Obecná charakteristika ptáků:

Pohybový aparát: Kostra je odlehčená a přitom pevná. Lehkost je zajištěna vymizením některých prvků (ocasní části páteře) a pneumatizací velkých kostí. Ty jsou duté, bez morku, ale vyplněny trámčinou. Výsledkem je odlehčená, ale nesmírně pevná kost, pevnější než kost kompaktní. Navíc je pevnosti kostry dosaženo i srůstem řady kostí (např. na lebce, v hrudní a křížové oblasti).

Krk je tvořen proměnlivým počtem obratlů (vertebrae cervicales: 10-26, obvykle 14-15) a je velmi pohyblivý, takže jím ptáci manipulují jako ”pátou končetinou” a nahrazují tím hrudní končetiny, které slouží k létání. Hrudní obratle často srůstají a jsou tak vzájemně málo pohyblivé. Poslední hrudní, všechny bederní, křížové a přední ocasní obratle srůstají v mohutné synsacrum (kost křížovou), která je pevně srostlá s pánví. Posledních několik obratlů je volných, pak následuje pygostyl, tedy rudiment vytvořený srůstem zbývajících ocasních obratlů. Hrudních žeber bývá 3-9 párů a jsou dvoudílná (horní napojená na obratle se označují vertebrocostalia, spodní napojená na sternum, sternocostalia). Žebra mají na zadním okraji výběžek – processus uncinatus.

Hrudnímu koši dominuje mohutná prsní kost (sternum), která směrem ven vybíhá v hřeben (crista sterni), kam se upínají létací svaly (viz kosterní svalovina).

Lebka je monokondylní, plazího typu, má však větší mozkovnu, zvětšené očnice, některé kosti jsou redukovány a je bezzubá (odlehčení). Hranice mezi jednotlivými kostmi jsou patrny jen v mládí, v dospělosti švy mizí. Kloubně je spojena spodní čelist s neurocraniem a kost klínová (praesphenoid nebo basisphenoid) s kostmi patrovými (palatina) a křídlatými (pterygoidy), které společně tvoří spodek horní části zobáku. S ohledem na tyto kloubní spoje je lebka ptáků kinetická.

Kostra končetin je adaptována na let a bipední chůzi. Pro lopatkové pásmo je charakteristická klíční kost (clavicula). Klíční kosti na distálním konci srůstají ve vidlici zvanou furcula (není např. u některých papoušků, tukanů). Její pohyb za letu napomáhá proudění vzduchu do dýchacích cest. Silná kost krkavčí (procoracoid) pevně spojuje lopatkové pásmo se sternem. Lopatka má šavlovitý tvar.

Volné hrudní končetiny – křídla vytváří kost pažní, loketní a vřetenní, distální část je však zkrácená a drobné kůstky (radiale) jsou do značné míry srostlé. Zápěstí je tvořeno 2 kůstkami, záprstí tvoří samostatný metacarpus 3. prstu a carpometacarpus vzniklý spojením většiny zápěstních a záprstních kůstek 1. až 4. prstu. Jsou zachovány jen 3 prsty; prostřední má 2 články, další prsty po jednom článku.

Pánevní kosti nejsou ventrálně spojeny, pánev je dolů široce otevřená a umožňuje tak průchod snášeným vejcím. Jinak je pánevní pásmo srostlé se synsacrem a je tvořeno kostí kyčelní, sedací a stydkou.

Volná část pánevní končetiny je v proximální části tvořena kostí stehenní (femur), která je kolenním kloubem spojena s dlouhou kostí tibiotarsus, jež je pro ptáky specifická a vzniklá srůstem kosti holenní a dvou proximálních tarzálních kůstek. Lýtková kost (fibula) bývá redukována. Dlouhý a silný běhák (tarsometatarsus) vznikl srůstem distálních tarzálních a téměř všech metatarzálních kůstek. Tyto 2 dlouhé kosti (tibiotarsus a tarsometatarsus) jsou spojeny intertarzálním kloubem, kterému se často, ale nesprávně říká patní kloub. Distální část nohy je tvořena 4 prsty, 5. prst vymizel. Utváření ptačích nohou je velmi variabilní. Rozlišujeme nohy anizodaktylní - nejčastější typ, kdy 3 prsty směřují dopředu a 1 dozadu (1. prst, tj. palec - hallux), dále zygodaktylní (u šplhajících ptáků jako papoušci, datli, tukani) – 2 prsty dopředu a 2 dozadu. Zvláštním případem je zygodaktylní noha s vratiprstem, což je 4. prst obracivý podle potřeby dopředu nebo dozadu (např. u kukačky, sov, orlovce říčního), noha pamprodaktylní (závěsná noha se všemi 4 prsty dopředu, např. rorýsi) nebo syndaktylní (prsty částečně srostlé, např. ledňáček, zoborožci). Dále existují nohy plovací (např. kachny), veslovací (veslonozí), nebo lemované (potápky). Variabilita ptačích nohou je ovlivněna adaptací na konkrétní ekologické podmínky, ve kterých daný ptačí druh žije, které ekologické niky využívá, jakými druhy potravy se živí apod. Proto je např. noha dravce speciálně uzpůsobená k uchopení a usmrcení živé kořisti, noha papoušků ke šplhání a manipulaci s předměty nebo noha kachen k pohybu ve vodním prostředí.

Kosterní svalovina: Největšími svaly ptačího těla jsou obvykle ty, které se účastní létání. Zejména to platí pro velký prsní sval (musculus pectoralis major), který křídlo při mávavém letu snižuje a hluboký sval prsní (m. supracoracoideus), který jej zvedá. Oba tvoří až 15 % hmotnosti ptačího těla, někdy ovšem i mnohem více, např. u vynikajících letců až 35 % (holubi, fregatky). Létací svalovina je podobně jako jiné těžké orgány (např. srdce) soustředěna k těžišti těla.

Dobře je vyvinuta i svalovina zadní končetiny (zejména u běžců, potápivých a plavajících ptáků), která je jednak uložena přímo v těle (napínač široké povázky m. tensor fasciae latae, dvouhlavý sval stehenní m. iliofibularis, ohýbače a natahovače kyčelního kloubu - m. flexor cruris), jednak v oblasti tibiotarsu, tedy v místech, kterému lidé říkají ”stehýnko”, ačkoliv se jedná spíše o holeň nebo lýtko (např. sval lýtkový, m. fibularis longus, dvouhlavý sval lýtkový, m. gastrocnemius). Na běháku svalovina není, probíhají zde pouze šlachy k prstům. Některé svaly zadní končetiny jsou upraveny tak, že po usednutí ptáka na větev se mu díky vlastní hmotnosti těla automaticky sevřou prsty a výrůstky šlach zapadnou do prohlubní šlachových pochev jako řetěz do ozubeného kola. Pták pak sedí i např. v silném větru bez jakékoliv svalové námahy (m. ambiens, m. flexor perforans). Chce-li však vzlétnout, musí se vztyčit a natáhnout nohy, aby se tento systém uvolnil.

Protože hlava a zobák nahrazuje ptákům funkci předních končetin, je stavba a souhra svalů v oblasti krku a hlavy velmi komplikovaná. Především pak svaly zajišťují neobvyklou pohyblivost těchto partií těla ptáků.

Kosterní svalovina ptáků je tvořena příčně pruhovanou svalovinou, která se vyznačuje rychlými stahy (až 70x za sekundu) a je ovládána vůlí jedince. Tato svalová vlákna jsou pak buď červená, nebo bílá. Červená vlákna mají hodně myoglobinu, mitochondrií, tuků a lepší zásobení krví. Při práci pak spalují zejména energeticky vydatné tuky. Jsou relativně pomalá, ale vytrvalá. Červená vlákna jsou typická pro vytrvalé letce (např. holuby, rorýse, kolibříky - ti mají létací svalovinu složenou výhradně z červených vláken a jedná se vlastně o nejvýkonnější svalovinu ze všech obratlovců). Bílá svalová vlákna jsou mnohem rychlejší, ale brzy se unaví. Obvykle jsou v létacích svalech rovnoměrně rozložena. Mají málo myoglobinu, mitochondrií a odlišné typy enzymů. Charakteristická jsou pro druhy žijící převážně na zemi, kteří se před nepřítelem chrání prudkým vzletem do vzduchu (např. hrabaví).

Let: Je charakteristickou vlastností ptáků a společně s hmyzem jsou ptáci ze všech živočišných skupin nejlépe přizpůsobeni k pohybu ve vzduchu. Pokud jde o obratlovce, kromě ptáků se aktivní let vyvinul i u ptakoještěrů a savců – letounů. Nicméně vývoj vedoucí k dokonalému zvládnutí letu trval, jak již bylo uvedeno, miliony let. Jsou schopni vznášení, tedy pasivního letu v naprostém bezvětří (funkce vztlaku). Všichni ptáci mají konstrukci podobnou letadlům - hornoplošníkům, kdy těžiště těla je pod nosnými plochami křídel. Na let ptáků se vztahují tytéž zákonitosti, jaké platí v letectví. Současní ptáci mají aerodynamický, kapkovitý tvar těla, náběžná hrana křídla je mohutnější a zaoblená, což jeho zadní (odtoková) hrana postrádá. Horní plocha křídla je mírně konvexní, dolní mírně konkávní, a proto vzduch proudí nahoře po delší dráze a rychleji než dole, čímž se snižuje tlak působící na horní plochu křídla a výsledkem je vztlak. Ten překonává hmotnost ptáka a drží jej ve vzduchu. Vztlak lze zvýšit zvětšením úhlu mezi křídlem a směrem proudu vzduchu (úhel náběhu). Přílišné zvýšení tohoto úhlu však vede ke vzniku turbulencí na horní ploše křídla a snížení vztlaku. To lze opět korigovat dočasným vytvořením štěrbin mezi pery na náběžné hraně křídla. Velký význam pro přistání, start a třepotání na místě má proto křidélko (alula), které ruší turbulence podobně jako přistávací klapky letadla. Ptáci zhruba od velikosti kavky jsou schopni plachtění. O statickém plachtění hovoříme tehdy, když stoupavé vzdušné proudy zabraňují klesání. Takové termické proudy využívají k letu ptáci širokých a dlouhých křídel, obvykle s roztaženými ručními letkami na jejich konci (kondoři, supi, orli, pelikáni, čápi). Dynamické plachtění je postaveno na principu využití rozdílné rychlosti vzdušných mas v jednotlivých vrstvách vzduchu, např. albatrosi a buřňáci nacházející se nízko nad mořskou hladinou v pomalém větru, o něco výše, kde vítr je mnohem prudší, nastaví svá velmi dlouhá a úzká křídla tomuto náporu a vítr je vynese do výše. Pak pokračují v letu klouzáním.

Obr. Křídla ptáků využívajících dynamické plachtění ve větru (na snímku albatros) jsou velmi dlouhá a úzká a připomínají tak bezmotorový kluzák (větroň) (Foto MH).

Obr. Statické plachtění. Dravci, čápi nebo pelikáni využívají stoupavé teplé vzdušné proudy; jejich široká křídla mají prknovitý tvar a prstovitě roztažené letky. Orel mořský (Foto LP).

K realizaci klouzavého letu stačí mít jen dostatečně velké plochy, které zabraňují přímému pádu. Klouzavý let je vlastně pozvolný pád těla ptáka k zemi a úhel, pod kterým pták klesá, určuje jeho schopnost klouzání (klouzání u ptáků dosáhlo vysoké dokonalosti, ale klouzavý let je znám i u některých žab, plazů, savců). Veslovací let je umožněn pohyby křídel pomocí vlastních svalů a je energeticky značně náročný. Obvykle čím větší pták, tím pomalejší mávání křídly, s výjimkou např. hrabavých. Zvláštní formou letu je třepotavý let, při němž pták stojí ve vzduchu na místě a pohyby křídel si sám vytváří vztlak, který ho drží ve vzduchu (známo u poštolek, ale i rybáci, ledňáčci, ťuhýci). Let vířivý je energeticky nejnáročnější a znám je u kolibříků. Umožňuje absolutně dokonalou obratnost, bleskurychlý start, schopnost zastavit se na místě i letět dozadu.

Obr. Srovnání kostry ptačího křídla (nahoře) a lidské paže. Odpovídající kosti jsou označeny shodně a spojeny čarou (JK podle Veselovského, 2001).

Obr. Srovnání kostry pánevní končetiny ptáka (vlevo) a člověka (vpravo). Odpovídající kosti jsou označeny shodně a spojeny čarou (JK podle Veselovského, 2001).

Manévrovací schopnosti křídel jsou u ptáků dokonalé, což se projevuje při přistávání, které patří mezi nejkritičtější manévry letu vůbec. Je třeba upozornit i na vysokou manévrovací schopnost při lovu dravců, sov, vlaštovek, rorýsů, na zvláštní svatební lety působící jako optické stimuly během epigamního chování ptáků aj. Pro manévrování mohou být výhodná jak krátká, široká a tupě zakončená křídla (krahujec, jestřáb), tak dlouhá, úzká a špičatá křídla (sokoli). Pro manévrování je důležitý i dostatečně dlouhý a široký ocas, který slouží jako kormidlo. Při horizontálním letu roztažení ocasu zvýší vztlak na zádi a dojde ke snížení přední části a klesání. Sevření ocasu má opačný vliv. Stočení ocasu na stranu umožňuje zatáčení. Při přistávání pták sklopí ocas dolů a brzdí jím. Také start je pro mnohé, zejména velké ptáky problémem, a tak se musí rozbíhat (kachny, lysky, husy, albatrosi), nebo odrážet od povrchu současnými údery nohou (pelikáni, labutě). Mnohdy však postačí jen prudší odraz nohou od povrchu (malí ptáci) nebo odraz a pád do vzduchu, jak známe např. u některých dravců či u rorýse. Velcí tažní ptáci často létají v šikmé řadě nebo klínu a střídají se na jeho přídi, což je z aerodynamického hlediska výhodné.

Ke ztrátě schopnosti letu došlo zejména u ostrovních druhů, které zde žily dlouho bez přítomnosti jakýchkoliv pozemních predátorů (kivi, dronte, kakapo). U tučňáků se křídla doslova adaptovala na let pod vodou. Konečně pak mezi nelétavými jsou velké druhy jako pštros, emu, nandu či kasuár, kteří jsou natolik velcí, že dokázali přežít i v místech, kde jsou pozemní predátoři, kteří by jiné menší a pomalejší nelétavé druhy vyhubili.

Kůže a peří: Kůže je tenká a takřka bez epidermálních žláz s výjimkou žlázy kostrční (glandula uropygii). Její sekret je olejovitý a ptáci jej roztírají po peří (vodoodpudivost). Nejvyvinutější u vodních ptáků. U některých ptáků je tato žláza redukována a její sekret je nahrazen tzv. drobivým prachem (kasuáři, dropi, papoušci, holubi aj.). Epidermis je tenká, složená pouze z 2 – 3 vrstev a pronikají sem vzdušné vaky (termoregulace). Epidermis ptáků vytváří četné rohovité struktury. Zobák je kryt povlakem zvaným ramfotéka (rhamphotheca), běhák a prsty podotékou (podotheca). Zobák je pro ptáky velmi důležitý, zejména proto, že nemohou nic uchopovat do předních končetin, které jsou přeměněny v křídla. Na prstech jsou rohovité drápy.

            Jedinečným kožním útvarem ptáků je peří, s kterým pohybuje neuvěřitelně komplikovaný systém hladkých svalů. Peří je odvozeno z plazích šupin, ale zcela se kvalitativně odlišuje. Jedná se o nejkomplikovanější derivát stratum corneum (epidermální struktura). Ontogeneticky vzniká z epidermální papily, která je vyživována ze škáry. Výživa se postupně přeruší (základ budoucího brku) a epidermální buňky se uspořádají do řad odpovídajících budoucím větvím a paprskům. Každé pero spočívá svým spodním koncem v tzv. pérovém váčku v kůži (folliculum). Peří se dělí na obrysové (pennae) a prachové (plumae). Obrysové pero je tvořeno centrálním stvolem (scapus), po jehož stranách je prapor (vexillum). Dutá spodní část stvolu je brk (calamus), horní plná část je osten (rhachis). Prapor tvoří větve (rami) a z každé větve vyrůstají na obě strany paprsky (radii). Ty paprsky, které směřují ke špici pera, mají háčky (hamuli). Ty se zachycují za paprsky vycházející dolů z výše umístěné větve, a tím vzniká pevná struktura plochy praporu pera. Obrysová pera jsou: 1) krycí, krovky (tectrices), 2) letky (remiges) a 3) pera rýdovací (rectrices).

Peří jsou různě utvářena a soubor stejných per je charakteristický pro různé tělní krajiny. Uvádíme některé z nich, jež mohou být důležité i z hlediska porozumění vědeckým názvům ptáků, popisům zbarvení a studia cizojazyčné veterinární literatury: rostrum = zobák, culmen = slemeno, tomium = okraj čelisti, cera = ozobí, lorum = uzdička, gula = hrdlo, collum = krk, supercilium = obočí, pyga = kostřec, pectus = prsa, venter = břicho, alula = křidélko, remex = letka, remiges primarii = ruční letky, r. secundarii = loketní letky, tectrices alares = krovky křídelní horní, dolní, crissum = spodní krovky ocasní, speculum = zrcátko, patagium = kožní řasa na náběžné hraně křídla, crista = chocholka. Jako rousy označujeme opeření běháku až po prsty.

            Prachová pera dospělých ptáků leží pod obrysovými pery, mají krátký stvol a větve netvoří prapor. Podílejí se významně na tepelné izolaci. Prach mláďat (neoptile, někdy mesoptile) je odlišný tím, že větve vycházejí přímo z báze pera a nikoliv ze stvolu. Drobivý prach (např. u papoušků) tvoří přeměněná krycí pera (pulviplumae), kde na konci dlouhých postranních vláken se uvolňují postupně částice (prach), který udržuje ostatní pera v dobrém stavu. Vlasová pera (filoplumae) mají jen nepatrný prapor a objevují se na tzv. “holých” místech (např. u supů na hlavě). Vibrisy (vibrissae) jsou hmatová pera a obvykle rostou v koutcích zobáků (např. lelci, kivi). Některá krycí pera mohou mít paosten (hyporhachis), který je obvykle kratší než vlastní obrysové pero (např. papoušci, dravci, kuři), ale může být i stejně dlouhý (kasuáři).

Obr. Lelci mají kolem zobáku tuhá hmatová pera, tzv. vibrisy, usnadňující lov létajícího nočního hmyzu široce rozeklaným zobákem. Na snímku australský lelkoun soví (Foto MH).

Peří se mění v souvislosti s věkem. Prachový šat mláďat je vystřídán juvenilním opeřením, což jsou pera rostoucí v pernicích (pterylae), ale jsou barevně odlišena od dalšího přechodného opeření per subadultních (u dlouhověkých druhů, např. dravci) a konečně per dospělých ptáků (adultní). Opeření nedospělých ptáků souhrnně označujeme jako immaturní. Pera nerostou na nažinách (apteriae).

Nejméně 1x za rok ptáci pelichají (ecdysis). Tehdy nové pero vytlačuje staré. Rozlišujeme úplné, ale i částečné pelichání, kdy nepelichají letky. V době před hnízděním ptáci obvykle přepeřují do tzv. svatebního šatu, po hnízdění do šatu prostého (např. kačeři jsou pak zbarveni téměř identicky jako kachny). Pelichání je energeticky náročný proces.

Obr. Kryptické (krycí, ochranné) zbarvení je u ptáků typické zejména pro samice a mláďata. Bělokur (na snímku) na zimu přepelichá do bílého opeření, které jej na sněhu činí prakticky neviditelným (Foto MJ/MHe, MM). 

Obr. Sovice sněžní. Některé arktické druhy ptáků a savců na zimu získávají bílé krycí zbarvení, tato sova je však bílá po celý rok. Opeření na běháku a prstech ptáků označujeme jako rousy (Foto IL).

Obr. U řady ptáků je častý pohlavní dimorfismus ve zbarvení. Na obr. sýkořice vousatá (samec vlevo a samice vpravo) (Foto OS).

            Velmi důležité je, aby ptáci udržovali peří v dobrém stavu (udržování jeho mikrostruktury), což je součást tzv. komfortního chování. Ptáci pečují o peří (angl. preening) zobákem i nohama. O peří pečují i tzv. namravenčováním (angl. anting), kdy se tak pomáhají zbavovat parazitů. Obdobný význam může mít i popelení a koupání.  V chladu nebo při špatném zdravotním stavu se ptáci čepýří (zvyšují tepelnou izolaci těla). Zvláště při různých chorobách se tímto maskuje výživný stav, který patří k základním hodnotícím kritériím celkové tělesné kondice. 

Obr. Namravenčování (angl. anting) je součástí komfortního chování ptáků. Potíráním peří kyselinou mravenčí se ptáci zřejmě zbavují ektoparazitů. (JK podle Veselovského, 2005).

            Zbarvení peří ptáků je dáno jednak přítomností pigmentů, jednak fyzikálně optickými jevy na strukturách paprsků a větví a kombinací obou. Pigmenty jsou např. melaniny (černá, hnědá, tmavožlutá), lipochromy a karotenoidy (žlutá, červená), porfyriny (zelená, růžová). Odstíny vznikají souhrou melaninů a strukturních barev, která může být bílá (úplný odraz), nebo různě modrá, často s kovovým leskem (kolibříci).

Centrální nervová soustava se vyznačuje rozvojem bazálních ganglií, mozečku a koncového mozku, ale bez gyrifikace hemisfér. Rozvoj bazálních ganglií zřejmě souvisí s neobyčejně bohatým instinktivním chováním ptáků. Koncový mozek obsahuje všechna vyšší ústředí, jenom ústředí zraku je v dobře vyvinutém středním mozku. Čichové laloky jsou malé, zato optické laloky jsou silně vyvinuty.

Oči jsou obvykle málo pohyblivé a u sov jsou dokonce nepohyblivé. Nemají kulatý tvar. Rohovka přechází postupně v neprůhlednou bělimu, která má v přední část kolem celého oka seřazeny kůstky známé jako sklerotikální prstenec. Vnitřní struktura oka se výrazně neodlišuje od struktury jiných obratlovců. Zvláštností je, že na cévnatce je výrůstek zvaný hřebínek (pecten). Jeho funkcí je výživa sítnice, zřejmě zvyšuje ostrost vidění a má patrně úlohu i při odhadu vzdálenosti. Rozdíly jsou ještě v duhovce, která má příčně pruhovaná svalová vlákna v důsledku čehož se velikost zorničky mění rychleji, než u většiny jiných obratlovců. V sítnici je mimořádné množství zrakových buněk (až 1 milion na mm²) a jsou přítomny jak tyčinky, tak čípky. Žluté skvrny mohou být i dvě a pokud tomu tak je, pak centrální skvrna slouží monokulárnímu (registrace krajiny, predátora) a postranní skvrna binokulárnímu vidění (lov, přistávání na větev aj.). Oproti savcům je zrak ptáků mnohem ostřejší a díky převaze čípků i dokonale barevný (noční ptáci – sovy nemají čípky, takže asi vidí černobíle). Ptačí oko dokáže částečně vidět i v mlze, někteří dravci jsou schopni identifikovat kořist na základě fluorescence viditelné při UV záření (poštolka takto vnímá čerstvou moč na stezkách hlodavců). Nejvýkonnější ptačí oči mají zřejmě dravci, kteří vidí 3–6x ostřeji než člověk a dokáží rozlišit až 150 obrazů za sekundu, zatímco lidé jen 18–20. Zevně jsou oči chráněny 3 víčky. Vnitřní mžurka je často průhledná (nebo má průhledné okénko) a ptáci ji přetahují přes rohovku za letu či při potápění. Přetahuje se z vnitřního koutka oka směrem k vnějšímu.

Obr. Zorné pole holuba, dravce a sluky. Tmavě šedá plocha představuje binokulární, světle šedá plocha monokulární vidění (JK podle Millera a Harleye, 2005).

Obr. Někteří ptáci jsou prakticky němí – např. hlavním zvukovým projevem čápů bílých v době námluv je klapání zobákem (JK podle Hudce et al., 1994).

Stavba vnitřního ucha je téměř identická se savčí. Hlemýžď je však téměř rovný (lagena) a ve středním uchu je jen jediná sluchová kůstka, columella (odpovídá třmínku u savců), která dosedá na jedné straně na bubínek, na straně druhé na okénko vnitřního ucha. Vnější ucho má jen krátký zvukovod, který není ukončen boltci, ale kožním valem se zvednutými pírky. Sovy mají asymetrickou lebku včetně uší, takže dokáží přesně lokalizovat zdroje zvuků. To je umocněno ještě závojem z per a náznakem boltce (kožní řasa). Ptačí sluch je vynikající, mnohem dokonalejší než např. u člověka. Nejvyšší citlivosti sluch dosahuje mezi 1 – 5 kHz (člověk 1 – 2,8 kHz, ale např. sova pálená 3 – 6 kHz).

Obr. Na hlavě emu hnědého je patrný vstup do zvukovodu. Ptáci však zcela postrádají ušní boltce (Foto MH). 

Obr. Zkostnatělý rezonanční bubínek kačera v místě syringu (vpravo na řezu) (JK podle Hudce et al., 1994).

Obr. Asymetrická pozice ušních otvorů umožňuje sovám lokalizaci kořisti na základě Dopplerova efektu (JK podle Šťastného et al., 1998).

Ptáci mají specifická hmatová tělíska, tzv. dvoubuněčná (Grandryho) a lamelová (Herbstova). Mají i receptory vibrací aj. Vnímají bolest, tlak i teplotu. Nejvíce smyslových tělísek je soustředěno v na zobáku a v zobáku (jazyk, patro), ale i u báze krycích per a zejména vibris, mezi svaly křídla i v kloubech. Chuťové receptory jsou vyvinuty jen slabě. Čich není obecně u ptáků dokonalý, ale existují výjimky (např. kivi, kondoři, ale i kachny a někteří pěvci).

Endokrinní systém je u ptáků silně vyvinutý a je podobný tomuto systému u savců. Oxytocin se uplatňuje při kladení vajec, prolaktin stimuluje rodičovské chování, sekreci tzv. holubího mléka a společně s estrogeny vznik “hnízdní nažiny”). Epifýza je pacemakerem cirkadiánních rytmů. Hormony štítné žlázy mj. stimulují růst peří a po hnízdění stimulují pelichání. Pod příštítnou žlázou leží ultimobranchiální tělíska secernující kalcitonin. Hormony kůry nadledvin např. u mořských ptáků řídí vyměšování solí pomocí nosních žláz.

Obr. Žlázy s vnitřní sekrecí u ptáků (JK podle Millera a Harleye, 2005 a Veselovského, 2005).

Obr. Hnízdní nažina se vytváří vlivem prolaktinu před snášením vajec (JK podle Millera a Harleye, 2005).

Trávicí soustava: Začíná zobákem, který je u současných ptáků bezzubý, jícen vytváří slepý zásobní vak – vole, žaludek je nejméně dvojdílný. Patro ústní dutiny i jazyk jsou na povrchu většinou zrohovatělé.

Jazyk může mít různý tvar, což souvisí s druhem přijímané potravy (se zpětnými háčky u datlů, trubicovitý a polotrubicovitý u medosavek a kolibříků, s výrůstky u kachen, s kartáčky na stírání nektaru u některých papoušků apod.).

Se způsobem přijímání potravy ostatně souvisí i tvar zobáku (potravní specializace). Např. hmyzožraví pěvci mívají tenký šídlovitý zobák, zatímco semenožraví jej mají krátký a kuželovitý. Neotropičtí dravci z rodu Rostrhamus mají zobák hákovitý sloužící k vytahování plžů z ulit, zejozob (Anastomus) svým zobákem rozevírá ulity mlžů, zoboun (Rhynchops) má protaženou spodní čelist zobáku, pomocí které za letu loví drobné rybky apod. Nápadné také je, že se tvar zobáku může měnit s věkem. Např. mláďata plameňáků mají zobák rovný a přímý, dospělci ovšem zahnutý a uzpůsobený k filtrování planktonu. Podobně i mláďata zobounů mají normální zobák, jehož spodní čelist se začíná prodlužovat až v pozdějším věku.

Obr. Labuť velká stejně jako většina ptáků pije dosti neefektivním způsobem. Po nabrání každého doušku vody do zobáku zvedá hlavu a teprve poté vodu polyká (Foto LP).

Vole (ingluvies) je nejlépe vytvořeno u semenožravých a některých rybožravých druhů. Potrava se zde změkčuje a uskladňuje, vzácněji natravuje.

Ptáci mají žláznatý žaludek (proventriculus), kde počíná chemické trávení potravy a svalnatý žaludek (ventriculus), který slouží k rozmělnění potravy a k jejímu dalšímu uložení. Kromě toho se zde u hmyzo- a masožravých ptáků oddělují nestravitelné části, které jsou vyvrhovány zpět ve formě vývržků. Někteří ptáci polykají drobné kamínky a písek, tzv. grit, který ve svalnatém žaludku pomáhá rozmělňovat potravu, např. běžci, hrabaví, někteří papoušci. V tenkém střevě probíhá většina trávicích procesů a absorpce živin. Obvykle bývá tenké i tlusté střevo krátké. Slepá střeva bývají dvě a bývají různě velká (velká u semenožravých a listožravých druhů – štěpení buničiny bakteriální mikroflórou, produkce některých vitaminů).

Obr. Slepá střeva některých skupin ptáků: kormoráni (A), holubi (B), sovy (C), pštros (D), tinamy (E) (JK podle Veselovského, 2001).

Kloaka je členěna na 3 oddíly, coprodaeum (zde se formují kašovité výkaly), urodaeum (ústí zde močovody a vývody gonád) a proctodaeum (zakončeno řitním otvorem a svěračem). Na přechodu mezi konečníkem a kloakou je na dorzální straně váček, bursa Fabricii, což je lymfatický orgán produkující B lymfocyty, který s věkem mizí. Výkaly vychází z kloaky současně s močí, která je hustá, kašovitá a na trusu vytváří bílý povlak nebo skvrnu z krystalů kyseliny močové. Trus je tmavý a pevný, složený z nestravitelných zbytků ve střevech (platí, že trus je důležitým indikátorem zdravotního stavu). Obsah slepých střev může být defekován odděleně – “smola” u tetřeva.

Ptáci pijí tím způsobem, že naberou vodu do zobáku a zvedáním hlavy ji nechávají stékat do žaludku. Jen některé druhy dokáží vodu sát (např. holubi), což je rychlejší a snižuje se tak riziko napadení predátory.

Různé, ale příbuzné nebo podobné druhy ptáků se liší potravními nikami, takže mohou sbírat obdobnou potravu, ale v různých patrech (výškách) rostlinného krytu nad zemí, v různých místech korun stromů apod. (rákosníci, budníčci aj.). Intenzita metabolismu je u ptáků obecně velmi vysoká (nejvyšší z obratlovců), a liší se především podle velikosti a podle podmínek prostředí. Velká je zejména u některých malých ptáků (hmyzožraví pěvci, kolibříci aj.), kteří konzumují často tolik potravy, kolik sami váží a.vydrží bez potravy jen několik hodin, zatímco velké druhy (dravci) i dny. Některé druhy mohou na nepříznivé klimatické podmínky dokonce reagovat snížením metabolismu - možnost útlumu životních funkcí (torpidita, torpor - např. mláďata rorýsů tak přečkávají až týden nepřetržitého deštivého počasí, kolibříci mrazivé noci v Andách apod.). Termoregulace je na takové úrovni, že umožňuje několika druhům ptáků přežít i na pevnině Antarktidy, kam kromě člověka nepronikl žádný savec. Ze všech ptáků hnízdí nejdále v antarktickém vnitrozemí buřňák sněžní (téměř 500 km od pobřeží).

Dýchací soustava a vzdušné vaky: Dýchací cesty počínají hrtanem, pokračují průdušnicí (trachea), v místě její bifurkace je hlasový orgán syrinx, a ústí do plic jako průdušky (bronchy). Plíce jsou sice malé a jejich objem se během vdechu a výdechu prakticky nemění, ale ventilace je umožněna systémem vzdušných vaků. To jsou párové tenkostěnné útvary napojené na plíce, které zasahují mezi svalovinu, pod kůži a do některých kostí. Druhý z nejčastěji 5 párů splývá v jediný vak (saccus cervicalis, s. clavicularis, s. thoracicus cranialis, s. thoracicus caudalis a s. abdominalis). Jejich objem se mění zejména za letu působením kosterní svaloviny. Vaky mají ještě přídatné funkce - zmenšují hustotu těla (význam pro let), mají význam pro termoregulaci a mohou sloužit i jako rezonátory zvuků. Vyvinuly se u dinosaurů ještě před vznikem letu snad v souvislosti s nedostatkem atmosférického kyslíku na počátku druhohor. K zesílení zvuků slouží u samců kachnovitých kostěné rezonanční bubínky a u jeřábů prodloužená stočená průdušnice uložená ve výduti sterna.

Průdušky (bronchy) se v plicích postupně větví až na nejtenčí koncové parabronchy (terciární bronchy) tvořící vzájemně anastomózující soustavu. Silná stěna parabronchů je prostoupena spletí krevních a slepě končících vzduchových kapilár, které jsou ve vzájemném kontaktu a probíhá zde difuze respiračních plynů. Ptáci tedy nemají alveoly a jejich plíce jsou uspořádány tubulárně. Nemají ani svalnatou bránici. Navzdory tomu je dýchání u ptáků nejúčinnější ze všech obratlovců, jak dokládá např. schopnost některých druhů překonávat na tahu i nejvyšší pohoří světa Himálaj (husa indická, jeřáb panenský). Je tomu tak i proto, že oproti jiným obratlovcům mají ptáci výrazně redukovaný tzv. mrtvý prostor plic a přes respirační povrchy téměř kontinuálně proudí čerstvý vzduch. Při vdechu prochází vzduch do břišních vzdušných vaků. Současně se vzduch, který už byl v plicích, posune do hrudních vaků. Při výdechu vzduch z hrudních vaků opouští dýchací systém a vzduch z břišních vaků postupuje do plic. Při dalším vdechu se tento vzduch posune do hrudních vaků a příštím výdechem je vypuzen ven z těla. Průchod určité porce vzduchu respiračním systémem ptáka tedy vyžaduje 2 ventilační cykly.

Cévní soustava, krev: Srdce je čtyřkomorové, přepážka mezi levou a pravou polovinou je úplná, k mísení oxidované a redukované krve nedochází. Vzhledem k ostatním obratlovcům mají ptáci relativně největší srdce a absolutně nejvyšší krevní tlak, rychlost tepu a tělesnou teplotu, i když mezi druhy hodnoty kromě teploty značně kolísají. Např. relativní hmotnost srdce: kachna divoká 11 %, kolibřík 24 %, krevní tlak mezi 150 – 200 mm Hg, rychlost tepu: kachna divoká 317, kolibřík 615 za minutu, teplota těla: kachna 41, rorýs 44, kolibřík 41⁰C. Z levé komory vystupuje pravý oblouk aorty. Pro ptáky je charakteristická přítomnost četných arteriovenózních spojek (anastomózy) na periferních místech těla. Např. kachnám umožňuje stání na ledě za mrazivých nocí rete mirabile v nohou, fungující jako protiproudový výměník tepla. Tepny vedoucí teplou krev z těla do nohou probíhají v těsné blízkosti žil, jejichž krev teplo přebírá a odvádí je zpět do těla, takže nedochází k tepelným ztrátám. Erytrocyty ptáků jsou jaderné a mají oválný tvar.

Obr. Kachny nocující v zimě na ledě vzdorují mrazu protiproudovým výměníkem tepla v končetinách, který účinně zamezuje tepelným ztrátám (Foto IL).

Urogenitální soustava ptáků je plazího typu. V párových třílaločnatých ledvinách je vytvořena Henleova klička (u plazů není). Hlavní exkreční produkt metabolismu dusíkatých látek je kyselina močová – (urikotelie jako u plazů). Močový měchýř ptáci většinou nemají. Sůl, kterou přijímají někteří mořští ptáci (trubkonosí) při pití slané vody, vylučují solnými žlázami, které ústí u oka do nozder.

Pohlavní orgány a reprodukce: Mimo dobu rozmnožování jsou malé, zvětšují se až v souvislosti s ním. Varlata (testes - nacházející se pod ledvinami) se tak mohou zvětšit až 360x, také chámovody se před vstupem do kloaky mění v semenné váčky (glomerula seminalia) a u některých ptáků (pěvci) se zvětší tak, že vyklenují oblast kloaky. Penis je však dobře vyvinut jen u některých ptáků (např. pštrosi, kasuáři, čeleď kachnovití), u jiných druhů je jen rudimentární (např. u řádu brodiví), většinou však chybí, a tak ptáci kopulují přitištěním kloak. Samice mívají většinou jediný levý vaječník a levý vejcovod. Samice některých ptáků (dravci, papoušci) mohou mít z 50 % oba vaječníky (např. u kiviů je to pravidlem). Vejcovod je členěn na oddíly 1) infundibulum (nálevkovité ústí zachycující zralá vajíčka), 2) tuba (tvoří se zde bílek obalující zárodek a žloutek), 3) isthmus (produkuje papírovou blánu obalující bílek), 4) uterus (produkuje řídký bílek pronikající papírovou blanou dovnitř, čímž ji napíná a žlázky uteru vytváří skořápku), 5) vagina (svalnatý oddíl produkující hlen a vypuzující vejce).

Vejce je největší živočišnou buňkou (u vyhynulého běžce moa, Dinornis, vážilo až 9 kg, u dnešního pštrosa váží 1,6 kg a u některých kolibříků pouhých 0,3 g). Ptačí vejce jsou polylecitální a meroblastická. Na povrchu žloutku je zárodečný terčík, kolem je v koncentrických vrstvách nutritivní žloutek. V hmotě řídkého a hustého bílku je žloutek stabilizován dvěma na pólech umístěnými šroubovitými poutky (chalazae). Na tupém pólu je mezi vnější a vnitřní papírovou blanou vzduchová komůrka, z níž mládě v určité fázi dýchá vzduch. Na povrchu vejce je vápnitá skořápka. Vajíčko je oplozeno ještě před uložením bílku na žloutek, tj. krátce po vstupu vajíčka do infundibula. Spermie si zachovávají ve vejcovodu schopnost oplození nejméně 3 týdny (např. 73 dnů u krůty), takže k oplození může dojít i delší dobu (3 týdny) po páření. Pronikne-li spermie do vajíčka, je obvykle zabráněno v průniku dalším spermiím, které mizí. K oplození celé snůšky vajec je zapotřebí opakovaných kopulací (asi 12). Embryonální vývoj může být zastaven (i na několik týdnů) v případě, že vejce není zahříváno. To je však možné teprve až rýhování vajíčka pokročí do stadia, kdy na animálním pólu vznikne blastoderm - zárodečný terčík z cca 60 000 buněk, a následující gastrulací dojde k rozdělení na dva zárodečné listy - epi- a hypoblast). Pokračuje-li sezení, vytvoří se tzv. primitivní proužek v oblasti prvoúst, a ten je zdrojem morfogenetické aktivity. Postupně vzniká trávicí trubice, nervová trubice, somity (coelomové váčky), zárodečné obaly (amnion, chorion, allantois – později srůstá s choriem a vzniká allantochorion fungující jako exkreční orgán. Zajišťuje i výměnu plynů a zprostředkovává výživu.

Obr. Gastrulace ptačího embrya. Meroblastickým rýhováním vzniká blastoderm (A, B), který se rozštěpí na epiblast a hypoblast (C). Centrem organogenní aktivity je tzv. primitivní proužek vyznačující předozadní osu zárodku. Emigrující buňky epiblastu dávají vznik ento- a mezodermu (červeně) (D). Postupně se formují nervová trubice, střevo, chorda a somity (červeně) (E) (JK podle Millera a Harleye, 1996).

Pak pokračuje organogeneze. V konečné fázi vývoje mláděte je významná jeho komunikace ve vejci s rodiči (viz vtištění). Mládě se z vejce klube samo, bez pomoci rodičů, prostřednictvím tzv. vaječného zubu, který brzy po vylíhnutí mizí.

Vlastnímu páření předchází epigamní chování, které je u ptáků nesmírně složité. Součástí je tok, který bývá velmi svérázný a efektní (tetřevi, lyrochvosti, rajky, bažantovití), kdy samci, obvykle pestře zbarvení, prezentují typické postoje, pohyby i zvuky. Ti, kteří nevynikají např. pestrým opeřením, budují atraktivní stavby (např. tzv. loubí u australských lemčíků), jejichž cílem je přitáhnout pozornost samice. V toku bývají zakomponovány také ritualizované prvky chování (např. rodičovského, potravního). Hnízda slouží k vyvedení potomstva. Ptáci je buď vůbec nestaví a snáší jen do důlku na zemi (výr, lelek), na skalní římse (alkoun, výr, sokol), na větvi (rybák Gygis alba) nebo obsazují hnízda a dutiny jiných ptáků (např. sokolovití dravci, sovy, holub doupňák). Ovšem např. někteří tučňáci vysedí vejce jen v kožním záhybu mezi nohama. Staví-li ptáci hnízda, pak mohou hloubit nory ukončené hnízdní komůrkou (vlhy, břehule, buřňáci aj.), tesají dutiny do stromů (datli, strakapoudi), nebo staví hnízda na zemi (bažanti, skřivani, motáci aj.), na keřích (ťuhýci, pěnice), či stromech (orli, káně), nebo na skalách (vlaštovky, některé břehule, někteří brhlíci, rehci aj.). Řada ptáků hnízdících původně na skalách se stala synantropními a hnízdí na budovách. Možností, jak může vypadat hnízdo, je mnoho, takže známe i hnízda hromadná, kde hnízdí mnoho párů stejného druhu (např. u snovačů), nebo jsou hnízda různě bizarní (hrnčiříci v Neotropis, krejčíříci v orientální oblasti aj.). Vejce ptáků hnízdících v dutinách mají obvykle bílou skořápku. Obvykle partneři inkubují vlastní snůšku, ale je znám i hnízdní parazitismus (některé kachny, kukačky, američtí vlhovci), nebo neinkubují a vejce jsou inkubována v teplém vulkanickém popelu, písku či v hromadách tlejícího listí (taboni). Snůška, tj. soubor vajec snesených samicí při jednom hnízdění, čítá v závislosti na druhu 1–25 vajec. Sezení zajišťují oba rodiče, jen samice nebo u některých druhů jen samec. Doba sezení u pěvců bývá kolem 14 dnů, u hrabavých a vrubozobých 23 – 30 dnů, u velkých dravců okolo 40 dnů. Pokud rodiče zasednou po snesení prvního vejce a intervaly snášení dalších vajec jsou poměrně dlouhé, je mezi mláďaty značný rozdíl ve velikosti a nejstarší mládě je ve výhodě (někteří dravci). Druhy nidifugní (nekrmivé) mají vyspělá, opeřená, poměrně dobře pohyblivá mláďata schopná přijímat samostatně potravu (např. hrabaví). Druhy nidikolní (krmivé) mají mláďata nedostatečně vyvinutá, neopeřená a nesamostatná, která musí být zahřívána a krmena (např. dravci, pěvci). Existují i přechody – ptáci polokrmiví (např. racci). Péče o mláďata trvá u drobných pěvců 2 – 3 týdny, u buřňáků až 250 dní.

Obr. Hnízdo pěnice černohlavé s vajíčky. Ztráty u pěvců během hnízdění mohou být vysoké (např. u drozda zpěvného 50-75 %). Mortalita mláďat v prvním roce života dosahuje zhruba 60 % (koňadra, drozd) až 85 % (špaček) (Foto OS).

Obr. Mláďata krmivých ptáků označujeme též jako nidikolní nebo altriciální.  Patří k nim např. pěvci (na obrázku drozd zpěvný a lejsek šedý) (Foto VP, RK).

Video. Péče o mláďata u lejska šedého (Muscicapa striata). Ve třetí sekvenci lze po nakrmení pozorovat defekaci mláděte a pozření trusu rodičem (Autor RK).  

Obr. Mláďata nekrmivých ptáků označujeme též jako nidifugní nebo prekociální. Patří k nim např. hrabaví (na obrázku bažant obecný a kur domácí) (Foto PP, OS).

Obr. Samice kulíka se snaží odlákat predátora od hnízda předstíráním zranění (JK podle Hudce et al., 1994).

Pro hnízdící ptáky je charakteristické teritoriální chování, i když je známo mnoho druhů hnízdících koloniálně. I teritoriální druhy se však v mimohnízdním období mohou sdružovat do menších či větších societ (smíšená hejna sýkor v zimě, tahová hejna čápů, jeřábů, dravců aj.). Díky pohnízdní disperzi se ptáci objevují v místech, kde obvykle nehnízdí (např. čížci a hýli v zimě v kulturní krajině nížin).

Z hlediska migrace známe druhy stálé, přelétavé (potulné) a tažné (migrující). Migrace vznikala v tropech, později se vyvíjela v souvislosti se změnami areálů následkem střídání dob ledových a meziledových (ústupy do refugií a opětovné expanze) a snad i kontinentálního driftu. Dnes ze 200-400 miliard ptačích jedinců pravidelně migruje asi 50 miliard. Ptáci migrují jednotlivě, v rozptýlených skupinách, nebo ve velkých kompaktních hejnech, širokou frontou nebo úzkými koridory (např. tah čápů, pelikánů nebo dravců přes úžinu Bospor, přes Gibraltar, Panamskou šíji aj.). Ptáci z Evropy táhnou do Afriky obvykle třemi hlavními trasami resp. koridory – přes Iberský, Apeninský nebo Balkánský poloostrov. Některé druhy táhnou ve dne, jiné v noci. Migrace může znamenat posun o několik set km, ale v případě transkontinentálních migrací i několik desítek tisíc km (nejdále rybák dlouhoocasý – 35 tis. km). Tažné druhy opouštějí každoročně určitou dobu po vyhnízdění svá hnízdiště a táhnou od nás zpravidla na jih, a to např. do Středomoří, ale také až do jižní Afriky. Na jaře se odtud zase vracejí. Jiné druhy ptáků přilétají v zimě ze svých severských hnízdišť k nám. Pravidelný zimní výskyt určitého druhu u nás ještě nemusí znamenat, že jde o stálého ptáka – mohou to být příslušníci severských populací, zatímco naše populace se posouvají jižněji. Populace ze severní části evropského areálu mohou být tažné a populace téhož druhu ze západní a jižní části areálu, kde je mírné klima, mohou být stálé. Některé druhy jsou tažné jen zčásti, takže část jedinců u nás zimuje (např. červenka). Irupce (invaze) jsou mimořádná, nikoli každoroční zvýšení početnosti zpravidla severských druhů v místech, kam normálně táhnou v menších počtech nebo i mimo areál normálního výskytu (brkoslav, sovice sněžní). Bývají vyvolány např. nedostatkem potravy v jednoduchých ekosystémech (tajga, tundra, ale i step). Orientace na tahu může být na základě určení světových stran podle polohy Slunce - ptáci ovšem musí kompenzovat jeho pohyb po obloze svými “vnitřními hodinami”. V noci se orientují podle polohy hvězd. Někteří ptáci využívají magnetické pole Země a jsou schopni určit svou zeměpisnou šířku podle úhlu odstupu magnetických siločar. Orientují se též vizuálně (tzv. místní paměť).

Obr. Ptáci při orientaci využívají slunce jako kompas v kombinaci s vnitřními hodinami, které zohledňují měnící se polohu slunce na obloze (A). Za jasných nocí se orientují podle hvězd (B), zejména Polárky. Při zatažené obloze se řídí úhlem, který svírají magnetické siločáry (a) s vektorem tíže (b), jenž se mění se zeměpisnou šířkou (C, D) (Obr. JK).

Ačkoliv jsou ptáci nejpozději vzniklou třídou obratlovců, je v současné době známo zhruba 10 tis. druhů. Tak bohatá druhová diverzita, výrazně vyšší než např. u savců, významně vypovídá o úspěšných adaptačních mechanismech (včetně různorodosti chování) a ekologické úspěšnosti ptáků, kteří tak obsadili snad všechny známé ekologické niky na všech kontinentech Země.

Přes svůj nepochybný evoluční úspěch, současnou vysokou druhovou diverzitu a početnost, je budoucnost celé řady druhů krajně nejistá. Ptáci jako nikoliv jediná skupina živočichů, jsou nyní zasaženi další hromadnou extinkcí druhů. Jen od r. 1600 bylo vyhubeno 135 druhů ptáků. Ze známějších je to např. přes 20 druhů moovitých (Dinornithidae), alka velká, dronte mauricijský, holub stěhovavý, papoušek karolínský, datel knížecí aj. Dalších několik set ptačích druhů je v současnosti existenčně ohroženo, a pokud ještě několik jedinců přežívá, pak zřejmě nejsou jejich populace životaschopné (např. kakapo soví, ibis skalní aj.).

Na našem území bylo za posledních 200 let zastiženo téměř 400 druhů ptáků, z toho je asi 200 druhů hnízdících. Ptáci jsou tak v ČR druhově nejpočetnější třídou obratlovců. Za posledních 30 let početnost poklesla u 1/3 druhů, u 1/3 se zvýšila a u 1/3 je dlouhodobě stabilní. Ubylo přes 10 milionů jedinců. Nejrychleji mizí ptáci zemědělské krajiny a mokřadů. Např. stavy skřivana polního, čejky chocholaté a koroptve polní klesly za 30 let o 40-90 %. Lesní druhy dnes naopak neubývají a těží z lepšícího se stavu lesů (datel černý, holub doupňák). Z ČR mnohé druhy vymizely (např. koliha velká, skalník zpěvný, zedníček skalní, poštolka jižní, mandelík hajní, ťuhýk rudohlavý, ťuhýk menší, ostralka štíhlá, drop velký) nebo silně ubývají (konipas luční, chocholouš obecný, tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní). K návratu došlo např. u sokola stěhovavého, orla mořského nebo kormorána velkého. Ptáci jsou i ve vyhlášených tzv. ptačích oblastech ohrožováni výstavbou rekreačních areálů, větrných elektráren a dopravní infrastruktury.

Význam ptáků pro člověka a jejich ochrana: Bezprostřední užitek poskytují domácí ptáci a lovné druhy – tzv. pernatá zvěř. Přirozenými bioregulátory polních a lesních škůdců jsou hmyzožravé druhy, dravci a sovy. Ochrana ptáků se mnohdy zdůvodňuje bojem proti "škodlivému" hmyzu nebo hlodavcům. Pomineme-li anachronismus takového nazírání na ekologické vztahy, je třeba vědět, že ptáci i další "užiteční" živočichové mají jen omezený vliv na populace "škůdců". Ptáci se využívají i k monitoringu a indikaci změn prostředí. Výjimečně jsou některé druhy pokládány za příležitostně škodlivé (špaček). Ptáky ohrožuje např. chemizace prostředí, urbanizace, likvidace rozptýlené zeleně, starých sadů, křovin v parcích, doupných (vykotlaných) stromů a dalších hnízdních příležitostí, mokřadů, dále skleněné stěny, větrné elektrárny, silnice, likvidace deštných i jiných lesů, vybírání z hnízd a pašování papoušků do vyspělých zemí, lov na tahu (Malta, Kypr, Itálie, Francie aj. - ilegální odchyt pěvců za účelem konzumace, na Maltě je odstřeleno ročně pro zábavu až 6 milionů tažných ptáků včetně dravců).

Věda studující ptáky je ornitologie (z lat. ornis = pták). Ptáci jsou u veřejnosti velmi populární skupinou a zabývá se jimi široká obec ornitologů – amatérů. Ti jsou u nás spolu s profesionály sdruženi v České společnosti ornitologické (ČSO, www.birdlife.cz), jež má 2 tis. členů, řadu poboček a která vydává popularizační časopis Ptačí svět a odborný časopis Sylvia, organizuje projekty sčítání, monitoringu, výzkumu a ochrany ptáků, program Volná křídla (potírání ptačí kriminality), kampaň Pták roku seznamující veřejnost s ohroženými ptáky i akce pro nejširší veřejnost (Festival ptactva, Vítání ptačího zpěvu). Existují i odborné skupiny např. pro dravce a sovy aj. Celosvětovým sdružením organizací na ochranu ptáků je BirdLife International se sídlem v Cambridgi (Velká Británie). V rámci ochrany ptáků probíhá např. vyvěšování hnízdních budek, zimní přikrmování, na poli výzkumu ptáků probíhá mapování hnízdního rozšíření, zimního výskytu, mezinárodní sčítání a především kroužkování. Odchyt ptáků do sítí a jejich označování hliníkovými kroužky na běhácích je tradiční metodou studia ptačích tahů, věku atd. Nálezy kroužkovaných ptáků je nutno hlásit do Kroužkovací stanice Národního muzea v Praze. V některých zemích, zejména ve Velké Británii, je zájem veřejnosti o pozorování ptáků v přírodě takový, že existují specializované cestovní kanceláře pořádající zájezdy za ptáky do všech kontinentů. Významnou zájmovou skupinou jsou i chovatelé exotického ptactva.

Obr. Pozorování a určování ptáků (angl. birdwatching) je oblíbenou aktivitou mnoha lidí, zejména ve vyspělých zemích (Foto LŠ).

Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.