Podkmen:
ŠESTINOZÍ (HEXAPODA)
Tělo členěno na
tagmata: hlavu, tříčlánkovou hruď se třemi páry končetin a zadeček.
Třída:
skrytočelistní (Entognatha)
Orgány ústního
ústrojí (kusadla a čelisti) jsou hluboce zanořené do hlavové schrány. Žijí
většinou v půdě.
Podtřída: chvostoskoci (Collembola)
Drobní bezkřídlí
členovci dlouzí nejvýše několik mm. Na zadečku mají unikátní
skákací aparát s vymrštitelnou
vidličkou. Jsou převážně saprofágní, vyskytují se v opadance, mechu, ve vodě a
dokonce v zimě na sněhu. Jsou významnou složkou edafonu, uplatňují se při
půdotvorných procesech. Jejich populace patří k nejpočetnějším mezi živočichy,
spolu s korýši, hlísticemi a roztoči. Využívají se k laboratorním
ekotoxikologickým testům. Teraristé jimi krmí mláďata drobných plazů a
obojživelníků.
Obr.
Chvostoskok (Obr. OS).
Třída: hmyz,
jevnočelistní (Insecta = Ectognatha)
Druhově
nejpočetnější (a tedy evolučně nejúspěšnější) skupina členovců, je popsán asi 1
milion druhů, existujících druhů se odhaduje několikanásobně větší počet.
Největší diverzita hmyzu je v biomu tropických deštných lesů; zejména v
relativně nedostupných korunách stromů se ukrývají kvanta nepopsaných druhů.
Řády hmyzu lze rozdělit na dvě skupiny:
Hemimetabola (hmyz s proměnou nedokonalou)
Skupina zahrnuje řády: jepice (Ephemeroptera),
vážky (Odonata), pošvatky
(Plecoptera), švábi (Blattodea),
všekazi, termiti (Isoptera), kudlanky (Mantodea),
rovnokřídlí (Orthoptera), strašilky (Phasmatodea),
škvoři (Dermaptera),
pisivky (Psocoptera), Phthiraptera (vši a všenky),
polokřídlí (Hemiptera).
Holometabola (hmyz s proměnou
dokonalou).
Obecná
charakteristika
Ústní ústrojí hmyzu
je tvořeno horním pyskem (labrum),
párovými kusadly (mandibulae),
párovými čelistmi (maxillae)
a spodním pyskem (labium). Maxily
nesou čelistní makadla (palpi
maxillares), na labiu jsou pysková
makadla (palpi labiales).
Obr.
Kousací ústní ústrojí brouka (Obr. JC).
Tykadla (antennae)
jsou orgány čichu a hmatu. Základním výchozím typem je ústní ústrojí
kousací, ostatní typy jsou z něj
odvozeny (sací, bodavě sací, lízací aj.). Všechny části ústního ústrojí, kromě
labra, jsou končetinového původu (viz tab. 1). Ústní ústrojí podle směru s
podélnou osou těla je prognátní (dopředu ve směru osy těla), ortognátní (směřuje
dolů kolmo na osu těla ) a opistognátní (směřuje dolů a zpět proti ose těla v
ostrém úhlu) (z lat. pro = před, řec. orthos = rovný, opisthen = vzadu, gnathos
= čelist). Prognátní ústní ústrojí mají např. škvoři, ortognátní švábi nebo
kobylky a opistognátní mšice. Kusadla a čelisti nejsou na rozdíl od
skrytočelistných zanořeny do hlavové schránky. Hematofágní hmyz dělíme na
solenofágy a thelmofágy, kteří se liší utvářením ústních ústrojí, rychlostí sání
a vlastnostmi slin. Solenofágové
(vši, komáři, blechy) mají dlouhé a tenké bodavé ústrojí, sají rychle a přímo z
cévy, takže se netvoří hematom.
Thelmofágové (ovádi, muchničky, koutule) mají robustnější bodavé ústrojí,
agresivní enzymy slin, sají pomalu a vyvolávají hematomy.
Tělo hmyzu je
členěno na tři oddělená tagmata:
hlavu, hruď a zadeček. Hruď vzniklá splynutím 3 původních článků se dělí na
předohruď, středohruď a zadohruď (pro-,
meso-, metathorax) a nese tři páry
končetin. Meso- a metathorax navíc může nést po jednom páru
křídel (celkem 2 páry). Křídla jsou
považována za duplikaturu tělní stěny, která se rozprostřela do horizontální
roviny. Předpokládá se, že se mohla vyvinout z tracheálních žaber. Jsou
vyztužena žilkami (trachejemi), tvořícími nervaturu křídel. Podél žilek jsou
uloženy nervy a jemné kanálky, jimiž proudí hemolymfa. První pár křídel bývá
přetvořen u jednotlivých řádů v krovky (elytrae), polokrovky (hemielytrae) nebo
krytky. Klidová poloha křídel se odráží i v systematice hmyzu. Je však třeba si
uvědomit, že hmyz ve sbírkách (a následně na ilustracích) mívá křídla
vypreparovaná v nepřirozeně roztažené poloze za účelem jejich lepší
viditelnosti. Křídla hmyzu kmitají až 1000x za sekundu.
Obr.
Aktivní let během celé evoluce
živočichů vznikl nezávisle 4x, přičemž poprvé to bylo právě u hmyzu. Na obr. letící
šídlo modré (Aeshna
cyanea)
(Foto PP).
Článkovaná končetina
je obvyklé stavby (viz Arthropoda) a základním typem je končetina kráčivá. Z ní
se vytvořily další typy končetin: lapací, skákavé, hrabavé a plovací. Zadečkové
články jsou vždy bez končetin, ale poslední články mohou nést z původních
končetin odvozené článkované štěty
(cerci), klíšťky, kladélko a z
něj vzniklé žihadlo,
dýchací trubičku (sipho) aj.
Ve střevě se
přerušovaně nebo kontinuálně syntetizuje
peritrofická matrix (p. membrána) z chitinu a zvláštních bílkovin, obalující
přijatou potravu a chránící sliznici před trávicími šťávami a mechanickým
poškozením. Je perforována drobnými póry a trávení probíhá obvykle uvnitř tohoto
obalu. Typ této matrix hraje významnou roli při vývoji patogenů v přenašečích. U
polokřídlých (Hemiptera) sajících rostlinné šťávy je vytvořena
filtrační komora umožňující
transport sacharidů přímo do rekta, odkud se vylučují jako hyperosmolární
medovice. Jde přitom o přestup střevní stěnou díky těsnému kontaktu počátečního
a zadního úseku střeva, někdy v protiproudovém uspořádání, který umožňuje
přebytečným sacharidům a vodě obejít hlavní trávicí proces ve střední části
střeva, kdežto koncentrované dusíkaté látky jsou trávení vystaveny.
Hmyz často využívá
extra- i intracelulární symbionty
(bakterie, houby, prvoky), kteří plní trávicí a metabolické funkce (trávení
celulózy, syntéza vitaminů aj.). Termiti však dokáží vytvářet i vlastní
celulázy. Buňky obsahující symbiotické bakterie se nazývají mycetocyty.
Vyskytují se hlavně v tukovém tělese, střevě a gonádách a jejich agregací
vznikají orgány - mycetomy. Přenos
symbiontů na potomstvo se děje orálně, např. kontaminací potravy trusem rodiče
či pomocí zvláštních kapslí, jež jsou součástí vajíček, nebo transovariálně. U
termitů a švábů žijí symbiotičtí prvoci ve výchlipkách střeva zvaných
fermentační komory. Metabolické dráhy symbiotických bakterií, prvoků a termitů
jsou vzájemně integrovány. U termitů mohou prvoci trávící celulózu tvořit až 25
% hmotnosti hmyzího jedince.
Funkčním analogem
jater obratlovců a chloragogenní tkáně kroužkovců je u hmyzu tzv.
tukové těleso hrající klíčovou roli
v intermediárním metabolismu. Prostupuje tělem od hlavy do zadečku a zasahuje i
do končetin. Leží v mixocoelu, jeho periviscerální část obaluje trávicí trakt,
kdežto periferní část je uložena pod kutikulou. Má bělavou barvu a obsahuje řadu
typů buněk, zejména trofocyty neboli adipocyty, dále např. mycetocyty a urocyty,
v nichž se shromažďuje kyselina močová jako konečný produkt metabolismu dusíku.
Funkcí tělesa je syntéza, ukládání, mobilizace a sekrece řady látek, především
bílkovin, glykogenu a lipidů. U larev jde především o syntézu a ukládání rezerv
pro růst a svlékání, u imag pro reprodukci a let. Pokud imaga nepřijímají
potravu, žijí z rezerv vytvořených v tukovém tělese během larválních stadií.
Metabolismus v tukovém tělese je řízen mj. juveninem a ekdysonem. Na rozdíl od
obratlovců je u hmyzu významným sacharidem
trehalóza, mající především
transportní funkci.
Vylučovací ústrojí
reprezentují mnohočetné malpighické
trubice ektodermálního původu, které filtrují hemolymfu mixocoelu a
metabolity (moč) odvádějí do proktodea na hranici s mezodeem.
Dýchací soustavu
tvoří vzdušnice (tracheje), které se
postupně větví na stále jemnější větévky, končící jako tracheolární buňky s
výběžky (tracheolami) přímo u jednotlivých buněk příslušných tkání. Na rozdíl od
obratlovců zde tedy chybí zprostředkování transportu dýchacích plynů krví.
Vzdušnice jsou ektodermálního původu a jsou vyztuženy spirálovitě stočeným
vláknem (taenidium, intima), které se svléká spolu s kutikulou. Ústí trachejí na
povrchu těla označujeme jako spirakula
neboli stigmata. Jsou opatřena
chlopněmi a filtry, bránícími vysychání evaporací a vstupu prachových částic,
bakterií a parazitů.
Obr.
Schéma vzdušnic hmyzu (Obr. JC).
Oči jsou vždy
složené - oculi compositi, u
některých řádů doplněné jednoduchými očky -
ocelli. Mnoho skupin hmyzu je v noci
neodolatelně přitahováno světlem, což se využívá k odchytu (UV zářivky). Zvuky
vnímá hmyz pomocí tympanálních
orgánů, což jsou adaptované chordotonální orgány (viz členovci). Vyskytují se u
stridulujících skupin hmyzu a též u nočních motýlů, kteří jimi registrují
echolokaci netopýrů. Jedná se o membránou krytý úsek tracheálního systému
srostlý s kutikulou a napojený na senzorický neuron. Jsou uložené v končetinách,
zadečku nebo zadohrudi. Tykadla jako sídlo čichu mohou být nápadnější a zpeřená
u samců, kteří pomocí nich vyhledávají samice vysílající feromony (komáři, noční
motýli aj.).
Součástí
endokrinního systému jsou na mozek
nasedající corpora cardiaca a
corpora allata a v 1. hrudním článku
ležící předohrudní žláza - glandula
prothoracica. Corpora cardiaca jsou nadřazena předohrudní žláze, která
produkuje svlékací hormon - ekdyson.
Vylučují do hemolymfy aktivační hormon
(PTTH) vznikající
v neurosekrečních buňkách mozku,
který ovlivňuje tvorbu ekdyzonu a
hormonu exuviálního, jež umožňují přechod od instaru k dalšímu instaru a
řídí svlékání svrchní vrstvy kutikuly. Corpora allata produkují
juvenilní hormon (juvenin) - hormon
řídící larvální vývoj a bránící vývoji znaků dospělce.
Trubicovité pohlavní
orgány, varlata nebo vaječníky, jsou uloženy v zadečku, který někdy bývá
vaječníky zcela vyplněn a nabývá značných rozměrů (termiti). Stavba kopulačních
orgánů je druhově specifická a je využívána k determinačním účelům. Vajíčka jsou
polylecitální, mozaiková, dělení superficiální. U některých blanokřídlých je
známá polyembryonie, u některých
řádů partenogeneze a
heterogonie.
Obr.
U hmyzu dochází k vnitřnímu oplození. Některé druhy se vyznačují různě složitými
pářicími rituály. Na obr. muchnice březnová (Bibio marci). U tohoto druhu je
dobře patrný pohlavní dimorfismus. Samec (na obr. vlevo) má velmi velké oči,
naopak samice (vpravo) je má malé. (Foto OS).
Obr.
U řady druhů hmyzu se projevuje pohlavní dimorfismus ve tvaru tykadel. Jelikož
jsou na tykadlech čichové receptory umožňující detekci feromonů, které v době
rozmnožování vysílají samice, bývají tykadla samců hustě zpeřená. Na obr.
nesytka maliníková
(Pennisetia
hylaeiformis).
V popředí je samec se zpeřenými tykadly (Foto OS).
Proměna (metamorfóza) hmyzu může být
nedokonalá (hemimetabolie), kdy se
larva s každým svlékáním stále více podobá dospělci (imago),
v nějž se přímo přemění posledním svlékáním. Larvy hemimetabolního hmyzu bývají
označovány jako nymfy.
Proměna
dokonalá (holometabolie) je typická tím, že se larva dospělci
nepodobá a posledním svlékáním se mění v kuklu (pupa), z níž se po nějaké době líhne dospělec. Jednotlivá stadia
vývoje larev označujeme jako instary.
Kukla představuje klidové stadium, vykazující jen minimální pohyb. Kukly jsou
někdy pokryty poslední larvální svlečkou - pupariem nebo jsou obaleny vlákny
zámotku (kokonu). Přeměna larvy v kuklu se děje složitým procesem, který je
řízen homeotickými geny a jehož
součástí je histolýza tkání a poté
jejich novotvorba - histogeneze. Soudě podle biodiverzity obou skupin, evolučně
mnohem výhodnější je holometabolie (téměř 90 % druhů). Její biologický význam
lze spatřovat v tom, že zamezuje intraspecifické potravní konkurenci mezi
larvami a dospělci (živí se různou potravou).
Ontogenetický vývoj
hmyzu závisí na řadě vnějších faktorů, které jej výrazným způsobem vývoj
ovlivňují, např. teplota, vzdušná vlhkost, potrava a její kvalita. Při vyšší
teplotě a vlhkosti prostředí proběhne vývoj od vajíčka po dospělce rychleji
(např. u blech). Z vnitřních faktorů se hlavně uplatňuje hormonální řízení.
Diapauza představuje útlum
metabolismu umožňující překonat nepříznivé podmínky prostředí, u nás nejčastěji
zimní období. Je podmíněna geneticky a zahájena např. změnou fotoperiody (délka
světelného dne). Toto stadium se může týkat vajíčka, larvy, kukly nebo imaga. U
larev nastává před svlékáním, takže po ukončení diapauzy dojde k ekdysi.
V komunikaci hmyzu
hrají zásadní roli feromony, které
jsou detekovány čichovými orgány, tj. především tykadly. Mají též funkci
orientační, integrační (ve společenstvech sociálního hmyzu) aj. Využívají se k
boji s hmyzími škůdci (feromonové lapáky). Ačkoli chování hmyzu je založeno na
instinktech, je hmyz schopen i učení a např. mravenci se učí jen 2-3x pomaleji
než potkani. Hmyz vykazuje širokou škálu mimetismu, od kryptického vzhledu po
aposematismus (varovné zbarvení).
Obr.
Řada druhů hmyzu využívá k ochraně kryptické zbarvení. Na obr. zástupci
tropických rovnokřídlých (vlevo) a polokřídlých (vpravo) napodobující
zbarvením i tvarem listy
(Foto OS, Kostarika).
Jedním z důvodů
evoluční úspěšnosti hmyzu jsou metamorfóza, výkonné smysly, složité instinkty a
vzorce chování včetně péče o potomstvo, enormní adaptabilita, ovládnutí souše a
zvládnutí letu. Aktivní let během
celé evoluce živočichů vznikl nezávisle 4x, přičemž poprvé to bylo právě u
hmyzu. Hmyz ve vzdušném prostoru obsazuje denní i noční časovou ekologickou
niku, podobně jako ptáci a netopýři. Jediným prostředím, kam hmyz až na
zanedbatelnou výjimku nepronikl, jsou mořské ekosystémy (ty obsadili blízce
příbuzní korýši).
Ze subjektivního
pohledu člověka lze dělit hmyz na škůdce rostlin, skladištní škůdce potravin a
materiálů (vlna), parazity a vektory chorob. Škodlivých druhů je však pouhé 0,5
%. Mnohé druhy se uplatňují kladně jako opylovači, predátoři a parazitoidi
škůdců. Některé druhy se uplatňují produkcí potravin (med) a surovin pro průmysl
(hedvábí). Význam hmyzu se odráží v intenzivním
entomologickém výzkumu (řec. entoma = hmyz). U přírodních národů a
v některých vzdálených zemích tvoří hmyz odedávna složku
výživy lidí. V poslední době se
konzumace různě kulinárně upraveného hmyzu stává módní záležitostí i ve
vyspělých zemích.
Obr.
O hmyzu se v posledních letech začíná hovořit jako o potravině budoucnosti. Tzv.
entomofágii, tedy konzumaci různě kulinárně upraveného hmyzu lze při různých
příležitostech vyzkoušet i v České republice. Nejčastěji používanými zástupci
hmyzu jsou cvrčci a brouci potemníci, u kterých se konzumují především larvy a
kukly
(Foto OS).
Řada druhů je dnes v ČR
ohrožena, zejména chemizací, ničením stanovišť, ale i intenzivním lesním
hospodařením. Např. ponechávání metrů dřeva v lesích přes léto s následným
odstraněním vede k selektivnímu vychytávání potomstva vzácných xylofágních druhů
brouků, podobně je tomu při likvidaci suchých a padlých stromů. Analogicky
působí v krajině světelné billboardy, které z širokého okolí přitahují hmyz,
jenž je ztracen z hlediska produkce potomstva. Zavrženíhodná tradice vypalování
trávy v předjaří představuje masovou likvidaci hmyzu.
Obr.
Vypalování trávy představuje masovou likvidaci hmyzu i dalších bezobratlých
(Foto OS).
Obr. Mezi naším hmyzem najdeme řadu vzácných, ohrožených a chráněných druhů, jako je např. tento ploskoroh z řádu síťokřídlých. Základem druhové ochrany je zde důsledná ochrana stanovišť, v tomto případě stepních biotopů (Foto OS).
Obr.
Řada lidí sbírá hmyz, např. brouky nebo motýly. Zde
je třeba si uvědomit, že sbírání hmyzu nelze stavět na roveň např. se sbíráním
známek; ačkoli se jeho vliv na populace hmyzu mnohdy bagatelizuje, u mnoha
ohrožených druhů může být právě ono tou "poslední kapkou" přispívající k zániku
daného taxonu
(Foto OS).
Podtřída:
bezkřídlí (Apterygota)
Primárně bezkřídlý
hmyz. Do řádu šupinušek (Thysanura)
patří rybenka domácí
(Lepisma saccharina).
Žije synantropně na vlhkých místech v domácnostech (klosety, koupelny, komory)
jako neškodný hmyz s noční aktivitou. Její název je odvozen od stříbřitých
šupinek. Na posledním článku těla má 3
štěty – párové cerky a nepárový terminální filament.
Obr
Podtřída:
křídlatí (Pterygota)
Středohruď a zadohruď
nesou po páru křídel, která mohou být sekundárně redukována (brachypterie) nebo
mohou vůbec chybět (apterie). Podle stavby křídel a tykadel se dělí na 2
infratřídy resp. nadřády - starokřídlí
(Palaeoptera) a novokřídlí
(Neoptera). První zahrnuje jepice a vážky, druhý pak všechny ostatní recentní
řády.
Skupina řádů s proměnou nedokonalou (Hemimetabola)
Skupina zahrnuje řády: jepice (Ephemeroptera),
vážky (Odonata), pošvatky
(Plecoptera), švábi (Blattodea),
všekazi, termiti (Isoptera), kudlanky (Mantodea),
rovnokřídlí (Orthoptera), strašilky (Phasmatodea),
škvoři (Dermaptera),
pisivky (Psocoptera), Phthiraptera (vši a všenky),
polokřídlí (Hemiptera).
Název je z řec.
efémeros = jednodenní, pteron = křídlo. Ústní ústrojí dospělců je redukováno;
nepřijímají potravu a žijí jen několik hodin či dnů, výjimečně až 10 dnů.
Poletují u vody, kde se až 2 roky vyvíjejí jejich larvy (nymfy, najády). Přední
křídla dospělců bývají mnohem větší než křídla zadní, která mohou i chybět; v
klidu jsou křídla složená nad tělem. Tykadla jsou velmi krátká, zadeček je
zakončen dvěma dlouhými cerky (štěty)
a někdy i středním filamentem. Samce poznáme podle prodlouženého 1. páru
končetin (nezaměnit s tykadly). Nymfy mají štěty jako imaga a dýchají
tracheálními žábrami na zadečku.
Dospělci předchází stadium subimaga ("polodospělec"), které je mu velmi podobné
a vyskytuje se pouze u jepic.
Jepice
jsou bioindikátory čistoty vod a významnou
složkou potravy ryb.
Obr.
Larva jepice (na schématu jsou pro přehlednost křídelní pochva a končetiny
zakresleny jen na jedné straně) (Obr. JC; Foto JKa).
Heliofilní hmyz, imága
i nymfy jsou dravci, mající ústní ústrojí kousací. Velké složené oči často
pokrývají téměř celý povrch hlavy. Tykadla jsou krátká, křídla blanitá s tzv.
plamkou (pterostigma) na předním okraji. Na konci dlouhého zadečku jsou klíšťky.
Obr. Při kopulaci
vážek, která se často odehrává v letu, uchopí samec pomocí klíšťků na konci
zadečku samici za hlavou a ta ohýbá svůj zadeček tak, aby dosáhla na přední
zadečkové články samce, odkud nasává sperma do svého pohlavního ústrojí (vytváří
tzv. tandem neboli pářící kolo). Na obr. šidélko brvonohé
(Platycnemis pennipes) (Foto PP).
Nymfy se vyvíjejí až 5
let na dně vod. Loví kořist pomocí vymrštitelného modifikovaného spodního pysku
– lapací masky. Larvy a imaga vážek
jsou mezihostiteli drůbežích motolic z čeledi Prosthogonimidae. Fosilní vážky
rodu Meganeura z období karbonu byly
vůbec největším hmyzem.
Obr.
Larva vážky. V detailu schéma lapací masky (vymrštitelného modifikovaného
spodního pysku).
Podřád: motýlice
(Zygoptera)
Křídla v klidu skládají
k sobě nad tělem (jako denní motýli), oči se nedotýkají.
Motýlice (Calopteryx spp.)
těžkopádně poletují u vody. Křídla jsou v závislosti na druhu a pohlaví zelená,
hnědá nebo modrá s kovovým leskem. Subtilnější šidélka mají křídla bezbarvá.
Obr.
Odpočívající šidélko
(Foto OS).
Obr.
Motýlice
(Foto OS).
Podřád: šídla
(Anisoptera)
Imaga jsou robustní,
většinou bezbarvá křídla jsou v klidu vodorovně rozprostřená do stran. Larvy
dýchají rektálně pomocí vnitřních tracheálních žaber. Dobří letci s
teritoriálním chováním, často se vzdalující od vody (lesní paseky, louky).
Patří sem známé druhy jako šídlo
královské (Anax imperator) nebo
vážka ploská (Libellula depressa).
Obr.
Šídla (první obr.) ose liší od vážek štíhlým zadečkem.
Řád:
pošvatky (Plecoptera)
Jsou stavěny robustněji
než jepice, mají delší tykadla, zbarvení bývá v odstínech hnědé. Zadní křídla
bývají větší než přední, v klidu jsou ploše složená nad zadečkem nebo objímají
tělo. Zadeček je u dospělců i larev zakončen dvěma štěty. Těžkopádně poletují u
tekoucích vod, kde se vyvíjejí larvy. Tracheální žábry larev mohou být na hrudi.
Jsou indikátory ekologické kvality vod a důležitou složkou potravy ryb. Např.
pošvatka rybářice (Perla
burmeisteriana).
Obr.
Pošvatky
(Foto ZL - ČR; OS - Kostarika).
Řád:
švábi (Blattodea)
Tělo je oploštělé s
mohutně vyvinutou předohrudí, překrývající jako široký štít i ortognátní hlavu,
mající kousací ústní ústrojí. Jsou všežravci. Přední křídla jsou kožovitá, zadní
blanitá. Oba páry jsou složeny na širokém zadečku. Časté je zkrácení křídel,
zejména u samic (brachypterie) nebo dokonce jejich absence (apterie) u obou
pohlaví (zvláště u tropických a subtropických druhů). Zadeček je zakončen
krátkými cerky. Typické je otrnění holení končetin. Na zadečku vyúsťují zápašné
žlázy, jimiž značkují prostředí, ve kterém žijí. Samice s sebou nosí vajíčka v
kokonech, tzv. ootékách.
Obr.
Ootéka švába. Často jeden z nápadných dokladů přítomnosti švábů
(Obr. JC; Foto OS).
Některé druhy žijí
synantropně, jiné volně v přírodě. Mohou pasivně přenášet řadu nebezpečných
infekcí a znehodnocují potraviny. Naproti tomu některé druhy se chovají pro
laboratorní výzkum, ze záliby a zejména jako krmivo insektivorních zvířat (zoo).
Šváb obecný
(Blatta orientalis) je 2–3 cm
dlouhý tmavě zbarvený synantropní druh obývající kosmopolitně skladiště s
potravinami, pekárny, kuchyně společného stravování, kotelny, byty, doly,
temperované pavilony zoologických zahrad a provozy, kde nachází dostatek potravy
a tepla. Samice mají silně zkrácená nefunkční křídla. Vzhledem k noční
aktivitě jej při hygienických kontrolách potravinářských provozů přímo
nezastihneme, o jeho přítomnosti však svědčí nález prázdných ooték. U nás
hojnější rus domácí (Blatella germanica)
je menší a rezavě zbarvený. Jde též o synantropní kosmopolitní druh. Velký
šváb americký (Periplaneta
americana) se k nám z teplých oblastí dostává se zásilkami tropického ovoce.
V insektáriích se chová řada exotických druhů.
Obr.
Tropičtí zástupci švábů (Kostarika, Vietnam)
(Foto OS).
Řád:
všekazi, termiti (Isoptera)
Tropický a subtropický
sociální hmyz vytvářející funkční a
morfologické kasty. Žijí skrytým
způsobem života (kryptobionti), staví rozsáhlá termitiště pod zemí i nad zemí s
dokonalým ventilačním systémem, obývaná až miliony jedinců. Některé druhy nebo
příslušníci určitých kast jsou slepí. Patří mezi ně obávaní škůdci dřeva a
dalších materiálů, na druhé straně jsou díky své recyklační schopnosti nezbytnou
součástí tropických ekosystémů. Trávení celulózy jim umožňují kromě bakterií i
symbiotičtí střevní prvoci. V období dešťů dochází k jejich rojení. Připomínají
mravence, s nimiž však nejsou příbuzní (konvergence). V podstatě jde pouze o
sociálně žijící podskupinu švábů.
Obr. Termiti
jsou v angličtině nazýváni "bílými mravenci" (white ants), ač jim nejsou příbuzní
(Foto OS, Turecko).
Řád:
kudlanky (Mantodea)
Připomínají
rovnokřídlé, jsou však blízce příbuzné švábům. Ústní ústrojí je kousací,
dospělci i larvy jsou dravci. První pár končetin je lapacího typu (femur a tibia
opatřené trny se svírají proti sobě jako sklapovací nůž). Kudlanky žijí
především v tropech a subtropech. Vajíčka jsou v pěnovité ootéce. Známý je
partnerský kanibalismus samičky, která někdy požírá samce během kopulace.
Obr. Kudlanka nábožná
(Mantis religiosa)
je jediným zástupcem řádu ve
střední Evropě. Najdeme ji od léta na stepních lokalitách, s globálním oteplením
se šíří k severu.
Zbarvení kudlanky nábožné se projevuje ve dvou
nejčastějších zbarveních, zelené a hnědé. Zelená barva u imag v rámci
středoevropské populace převládá. Hnědé zbarvení se objevuje především na
podzim, kdy nejsou kudlanky v usychající hnědé vegetaci tak nápadné
(Foto VB, PP, OS).
Obr.
Exotické druhy se chovají v insektáriích.
Řád:
rovnokřídlí (Orthoptera)
Název je z řec. orthos
= rovný, pteron = křídlo. Hlava je ortognátní, mohutné zadní
nohy mají často funkci skákací, 1. pár křídel je kožovitý, 2. pár
blanitý. Mají vyvinuty stridulační a sluchové orgány (holeně). Samice jsou
opatřeny kladélky. Jsou dravci a býložravci. Naši zástupci bývají nejčastěji
krypticky zeleně nebo hnědě zbarveni; v největších počtech se objevují až od
léta.
Podřád: kobylky
(Ensifera)
Název je z lat. ensis =
meč, řec. forein = nosit. Mají dlouhá
nitkovitá tykadla, samice s nápadnými mečovitými kladélky.
Kobylka zelená
(Tettigonia viridissima) je
dravý druh pozdního léta a podzimu. Je zeleně zbarvená, značně velká. Dobře
létá. Kobylka hnědá (Decticus
verrucivorus) se údajně kdysi používala k vykusování bradavic - viz vědecký
název.
Video.
Video zachycuje stridulující
kobylky hnědé (Decticus
verrucivorus). Na rozdíl od sarančí, které vydávají zvuk
třením nohy o křídlo, vzniká u kobylek cvrčivý zvuk třením křídel.
Obr. Cvrčci jsou býložraví nebo všežraví; vzhledem
vzdáleně připomínají šváby. Cvrček polní
(Gryllus campestris) má černé zavalité tělo s velkou hlavou, přes
Obr. Cvrček domácí
(Acheta domestica) je
původně jihoevropský druh, menší než předchozí, okrově zbarvený. Ve střední
Evropě žije synantropně v teplých provozech (kotelny, teplovody, potravinářský
průmysl, pekárny). Může se stát obtížným nejen z hygienických důvodů, ale i
výraznou noční stridulací. Je spolu s dalšími druhy chován jako krmivo pro
terarijní živočichy
(Foto OS).
Obr. Krtonožka obecná
(Gryllotalpa gryllotalpa) je robustní hmyz, přední končetiny má uzpůsobeny k
hrabání. Žije v chodbičkách v zemi, může škodit v zahradách a lesních školkách
(Foto OS, ZL).
Podřád: saranče
(Caelifera)
Tykadla bývají
krátká, samice mají kladélko krátké,
nezřetelné. Od kobylek se liší i způsobem stridulace a umístěním sluchového
ústrojí. Jsou býložravci. Tento a předchozí podřád jsou někdy pokládány za
samostatné řády. Zadní pár křídel může být pestře zbarven (červeně, modře -
viditelné v letu). Jsou to živočichové teplobytní. Některé subtropické a
tropické druhy v závislosti na populační hustotě vykazují dvě generační formy:
solitérní (při normální denzitě
jedinců) a agregační (při druhové
gradaci). Obě formy se liší morfologicky, ontogenezí i chováním. První bývá
brachypterní, druhá forma s křídly normální délky, umožňujícími let po větru a
migraci na poměrně velké vzdálenosti. Přeměna v agregační formu je spouštěna
dotekovým drážděním stehen při vyšší populační hustotě a častějším kontaktu.
Migrující sarančata tvoří hejna o miliardách jedinců dlouhá až
Obr. Saranče se na první pohled liší od kobylek krátkými tykadly
nedosahujícími délky těla
(Foto PP; OS - Kostarika).
Řád:
strašilky (Phasmatodea)
Hmyz větších rozměrů,
obývá tropy a subtropy, u nás se nevyskytují. Jeden druh je svou délkou přes
Obr.
Nymfa pakobylky
(Foto VB).
Obr.
Pakobylka
(Foto OS, Argentina).
Obr.
Kopulace strašilek. U mnohých druhů strašilek je známá partenogeneze, přičemž
z neoplozených vajíček se líhnou samice a samci jsou extrémně vzácní
(Foto OS).
Řád:
škvoři (Dermaptera)
Hmyz protáhlého tvaru,
přední křídla jsou zkrácené krytky, zadní blanitá křídla jsou pod nimi
vějířovitě složena. Zadeček je ukončen klíšťkovitými cerky, sloužícími k obraně,
lovu, vytahování a skládání křídel. Jsou noční a všežraví. Navzdory lidovému
názvu "uchavec" jsou neškodní.
Obr.
Škvor
(Obr. OS, Foto PP).
Řád:
pisivky (Psocoptera)
Hmyz milimetrových
rozměrů, někdy druhotně bezkřídlý, připomínající vzhledem vzdáleně mšice. Jsou
to fytofágové a saprofágové. Synantropní druhy patří mezi významné skladištní,
bytové a muzejní škůdce. Parafyletický taxon.
Pisivka bledá (Trogium
pulsatorium) má kosmopolitní rozšíření.
Obr.
Pisivka
(Foto VB).
Řád:
Phthiraptera
Název je z řec.
phthirus = veš, apteros = bezkřídlý. Nově vytvořený řád, blízce příbuzný
pisivkám. Hmyz velikosti několika mm, živící se ektoparaziticky na savcích a
ptácích. Na rozdíl od blech je tělo
dorzoventrálně oploštělé. Jsou většinou druhově nebo aspoň rodově
hostitelsky specifičtí díky koevoluci
s hostitelem. U nás žijí stovky druhů. Ve veterinární klinické literatuře dosud
přežívá dřívější klasifikace na samostatné řády
všenky (Mallophaga)
a vši (Anoplura). Bývalé všenky se po začlenění do společného řádu s vešmi
rozdělily na 2 podřády - luptouše a péřovky.
Oba tyto podřády mají společné znaky,
které je odlišují od vší - totiž kousací
ústní ústrojí a hlavu širší
než předohruď. Viz též výstižné angl.
názvy chewing lice ("žvýkající vši")
pro bývalé všenky a sucking lice
("sající vši") pro vši. Většina druhů bývalých všenek parazituje u ptáků, méně u
savců, živí se převážně keratinizovanými deriváty kůže a mazem. Název všenky byl
zachován pouze pro jednu čeleď péřovek. Název péřovky nicméně neznamená, že by
sem patřili pouze parazité ptáků.
Podřád: luptouši
(Amblycera)
Tykadla nepřečnívající
obrysy hlavy jsou ukryta ve žlábcích (nezaměnit s přečnívajícími čelistními
makadly!). Luptouš slepičí (Menopon
gallinae) je kosmopolitní ektoparazit slepic.
Podřád: péřovky
(Ischnocera)
Od předchozího řádu se
liší tykadly, která bývají viditelná a vystupují po stranách hlavy; makadla
nejsou patrná. Všenka psí (Trichodectes
canis) je mezihostitelem tasemnice psí (Dipylidium
caninum).
Obr.
Luptouši a péřovky byli dříve společně řazeni do řádu všenky (Mallophaga).
Luptouš slepičí
(Menopon gallinae) (A) a péřovka slepičí
(Goniocotes gallinae) (B) jsou běžnými parazity slepic. Všenka koňská (Bovicola
equi) (C) je relativně častým parazitem koní (zvětšeno 40x)
(Foto OS, zvětšení 40x).
Obr. Péřovky jsou běžnými parazity volně žijících ptáků.
Vyskytují se prakticky na všech druzích ptáků, přičemž řada druhů je vysoce
hostitelsky specifická. Na obr. péřovky druhově velmi početného rodu
Brueelia (Foto MHr).
Podřád: vši
(Anoplura)
Krevsající ektoparazité
savců (nikoli ptáků). Na rozdíl od předešlých 2 podřádů je ústní ústrojí
bodavě savé, hlava je vždy
užší než předohruď a končetiny končí
jedním silným hákem, který pevně
objímá a uzavírá chlup. Hnidy
(vajíčka) jsou pevně přilepeny na chlupech; jsou okem patrné.
Obr.
Vajíčko vši – hnida (Obr. JC).
Veš šatní
(Pediculus humanus) a
v. dětská (P. capitis) jsou parazité člověka. První z nich žije spíše v
záhybech spodního prádla a na tělo přelézá jen při potřebě sání krve; je
přenašečem Rickettsia prowazekii
(původce skvrnitého tyfu). Veš dětská žije ve kštici. U člověka parazituje i
veš
muňka (Phthirus pubis),
žijící převážně v ochlupení stydké krajiny. Další druhy vší parazitují u
domácích zvířat.
Obr.
Veš dětská (Pediculus capitis)
(Foto OS, zvětšení 40x).
Obr.
Veš muňka (Phthirus pubis)
(Obr. JK; Foto OS, zvětšení 40x).
Obr.
Veš kravská (Haematopinus
eurysternus). V detailu je hlava vši, která je na rozdíl od všenek užší než
první hrudní článek. V apikální části uprostřed je dobře patrné bodavě sací
ústní ústrojí
(Foto OS, zvětšení 40x, 100x).
Název je z řec. hemi =
polovina, pteron = křídlo. Morfologicky i biologicky nejvíce diverzifikovaný a
na druhy nejbohatší řád hemimetabolního hmyzu. Vznikl sloučením bývalých řádů
ploštic (Heteroptera) a stejnokřídlých (Homoptera). Mají bodavě savé ústní
ústrojí, živí se převážně rostlinnými šťávami a mohou přenášet patogeny rostlin.
Mají obvykle oba páry křídel, přičemž první může být v různé míře sklerotizován.
Méně častá je apterie.
Podřád: ploštice
(Heteroptera)
Název je z řec. heteros
= různý, pteron = křídlo. Velká skupina suchozemského i vodního hmyzu. Mají
bodavě savé ústní ústrojí. Hruď je kryta širokým štítem, za nímž následuje
štítek. Přední pár křídel vytváří
polokrovky (hemielytrae), druhý pár je blanitý. Vyskytuje se brachypterie
nebo i apterie (štěnice). Některé druhy mají
zápašné žlázy. Sekret má kromě
obranné funkce také funkci agregační a sexuální.
Obr.
Kněžice rudonohá (Pentatoma rufipes). Na roztažených křídlech
(vpravo) lze dobře
rozpoznat polokrovky (napůl sklerotizovaný první pár křídel)
(Foto ZL, OS).
Obr.
Ploštice mají bodavě sací ústní ústrojí. Díky tomu se některé druhy uplatňují
jako škůdci v zemědělství i jako krevsající parazité. Řada druhů se však živí
jako predátoři. Jejich kořistí jsou především jiné druhy hmyzu včetně těch,
které můžeme z pohledu člověka označit za škodlivé
(Foto PP).
Bruslařky
(Gerris spp.)
a vodoměrky (Hydrometra
spp.) loví hmyz spadlý na vodní hladinu, po níž se klouzavě pohybují. Rovněž
splešťule blátivá (Nepa cinerea) a znakoplavka
obecná (Notonecta glauca) jsou
dravé sladkovodní druhy. Znakoplavka plave břichem vzhůru a dokáže citelně
bodnout.
Obr. Bruslařka obecná (Gerris lacustris) (A) má první pár nohou výrazně
zkrácený a přeměněný v lapání kořisti. Znakoplavka obecná (Notonecta glauca) (B)
má výrazně prodloužený třetí pár nohou adaptovaný k veslování.
Vroubenka americká (Leptoglossus
occidentalis) (C) je původem ze Severní Ameriky. První doložený nález
tohoto druhu v České republice byl v říjnu 2006 v areálu Mendelovy zemědělské a
lesnické univerzity v Brně
(Foto OS).
Obr.
Štěnice domácí (Cimex lectuarius) z čeledi štěnicovitých (Cimicidae) je synantropní hematofágní
ektoparazit člověka s kosmopolitním rozšířením. Původně parazit netopýrů v
asijských jeskyních, později parazit jeskynního člověka, který ji zanesl do
svých obydlí. Je bezkřídlá, hnědá, 5-
Obr.
Neotropické hematofágní ploštice rodů Triatoma,
Rhodnius a Panstrongylus z
čeledi zákeřnicovitých (Reduviidae) jsou vektory Trypanosoma cruzi (A).
Zástupci této čeledi žijí i v ČR; jsou draví a dokáží citelně bodnout. Na obr.
(B) je zákeřnice
červená (Rhynocoris iracundus). Při pohledu z boku je dobře patrné bodavě sací
ústní ústrojí
(Foto ZL, OS).
Druhově nejbohatší
čeledí našich ploštic jsou klopuškovití
(Miridae) se subtilním tělem; mnohé škodí v zemědělství. Zavalité
kněžice (Pentatomidae) zahrnují řadu druhů sajících na rostlinách. Známou
plošticí je ruměnice pospolná (Pyrrhocoris
apterus), vyskytující se hromadně především u pat stromů, hlavně lip.
Obr.
Některé druhy ploštic mají zápašné žlázy a při ohrožení vypouští nepříjemně
páchnoucí výměšek. Tuto skutečnost dává řada druhů najevo svým výstražným
(aposematickým) zbarvením. Na obr. ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) a kněžice
páskovaná (Graphosoma lineatum)
(Foto OS).
Podřád: křísové (Auchenorrhyncha)
Křídla mají střechovitě
složena nad zadečkem, sají rostlinné šťávy. Stridulace samců
cikád je typickou zvukovou kulisou
tropů a subtropů, ale několik druhů zasahuje až k nám. Nymfy se vyvíjejí v půdě,
u jednoho druhu až 17 let.
Obr.
Larvy cikády
(Foto JS).
Obr.
Cikáda po svlékání
(Foto JS).
Obr.
Imága cikád
(Foto VB; OS, Kostarika).
Většina našich dalších
křísů je drobná. V největších počtech
se objevují v létě; často přilétají na světlo. Známé jsou
pěnodějky (Philaneus, Cercopis),
jejichž nymfy žijí na rostlinách v pěnovém obalu připomínajícím sliny.
Obr.
Pěnové „ hnízdo“
larev
pěnodějky vrbové (Aphrophora salicina)
(Foto OS).
Podřád: mšicosaví
(Sternorrhyncha)
Vědecký název
vyjadřuje, že mají opistognátní ústní ústrojí (míří vzad na sternum). Drobný,
slabě sklerotizovaný hmyz; pokud mají křídla, skládají je střechovitě. Mnozí
mají na zadečku voskové žlázy, produkující ochranný vosk, v němž se ukrývají
(bělavé chomáčky). Dělíme je do několika nadčeledí:
mery (Psylloidea),
molice (Aleyrodoidea),
mšice (Aphidoidea) a červci
(Coccoidea)
Obr.
Z praktického hlediska mají největší význam
mšice, působící při gradacích značné
škody v zemědělství a ovocnářství. Jsou vektory rostlinných viróz. Mají složité
vývojové cykly, často s heterogonií a změnami morfologie jednotlivých pokolení.
Sacharidová složka potravy zůstává nevyužita a je vylučována v podobě
medovice
(viz poslední obr.), která je
potravou mravenců a včel (lesní med).
Mery
a
molice jsou škůdci rostlin; molice připomínají drobné mušky.
Červci vynikají extrémním pohlavním
dimorfismem. Samice bývají nepohyblivé, bezkřídlé, beznohé, slepé, trvale
přisáté na živné rostlině a kryté štítkem nebo chomáčky vosku, takže ani
nepřipomínají živočichy. Např. puklice
švestková (Parthenolecanium corni)
a štítenka zhoubná (Quadraspidiotus
perniciosus). Jsou to škůdci, ale v (sub)tropech poskytují některé druhy
barvivo, vosk nebo lak a vytvářejí tzv. biblickou manu.
Skupina řádů s proměnou dokonalou (Holometabola)
Skupina zahrnuje řády:
střechatky (Megaloptera),
dlouhošíjky (Raphidioptera), síťokřídlí (Neuroptera),
brouci (Coleoptera),
chrostíci (Trichoptera), motýli (Lepidoptera),
dvoukřídlí (Diptera), srpice (Mecoptera),
blechy (Siphonaptera = Aphaniptera),
blanokřídlí (Hymenoptera).
Řád:
střechatky (Megaloptera)
Imága mají blanitá
křídla složená v klidu střechovitě nad zadečkem, s nápadnou žilnatinou. Mají
tmavohnědou barvu, vzhledem připomínají poněkud chrostíky nebo pošvatky. Let je
těžkopádný. Vyskytují se poblíž vod, kde se vyvíjejí jejich larvy.
Obr.
V ČR jsou střechatky zastoupeny pouze 3 druhy
(Foto OS).
Řád:
dlouhošíjky (Raphidioptera)
Prothorax je velmi
dlouhý a pohyblivý, umožňující lov drobného hmyzu, roztočů a pavouků. Křídla
jsou blanitá, střechovitě složená nad zadečkem. Samičky se vyznačují nápadným
kladélkem. Larvy žijí pod kůrou, na listech keřů a stromů, imága hlavně na
křovinách. U nás asi 10 druhů.
Obr. Dlouhošíjka znamenaná (Raphidia notata) (Foto ZL).
Řád:
síťokřídlí (Neuroptera)
Dravý hmyz včetně
larev, se dvěma páry blanitých křídel s velmi hustou žilnatinou. Křídla jsou v
klidu složena střechovitě nad zadečkem.
Zlatoočky
(Chrysopa spp.) jsou subtilní
hmyz zelenavé nebo hnědavé barvy, s průsvitnými křídly o rozpětí 2-
Obr. Mravkolvi
(Myrmeleon spp.) jsou
velký teplomilný hmyz s noční aktivitou. Připomínají poněkud šidélko, mají však
kyjovitá tykadla. Zavalité larvy s nápadnými kusadly si hloubí trychtýřovité
jamky v jemném písku. Zahrabány na dně čekají na kořist, která spadne do pasti.
Unikající kořist, hlavně mravence, srážejí na dno trychtýře vrhanými kaménky
(Foto VB, JS).
Řád:
brouci (Coleoptera)
Evolučně nejúspěšnější,
druhově nejbohatší řád hmyzu a živočichů vůbec. Na světě je známo přes 350 tis.
druhů, u nás asi 6 tis. druhů. Tělo je silně sklerotizováno, ústní ústrojí je
kousací. Přední pár křídel je přeměněn v
krovky (elytrae), které se při letu nepohybují, ale podílejí se na
vztlaku a usnadňují let těžkých brouků. Druhý pár křídel je blanitý, složený pod
krovkami. Hruď kryje štít, za ním se nachází menší štítek. Někteří brouci resp.
jejich larvy jsou mezihostiteli parazitů.
Obr.
Morfologie brouka – chrousta obecného
(Melolontha
melolontha) (Obr. JC).
Podřád: masožraví
(Adephaga)
Dospělci i larvy jsou
draví. Z čeledi střevlíkovitých (Carabidae) jsou
svižníci (Cicindela
spp.) heliofilní, zatímco střevlíci (Carabus
spp.) jsou často noční, přes den se ukrývají např. pod kameny. Při uchopení
vypouštějí páchnoucí sekret, někteří dokonce v nebezpečí používají třaskavou
směs (prskavci). Ve vodě žijící potápníci
(Dytiscidae) mohou škodit na rybím plůdku.
Obr.
Svižník polní (Cicindella campestris)
(Foto VB).
Obr.
Střevlík měděný (Carabus
cancellatus) a střevlík fialový (Carabus violaceus)
(Foto OS, VB).
Obr.
Vodomil černý
(Hydrous piceus) je s délkou
Podřád: všežraví
(Polyphaga)
Tento podřád zahrnuje
mnohem více čeledí a druhů než předchozí.
Obr. Významní zástupci brouků:
(A) potemník moučný (Tenebrio molitor), (B) pilous černý (Sitophilus granarius),
(C) nosatec lískový (Curculio nucum), (D) mandelinka nádherná (Chrysolina
fastuosa), (E) kuloštítník beraní (Clytus arietis)
(čeleď tesaříkovití Cerambycidae) napodobující svým zbarvením vosy, (F) tesařík
(Cerambycidae), (G) zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata), (H) chrobák (Geotrupes
sp.), (I) mrchožrout obecný (Silpha obscura), (J) hrobařík obecný (Nicrophorus
vespillo)
(Foto OS).
Potemníkovití
(Tenebrionidae) mají řadu druhů významných jako skladištní škůdci potravin a
jejich larvy jsou chovány jako potrava pro hmyzožravé ptactvo a terarijní
živočichy – z exotických zástupců např. rod
Zophobas. Ve skladištích
potravin škodí larva potemníka moučného
(Tenebrio molitor), tzv. moučný
červ. Mrchožroutovití (Silphidae) se
spolu s larvami much podílejí na odklízení kadáverů v přírodě – např. pestře
zbarvený hrobařík obecný (Nicrophorus
vespillo).
Obr.
Druhově vůbec
nejpočetnější čeledí
brouků jsou nosatcovití
(Curculionidae). Typickým znakem této čeledi je výrazně protažená přední část
hlavy. Patří sem mimo jiné také mnozí škůdci jako
pilous černý (Sitophilus granarius)
škodící v obilních silech a pilous rýžový
(Sitophilus oryzae). Na obr. nosatec
Lixus angustatus a zobonoska ovocná (Rhynchites
bacchus)
(Foto VB, OS).
Obr.
Naším největším zástupcem nosatcovitých (Curculionidae) je klikoroh devětsilový
(Liparus
glabrirostris)
(Foto OS).
Obr.
Mandelinkovití (Chrysomelidae)
zahrnují obsáhlou a různorodou skupinu menších, zavalitých, často kovově
zbarvených fytofágních druhů, mezi něž patří i původem americká
mandelinka bramborová (Leptinotarsa
decemlineata). Na obr. mandelinka topolová (Chrysomela
populi)
(Foto OS).
Obr.
Do čeledi tesaříkovití
(Cerambycidae), jejíž zástupci mívají typická dlouhá tykadla, patří řada
xylofágních (dřevokazných) druhů tesaříků a kozlíčků. Poslední
trojice obrázků jsou kozlíčci rodu Dorcadion
(Foto OS, VB).
Obr.
Roháčovití (Lucanidae)
zahrnují našeho největšího brouka roháče
obecného (Lucanus cervus) s nápadným pohlavním dimorfismem. Na obr. samec
s nápadně zvětšenými kusadly
(Foto OS).
Obr.
Larvy chrobáků (Geotrupes spp.) z čeledi chrobákovitých (Geotrupidae) se
živí trusem obratlovců
(Foto VB).
Obr.
Čeleď vrubounovití (Scarabaeidae) je předmětem zájmu chovatelů, především
tropických goliášů a
nosorožíků
(Foto OS, Zoo Liberec).
Obr.
Z čeledi vrubounovití u nás žijí méně nápadné druhy, např. na květech
zlatohlávek hladký (Protaetia cuprea)
s myrmekofilní larvou
(Foto VB).
Vruboun posvátný
(Scarabaeus sacer) byl uctíván
starověkými Egypťany a je znám válením kuliček z trusu, jímž se živí jeho larvy.
Obr.
Do čeledi vrubounovití patří i chroust
obecný (Melolontha melolontha), v minulosti při cyklických přemnoženích
škodící jako dospělec i jako larva (ponrava)
(Foto OS).
Obr. Krascovití
(Buprestidae) jsou xylofágní brouci, zejména v tropech krásně zbarvení
(Foto VB; OS, Vietnam).
Obr.
Larvy některých
kovaříkovitých (Elateridae) zvané
drátovci škodí na kořenech rostlin. Kovaříci obrácení „na záda“ se dokáží
opakovaně vymrštit, až dopadnou na nohy (Foto VB, PP).
Obr.
Larvy jedovatých majek (Meloë spp.)
parazitují u samotářských včel
(Foto OS).
Početná čeleď
drabčíkovitých (Staphylinidae) je
typická zkrácenými krovkami.
Světluškovití (Lampyridae) jsou známí bioluminiscencí (oxidace luciferinu).
Páteříčkovití (Cantharidae) mají
měkké krovky; objevují se na květech. Predátorem mšic jsou
slunéčka (Coccinellidae), např.
slunéčko sedmitečné (Coccinella
septempunctata). Puchýřník lékařský
(Lytta vesicatoria) z čeledi
majkovití (Meloidae) obsahuje prudký jed,
cantharidin, který po perorálním podání vyvolává erekci překrvením
urogenitálního aparátu. Byl užíván jako značně rizikové afrodiziakum (prášek ze
"španělských mušek"). Lokální účinek cantharidinu byl využíván ve veterinární
medicíně v tzv. blistrech, které překrvením urychlovaly léčbu chronických
zánětů, především pohybového aparátu u koní.
Kůrovcovití (Scotylidae) jsou někdy klasifikováni jen jako podčeleď nosatcovitých.
Lýkožrout smrkový (Ips
typographus) je kalamitní škůdce smrčin s typickými požerky v lýku. Z čeledi
zrnokazovití (Bruchidae) je skladištním škůdcem
zrnokaz hrachový
(Bruchus pisorum). Do čeledi červotočovití (Anobiidae) patří kromě druhů poškozujících
dřevo i skladištní škůdce, červotoč
spížní (Sitodrepa panicea).
Vrtavec zhoubný (Ptinus fur) a v. plstnatý
(Niptus hololeucus) jsou skladištní
škůdci z čeledi vrtavcovití (Ptinidae). Druhý z nich vzdáleně připomíná drobného
pavouka - viz angl. název spider beetle.
Do čeledi kožojedovití (Dermestidae) náleží
kožojed obecný (Dermestes lardarius) a
rušník muzejní (Anthrenus museorum).
Kožojedi se využívají k preparaci koster drobných obratlovců (dermestária).
Řád:
chrostíci (Trichoptera)
Hmyz se střechovitě
složenými křídly nad tělem. Připomínají poněkud drobné motýly, ale místo šupinek
jsou neprůhledná křídla pokrytá chloupky (viz vědecký název - řec. trichos =
chlup, pteron = křídlo). Jsou zpravidla nenápadně zbarveni (hnědě apod.).
Poletují od soumraku u vod, kde se vyvíjejí jejich larvy. Ty si zpravidla
vytvářejí válcovité schránky z písku,
stébel, ulit měkkýšů apod. (lidový název "živá dřívka"). Jsou složkou potravy
ryb.
Obr.
Larvy chrostíků se vyvíjejí ve vodě, kde si zpravidla vytvářejí
válcovité schránky z písku, stébel,
ulit měkkýšů apod
(Foto VB).
Obr.
Imago chrostíka připomíná drobného motýla s dlouhými dopředu namířenými tykadly
(Foto OS).
Řád:
motýli (Lepidoptera)
Název je z řec. lepidos
= šupina, pteron = křídlo. Ústní ústrojí dospělců je sací, vzniklo přeměnou z
původně kousacího, které je zachováno jen u jedné primitivní čeledi. Sosák
(proboscis) je spirálovitě stočen a reflexně se rozvíjí při příjmu potravy. Dva
páry blanitých křídel jsou oboustranně pokryty šupinkami, které dodávají křídlům
zbarvení a kresbu. Jsou to oploštělé buňky, mající význam pro termoregulaci.
Šupinky se dají setřít. Rub křídel bývá jinak zbarven než jejich líc (často
krypticky).
Obr.
Šupinky z křídla motýla (Foto
OS, zvětšeno 100x).
Obr.
Řada druhů motýlů je krypticky zbarvena, čímž uniká pozornosti predátorů. Na
obr. zástupce čeledi píďalkovití (Geometridae)
(Foto OS).
Obr.
Larvy motýlů jsou housenky, většinou
fytofágní. Mají kousací ústní ústrojí, vývoj trvá od několika dnů až po více
let. Přeměňují se v kukly převážně mumiového typu. Na obr. housenka lišaje
kyprejového (Deilephila porcellus)
(Foto OS).
Obr.
Některé housenky chrání před pozřením predátorem husté svazečky štětin. Některé
housenky mohou u báze štětin vylučovat toxiny, které mohou u člověka vyvolávat pálení kůže a alergické reakce
(Foto OS, Kostarika).
Obr.
U řady druhů motýlů se projevuje pohlavní dimorfismus ve tvaru tykadel. Jelikož
jsou na tykadlech čichové receptory umožňující detekci feromonů, které v době
rozmnožování vysílají samice, bývají tykadla samců hustě zpeřená. Na obr. samec
štětconoše ořechového (Calliteara pudibunda)
(Foto OS).
Význam motýlů je
pozitivní (opylovači, produkce hedvábí, součást potravních řetězců, estetický)
nebo negativní (škůdci rostlin, skladovaných potravin, surovin). Členění na
denní a noční motýly (lidově nepřesně "můry") neodráží evoluční vztahy
jednotlivých podskupin. Většina známých resp. významných motýlů patří do podřádu
Glossata a skupiny Ditrysia. V ČR žije přes 3 tis. druhů motýlů, z nichž mnohé
jsou ohrožené; 18 druhů, tj. 11 % fauny denních motýlů za posledních 100 let u
nás vymřelo.
Jako škůdci se
uplatňují molovití (Tineidae), jejichž
zástupci škodí v domácnostech a skladech na kožešinách a vlněných látkách -
mol šatní (Tineola bisselliella), mol
kožešinový (Tinea pellionella)
nebo na obilí a potravinách – mol
obilní (Nemapogon granellus).
Čeleď klíněnkovití (Gracillariidae) neblaze proslula zavlečenou
klíněnkou jírovcovou (Cameraria
ohridella), jež působí totální zaschnutí listů jírovce ("kaštanu"). Z čeledi
obalečovití (Tortricidae) je známým původcem „červivosti“ jablek
obaleč jablečný (Cydia
pomonella). Z čeledi zavíječovitých (Pyralidae) je významný např.
zavíječ voskový (Galleria
mellonella), živící se voskem v úlech, dále
z. domácí (Pyralis farinalis),
z. paprikový (Plodia interpunctella), z.
moučný (Ephestia kuehniella),
z. kakaový (E. cautella) a z. skladištní
(E. elutella),
kteří škodí v domácnostech, v mlýnech a ve skladech s moukou. Do čeledi
bekyňovitých (Lymantriidae) patří velmi významní škůdci, působící kalamitní
holožíry, např. bekyně mniška (Lymantria
monacha).
Obr. Nesytky
(Sesiidae) svým vzhledem napodobují nebezpečný blanokřídlý hmyz (Batesovské
mimikry). Na obr.
nesytka maliníková
(Pennisetia
hylaeiformis)
(Foto OS).
Obr.
Severní hranice areálu v ČR dosahuje náš největší
motýl martináč hrušňový (Saturnia
pyri) z čeledi martináčovitých (Saturniidae). Příbuzné asijské druhy se chovají
v insektáriích
(Foto VB).
Obr.
Pestrými druhy je zastoupena čeleď
přástevníkovití (Arctiidae), kteří
létají zpravidla v noci a mají
chlupaté housenky. Na obr. za sebou přástevník
medvědí (Arctia caja), přástevník mátový (Spilosoma lubricipeda) a přástevník
kostivalový (Euplagia quadripunctaria)
(Foto PP, OS).
Z naší druhově
nejbohatší, nejspíše však polyfyletické čeledi
můrovitých (Noctuidae) s noční
aktivitou jsou pestrými zadními křídly známé
stužkonosky (Catocalinae).
Rovněž velmi početná čeleď píďalkovitých
(Geometridae), nazvaná podle typického pohybu housenek, má řadu druhů
škodlivých např. v lesnictví. Píďalky připomínají nenápadné drobné subtilní
"můry" se štíhlým tělem. Ve dne sedají ve vegetaci a v noci přilétají ke světlu.
Pozdním druhem je píďalka
podzimní
(Operophtera brumata),
létající až v listopadu. Samička má zakrnělá křídla. Převážně noční
lišajové (Sphingidae)
patří mezi naše největší motýly. Jako výborní letci mají doutníkovité tělo a
dlouhá úzká přední křídla.
Obr.
Zástupci "můr":
kukléřka mléčová (Cucullia umbratica) z čeledi
můrovití, zeleněnka buková (Pseudoips prasinana)
z čeledi drobnuškovití,
štětconoš ořechový (Calliteara pudibunda)
z čeledi bekyňovití
(Foto OS).
Obr.
zástupci lišajovitých: lišaj
paví oko (Smerinthus ocellatus),
lišaj
lipový (Mimas tiliae), lišaj
oleandrový (Daphnis nerii), lišaj
svlačcový (Agrius convolvuli),
(Foto PP, ZL, OS).
Obr. Lišajové sají nektar z květů při vířivém letu. Velmi tím připomínají
jihoamerické kolibříky, se kterými jsou u nás někdy zaměňováni. Jde o pěkný
příklad konvergence, tj. vnější podobnosti dvou zcela nepříbuzných taxonů. Na
obr. lišaj svlačcový (Agrius
convolvuli), dobře patrný je rozvinutý, poměrně dlouhý sosák
(Foto VB).
Obr.
Z denních motýlů patří mezi významné škůdce v
zemědělství některé druhy čeledi běláskovitých (Pieridae), kam patří jak
bělásci
- na obr. bělásek zelný (Pieris
brassicae) (Foto ZL), tak
žluťásci
-
na obr. žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni)
(Foto PP).
Obr.
Čeleď otakárkovití (Papilionidae) zahrnuje nápadné
motýly, chráněné zákonem – např. otakárek
fenyklový (Papilio machaon) (na obr. housenka) a otakárek
ovocný (Iphiclides podalirius) (na obr. dospělec),
na Slovensku vzácně i ohrožený jasoň
červenooký (Parnassius apollo)
(Foto VB).
Obr.
Rozsáhlá je čeleď babočkovití (Nymphalidae) s obecně
známými pestrými druhy jako je
(zleva): babočka
paví oko (Inachis io),
babočka kopřivová (Aglais
urticae) nebo batolec červený (Apatura ilia)
(Foto PP, ZL, OS).
Obr.
Do čeledi babočkovití patří i rezavě zbarvení
perleťovci, nazvaní podle lesklé
kresby rubu křídel. Na obr. perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia)
(Foto PP).
Obr.
Běžně se setkáme i s mnohými okáčovitými (Satyridae). Na obr. okáč
pýrový (Pararge aegeria)
(Foto PP).
Obr.
Řada druhů
modrásků (Lycaenidae) má myrmekofilní housenky (vývoj v mraveništích)
(Foto OS, PP).
Obr.
Mezi tažné druhy patří např.
lišaj smrtihlav (Acherontia atropos), který občas proniká za medem
do úlů, kde je včelami ubodán a obalen voskem
(Foto OS).
Obr.
Nejznámějším tažným motýlem je severoamerická
monarcha stěhovavá (Danaus
plexippus), zimující v dosud obrovských počtech na několika málo lokalitách
v Mexiku ohrožených kácením
(Foto OS, Argentina).
Obr.
Z tropických druhů se u nás prodávají vypreparované
exempláře např. jihoamerických morf
(Morpho spp.) a australasijských
ptakokřídleců (Trogonoptera spp.,
Ornithoptera spp.). V tropech se motýli
pro komerční účely chovají na farmách; v Evropě můžeme živé tropické druhy
pozorovat v lepidopteráriích
(Foto VB, OS).
Řád:
dvoukřídlí (Diptera)
Mají plně vyvinut pouze
1. pár křídel, 2. pár je přeměněn v
kyvadélka (haltery), mající funkci
rovnovážnou. Ústní ústrojí je bodavě savé nebo lízací. Larvy jsou apodní
(beznohé) s hlavou různým stupněm redukovanou (eucefalní, hemicefalní,
acefalní). Larvy žijí v různém prostředí: ve vodě, v zemi, na povrchu rostlin, v
rostlinných i živočišných tkáních. Četné druhy jsou významnými ektoparazity i
endoparazity zvířat a člověka, jiné škodí na zemědělské produkci. Jsou mezi nimi
i druhy užitečné jako opylovači, parazité či parazitoidi škůdců z jiných řádů
hmyzu. Bez dekompoziční činnosti muších larev odstraňujících kadávery si lze
stěží představit fungování ekosystémů. U nás asi 6 tis. druhů.
Obr.
Apodní a acefalní larvy masařky (Sarcophaga sp.). Na obrázku jsou dobře patrné
také hnědé kukly
(Foto OS).
Podřád: dlouhorozí
(Nematocera)
Název je z řec. nema =
niť, vlákno, keras = roh. Tykadla jsou tvořena více než šesti rovnocennými
články. Larvy mají dobře vyvinutou nebo málo redukovanou hlavu (eucefalie,
hemicefalie).
Obr.
Zástupci čeledi tiplicovití
(Tipulidae) jsou podobní velkým komárům, nebodají, ale při přemnožení jako larvy
škodí na kořenovém systému rostlin. Na obr.
tiplice zelná (Tipula oleracea),
dobře patrná jsou kyvadélka (redukovaný druhý pár křídel), připomínající malé
špendlíky zapíchnuté u báze prvního páru blanitých křídel
(Foto OS, ZL).
Obr.
Tiplice tmavá
(Tanyptera atrata) patří s délkou těla až
Čeleď
komárovití (Culicidae) zahrnuje mnoho druhů, jejichž samice jsou
hematofágní a tím jsou i vektory původců řady onemocnění (malárie, žlutá
zimnice, západonilská horečka, horečka dengue, některé encefalitidy,
elafantiáza). Sání krve je podmínkou vývoje vajíček (gonotrofická konkordance);
obvykle stačí jediné nasátí. Obratlovce vyhledávají hlavně podle vydechovaného
oxidu uhličitého (Johnstonův orgán na tykadlech). Samci se živí rostlinnými
šťávami, mají zpeřená tykadla a makadla (pohlavní dimorfismus).
Obr.
Pohlavní dimorfismus u komára písklavého (Culex pipiens). Tykadla samců jsou
výrazně zpeřená, naopak tykadla samic jsou nitkovitá pouze s krátkými
štětinkami
(Obr. JC; Foto OS, zvětšení 40x).
Obr. Vajíčka komárů
jsou kladena hromadně na vodní hladinu v podobě člunků. Larvy i kukly se
vyvíjejí ve vodě, kde u hladiny dýchají sifonální trubičkou. Pohybují se pomocí
mrskání a živí se filtrací (mikrofágové) (Obr. JC).
Komár písklavý (Culex pipiens)
saje hlavně na ptácích.
Komár obtížný
(Culex pipiens molestus)
naopak saje na savcích. Převládá ve
městech, kde se v budovách vyvíjí i v zimě; stačí mu minimum vody, např. z
kapajícího potrubí. Komár útočný
(Aëdes vexans) je kalamitní druh
inundačních (záplavových) zón.
Komáři rodu Anopheles přenáší malárii.
Některé druhy se vyskytují i v ČR, kde jsou ve značné míře symbovinní (stáje) a
mají hlavně noční aktivitu. Na rozdíl od rodu
Culex mají samice makadla stejně dlouhá jako sosák a při sezení se
zadečkem šikmo odklání od podkladu. Komáři v tropech se často označují jako
moskyti. Největší kvanta komárů se
vyskytují v severské tundře, kde jsou jejich larvy důležitou složkou potravních
řetězců.
Obr.
Sající samice komára pisklavého (Culex
pipiens) (Foto OS).
Larvy
koreter (Chaoborus spp.)
se používají jako krmivo v akvaristice. Pakomárovití (Chironomidae) mají křídla většinou kratší než zadeček.
Nebodají, larvy zvané patentky se
vyvíjejí v bahně a používají se jako krmivo akvarijních ryb nebo v praktiku z
biologie k pozorování polytenních chromosomů. Jejich červená barva je způsobena
hemoglobinem. V ČR žije asi 1 tis. druhů.
Obr.
Pakomár (Chironomus sp.)
Čeleď
muchničkovití (Simuliidae)
jsou drobné zavalité mušky několik mm velké, bolestivě bodající. Ve slinách
jsou obsaženy toxiny. Larvy i kukly se vyvíjejí v proudící vodě na kamenech, k
nimž jsou ukotveny vláknem. Veterinární význam má např.
muchnička zdobená
(Odagmia
ornata). Muchničky vyvolávají alergické reakce, při kalamitním výskytu byly
zaznamenány případy ubodání tisíců kusů skotu. Tropické druhy přenášejí
onchocerkózu. Jsou to striktní exofágové,
tj. nevnikají do místností (podobně jako pakomárci a ovádi).
Obr.
Muchnička
(Foto OS, Kostarika).
Čeleď
pakomárcovití (Ceratopogonidae)
zahrnuje velmi drobné, 1–3 mm dlouhé "mušky", objevující se lokálně ve
velkých počtech (kalamitní výskyt). Larvy i kukly se vyvíjejí ve vlhké půdě a
vodě. Ve večerních a ranních hodinách napadají teplokrevné živočichy, bodají a
způsobují alergické stavy. Pakomárci (singulár je pakomárec) rodu
Culicoides zvaní
tiplíci přenášejí virovou katarální
horečku ovcí neboli bluetongue, která
se v poslední době objevila i u nás.
Flebotomové
neboli koutule (Phlebotomus spp.) z čel. koutulovitých (Psychodidae) přenášejí leishmaniózu.
Imaga připomínají drobné komáry a jsou kryta chloupky. Flebotomové se vyskytují
hlavně v tropech a subtropech, nejsou vývojem vázáni na vodu, aktivují hlavně v
noci a pronikají i běžnými sítěmi.
Podřád: krátkorozí
(Brachycera)
Dospělci mají krátká
tykadla z méně než šesti článků. Larvy mají redukované hlavy (hemicefalní) nebo
jsou bezhlavé (acefalní). Podřád zahrnuje mnoho čeledí, rodů a druhů veterinárně
velmi významných "much" uplatňujících se jako ekto- i endoparazité domácích i
volně žijících zvířat.
Čeleď
ovádovití (Tabanidae)
zahrnuje řadu krevsajících druhů, obtěžujících za parných dnů domácí zvířata
i člověka v blízkosti vlhkých míst, kde se vyvíjejí jejich larvy. Samci nebodají
a živí se nektarem. Ovád hovězí (Tabanus
bovinus), bzikavka dešťová (Haematopota pluvialis) a
bzikavka slepoočka (Chrysops
caecutiens) mohou mechanicky přenášet řadu původců infekcí.
Obr.
Zástupce ovádovitých
(Foto OS, Kostarika).
Pestřenkovití
(Syrphidae) mají u nás stovky zástupců.
Pestřenky se vyskytují na květech, dokáží „stát“ na místě ve vzduchu, mnohé
druhy imitují blanokřídlé (Batesovské
mimikry). Od blanokřídlých se kromě počtu a držení křídel liší např.
kratšími tykadly. Chceme-li si být jisti, že poznáme včelu, musíme také vědět,
že existují pestřenky a znát, jak vypadají. Jinak bychom byli jako někteří
včelaři, kteří lákají zákazníky ke koupi svých výrobků poutači s vyobrazením
této mouchy v domnění, že je to včela. Pestřenky nebodají, larvy mnoha druhů se
živí mšicemi nebo bakteriemi v žumpách apod. Druhy s vývojem larev v okolí
hnojišť a v odpadních vodách na farmách se však mohou uplatnit při šíření
některých patogenů, např. mykobakterií (pestřenka
trubcová, Eristalis tenax).
Obr.
Tři zástupci čeledi pestřenkovití
(Foto PP, ZL; OS - ČR, Vietnam).
Sýrohlodka drobná
(Piophila casei) je
kosmopolitní druh, jehož velmi odolné a pohyblivé larvy žijí v potravinách a
přežívají i v trávicím traktu člověka.
Octomilka obecná
(Drosophila melanogaster) z čeledi octomilkovití (Drosophilidae)
je nejznámějším druhem laboratorního hmyzu a slouží zejména genetickému
výzkumu. Je zřejmě průvodcem člověka od dob, kdy začal vyrábět kvašené
potraviny. Tato "banánová muška" je rozšířena kosmopolitně a kromě chovatelské
nenáročnosti je pro vědce lákavá rychlostí vývoje jedince a vysokou
proměnlivostí druhu. V laboratořích se chová velký počet různých mutací.
Obr.
Včelomorka obecná
(Braula coeca) je potravní parazit včel. Je bezkřídlá, rezavohnědá, měří
Čeleď
klošovití (Hippoboscidae) zahrnuje několik krevsajících druhů
s plochým tělem parazitujících na kůži zvířat. Samice klošů kladou občas jen
jedinou larvu, která se krátce po kladení kuklí (skupina dříve označována jako
kuklorodky). Larva je vyživována přídatnými žlázami v děloze (adenotrofní
viviparie) - podobně je tomu u much tse tse.
Kloš koňský (Hippobosca equina) je
okřídlený, zatímco kloš ovčí (Melophagus
ovinus) je bezkřídlý.
Obr. Kloš jelení
(Lipoptena cervi) je
okřídlený, po usednutí do srsti jelenovitých odhazuje křídla. Má velmi
sklerotizovaný povrch, na podzim v lesích naletuje i na člověka (Obr. JK; Foto OS,
zvětšeno 20x).
Obr.
Ptakotrudka ptačí (Ornithomya avicularia) je běžným zástupcem klošovitých
parazitujícím u volně žijících ptáků
(Foto OS, zvětšeno 20x).
Do čeledi
mouchovití (Muscidae)
patří např. moucha domácí (Musca domestica),
synantropní kosmopolitní druh škodící zneklidňováním a pasivním přenosem
infekcí. Nebodá, má až 5 pokolení do roka. Symbovinní
bodalka stájová (Stomoxys calcitrans)
připomíná předchozí druh, ale obě pohlaví citelně bodají. V Africe žijí mouchy tse-tse
(Glossina spp.),
které bolestivě bodají a přenášejí trypanozomózy.
Obr. Moucha domácí (Musca
domestica)
(Foto ZL, OS).
Čeleď
bzučivkovití (Calliphoridae)
jsou mouchy lidmi často zaměňované s masařkami, např.
bzučivka obecná (Calliphora
erythrocephala) a bzučivka zlatá (Lucilia
caesar). Jsou většinou oviparní, larvy jsou tzv. strusky žijící saprofágně.
Masařka obecná (Sarcophaga
carnaria) i další druhy z čel.
masařkovitých (Sarcophagidae) mají kostkovanou kresbu zadečku. Pro tuto
čeleď, někdy slučovanou s předchozí, je typická larviparie; larvy mohou být
predátory larev bzučivek. Larvy obou čeledí žijí v zahnívajících látkách
(kadávery, féces, maso, sýry aj.) nebo jako parazitoidi bezobratlých. Sukcese
kolonizace kadáverů je významná pro
forenzní medicínu (stanovení stáří mrtvol v kriminalistice). Imaga usedající na
kadávery a exkrementy mohou pasivně šířit infekční agens. Některé druhy (např.
Lucilia sericata a masařky rodu
Wohlfahrtia) způsobují tzv.
myiázy tím, že se jejich larvy
vyvíjejí v ranách. Dnes zaznamenává určitou renesanci jejich využití v chirurgii
k čištění ran. V Americe, kde mouchy parazitující u skotu působí značné škody,
se k biologickému boji používají zářením sterilizovaní samci (využití faktu, že
se páří jen 1x za život).
Obr. Bzučivka zlatá (Lucilia caesar) (Foto ZL) a
masařka obecná
(Sarcophaga carnaria)
(Foto OS).
Obr. Dlouhososka velká (Bombylius major) z čeledi
dlouhososkovití (Bombyliidae)
připomíná vzhledem čmeláka. Nápadná je vířivým letem nad květinami, který trochu
připomíná let kolibříka. Larvy parazitují v hnízdech samotářských včel
(Foto OS).
Obr.
Dospělci roupců (čeleď roupcovití –
Asilidae) jsou dravci lovící jiné druhy hmyzu
(Foto PP).
Kuklice z čel. Tachinidae jsou
parazitoidy larev hmyzu, zejména housenek. Připomínají běžné mouchy.
Larvy příslušníků
čeledi střečkovitých (Oestridae) jsou
významnými endoparazity domácích býložravců a lovné zvěře. Samice
střečka koňského (Gasterophilus
intestinalis) a dalších druhů rodu kladou vajíčka na kůži koní nebo
vegetaci. Koně se infikují olizováním srsti nebo larvy putují do dutiny ústní.
Larvy parazitují přes zimu hlavně v žaludku, posléze odcházejí s trusem a kuklí
se v zemi. Lokalizace vajíček i larev
v trávicím traktu se liší podle druhu střečka. V Evropě se běžně vyskytují, v ČR
se opět objevují po desetiletích nepřítomnosti.
Střeček ovčí (Oestrus ovis) klade larvy do nozder ovcí, odkud pronikají do
paranazálních dutin a mohou způsobit smrt. Rody
Cephenemyia a Pharyngomyia (tzv. střečci hltanoví)
parazitují v hltanu a dýchacích cestách srnčí zvěře. Onemocnění je časté
a nezřídka smrtelné.
Střeček hovězí (Hypoderma bovis) klade vajíčka na kůži skotu, larvičky se zavrtávají
a putují páteřním kanálem, později
si ve hřbetní krajině vytvářejí v podkoží dutinu a perforují kůži tak, aby měly
přístup vzduchu. Tudy též opouštějí hostitele a kuklí se v půdě. Kůže se pak
hojí jizvou, která znehodnocuje nejcennější partie. V ČR se stejně jako střeček
ovčí již nevyskytuje, ale jiný druh rodu běžně parazituje u jelenovitých. Dospělci střečků mají ústní ústrojí zakrnělé a nepřijímají
potravu. Za horkých dnů víří kolem vyvýšených bodů v krajině. Nebodají, ale
zvířata se jich lekají („střečkování“).
Řád:
srpice (Mecoptera)
Ortognátní hlava je
nápadně zobcovitě protažená. Konec zadečku bývá u samců zakončen kopulačními
klíšťkami (viz angl. název scorpion fly).
Blanitá skvrnitá křídla jsou složena horizontálně nad zadečkem.
Srpice rodu
Panorpa často spatříme na vegetaci lesních okrajů.
Obr. Srpice rodu Panorpa
(Foto OS, VB).
Řád:
blechy (Siphonaptera = Aphaniptera)
Název je z řec. siphon
= násoska, apteros = bezkřídlý. Ektoparazité savců a řidčeji i ptáků, sekundárně
bezkřídlí, mají tělo laterálně zploštělé.
Hlava je přílbicovitá k rozrážení
srsti, ústní ústrojí bodavě savé,
zadní nohy nápadně silnější
uzpůsobené ke skákání. Bílkovina
rezilin kumulací potenciální energie umožňuje blechám skoky 200x přesahující
délku těla. Po doskočení je však nutné "dobití", takže blecha nedokáže skočit
vícekrát krátce po sobě. Barva je často hnědá, tělní pokryv silně
sklerotizovaný, takže je obtížné je rozmáčknout. Žvýkací žaludek je opatřen trny
k rozrušování erytrocytů. Larvy jsou apodní (beznohé). Zatímco dospělci se živí
krví hostitelů, larvy požírají organické zbytky v peleších psů, koček, v
hnízdech a doupatech hostitelů. Proto nezbytným předpokladem likvidace blech u
psů je asanace prostředí. U některých larev je hlavní potravou trus imag tvořený
jen málo natrávenou krví. Líhnutí dospělců z kukel bývá provokováno přítomností
hostitelů - návratem ze zimovišť u tažných ptáků nebo pohnutím kuklou (otřesy).
Blechy jsou dvojího typu: blechy srstní
(trvale v srsti hostitele) a blechy
hnízdní (nidikolní), neopouštějící hnízdo nebo noru hostitele. Většinou
nejsou hostitelsky přísně druhově specifické. Vydrží velmi dlouho bez potravy.
K určování blech slouží hlavové a hrudní hřebeny (ctenidia), pohlavní ústrojí aj. Na světě je popsáno okolo 2 tis.
druhů. Mají velký význam ve veterinární i humánní medicíně. Vyvolávají kožní
alergie (až letální u psů), přenášejí
infekční agens. Blechy jsou fylogeneticky odvozeny od jedné podskupiny
srpic.
Blecha obecná
(Pulex irritans) je parazitem člověka, b. morová
(Xenopsylla cheopis) přenáší z
rezervoárových hlodavců dýmějový mor. Od
blechy psí (Ctenocephalides canis)
je těžko odlišitelná b. kočičí (C.
felis), která je u nás nejhojnější psí
blechou. V nich se vytváří cysticerkoid tasemnice psí (Dipylidium
caninum). Jsou kosmopolitní, objevují se hlavně v létě, dočasně mohou
přecházet na člověka. Bleší trus v srsti připomíná smítka, ale na vlhkém savém
papíře se rozpíjí (natrávená krev). Ve vlhku a teple se vývojový cyklus zkracuje
z 6 týdnů na 11 dnů. Blecha písečná (Tunga
penetrans) žije v Neotropis, zavlečena byla do Afriky a Indie. Samičky se
zavrtávají do chodidel, meziprstí a pod nehty na nohou, kde jim vajíčky zbytňuje
zadeček do velikosti hrachu (onemocnění zvané tungóza).
Obr.
Blecha obecná (Pulex
irritans)
(Obr. JC; Foto OS, zvětšeno 40x).
Obr.
Blecha slepičí (Ceratophyllus gallinae)
(Obr. JC; Foto OS, zvětšeno 40x).
Obr.
Blecha
Dasypsyllus gallinulae
parazituje u volně žijících ptáků
(Foto OS, zvětšeno 20x).
Řád:
blanokřídlí (Hymenoptera)
Název je z řec. hymen =
blána, pteron = křídlo. Blanokřídlí představují jeden z druhově nejbohatších
hmyzích řádů na světě a nejbohatší řád u nás (asi 7,5 tis. druhů). Morfologicky
i etologicky velmi rozmanitý hmyz, je specifikován
dvěma páry blanitých křídel s plamkou, která jsou ukládána ploše nad
tělo nebo podél zadečku. Křídla u některých čeledí jsou redukována nebo jsou v
určité fázi života odvrhována. Ústní ústrojí je kousací nebo lízavě savé.
Od dvoukřídlých je v přírodě poznáme i podle obvykle delších tykadel a jiného
postavení křídel. Blanokřídlí zahrnují i škůdce, ale především druhy velmi
užitečné: parazitoidy, predátory a opylovače, nemluvě o včele medonosné.
Podřád: širopasí
(Symphyta)
Typickým znakem je, že
zadeček nasedá na hruď celou šíří. Vždy jsou dobře vyvinutá křídla. Samičky mají
kladélko (terebra) přizpůsobené k nařezávání rostlinných pletiv. Připomínají
vosy, ale nemají žihadlo. Larvy jsou býložravé (tzv. bylinné vosy), podobné
housenkám motýlů (housenice).
Mezi
ploskohřbetky (Pamphiliidae)
a pilatky (Tenthredinidae) patří
významní škůdci v lesnictví a zemědělství.
Pilořitka veliká (Uroceros
gigas) klade svým dlouhým kladélkem vajíčka do dřeva, jímž se živí její
larvy. Vzbuzuje svou velikostí (až
Obr.
Typickým znakem blanokřídlých z podřádu širopasí je, že zadeček nasedá na hruď
celou šíří. Na obr. paličatka březová (Cimbex femorata)
(Foto OS).
Podřád: štíhlopasí
(Apocrita)
Zadeček je od hrudi
oddělen nápadným zaškrcením (stopkou).
Mezi
kladélkaté (Terebrantia)
patří lumkovití (Ichneumonidae) a
lumčíkovití (Braconidae), zahrnující
tisíce druhů parazitoidů hlavně housenek motýlů. Larvy
žlabatek (Cynipidae) stimulují růst listových pletiv tak, že se
vytváří známé hálky (duběnky, u
jiných druhů bedeguary na růži šípkové).
Obr.
Samice lumka s dobře patrným kladélkém
(Foto OS, Kostarika).
Obr. Hálky jsou útvary vznikající na rostlinách působením
látek produkovaných jiným organismem, kterým může být hmyz, roztoč, ale i houba
nebo bakterie. Nejvýznamnější skupinou hmyzu podílející se na vzniku hálek jsou
žlabatky (Cynipidae)
(Foto OS).
Žahadloví
(Aculeata) představují velkou
skupinu blanokřídlých, kteří mohou být nebezpeční zdraví zvířat i člověka,
protože mají vyvinutou jedovou žlázu, jejíž sekret injikují do kůže pomocí
žihadla (aculeus). Vytvářejí mnohočetná uskupení, žijící sociálním způsobem
života (organismy vyššího řádu) v
kastovém uspořádání.
Významné nadčeledi jsou
zejména (1) vosy (Vespoidea)
a (2) včely (Apoidea). Kutilky (Sphecidae) a hrabalky (Pompilidae) jsou
parazitoidy hmyzu a pavouků, které ochromují a kladou do nich vajíčka.
1) Do čeledi sršňovití
(Vespidae) patří vosa
útočná (Paravespula germanica) a
další vosy. Mají aposematické zbarvení, budují hnízda z papíroviny vzniklé
rozžvýkáním dřeva. Jsou všežravé, loví jiný hmyz, ale živí se i ovocem aj. Na
podzim jejich jednoletá společenství zanikají.
Obr.
Naše největší vosa
sršeň obecná (Vespa crabro) je
rezavo-žlutá, dělnice dosahují
Obr.
Hnízdo vosíka francouzského (Polistes gallicus). Jde o běžný druh, který však
není, na rozdíl od vos agresivní
(Foto OS).
Do téže nadčeledi patří
mravenci (Formicidae), kteří jsou
všežraví s kousacím ústním ústrojím, pouze pohlavní jedinci v době rojení mají
křídla. Některé dělnice mohou mít zvětšená kusadla a označují se pak jako
vojáci. Naši mravenci z podčeledi Myrmicinae (většinou rezavě zbarvení) jsou
opatřeni žihadly, zatímco mravenci podčeledi Formicinae nikoli; při obraně
vylučují kyselinu mravenčí (acidum formicum). Sem
patří např. mravenec lesní (Formica
rufa), mravenec obecný (Lasius
niger) a mravenec dřevokaz (Camponotus
ligniperda), který je mnohem větší než předchozí, černý, budující hnízda v
trouchnivějícím dřevě. V roce 1928 byl v Praze poprvé zaznamenán
mravenec faraónský (Monomorium
pharaonis), který jako jižní druh je teplobytný a vyhledává teplovody, teplé
provozy, kde se dobře rozmnožuje, protože jeho kolonie se podle potřeby
rozdělují a dále zmnožují. Dnes je
nepříjemným synantropem bytové výstavby. Nejznámějšími mraveništi (víceletá
společenstva) jsou lesní kupovitá hnízda rodu
Formica, která si zasluhují ochranu. U
mravenců rozlišujeme ve smíšených koloniích 3 typy
sociálního parazitismu. Dočasný typ
znamená usmrcení královny královnou jiného druhu a postupné nahrazení
vymírajícího mraveniště jejími potomky. Při otrokářství poté navíc dochází k
nájezdům do cizích mravenišť pro larvy a kukly, které pak zajišťují chod kolonie
otrokářů; ti si mnohdy nedokážou sami získat potravu. Stálý parazitismus je
nejrozšířenějším typem; královna hostitelského druhu obvykle není usmrcena a
nájezdy se nekonají. Produkována je jen pohlavní kasta případně vojáci a je
využívána nadále fungující struktura původního mraveniště, zejména dělnice.
Mravenci žijí v symbióze s mšicemi a v tropech též s řadou rostlin. V jejich
hnízdech se vyvíjí nebo hledá úkryt
myrmekofilní hmyz. Chovají se ve formikáriích. Neotropičtí mravenci střihači
(Atta spp.) vyvinuli zemědělství a
použití antibiotik 50 milionů let před člověkem, mravenci legionáři
(Eciton spp.) v rojnicích
systematicky propátrávají les a likvidují vše, co neuteče, australasijští
mravenci tkalci (Oecophylla
spp.) sešívají hnízda z listů, mravenci medonoši (Myrmecocystus
spp.) věší na strop hnízd zásobní jedince se zadečky přeplněnými nektarem.
Těchto několik příkladů ilustruje nesmírnou rozmanitost mravenců, které studuje
vědní obor myrmekologie.
Obr.
Mravenci jsou známým příkladem hmyzu vytvářejícího mnohočetná uskupení, žijící
sociálním způsobem života (organismy vyššího řádu) v
kastovém uspořádání. Na obr. mravenci
rodu Lasius – okřídlená královna (nahoře), okřídlený samec (vlevo dole) a
neokřídlená dělnice (uprostřed)
(Foto VB).
Obr.
Mravenci lesní (Formica rufa)
(Foto VB).
2) Tato nadčeleď s
čeledí včelovití (Apidae) zahrnuje
mnoho druhů našich samotářských včel, např. zavalité modročerné
drvodělky (Xylocopa), naše
největší včely. Do téže čeledi patří
čmeláci (Bombus spp.) s několika užitečnými druhy. Tvoří jednoleté kolonie v zemních
děrách až o 400 členech. Sosákem delším než mají včely opylují např. jetel.
V jejich hnízdech parazitují velmi podobní pačmeláci (Psithyrus
spp.)
Obr.
Čmelák zemní (Bombus terrestris)
(Foto OS, ZL).
Obr.
Pro člověka je nejvýznamnějším zástupcem hmyzu
včela medonosná (Apis mellifera)
chovaná jako užitkový hmyz
(Foto PP, ZL).
Obr.
Včela medonosná (Apis mellifera). (A) dělnice, (B) matka (královna), (C) trubec.(JK
podle Langa et al., 1971).
Odkazy na fotogalerie hmyzu:
(1),
(2).
Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
