Kmen: HOUBOVCI, HOUBY (PORIFERA)

Název je odvozen z lat. porus = otvor, řec. forein = nosit. Řada slov týkajících se houbovců má základ v latin. spongia = houba (viz též angl. sponge, slovensky špongia). Jde o vodní, převážně mořské živočichy. Žijí přisedle, často tvoří kolonie, které jsou prakticky nepohyblivé a připomínají více rostliny než živočichy. Houbovci nemají vytvořeny tkáně ani orgány a jejich buňky se vyznačují značným stupněm autonomie. Z toho vyplývá enormní schopnost regenerace. Jsou obvykle bez symetrie, méně často mají radiální symetrii. Vakovité tělo je tvořeno dvěma vrstvami buněk, které jsou obdobou ektodermu a entodermu, mezi nimiž se nachází rosolovitá hmota mezoglea. Povrch hub je poset póry (ostium, plurál ostia, ostie), jimiž živočich nasává vodu, která pak odchází větším otvorem v horní části zvaným osculum. Z hlediska získávání potravy jsou houby mikrofágové neboli filtrátoři s intracelulárním trávením.

Obr. Schéma a „schránka“ houbovců. Povrch houbovců je poset drobnými póry (tzv. ostie), jimiž živočich nasává vodu, která pak odchází větším otvorem v horní části zvaným osculum. Na fotografii jsou dobře patrná právě oscula, zatímco ostie jsou při tomto zvětšení nepostřehnutelná (Foto OS).

Jednotlivé buňky se specializují na různé funkce. Např. vnitřní vrstvu odpovídající entodermu tvoří límečkovité buňky s bičíkem – choanocyty. Choanocyty fagocytují potravu a kmitání jejich bičíků umožňuje průtok vody houbou. V mezoglei jsou přítomny archeocyty se schopností fagocytózy a améboidního pohybu (proto zvané též amébocyty), které se mohou diferencovat v řadu dalších typů buněk s různými funkcemi. Vnitřní kostra je tvořena fibrilárním proteinem sponginem (derivát kolagenu) nebo prostorovou sítí jehlic z  uhličitanu vápenatého nebo oxidu křemičitého, nejčastěji je však kombinací obojího. Běžná je symbióza s fotosyntetizujícími organismy - sinicemi, řasami nebo obrněnkami, ale i s řadou bezobratlých živočichů.

Obr. Schéma choanocytu. V horní části buňky jsou plazmatické výběžky vytvářející charakteristický límeček. Uprostřed límečku je ukotvený dlouhý bičík, který svým kmitáním umožňuje průtok vody houbou (OS podle Sedláka, 2000).

Základem tělní stavby houbovců je váček resp. pohárek, který má různě složité vnitřní dutiny fylogeneticky odvozené zprohýbáním stěny houby. Nejjednodušší je askonový typ s jednoduchou dutinou, složitější je sykonový typ s vchlípeninami uvnitř základní dutiny a nejsložitější je leukonový typ s dutinou, která je rozdělena do mnoha komůrek propojených kanálky.

Obr. Základní tělní stavby houbovců, které se liší především uložením choanodermu (entodermu) s choanocyty (na schématech vyznačeno červeně). Modře je vyznačen směr proudění vody. 1) askon, nejjednoduší typ s choanocyty pouze ve spongocoelu (trávicí dutině); 2) sykon, choanocyty jsou soustředěny v přívodních kanálcích, které bývají částečně rozšířeny do komůrek; 3) leukon, v mohutně zesílené tělní stěně je hustá síť kanálků spojujících mezi sebou komůrky vystlané choanocyty (OS podle Sedláka, 2000).

Většina hub jsou hermafrodité. Jejich rozmnožování je nepohlavní i pohlavní. U sladkovodních druhů dochází ke vnitřnímu pučení – gemulaci, kdy archeocyty ve speciálním obalu o velikosti špendlíkové hlavičky (gemule) po zániku mateřského organismu přečkávají ve stavu anabiózy a extrémní odolnosti nepříznivé podmínky (zimní mrazy, vyschnutí) a později z nich vzniká nová kolonie.

Houba mycí (Spongia officinalis) je druh ze Středozemního moře, v minulosti využívaný pro svou sponginovou kostru k mytí. Nadměrným sběrem byly její populace silně zdecimovány. Dnes jsou houby zkoumány jako potenciální zdroj léčivých látek včetně protinádorových. Využívají se i jako modelové organismy biomedicínského výzkumu ke studiu zákonitostí regenerace, morfogeneze, diferenciace, kmenových buněk a vzniku imunitního systému. Několik druhů hub se vyskytuje i v ČR. Vytvářejí povlaky a útvary na kamenech, rostlinách a dalších objektech ve vodě.

Odkaz na fotogalerii houbovců. (funkční adresa 31. 1. 2012).

Kmen: VLOČKOVCI (PLACOZOA)

Nejjednodušší známí volně žijící (neparazitičtí) živočichové. Vločkovec (Trichoplax adhaerens) žije na dně moří, má ploché tělo nepravidelného tvaru měřící několik mm. Postrádá symetrii a tedy i předozadní osu (polaritu). Je tvořen dvěma vrstvami obrvených diploidních buněk, mezi nimiž je tetraploidní syncytium. Nadzvednutím středu těla od podkladu vytváří přechodnou trávicí dutinu. Obsahuje pouze 4 typy buněk (např. člověk jich má přes 300 typů). Má malé chromosomy a jeho jaderný genom je nejmenší v živočišné říši, zatímco jeho kruhový mitochondriální genom je v živočišné říši největší a nejprimitivnější. Nedávno byla na základě nových poznatků částečně "rehabilitována" tzv. plakulární hypotéza švýcarského zoologa Bütschliho, kde byl vločkovec použit jako model vzniku mnohobuněčných organismů. Díky svým unikátním vlastnostem jsou výhodným modelem k výzkumu regenerace, principů koordinace buněk, homeoboxů apod.

Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.