predátor reguluje počty ostatních predátorů, kteří v případě jeho vymizení decimují druhy tvořící jejich kořist. Ztráta vrcholových predátorů tak vede ke snížení biodiverzity druhů situovaných při bázi potravní pyramidy. Je smutnou skutečností, že řadu druhů právě těch nejatraktivnějších živočichů člověk přivedl na pokraj vyhubení - např. tygr, orangutani, gorila horská, okapi, nosorožci, plejtvák obrovský, medvěd lední, panda velká, orel opičí a mnoho dalších. Poddruhy představují individuální evoluční linie s potenciálem přeměnit se časem v samostatné druhy. Proto je třeba bránit jejich vyhubení podobně jako u druhů. Není vhodné „posilovat“ populaci určitého poddruhu vysazováním příslušníků jiné subspecie. Na ochranu živočichů má bezprostřední dopad koncept druhu. Při použití fylogenetického konceptu je počet druhů jako předmětu ochrany vyšší.

Význam každého druhu je z etického a vědeckého hlediska dán již jeho pouhou existencí. Živočichové rozhodně nevznikli proto, aby sloužili člověku (jak to hlásají hlavní monoteistická náboženství) nebo aby se z nich člověk v průběhu evoluce vyvinul. Nesrovnatelně větší význam než bezprostřední materiální užitek pro člověka má to, že každý živočišný druh je nedílnou součástí přírody a hraje v ní určitou roli; nejpodstatnější význam živočichů tkví v jejich zapojení do koloběhu látek, toku energie a funkce ekosystémů. V dalším textu bude ovšem upozorňováno na konkrétní pozitivní či negativní význam skupin či druhů živočichů ze subjektivního hlediska člověka. Jsou oblasti, kde rozlišování škodlivých a užitečných zvířat zcela pozbylo smysl. To platí např. u našich šelem a dravých ptáků, které mnozí myslivci stále podvědomě vnímají jako konkurenty a hubí je mnohdy i navzdory zákonné ochraně. Skutečnou „škodnou“ jsou ovšem toulavé kočky, psi, nepůvodní psíci mývalovití, ze zajetí uniklí norci apod., kteří do naší přírody nepatří a je třeba je odstraňovat.

V ochraně ohrožených druhů zvířat hrají významnou roli zoologické zahrady. Jejich úhrnná celosvětová kapacita ovšem stačí k záchrannému chovu bohužel jen pouhého zlomku dnes ohrožených druhů. Není žádoucí chovat izolované jedince, ale je nutná mezinárodní koordinace, vytváření chovných skupin a realizace záchranných programů. Tak např. Zoo Praha vede chovnou knihu koně Převalského, největší světová Zoo v San Diegu (USA) se podílí na reintrodukci kondorů atd. Kromě této role zoologické zahrady plní i funkci výchovně-vzdělávací a vědeckovýzkumnou (např. na poli etologie, reprodukční biologie aj.). Nejpůvodnější funkcí zoologických zahrad ovšem už od dob tzv. menažerií (zvěřinců) zřizovaných při šlechtických sídlech bylo pobavit návštěvníky.

Druhová ochrana zahrnuje ochranu in situ, tj. ochranu ekosystémů a stanovišť, nebo ochranu ex situ, tj. záchranu chovem v zajetí. Mnohé druhy nelze již zřejmě zachránit v místě původního výskytu (např. někteří nosorožci, babirusa), kde je beznadějná situace, a musí být proto podnikány pokusy o jejich uchování ex situ, a to nejen v zoologických zahradách. V takových případech může výjimečně sehrát pozitivní roli i vysazení  nepůvodních druhů do přírody, vhodnější je ovšem polovolný chov v oborách apod. Známým příkladem je např. stanice Askania-Nova na Ukrajině. Záchranné reintrodukční programy mohou být úspěšné ve vyspělých a kulturních zemích (např. orlosupi v Rakousku), často však selhávají v některých rozvojových zemích, kde jsou draze a pracně odchovaná a vypuštěná zvířata v krátké době opět zlikvidována místními obyvateli. Zejména problematická je reintrodukce šelem. Zásadním problémem záchrany živočišných druhů obecně je genetická eroze resp. ztráta genetické variability v důsledku inbreedingu nebo "bottleneck" efektu u příliš malých populací. Celková velikost přežívající populace bývá i několikrát větší než tzv. efektivní velikost populace, tj. počet jedinců, kteří jsou nositeli rozdílných alel. Uvádí se, že pro krátkodobé přežití je nezbytná minimální efektivní velikost populace 50 jedinců, pro dlouhodobé přežívání 500 jedinců. Populace mnoha známých druhů zachráněných před vyhubením "v hodině dvanácté" však čítaly daleko méně přeživších zvířat a jejich budoucnost je proto velmi nejistá (např. kůň Převalského pouhých 13 jedinců). U největší kočkovité šelmy, tygra ussurijského, bylo nedávno prokázáno, že i když v r. 2005 v přírodě přežívalo ještě zhruba 500 jedinců, v důsledku přílišné genetické homogenity byla efektivní velikost této populace méně než 35 zvířat (ve skutečnosti ještě méně v kvůli jejímu rozdělení na 2 izolované subpopulace dopravními tahy a zónou průmyslového rozvoje). Taková populace i při sebedokonalejší ochraně směřuje k zániku (určitou nadějí je jen případný přísun nových alel od zvířat v zajetí). Navíc poslední sčítání zjistilo v přírodě jen něco přes 50 zvířat. Tento tristní příklad snad nejimpozantnějšího zvířete na světě názorně ilustruje potřebu vědeckého výzkumu, zoologických zahrad a budování biokoridorů. Ne nadarmo je tradičním heslem přátel přírody "Poznej a chraň!"

Posledním útočištěm mnoha druhů zvířat jsou chráněná území, jako jsou národní parky (NP) a rezervace. V řadě rozvojových zemí mimo jejich hranice již prakticky žádná přírodní ekosystémy neexistují (Indie, východní a jižní Afrika apod.). Národní parky byly obvykle vyhlašovány ne podle potřeb ochrany přírody, ale tam, kde se území nedalo využít pro jeho nedostupnost. První národní parky byly zřizovány hlavně za účelem rekreace a byly v nich hubeny šelmy – např. v prvním národním parku světa, Yellowstonském (vyhlášen r. 1872). V mnoha zemích je ochrana národních parků zcela formální, probíhá v nich kácení, těžba nerostných surovin a ničím neomezované pytlačení. Tak např. poslední volně žijící populace severní formy nosorožce tuponosého v NP Garamba byla nedávno vyhubena povstalci, kteří během občanské války v Kongu obsadili toto odlehlé území jako základnu pro své výpady.

V současnosti se zkoumá, jaká je minimální plocha rezervací schopná ještě uchovat životaschopné vzorky fauny. Přitom platí tzv. teorie ostrovní biogeografie – izolované rezervace v antropogenní krajině jsou analogií ostrovů v moři. Nevratný úbytek druhů od okamžiku zahájení izolace je tím větší a rychlejší, čím je ostrov menší a vzdálenější od ostatních ostrovů a od pevniny. U malých a rozptýlených rezervací je snaha tato biocentra propojit pomocí biokoridorů. Jako značně beznadějná se v tomto ohledu jeví situace velkých šelem a dravců, kteří k životu potřebují rozlehlá teritoria a současné rezervace nestačí k udržení jejich životaschopných populací, přičemž s rozšířením těchto rezervací v přelidněné a zdevastované krajině nelze počítat. V této situaci roste úloha budování přechodů ("ekoduktů") pro zvířata od obojživelníků až po medvědy, které omezují jejich hynutí na silnicích a umožňují propojení jinak izolovaných populací. Dálnice, silnice a železnice totiž působí velmi negativně právě tímto izolačním efektem. Houstnoucí dopravní síť stále více fragmentuje krajinu a znemožňuje migraci a výměnu genů mezi stále izolovanějšími a menšícími se populacemi.

 

   habituace jelen wapiti

Obr. Na silnicích hyne pod koly aut množství zvířat včetně ohrožených druhů. Dopravní komunikace včetně železnice mimoto tvoří bariéry fragmentující zvířecí populace a přispívající k jejich izolaci a zániku (Foto Adrian Czernik). Na druhém snímku severoamerický jelen wapiti (Foto MJ/MHe).

 

U nás je v poslední době velmi diskutován migrační koridor pro velké šelmy v oblasti Jablunkovského průsmyku; dálnice Praha-Ostrava byla navzdory požadavku MŽP uvedena do provozu bez ekoduktu a brání tak migraci velkých šelem mezi Karpatami a Českým masívem. Ochrana přírody pouze v malých ostrůvcích chráněných území  izolovaných v devastované krajině nemůže být v dlouhodobé perspektivě úspěšná. Proto u nás v poslední době např. probíhá kampaň pod názvem Zemědělská krajina - místo pro život, která má člověkem využívaná území učinit znovu obyvatelnými i pro další živočišné druhy.

 

Obr. Rozptýlená zeleň tvoří ekologickou kostru středoevropské krajiny a je základem její stability (Foto ZL).

 

Některá obdobná opatření, jako revitalizace vodních toků, byla vynucena až opakovanými katastrofálními záplavami, a i tak technokratické přístupy nadále brání těmto opatřením na středních a dolních tocích řek, v jejichž okolí nejen u nás, ale ve většině zemí světa bylo původní prostředí zničeno. S rozvojem ekonomiky zabírají stále větší plochu urbanistické a logistické celky - např. v USA je asfaltem a betonem pokryta větší plocha, než jakou zaujímají národní parky a další chráněná území.

Ve světě existuje na 10 tis. velkoplošných chráněných území, pokrývajících 9 % pevniny. K nejznámějším a nejvýznamnějším národním parkům světa patří např. v Evropě Bialowiežský NP v Polsku a Bělorusku, Yellowstonský NP v USA, NP Serengeti v Tanzanii, Krugerův NP v Jihoafrické republice, NP Kakadu v Austrálii nebo NP Galapágy v Ekvádoru. Vyhlášení rezervace nebo prohlášení druhu za chráněný samo o sobě ovšem nic neřeší, pokud není ochrana účinně prosazena a kontrolována a její porušování sankcionováno. Jako nejdůležitější se ovšem ukazuje zainteresování místního obyvatelstva, např. formou příjmů z ekoturistiky. Formální ochrana druhu bez současné ochrany jeho biotopu pochopitelně nemá žádný smysl. Příkladem selhání funkce rezervací může být projekt ochrany tygra jako erbovního zvířete Indie. Výsledkem vyhlášení 28 nových "tygřích rezervací" v 70. letech 20. století a více jak 30leté formální ochrany je redukce tygří populace na ještě méně jedinců než byl alarmující výchozí počet necelých 2 tis. jedinců (pokles ze 40 tis. před 100 lety na dnešních sotva 1200 jedinců, přitom v r. 2002 jich bylo ještě 3600). Příčinou je nezájem a korupce v orgánech odpovědných za ochranu tygrů, které ve skutečnosti podporovaly pytlačení.

V ČR v rámci kategorie velkoplošných chráněných území existují 4 národní parky: Šumava, Krkonošský NP, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. Na Slovensku je nejstarším a nejznámějším parkem Tatranský národný park (TANAP). Většina středoevropských národních parků ovšem nesplňuje kritéria IUCN, neboť podíl lidské činnosti je v nich příliš vysoký. Národní parky jsou členěny obvykle na 3 na zóny s různým stupněm ochrany, přičemž nejcennější jádrová zóna by měla být bezzásahová. Kolem některých parků bývá ještě ochranné pásmo jako jakési "nárazníkové" území, kde se toleruje větší míra lidských aktivit. Další kategorií velkoplošných chráněných území v ČR jsou chráněné krajinné oblasti (CHKO) (např. Poodří, Bílé Karpaty, Pálava), kde je lidská činnost tolerována ve větším rozsahu. Je jich 24 a spolu s NP zaujímají necelých 15 % území ČR. Mezi maloplošná chráněná území (celkem 2052) patří národní přírodní rezervace (např. Boubínský prales), přírodní rezervace, národní přírodní památky (např. Pravčická brána) a přírodní památky. Některá naše chráněná území byla zařazena do celosvětové sítě biosférických rezervací UNESCO v rámci programu Člověk a biosféra  (M & B).

Velmi diskutovanou otázkou je zasahování či nezasahování do přirozených procesů na chráněných územích. Ač z hlediska lepšího poznání dynamiky přírodních procesů by bylo ideální nezasahovat, dnes se většina odborníků přiklání k nutnosti určitého managementu i velmi rozlehlých přírodních území, jako jsou některé africké, australské nebo americké národní parky (např. regulovaný odstřel slonů, prevence zničujících požárů zakládáním preventivních kontrolovaných ohňů omezujících kumulaci hořlavého materiálu). O to více to platí u relativně malých chráněných území v hustě osídlené střední Evropě. V ČR jde např. o kosení některých luk s unikátní flórou a entomofaunou (Bílé Karpaty, Poodří), které by jinak zarostly dřevinami a zanikly. Tyto louky stejně jako např. rybníky jsou sice dílem člověka, během staletí se však již staly nedílnou součástí krajiny, zvyšují její biodiverzitu a poskytují poslední útočiště u nás ohroženým druhům. V ČR téměř nejsou přirozená jezera, proto uměle vybudované rybníky výrazně zvyšují biodiverzitu krajiny. Moderní intenzivní rybníkářství ovšem vytváří podmínky pouze pro několik druhů ryb, zatímco ostatní živočichové následkem nepřirozeně vysoké rybí obsádky, eutrofizace vody (přikrmování, hnojení) a likvidace břehových porostů mizí. Někteří lidé volají po uchování chráněných území v "původním, přirozeném" stavu z doby před zásahy člověka. Zde je však třeba si uvědomit, že Homo sapiens na našem území působil už před desítkami tisíc let, zatímco vegetační pokryv dnešního typu s příslušnou flórou a faunou se zde začaly formovat teprve před necelými 12 tis. lety po ústupu pevninského zalednění. Je ovšem skutečností, že velmi dlouho byl dopad člověka na krajinu a faunu poměrně malý; drastické změny nastaly zejména od 19. století. Podobně kontroverzní otázkou jsou nepůvodní druhy. Např. část druhů lovné zvěře a ryb u nás není původní a některé ničí chráněnou vegetaci v rezervacích, takže ze strany ochrany přírody je snaha je odstranit, což naráží na odpor myslivců (např. kamzík, dříve i koza bezoárová).

Ochranou biodiverzity na globální úrovni se zabývají mezinárodní organizace na ochranu přírody. Z nich nejvýznamnější a největší je Světový svaz ochrany přírody (The World Conservation Union), který si ponechal zkratku pocházející z jeho původního názvu Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN). Má řadu komisí, např. Komisi pro přežití druhů (Species Survival Commission - SSC) a vydává Světový červený seznam, v němž jsou uvedeny ohrožené druhy živočichů. Podle jednoznačných kritérií (charakter rozšíření, populační početnost a dynamika a jejich dlouhodobé trendy) definuje několik kategorií ohrožení resp. rizika extinkce. Jsou to druhy vymřelé (extinct, EX), druhy vymizelé z přírody (extinct in the wild, EW), druhy kriticky ohrožené (critically endangered, CR), druhy ohrožené (endangered, EN), druhy zranitelné (vulnerable, VU) a druhy blízké ohrožení (near threatened, NT). Kategorie CR, EN, VU se souhrnně označují jako threatened, tj. česky opět jako ohrožené. Jednotlivé země vydávají vlastní seznamy. Podle Červeného seznamu ČR (který však nemá právní platnost a jeho funkce je informační) je téměř polovina našich druhů obratlovců ohrožena. Z téměř 400 druhů obratlovců ČR je zhruba polovina chráněna zákonem. Největší mezinárodní nezávislou ochranářskou organizací je Světový fond na ochranu přírody (World Wide Fund for Nature, dříve World Wildlife Fund, WWF) s pobočkami ve 40 zemích, podílející se na 1300 projektech financovaných z charitativních příspěvků a z necelé poloviny vládami Nizozemska, Británie a USA. Obchod vzácnými a ohroženými druhy omezuje a reguluje Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy živočichů a rostlin (Convention on International Trade in Endangered Species, CITES), zvaná též Washingtonská konvence. Nejohroženější druhy jsou uvedeny v přílohách I a II této úmluvy. Dále je zde mezinárodní úmluva o ochraně mokřadů, podle místa podepsání v Íránu nazývaná Ramsarská úmluva; týká se hlavně ochrany vodního ptactva. Existuje rovněž Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, Úmluva o ochraně evropské flóry a fauny a přírodních stanovišť (tzv. Bernská úmluva) a Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (tzv. Bonnská úmluva - CMS). Na konferenci OSN v Rio de Janeiru v r. 1992 byla přijata Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD), která sice vytvořila solidní základ pro opatření zabraňující poklesu biodiverzity, dnes je však zcela zřejmé, že se její úbytek nepodařilo zastavit. Ve vytvoření sítě evropských chráněných území by měl vyústit program Natura 2000, vycházející ze Směrnice o ochraně volně žijících ptáků a tzv. Směrnice o stanovištích Rady Evropských společenství. Na jejich základě byly vyhlášeny ptačí oblasti a dále tzv. evropsky významné lokality chránící cenné biotopy s výskytem vzácných živočichů a rostlin. Dochází zde namnoze k překryvu s již existujícími chráněnými územími. U nás bylo vyhlášeno kolem 40 ptačích oblastí; u některých došlo ke konfliktům s ekonomickými zájmy, přeneseným až na mezinárodní scénu. V ptačích oblastech je podporován k přírodě šetrný způsob hospodaření. V r. 2005 přijala vláda ČR dokument Strategie ochrany biologické rozmanitosti ČR.

V ČR má ochranu přírody na starosti zejména Ministerstvo životního prostředí (MŽP, založené r. 1990 jako jedno z posledních v Evropě), Česká inspekce životního prostředí, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) a referáty životního prostředí okresních úřadů. Výčet zvláště chráněných druhů organismů včetně živočichů podává Zákon o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.) a navazující vyhláška MŽP č. 395/92. Sb. Významnou nevládní organizací působící v této oblasti je Český svaz ochránců přírody (ČSOP). Pro individuální péči a záchranu jednotlivých živočichů byla vytvořena Národní síť stanic pro handicapované živočichy, pokrývající celé území ČR.

S druhovou ochranou živočichů, biodiverzity a přírody vůbec bychom neměli ztotožňovat ochranu zvířat ve smyslu ochrany proti týrání, která po desetiletích ignorování dnes v ČR nabývá na významu, bezprostředně se týká veterinární profese a je na VFU Brno vyučována v rámci samostatné disciplíny.

 

 

Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.