Infrakmen: KRUHOÚSTÍ (CYCLOSTOMATA)

Název je z řec. kyklos = kruh, stoma = ústa. Obratlovci s malým ústním otvorem bez čelistí. Struna hřbetní je zachována i u dospělců, žaberní oblouky se nepodílejí na stavbě lebky. Dýchají žábrami umístěnými ve váčcích uvnitř žaberního koše. Navenek vyúsťují malými žaberními štěrbinami. Nozdry jsou nepárové. V labyrintu vnitřního ucha jsou nanejvýš dvě polokruhovité chodby. Z mozku vystupuje 8 párů nervů, kořeny míšních nervů se nespojují. Párové ploutve nejsou u recentních druhů vyvinuty. Pohlavní orgány nemají vývody. První kruhoústí se objevili před 500 miliony let, maxima rozvoje dosáhli již v prvohorách. Dnes žijící druhy mají hadovité tělo a náleží ke sliznatkám a mihulím. Donedávna se tyto skupiny společně označovaly jako bezčelistnatci (Agnatha), nyní se někteří autoři navrací k tradičnímu taxonu kruhoústí, který je podle některých molekulárních studií monofyletický.

Třída: sliznatky (Myxinoidea)

Název je z řec. myxa = sliz. Výhradně mořská skupina, jejíž název je odvozen od schopnosti produkovat velké množství slizu. Dosahují délky pod 1 m. Živí se mořskými bezobratlými a v dospělosti i poraněnými či mrtvými rybami nebo kadávery velryb na mořském dně. Nemají obratle. Kolem úst jsou četné výrůstky propůjčující ústní krajině hvězdicovitý tvar. Jazyk je vybaven dvěma ozubenými laloky, které se vysunují a jako čelisti vytrhávají části těla kořisti. Sliznatky se mohou zvenčí provrtat do tělní dutiny ryby a vyžrat vnitřnosti. Oči sliznatek jsou pod kůží a zakrnělé. Přední oddíl pohlavní žlázy táhnoucí se ve formě pásu podél střeva má stavbu samičí, zadní oddíl pak samčí gonády. Nejde však o hermafroditismus. U každého jedince je funkční po celý život jen jedna část. Samice vysoce převažují nad samci. Jedná se o jedinou skupinu vodních obratlovců, jejichž vnitřní prostředí je ve srovnání s mořskou vodou izoosmotické (izotonické). Zdržují se v koloniích na dně ve studených hlubinách, kde rytím vyhledávají potravu, často ve značných populačních hustotách. Loví se pro účely kožedělného průmyslu (tzv. úhoří kůže), v důsledku čehož byly zdecimovány jejich pacifické populace. Škodí napadáním ryb uvízlých v rybářských sítích, ale také se používají jako návnada v mořském rybolovu. Je známo na 30 druhů sliznatek. Nejznámější je sliznatka cizopasná (Myxine glutinosa) z Atlantiku.

Třída: mihule (Petromyzontida)

Název je z řec. petros = kámen, myzon = sající (podle fixace mihulí ústy k podkladu v silném proudu). Tělo mihulí je hadovité, pokryté slizem. Nepárový ploutevní lem se nachází v zadní části těla. V přední části těla se po stranách nachází 7 párů žaberních otvorů. Kostra je po celý život chrupavčitá. Srdce má jednu předsíň a jednu komoru, na kterou navazuje tepenný násadec. Ústa bez čelistí tvoří přísavný terč s rohovitými zoubky. Většina trvale sladkovodních druhů během krátce trvající dospělosti nepřijímá potravu, jiné se živí sáním krve a svalovinou ryb, kterou krouhají ozubeným jazykem. Napadené ryby obvykle hynou. Vývody z ledvin (mezonefros) končí v urogenitálním sinu. Pohlavní orgány jsou nepárové. Zralé pohlavní produkty padají do dutiny tělní a abdominálními póry se dostávají do urogenitálního sinu, odkud vycházejí ven. Oplození je vnější. Larva zvaná minoha (ammocoetes) filtruje z vody organický detritus. Některými rysy připomíná kopinatce. Byla původně omylem popsána jako samostatný rod. Po larvální periodě trvající několik let dochází k metamorfóze. Tření probíhá na jaře, jedenkrát za život. Neparazitické druhy po tření hynou, parazitické žijí ještě 1-2 roky (spíše než o parazitismus se však jedná o zvláštní typ predace). Neparazitické satelitní druhy vznikly z příslušného druhu parazitického. Některé druhy jsou anadromní, jiné jen sladkovodní. Některé druhy se loví pro gastronomické účely. Sliz a maso některých druhů se naopak považují za jedovaté.

 Obr. Mihule potoční (Lampetra planeri) je u nás ohroženým, mizejícím druhem. Na snímku je larva zvaná minoha, vědeckým názvem ammocoetes (Foto BL).

Až do konce 19. stol. se v povodí Labe vyskytovala mihule mořská (Petromyzon marinus) a mihule říční (Lampetra fluviatilis), obě dosahující délky kolem 1 m. Tah později znemožnily jezy a přehrady. Oba druhy jsou parazitické. Navzdory názvům má prvý druh i čistě sladkovodní populace a druhý druh žije v dospělosti v moři. V současné době se u nás v povodí Labe a Odry vyskytuje mihule potoční (Lampetra planeri) a v povodí Moravy mihule ukrajinská (Eudontomyzon mariae), obě dlouhé kolem 20 cm. Oba druhy jsou necizopasné a patří mezi zvláště chráněné živočichy.

Obr. Mihule mořská (Petromyzon marinus). Vlevo přísavný terč s rohovitými zoubky, uprostřed terče je vidět také ozubený jazyk. Vpravo přední část mihule. Pod přísavným terčem je vidět vypreparovaný žaberní koš se sedmi žaberními štěrbinami na každé straně (viz šipky) (Foto OS).

Video. Mihule říční (Lampetra fluviatilis). Převzato z http://www.arkive.org z odkazu na druh Lampetra fluviatilis (funkční adresa 31. 1. 2012). 

Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.