Třída: SAVCI (MAMMALIA)

Savci se poprvé objevili v triasu před 225 miliony let. Předkové savců vzešli ze synapsidní linie plazů (Pelycosaura, Therapsida, Theriodonta), kteří byli v triasu dominantní skupinou suchozemských obratlovců. První savci později doslova živořili “ve stínu” tehdy na Zemi vládnoucí skupiny dinosaurů. Byla to drobná zvířata připomínající dnešní hmyzožravce, která se střetům s plazy vyhýbala nočním způsobem života. S jejich suchozemským původem a převážně noční aktivitou zřejmě souvisí vznik endotermie, tzn. že savci si udržují relativně stálou tělesnou teplotu mezi 36–39°C. Teprve vymření dinosaurů na konci druhohor umožnilo explozivní rozvoj savců a obsazení uvolněných ekologických nik. Třetihory se staly érou savců. Tehdy vytvořili i skupiny zcela vázané na vodu (Sirenia, Cetacea) a skupinu dokonale ovládající létání (Chiroptera), která v některých ekosystémech dominuje mezi létajícími živočichy s noční aktivitou.

Savci se sice neřadí mezi druhově nejpočetnější skupiny živočichů (dnes známe na 5 400 žijících druhů), avšak dosahují velké rozmanitosti co do rozdílů ve velikosti (nejmenší – bělozubka Suncus etruscus a jeden druh netopýra váží 1,5–2 g, největší – plejtvák obrovský měří přes 30 m a váží 160 t), vzhledu i způsobu života.

Charakteristické znaky savců: Tělo pokrývá srst, složená z několika typů chlupů, a její modifikace jako jsou různé bodliny, ostny, šupiny a krunýře, popř. u některých srst druhotně vymizela a zbylo z ní nanejvýš pár smyslových chlupů. Savci mají kožní žlázy několika typů – potní, mazové, pachové a především mléčné žlázy. Většina savců rodí živá mláďata, zárodek prodělává vývoj v těle matky a je vyživován prostřednictvím placenty, po porodu jsou mláďata krmena mateřským mlékem. Spodní čelist je tvořena jedinou párovou kostí os dentale (mandibula), je zde sekundární čelistní kloub. Heterodontní chrup je rozlišený na řezáky, špičáky, třenáky a stoličky. Ve středním uchu jsou tři sluchové kůstky: malleus, incus, stapes. Savci mají mohutnou druhotnou kůru koncového mozku (neopallium), uzavřený krevní oběh, čtyřdílné srdce, pouze levý oblouk aorty, bezjaderné krvinky. Tělní dutina je rozdělena svalnatou bránicí na hrudní a břišní část, podílí se na dýchacích pohybech. Mají ukončený tělesný růst. Jsou homoiotermní.

Savci se dělí na: podtřídu vejcorodí (Prototheria) s řádem ptakořitní (Monotremata) a podtřídu živorodí (Theria).

V rámci živorodých rozlišujeme infratřídu vačnatí, vačnatci (Metatheria = Marsupialia) s řády: vačice (Didelphimorphia), kunovci (Dasyuromorphia), dvojitozubci (Diprotodontia) a infratřídu: placentálové (Eutheria = Placentalia) s následujícím dělením:

Nadřád: Afrotheria - řády: afričtí hmyzožravci (Afrosoricida), bércouni (Macroscelidea), hrabáči (Tubulidentata), damani (Hyracoidea), chobotnatci (Proboscidea), sirény (Sirenia)

Nadřád: chudozubí (Xenarthra) - řády: Cingulata (pásovci), Pilosa (lenochodi a mravenečníci)

Nadřád: Euarchontoglires - řády: tany (Scandentia), letuchy (Dermoptera), primáti (Primates), hlodavci (Rodentia), zajíci, zajícovci (Lagomorpha)

Skupina: Laurasiatheria - řády: ježci (Erinaceomorpha), rejsci (Soricomorpha), letouni (Chiroptera), luskouni (Pholidota), šelmy (Carnivora), lichokopytníci (Perissodactyla), sudokopytníci (Artiodactyla), kytovci (Cetacea).

Podtřída: vejcorodí (Prototheria)

Řád: ptakořitní (Monotremata)

Nejstarobylejší skupina recentních savců, u níž přetrvávají některé znaky plazů. Odštěpili se od ostatních savců zhruba před 150 miliony let v Gondwaně a lze je pokládat za relikty z “testovacího období” savců. Vědecký název doslova znamená "s jedním otvorem" (řec. monos = jeden, trema = otvor) v souvislosti s existencí kloaky. S plazy mají společnou kloaku, rozmnožování malými meroblastickými vejci, pletenec hrudní končetiny s kostmi chybějícími u ostatních savců (např. korakoid), absenci ušních boltců. Ač nepatří mezi vačnatce, mají vakové kosti. V dospělosti nemají zuby. Mláďata mají “vaječný zub” a namísto sání olizují mléko z mléčných políček (areolae mammae). Jsou rozšířeni pouze v australské oblasti. Dělí se do dvou čeledí povyšovaných někdy na řády – původnější ptakopyskovití (monotypická) a ježurovití (4 druhy). Předkové ježur připomínali ptakopysky.

Ptakopysk (Ornithorhynchus anatinus) je semiakvatický druh, který si v březích sladkých vod hrabe nory, kde samice inkubuje 2 vejce. Za potravou se potápí, pod vodou se pohybuje pomocí nohou s plovacími blanami, má zavřené oči a kořist registruje plochým zobákem s elektroreceptory a mechanoreceptory. Loví hlavně korýše a "červy", přičemž denně spotřebuje ekvivalent 1/3 své hmotnosti. To je jeden z důvodů, proč je velmi zřídka chován v zoologických zahradách. U samců je ostruha nad patou pánevní končetiny spojená s jedovou žlázou ve stehně.

Ježura australská (Tachyglossus aculeatus) je terestrický druh s tělem krytým bodlinami čnějícími ze srsti. V nebezpečí se rychle zahrabává. Potravní specializace na mravence a termity má za následek adaptace v podobě trubicovitě protáhlé tlamy, dlouhého lepkavého jazyka a hrabavých nohou opatřených mohutnými drápy. Páří se břichem k sobě, v břišní dutině jsou uložena varlata, která se v době rozmnožování mnohonásobně zvětšují. Samice inkubují vejce ve vaku, kde jsou i vyústění mléčných žláz na mléčných políčkách.

Obr. Ježura australská (Foto MH). 

Podtřída: živorodí (Theria)

Vědecký název je z řec. thér = divoké zvíře. Savci rodící živá mláďata, mléčné žlázy ústí na bradavkách nebo strucích, pletenec hrudní končetiny neobsahuje krkavčí kosti ani meziklíčkovou kost, chrup je odvozen z tribosfénického moláru. Oprávněnost podtřídy Prototheria (vejcorodí) zahrnující ptakořitné a otázka příbuznosti vačnatců s placentály na jedné straně a s ptakořitnými na druhé straně nejsou stále uspokojivě vyřešeny.

Infratřída: vačnatí, vačnatci (Metatheria = Marsupialia)

Nejstarší fosilní nálezy vačnatců pocházejí z konce křídy ze Severní Ameriky, byli však rozšířeni i v Eurasii a severní Africe. Po přechodu do Jižní Ameriky se vačnatci přes Antarktidu dostali před 50 miliony let (v eocénu) do Austrálie (součást Gondwany), odkud později pronikli až do jihovýchodní Asie (Wallacea). V Austrálii se bez konkurence placentálů adaptivní radiací rozrůznili (divergence) do forem připomínajících nepříbuzné savce z jiných kontinentů (konvergence). To odrážejí české rodové názvy – vakokrt, vakorejsek, vakomyš, vakoplch, vakotarbík, vakoveverka, vakojezevec, vakovlk. Jedním ze základních společných znaků jsou párové vakové kosti (ossa marsupii, epipubes), které u obou pohlaví bez ohledu na přítomnost vaku nasedají na kost stydkou. Mají kloaku, dvojitou dělohu a pochvu, často rozeklaný penis, malý jednoduchý mozek bez corpus callosum, neuzavřené tvrdé patro a nižší intenzitu metabolismu včetně nižší tělesné teploty. Zubní vzorce i případná obměna chrupu se liší od placentálů; oproti nim mají větší počet zubů. Vak (marsupium) mají obvykle pouze samice, často jen v době rozmnožování. S výjimkou bandikutů mají jen nedokonalou žloutkovou placentu. Porod probíhá úzkou mediánní vaginou, která je přechodná, u klokanů trvalá (třetí vagina). Mláďata se rodí po krátké březosti velmi málo vyvinutá a vývoj zpravidla dokončují v již zmíněném vaku, kde jsou vyživována mateřským mlékem s vysokým obsahem tuků a bílkovin. Vak je tedy cosi jako inkubátor pro “nedonošené” potomky. Přes svou starobylost se jejich alternativní reprodukční a další strategie někdy osvědčují a někteří se úspěšně prosadili v konkurenci placentálních savců (vačice virginská, velcí klokani). Až do příchodu původních obyvatel před 60 tis. lety žila v Austrálii megafauna zahrnující dravé druhy vačnatců velikosti téměř lva a býložravce velikosti nosorožce. Kromě přímého lovu k jejich rychlému vyhubení zřejmě přispěly změny prostředí v důsledku zakládání velkoplošných požárů domorodci. Mnoho dalších vačnatců bylo vyhubeno až v poměrně nedávné době. Příčinou bylo především zavlečení nepůvodních predátorů a potravních konkurentů do Austrálie bílými osadníky. Recentních více než 300 druhů vačnatců se dělí do 7 samostatných řádů obývajících australskou oblast, Ameriku a Wallaceu. Dříve bývali shrnováni do jediného řádu Marsupialia.

Řád: vačice (Didelphimorphia)

Jsou početným řádem amerických vačnatců (téměř 100 druhů), kteří tvarem těla i velikostí připomínají krysy nebo myši. V Austrálii nežijí, jsou nejpůvodnější z recentních vačnatců. Mají úplný chrup (i více než 50 zubů) a částečně chápavý ocas. Jsou noční, mnozí jsou arborikolní. Areál vačice opossum (Didelphis marsupialis) zasahuje z Jižní Ameriky pouze do Mexika. Gravidita (nejkratší ze savců) trvá necelých 13 dnů, po narození jsou mláďata 2–3 měsíce fixována na bradavky, pak je samice nosí na hřbetě. Je lovena pro kožešinu. V nebezpečí se někdy staví mrtvou (thanatóza) a vydává pronikavý zápach ("smrdutý opossum" – známá nadávka z příběhů o Divokém západě). Ta se však týká příbuzné vačice virginské (D. virginiana), která jako jediná pronikla až na území USA a Kanady.

Obr. Vačice virginská (Didelphis virginiana) je jediným vačnatcem, který pronikl z jihu až na území USA a Kanady (Foto Karolina Blaha-Black).

Obr. Vačice jsou evolučně nejpůvodnější a druhově značně početnou linií vačnatců; vyskytují se pouze v Americe. Drobné vačice rodu Marmosa připomínají myši, jsou však hmyzožravé. Žijí často na stromech a vyznačují se noční aktivitou (Foto VB).

Řád: kunovci (Dasyuromorphia)

 Australští vačnatci o velikosti myši až menšího psa, nahrazující zde hmyzožravce a šelmy. Vakovlk (Thylacinus cynocephalus) byl masožravý vačnatec připomínající vlka, nazývaný kvůli pruhům též “tasmánský tygr”. Neobstál v konkurenci zavlečeného dinga. Posledním refugiem se mu stala Tasmánie, kde byl počátkem 20. století vyhuben lovci. Ďábel medvědovitý (Sarcophilus laniarius) byl stejně jako vakovlk dingem eliminován s výjimkou Tasmánie. Živí se převážně kadávery. Dnes je jeho další existence ohrožena přenosným nádorovým onemocněním. Desítky druhů vakomyší (Antechinus a další rody) vzhledem připomínají své placentální ekvivalenty, jsou však hmyzožravé (myšovití hlodavci se v Austrálii vyskytují rovněž).

Řád: dvojitozubci (Diprotodontia)

Řád zahrnuje nejznámější vačnatce. Vědecký název doslova znamená "se 2 předními zuby" a odráží přítomnost párových řezáků v mandibule. Dalším znakem je syndaktylie 2. a 3. prstu. Koala (Phascolarctos cinereus) je bezocasý arborikolní vačnatec, potravně specializovaný na listí blahovičníků (eukalyptů). Z tohoto důvodu jej chová velmi málo zoologických zahrad. Vak otevřený dozadu umožňuje mláděti přiživovat se trusem matky (koprofágie). Název domorodého původu znamená “nepije”. Vzhledem připomíná plyšového medvídka na hraní, je však spíše ekologickým ekvivalentem lenochoda. Konzum potravy o nízké nutriční hodnotě je kompenzován šetřením energií (málo se pohybuje, až 20 hod denně spí). Dříve byl v omezeném areálu decimován lovem a odlesňováním, dnes hlavně rozsáhlými požáry.

Obr. Koaly spí téměř 20 hodin denně a stejně jako většina vačnatců aktivují hlavně v noci, kdy se živí eukalyptovým listím. Na pánevní končetině (obr. vlevo) je patrný knoflíkovitý palec bez drápu a fúze 2. a 3. prstu (syndaktylie), čímž vznikl dvojitý dráp sloužící jako hřebínek při česání srsti (Foto MH, Austrálie).

Obr. U řady druhů vačnatců se vak otevírá směrem dozadu. Na obrázku je bandikut (Perameles sp.). (JK podle Nowaka, 1999).

Obr. Bandikut (Perameles sp.) (Foto MH). 

Vombati (Vombatidae) jsou robustní noční býložravci o hmotnosti kolem 30 kg, výborně adaptovaní k hrabání prostorných nor. Samice mají vak otevřený dozadu. Chrup velmi připomíná hlodavce.

K nejhojnějším australským vačnatcům patří stromoví a noční possumovití (Pseudocheiridae) a kuskusovití (Phalangeridae). Ze druhé čeledi je to zejména kusu liščí (Trichosurus vulpecula), vyskytující se i v centrech velkých měst. Tento všežravec velikosti kočky patří k nejlépe prostudovaným vačnatcům. Vysazení v oblastech mimo původní areál (např. na Novém Zélandě) vedlo k velmi negativním následkům pro místní přírodu. Jeho anglický název possum nesmíme zaměňovat s americkou vačicí opossum!

Obr. Kusu liščí (Trichosurus vulpecula) (Foto MM, Austrálie).

Arborikolní vakoveverky (Petauridae) mají noční aktivitu. Jde vlastně o kuskusy adaptované k pasivnímu letu. Např. vakoveverka létavá (Petaurus breviceps) žije v rodinných skupinách ve společných hnízdech ve stromových dutinách. Je ekologickým ekvivalentem poletuch; pomocí létací blány plachtí desítky metrů. Živí se mimo jiné nektarem z květů. Objevuje se v zájmových chovech.

Obr. Vakoveverka létavá. Na boku je patrná složená létací blána, velké oči prozrazují, že jde o noční zvíře (Foto OS). 

Mezi klokany (Macropodidae) a původnější klokánky (Potoroidae) patří přes 70 terestrických, sekundárně arborikolních nebo skály obývajících druhů. Původní formy byly zřejmě malé, stromové a všežravé. Stromoví klokani tak zřejmě prodělali složitou cestu od arborikolního k terestrickému způsobu života a zpět. Rychlý pohyb v otevřeném terénu vedl u velkých druhů k podobným evolučním změnám jako u kopytníků nebo pštrosů (redukce počtu prstů). Pánevní končetiny jsou velmi silně vyvinuty, dlouhý čtvrtý prst je opatřen silným drápem. Druhý a třetí prst srůstají v jeden (syndaktylie), na němž zůstávají dva drápky na pročesávání srsti. Svalnatý ocas používají k opírání o zem a udržování rovnováhy při skákavém pohybu. Velké druhy mají skoky dlouhé přes 10 m a vysoké přes 3 m. Drobné hrudní končetiny používají jako ruce. Mají chrup připomínající býložravé placentály a složitý žaludek, uzpůsobený k příjmu a bakteriálnímu trávení velkého množství rostlinné potravy. Samice mají dobře vyvinutý vak, rodí obvykle 1(2) mláďata. Březost velkých druhů trvá okolo 1 měsíce. Mládě u druhů vážících až 90 kg má nepatrnou velikost 2 cm a hmotnost pod 1 g. Po porodu šplhá do vaku, kde se přisaje k bradavce. Zabřeznutí neovlivní pohlavní cyklus, proto samice může mít jako “rezervu” 3 mláďata současně v různém stupni vývoje – v děloze (embryonální diapauza), ve vaku a mimo vak, kojená z různých bradavek mlékem o různém obsahu tuku. Malé druhy vzhledem i velikostí připomínají krysy. Velké druhy dosahují hmotnosti člověka, žijí v societách a zastupovaly v Austrálii velké kopytníky. Při soubojích samců a při obraně uštědřují nebezpečné kopance pánevními končetinami směrem dopředu a vzhůru. Toto chování může být vyprovokováno vzpřímeným postojem ošetřovatele, který vnímají jako hrozbu. Díky dokonalé adaptaci na aridní prostředí úspěšně konkurují farmovým chovům ovcí a skotu, proto jsou hubeni farmáři a organizovaně loveni pro maso a kůži. Klokaní maso bylo používáno ke krmení psů a teprve v 90. letech povoleno v Austrálii k lidskému konzumu; dnes se dováží i k nám. Klokani aktivují především v noci, přičemž jich bezpočet hyne na australských silnicích. Navzdory odstřelu 3–7 milionů kusů ročně nejsou velké druhy zatím ohroženy. Největší druhy patří do rodu Macropus, středně velké např. do rodu Wallabia (viz angl. název wallaby). Název klokanů v řadě jazyků pochází z jejich domorodého označení (angl. kangaroo, slovensky kengura aj.).

Obr. Klokánek králíkovitý (Bettongia penicillata). Klokanům blízce příbuzní klokánkovití (Potoridae) mnohdy spíše připomínají krysy, za něž také byli prvními evropskými osadníky pokládáni (Foto JK).

Obr. Samice klokanů ukrývají mláďata ve vaku na břiše (Foto MH).

Obr. Do čeledě klokanovitých (Macropodidae) řadíme přes 50 druhů klokanů. Jedním z nich je i klokan hbitý (Macropus agilis) (Foto MH).

Obr. Klokani mají na mohutných pánevních končetinách redukované prsty; ocas jim slouží jako opora (Foto OS).

Obr. Klokan rudý (Macropus rufus) patří k největším a nejrozšířenějším druhům klokanů. Obývá aridní oblasti australského vnitrozemí (Foto JK).

Infratřída: placentálové (Eutheria = Placentalia)

Název znamená doslova "pravá zvířata". Jsou vývojově nejpokročilejší skupinou savců, k níž náleží přes 90 % recentních druhů. Jejich mláďata se rodí po dlouhém nitroděložním vývoji, během něhož jsou zárodky vyživovány mateřským organismem prostřednictvím alantochoriální placenty. Krevní oběh matky a plodu přitom nikdy nesplývá. Oba jsou protisměrné, což zajišťuje optimální účinnost látkové výměny. Děloha je v různém stupni spojená, pochva je vždy jen jedna, penis není rozeklaný a mléčné bradavky jsou ve 2 řadách. Třenové zuby jsou dvougenerační. Během fylogeneze se v několika vývojových liniích placentálů projevila tendence ke zvětšování mozkovny a zvětšování a diferenciaci koncového mozku. Nedávno byl popsán zatím nejstarší známý předchůdce placentálů Eomaia scansoria z křídy (Čína, 125 milionů let). Moderní analýzy prokázaly existenci 4 evolučních linií (nadřádů): Afrotheria, Xenarthra, Euarchontoglires a Laurasiatheria.

Nadřád: Afrotheria

Nadřád definovaný především molekulárními znaky představuje bazální skupinu placentálů původem z Afriky (v době vzniku skupiny součást Gondwany).

Řád: afričtí hmyzožravci (Afrosoricida)

Tato primitivní skupina byla dříve řazena do řádu hmyzožravců (Insectivora) na základě podobnosti vyplývající z konvergentního vývoje. Ve skutečnosti jsou příbuzní slonům a dalším příslušníkům skupiny Afrotheria.

Zlatokrtovití (Chrysochloridae) jsou adaptováni k životu pod zemí natolik, že vzhledem připomínají krtky a vakokrty (konvergence). Název souvisí s leskem srsti. Vyskytují se v subsaharské Africe v 20 druzích, z nichž polovina je ohrožena vyhubením.

Bodlínovití (Tenrecidae) jsou endemity Madagaskaru. Většina připomíná vzhledem ježky, rejsky nebo krtky.

Řád: bércouni (Macroscelidea)

Dříve byli rovněž řazeni k hmyzožravcům. Pohyblivým chobotkem připomínají rejsky, někteří však dorůstají podstatně větší velikosti. Obývají převážně subsaharskou Afriku, pohybují se skoky po dráhách vyšlapaných v podrostu. Jsou všežraví nebo hmyzožraví. Jeden druh se využívá při výzkumu malárie.

Řád: hrabáči (Tubulidentata)

Patří sem jediný druh hrabáč (Orycteropus afer) ze subsaharské Afriky. Dosahuje téměř velikosti prasete, má nezaměnitelný bizarní vzhled – protáhlý rypák, dlouhé uši i ocas. Zuby jsou kolíkovité, bez skloviny a kořenů, takže neustále dorůstají. Hrabe si nory, aktivuje v noci, kdy pomocí dlouhého lepkavého jazyka loví mravence a termity.

Obr. Hrabáč (Foto LP). 

Řád: damani (Hyracoidea)

Býložraví savci vzhledem připomínající velké sviště. Žijí ve skalnatých terénech Afriky a Přední Asie, šplhají i na stromy. Nejbližšími příbuznými damanů jsou sloni a sirény. Prsty jsou opatřeny nehtovitými kopýtky. Udržení na skalách a větvích usnadňují lysá a vlhká chodidla fungující jako přísavky. Horní řezáky svými vlastnostmi připomínají situaci u hlodavců. Jsou aktivní ve dne a žijí v societách. Na svou malou velikost mají velmi dlouhou březost (6–8 měsíců).

Obr. Ze srsti damana vyčnívají dlouhé hmatové (sinusové) chlupy neboli vibrisy (Foto LP).

Řád: chobotnatci (Proboscidea)

Největší suchozemští savci. Jejich nejvýraznějším znakem je chobot (proboscis), který vznikl srůstem silně prodlouženého nosu s horním pyskem. Je to všestranně užitečný a velmi citlivý uchopovací orgán, zakončený 1–2 chápavými prstíky. Je tvořen neobyčejně složitým systémem velkého počtu svalů.

Obr. Sloní chobot je neobyčejně všestranným, vysoce pohyblivým orgánem sestávajícím z velkého množství svalů (Foto LP).

Obr. Předpokládá se, že sloni byli během evoluce mnohem více vázáni na vodu než dnes a chobot mohl sloužit k dýchání pod vodou jako šnorchl (Foto LP).

Obr. Sloni při pití nabírají vodu do chobotu a vstřikují si ji do tlamy (Foto LP).

Obr. Sloni mají výraznou afinitu k vodě (Foto LP).

Prostor mezi vazivově zesílenou poplicnicí a pohrudnicí je na rozdíl od všech ostatních savců vyplněn pojivem, což imituje patologické pozánětlivé srůsty. Jde zřejmě o evoluční adaptaci z doby akvatického způsobu života eliminující problémy v důsledku rozdílů tlakových poměrů v hrudníku při dýchání pod vodou pomocí chobotu. Obliterace pleurální štěrbiny však ztěžuje dýchání vleže. Horní řezáky jsou přeměněny v dlouhé kly s neukončeným růstem, které mohou dosáhnout délky přes 3 m a hmotnosti přes 100 kg. Molariformní zuby fungují vždy jen po jednom v každé polovině čelisti a zezadu jsou postupně nahrazovány. Třecí plochy jsou příčně žlábkované. Po opotřebování poslední stoličky (šesté) sloni strádají hladem, dožívají se však i více než 60 let.

Obr. Horizontální výměna stoliček u dvouletého sloního mláděte. Zvíře kouše mléčnou stoličkou (a), zezadu ji vytlačuje další stolička (b) a po jejím opotřebení nastoupí v čelisti připravená třetí stolička (c). Vpravo je okluzní plocha jedné ze stoliček (JK podle Veselovského, 1976).

Kůže je kolem 2,5 cm silná ("tlustokožci") a téměř lysá. Lebka je pneumatizovaná, obličejová část je zkrácená. Nepárový otvor v přední části zavdal podnět k bájím o jednookých obrech Kyklopech. Na sloupovitých končetinách mají 5 srostlých prstů, jejichž špičky jsou zakončené nehtovitými kopýtky. Noha je podložena vazivovými polštáři pro rozložení tlaku při nášlapu.

Obr. Průřez nohou slona s elastickým nášlapným polštářem (JK podle Veselovského, 1976).

Varlata jsou trvale v břišní dutině. Sloni jsou to býložravci s málo efektivním trávením, proto mají velkou spotřebu potravy (až 300 kg denně). Obrovité ušní boltce slouží k termoregulaci. Komunikují infrazvuky na vzdálenost až 10 km, kromě toho vydávají pro člověka dobře slyšitelné zvuky jako např. troubení. Vyhledávají vodu a výborně plavou. Stáda jsou vedena starou samicí, která má vynikající paměť nutnou pro orientaci během migrací, pro nalezení zdrojů potravy a vody v období sucha. Staří samci jsou samotáři. U samců dochází k periodám zvýšené agresivity (tzv. musth), které jsou navozeny vzestupem testosteronu, někdy jsou vázány na říji a projevují se nadměrnou sekrecí spánkových žláz a častějším močením. Zejména sloni v zajetí jsou v tomto období velmi nebezpeční. Samice má vyústění pochvy směrem dolů v břišní krajině a mléčné žlázy na prsou. Po zhruba 20měsíční březosti se rodí obvykle 1 mládě.

Obr. Některé aspekty anatomie samice slona: a) lebka odlehčená četnými komůrkami, b) konečník, c) anální otvor, d) pochva, e) mléčné žlázy v prsní krajině (JK podle Veselovského, 1976).

Obr. Slůně saje mléko z prsních žláz matky tlamou. Chobot mu přitom spíše překáží (Foto LP).

Z fosilních rodů jsou nejznámější mastodonti (Mastodon) a mamuti (Mammuthus). Hustě osrstění mamuti adaptovaní na klima doby ledové se v pleistocénu vyskytovali i u nás; nejdéle přežili v oblasti Sibiře. Dnes jsou pozůstatky mamutů významným zdrojem slonoviny. Ze 3 recentních druhů slonů uvádíme dva.

Slon africký (Loxodonta africana) dorůstá hmotnosti až přes 7 t a výšky 4 m. Je větší než slon indický, se 2 chobotovými prstíky. Hřbet má prohnutý a má větší ušní boltce.

Obr. Slon africký (první obr.) se od indického (druhý obr.) liší mj. většími ušními boltci a prohnutím páteře (Foto LP, ZL).

Obr Zakončení chobotu slona indického jedním prstíkem (I) a slona afrického dvěma prstíky (A) (JK podle Veselovského, 1977; Foto LP).

Sloni obývají především savany a suché řídké lesy v subsaharské Africe. Původně nomadický způsob života, kdy sloni táhli krajinou a zanechávali za sebou spoušť v podobě vyvrácených stromů, vytrhaných keřů a zdupané trávy, vedl vlastně ke zvyšování rozmanitosti přirozených ekosystémů. Dnes jsou odkázáni na území rezervací a národních parků. I když se stavy slonů celkově rychle snižují, v některých národních parcích se lokálně přemnožují natolik, že musí být regulováni lovem nebo antikoncepcí. Přirozená migrace je znemožněna hranicemi rezervací, kde pak v omezeném prostoru devastují vegetaci. Při úniku z rezervací nastávají konflikty s vesničany, jimž ničí pole. Sloni byli dříve masově loveni pro slonovinu (výroba uměleckých předmětů). Obchod se slonovinou byl celosvětově zakázán, pokračoval však v ilegální podobě. Populace obývající deštný les jsou dnes většinou pokládány za samostatný druh, slona pralesního (Loxodonta cyclotis).

Obr. Sloni jsou výrazně sociální zvířata s mnohostrannými interakcemi. Na obr. hravý souboj slonů afrických (Foto LP).

Slon indický (Elephas maximus) má pouze jeden hmatový prstík na konci chobotu, má vyklenutý hřbet, jiný tvar hlavy a počet prstů. Kly bývají kratší a u samic většinou chybějí. Obývá tropické lesy Indie a jihovýchodní Asie, početnost je 20x nižší než u slona afrického. Hlavní příčinou úbytku je zánik životního prostoru expanzí lidské populace. Sloni jsou využíváni člověkem již 5 tis. let, nejsou však pokládáni za domestikovaný druh, neboť na rozdíl od domácích zvířat se nerozmnožují v zajetí. Mladí sloni se proto odchytávali v přírodě a zpravidla krutými metodami se učili poslušnosti a práci. I když k práci je možné využít i slona afrického (Hannibalovi sloni v punských válkách), téměř výhradně se jednalo o slony indické. Nejprve byli sloni zřejmě používáni ve starověkých bitvách, později především k těžké práci. V jižní Asii se místy ještě používají k práci v lese, při náboženských slavnostech a k přepravě lidí a nákladů. V souvislosti s úbytkem lesů silně poklesla jejich potřeba; nové využití částečně našli jako turistická atrakce k vyjížďkám a pozorování zvířat v rezervacích.

Obr. Slon indický (Foto ZL – Indie; VB, ZL). Ležící slon. Obliterace pleurální štěrbiny slonům ztěžuje dýchání vleže (Foto OS, Zoo Liberec).

Obr. Jako značně inteligentní zvířata si sloni rádi hrají a cvičí (Foto OS, Zoo Liberec).  

Řád: sirény (Sirenia)

Známé také jako ochechule či mořské krávy. Život tráví ve vodě a jsou výlučně býložravé. Spásají vodní řasy a chaluhy na mořských mělčinách, v řekách nebo jezerech v tropech a subtropech. Hrudní končetiny jsou změněny v pádlovité ploutve se zbytky kopýtek, pánevní končetiny jsou redukovány. Je vytvořena jediná vodorovná ocasní ploutev (rozdíl od "ploutvonožců"), ušní boltce chybějí, chrup připomíná slony stejně jako umístění mléčných žláz, což vedlo námořníky k jejich pojmenování “mořské panny”. Jejich populace byly zdecimovány lovem a jsou ohrožovány znečištěním moří. Relativně účinně jsou chráněny ve vodách vyspělých zemí, jako je Austrálie a USA, kde jsou však ohrožovány silným provozem sportovních člunů (zranění lodními šrouby). Dugong indický (Dugong dugon) žije v Indickém a západním Tichém oceánu včetně pobřeží Austrálie. V Beringově moři se vyskytoval největší druh koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas). Byl vyhuben už v 18. století lovem pro maso, tuk a kůži. Areál kapustňáka širokonosého (Trichechus manatus) sahá od východního pobřeží USA po sever Jižní Ameriky; známou oblastí výskytu je Florida.

Obr. Sirény (A) a damani (B) jsou řády blízce příbuzné chobotnatcům. Ačkoli se navzájem na první pohled velmi odlišují, najdeme zde některé společné znaky, např. na chrupu a prstech. Sirény i damani mají prodloužené horní řezáky připomínající sloní kly. Sirény používají k rozmělňování potravy rohovinové žvýkací destičky (vpravo nahoře). Damani (ale i některé sirény) mají na prstech nehtovitá kopýtka podobného vzhledu jako u slonů. Na chodidlech damanů (dole uprostřed) jsou elastické nášlapné polštářky s množstvím potních žláz, což jim usnadňuje lezení po skalách a stromech (JK podle Veselovského, 1977 a Nowaka, 1999).

Obr. Kapustňák (Foto OS, Zoo Norimberk).

Nadřád: chudozubí (Xenarthra)

Velmi starobylá skupina savců z neotropické oblasti, která zahrnuje na 30 druhů ve 4 čeledích. Vědecký název je dle přídatného (xenarthrálního) kloubního spojení hrudních a bederních obratlů (řec. xenos = cizí, zvláštní, arthron = kloub). To je pozůstatkem z dob, kdy chudozubí dorůstali obrovských rozměrů (lenochod Megatherium až 6 m). Společným znakem je redukce chrupu nebo alespoň skloviny, malý mozek a z placentálů nejméně intenzivní metabolismus (nižší tělesná teplota, u některých velmi pomalý pohyb). Od afrotherií se odštěpili v době oddělení Afriky a Jižní Ameriky.

Řád: Cingulata

Název je z lat. cingulum = pás, opasek.

Čeleď: pásovcovití (Dasypodidae)

Mají nápadný krunýř tvořený destičkami, které jsou vespod kostěné a shora kryté rohovinou. V nebezpečí se mohou zahrabat i do velmi tvrdé půdy nebo se sbalí (kožní svaly). Navzdory českému názvu řádu mají velký počet (až přes 100) druhotně homodontních zubů, které musí obrušovat. Jsou omnivorní, hrabou si nory v zemi, vycházejí v noci. Vyskytuje se polyembryonie (až 12 zárodků z 1 zygoty). Jsou loveni pro maso. Největší druh váží téměř 50 kg. Pásovec devítipásý (Dasypus novemcinctus) jako jediný z chudozubých pronikl severně až na jih USA. Vzhledem k vnímavosti k původci malomocenství (lepry) se používá při výzkumu této choroby.

Obr. Silné drápy umožňují pásovcům intenzivní hrabání, a to jak při získávání potravy, tak při budování nor nebo při úniku před predátory (Foto ZL, Brazílie).

Obr. Krunýř pásovců se skládá z pásů z tvrdých destiček spojených flexibilní kůží. Spodní vrstvu destiček tvoří dermální (škárové) kosti, svrchní vrstvu pak zrohovatělá epidermis; z kůže vyrůstají štětiny. Rohovité destičky vznikly zřejmě splynutím a přeměnou chlupů (srsti) (Foto ZL, Brazílie).

.

 Obr. Pásovci dosahují největší druhové diverzity v savanách a pampách Jižní Ameriky. Na obr. pásovec štětinatý (Foto JS, Argentina).

 Obr. Pásovec devítipásý (Foto OS).

Řád: Pilosa

Název je z lat. pilosus = zarostlý, vousatý, chlupatý. Řád se dělí na 2 podřády: Folivora zahrnující lenochody a Vermilingua zahrnující mravenečníky.

Čeledi: lenochodovití tříprstí (Bradypodidae) a dvouprstí (Megalonychidae)

Savci žijící v korunách stromů, zavěšeni hřbetem dolů, odkud slézají defekovat na zem jen 1x za 2–3 týdny.  Mají 6–9 krčních obratlů, dělený žaludek a dislokaci orgánů (např. slezina je vpravo). Zatímco lenochodi tříprstí mají na všech končetinách po 3 prstech se srpovitými drápy, lenochodi dvouprstí mají na hrudních končetinách pouze 2 volné prsty. Tělesná teplota podobně jako u jiných primitivních savců kolísá mezi 24–35°C dle teploty prostředí. Jejich letargie souvisí i s příjmem málo výživné potravy (listí). Jsou dobrými plavci. Srst roste opačně než u jiných savců, směrem od břicha ke hřbetu, jako ochrana před lijáky (voda snadno stéká). V srsti žijí moli a řasy dodávající jí krycí zelenavé zbarvení, v konečníku žijí komenzální brouci. Navzdory většinou pomalým pohybům mohou při manipulaci způsobit zranění máchnutím velmi silné hrudní končetiny s drápy a pokousáním. Např. lenochod tříprstý (Bradypus tridactylus), lenochod dvouprstý (Choloepus didactylus).

Obr. Lenochod tříprstý – samice s mládětem (Foto JŠ, Kostarika). 

Čeleď: mravenečníkovití (Myrmecophagidae)

Mají bezzubé a trubicovité (nikoli srostlé) čelisti s velmi dlouhým lepkavým jazykem. Dále mají svalnatý pylorický oddíl žaludku k rozmělňování termitů a mravenců, jako funkční náhražku zubů. Hrudní končetiny s mohutnými drápy jsou uzpůsobeny k rozhrabávání termitišť, při chůzi našlapují na hřbety prstů (překlubování), u stromových druhů je chápavý ocas. Po porodu mládě šplhá matce na záda, kde vytrvá i poté, co přestane sát. Mravenečník velký (Myrmecophaga tridactyla) je terestrický druh obývající hlavně savany. Největší mravenečník (2 m), při manipulaci nebezpečný svými drápy (obejmutí hrudními končetinami).

Obr. Mravenečník velký (Foto JK, VB – Venezuela). 

Obr. Mravenečník čtyřprstý (Tamandua tetradactyla) je malý stromový druh mravenečníka (Foto JK). 

Nadřád: Euarchontoglires

Tany, letuchy a primáti tvoří taxon Euarchonta, který je sesterskou skupinou kladu Glires zahrnujícího hlodavce a zajíce. Název Euarchonta doslova znamená "pravá starobylá zvířata", Glires jsou latinsky plši. Zatímco kdysi se předpokládalo, že primáti se vyvinuli z hmyzožravců a spojovací článek mezi nimi měly tvořit tany, moderní výzkum odhalil, že našimi příbuznými jsou nikoli hmyzožravci, ale hlodavci a zajíci.

Řád: tany (Scandentia)

Všežraví, částečně stromoví savci z jihovýchodní Asie připomínající veverky. Tana obecná (Tupaia glis) je občas chována v zajetí. Používala se při výzkumu stresu, který se u ní projevuje zježením ocasu. Riziko nalezení mláďat v hnízdě predátory snižuje velmi malá frekvence kojení (obden), což je umožněno vysoce výživným mateřským mlékem a schopností mláďat přijmout naráz velký objem.

Obr. Tana severní (Foto OS, Zoo Jihlava). 

Obr. A) Mláďata tan jsou v hnízdě navštěvována matkou a kojena ve velmi dlouhých intervalech, přičemž přijímají najednou velké množství mléka. B) Na vzhledu tan lze poznat sociální stres podle naježení srsti na ocasu (jedinec vpravo) (JK podle Veselovského, 1976).

Řád: letuchy (Dermoptera)

Nejbližší příbuzní primátů. Mají létací blánu sloužící k pasivnímu letu, nejdokonalejšímu mezi savci. Jsou velikosti kočky, mají velké oči a ocas nepřečnívá létací blánu. Aktivní jsou v noci, přes den odpočívají ve visu na větvi hřbetem dolů. Jsou býložravé. Druhově nejchudší řád placentálů – pouze 2 recentní druhy rodu letucha (Cynocephalus) žijí v jihovýchodní Asii.

Obr. Letuchy (B) představují samostatný řád (Dermoptera) a jsou spolu s tanami nejbližšími příbuznými primátů. Naproti tomu poletuchy (A, C) patří do čeledi veverkovitých, tedy mezi hlodavce. Vakoveverka (D) je australský vačnatec. Schopnost pasivního letu je u těchto vzájemně nepříbuzných savců výsledkem konvergentního vývoje (Obr. JK).

Řád: primáti (Primates)

Název je z lat. primus = první. Vzhledově rozmanití, převážně stromoví savci. Primáti mají vyvinuté klíční kosti, mimořádně pohyblivý ramenní i loketní kloub a zápěstí. Končetiny jsou chápavé, obvykle pětiprsté, s protistojně postaveným palcem. Drápy jsou zpravidla nahrazeny plochými nehty. Dále mají vysoce vyvinutý mozek, zvlášť šedou kůru mozkovou a mozeček. Čichové laloky koncového mozku se zmenšily, což souvisí se zkrácením obličejové části lebky a relativně špatným čichem. Oči směřují dopředu, což umožňuje prostorové (binokulární, stereoskopické) vidění a odhad vzdálenosti při skocích ve větvích. Významnou evoluční novinkou byl rozvoj barevného vidění v souvislosti s potřebou rozlišit zralé plody. Důležitým taxonomickým znakem je utváření nosu. Chrup je bunodontní. Rodí obvykle jediné mládě, s čímž souvisí i dlouhá doba mateřské péče, nízký počet prsních bradavek, pozdější dospívání a dlouhověkost. Primáti většinou žijí ve společenstvech, z 90 % v tropických lesích, méně v subtropech celého světa kromě Austrálie. Starší název je nehetnatci. Velká část ze zhruba 400 recentních druhů primátů je ohrožena.

Podřád: poloopice (Strepsirrhini)

Vývojově původnější, převážně stromoví primáti Starého světa. Mají častěji drápy než nehty, ale na palci je vždy nehet; časté jsou zvláštní modifikace prstů a chrupu pro úpravu srsti apod. Mají vlhké lysé rhinarium a velké oči, které některým umožňují noční aktivitu. Je zachována sublingua.

Obr. Poloopice mají na 2. prstu pánevní končetiny dráp sloužící k pročesávání srsti. Ze spodních řezáků mají vytvořený hřebínek sloužící rovněž k péči o srst (JK podle Dobroruky, 1979).

Infrařád: lemuři (Lemuriformes)

Patří sem několik čeledí obývajících Madagaskar. Lemuři jsou převážně denní, mají nápadnou vokalizaci; k nejznámějším patří lemur kata (Lemur catta) nebo lemur vari (Varecia variegata).

Obr. Lemur kata, endemit aridních oblastí Madagaskaru, je zřejmě nejčastěji chovanou poloopicí v zoologických zahradách. Jde o společensky žijící druh s denní aktivitou (Foto VB; OS – Zoo Jihlava).

Obr. Lemur vari (Foto OS, Zoo Plzeň). 

Ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis) neboli aye-aye má bizarní vzhled a noční aktivitu. Prodlouženým prstem dobývá ze dřeva larvy, které identifikuje sluchem (ekologický ekvivalent datlů). Je huben domorodci na základě pověr. Tomuto a dalším druhům jedinečné endemické fauny Madagaskaru dnes bezprostředně hrozí zánik v důsledku likvidace původních lesů, zakládání požárů a v poslední době i politického chaosu. Lemuři se zde vyvíjeli během mnoha desítek milionů let ostrovní izolace; od příchodu člověka před 1–2 tisíci lety bylo vyhubeno mnoho druhů, především velkých forem.

Infrařád: Lorisiformes

Outloňovití (Lorisidae) jsou zavalité stromové poloopice s krátkým nebo zakrnělým ocasem, noční aktivitou a pomalým pohybem. Žijí v Africe a jižní Asii. V jihovýchodní Asii žije např. outloň váhavý (Nycticebus coucang).

Kombovití (Galagidae) jsou štíhlé stromové poloopice s velkýma ušima a očima, dlouhým ocasem a noční aktivitou. Žijí v subsaharské Africe, výborně skáčou. Podle plačtivého hlasu dostaly anglický název “bush baby”. Komba ušatá (Galago senegalensis) značí teritorium tlapkami zvlhčenými močí, což je problémem při chovu v zajetí.

Obr. Komba (Foto LP, JAR). 

Podřád: vyšší primáti (Haplorrhini)

Infrařád: nártouni (Tarsiiformes)

Čeleď nártounovití (Tarsiidae) byla dříve řazena k poloopicím, ale na rozdíl od nich nártouni stejně jako opice nemají vlhké rhinarium (planum nasale) a představují samostatnou evoluční linii s pokročilou stavbou mozku. Podobají se kombám, mají obrovské oči, dlouhý balanční ocas, na prstech jsou adhezívní plochy s přísavkami k lepšímu přichycení k podkladu. Skvěle skáčou, jsou aktivní v noci. Nártoun celebeský (Tarsius spectrum) a další druhy žijí v lesích jihovýchodní Asie.

Infrařád: opice (Simiiformes)

Název je z lat. simia = opice. Většina hlavních znaků byla zmíněna již v úvodní charakteristice řádu. Mají 1 pár mléčných bradavek na hrudi, jednoduchou dělohu a terčovitou placentu. Mládě matka nebo otec nosí na těle. Až na 1 rod (jihoamerické mirikiny) jsou aktivní ve dne. Žijí často v societách a mají složitý sociální život. Některé druhy však žijí monogamně a pak u nich nejsou nápadné rozdíly ve velikosti pohlaví (jinak samci zpravidla bývají větší). V potravě převládá rostlinná složka. Komunikace, vzájemná péče o srst (allogrooming) i uzavírání aliancí slouží především k upevňování a vylepšování sociálního postavení v tlupě, což vedlo posléze i k rozvoji lidské řeči, myšlení aj. Od vzájemného napodobování ("opičení") lze rovněž odvodit některé jevy v lidské společnosti (módní trendy). S osídlováním pralesních oblastí opice mizí, neboť jsou intenzívně loveny pro maso a v širokém okolí lidských sídel bývají pravidelně vyhubeny. V zajetí mohou být při manipulaci nebezpečné a velmi nečistotné, protože v přírodě žijí většinou v korunách stromů a veškeré zbytky potravy a exkrementy nechávají padat dolů. Opice proto nelze bez plen chovat v bytě, neměly by být drženy individuálně a je třeba jim poskytnout předměty na hraní k omezení stereotypů a autoagrese. Zakladatelská skupinka jedné linie opic (ploskonosí) pronikla přes rozevírající se Atlantik z Afriky do Jižní Ameriky, kde se diverzifikovala izolovaně od linie úzkonosých opic, jež se rozrůznila v Africe a v Asii do 3 recentních čeledí. 

Nadčeleď: ploskonosí (Platyrrhini=Ceboidea)

Opice tropické Ameriky, se širokou nosní přepážkou.

Čeleď: kosmanovití (Callitrichidae)

Malé druhy, na většině prstů mají drápky (tzv. drápkaté opičky). Ocas je delší než trup, nikoli chápavý. V potravě je významně zastoupena živočišná složka a míza stromů. V Jižní Americe ekologicky zastupují poloopice, které zde nežijí. Obývají malé izolované areály, a proto jsou silně ohroženi ničením biotopů, ale i odchytem pro chov v zajetí. V zajetí jsou velmi náročné a choulostivé (potřeba pestré potravy, oslunění, společnost aj.). Kosman zakrslý (Cebuella pygmaea) je nejmenší opice vůbec (délka těla 12–14 cm). Tamarín pinčí (Saguinus oedipus) obývá poslední zbytky lesů při pobřeží Karibského moře v Kolumbii. Je modelovým zvířetem při výzkumu závažných střevních chorob člověka. Lvíček zlatý (Leontopithecus rosalia) obývá zbytky lesů na atlantském pobřeží Brazílie, kde přežívá jen díky nákladným záchranným programům.

Obr. Tamarín pinčí se využívá jako modelové zvíře při výzkumu lidské ulcerózní kolitidy. Ještě v nedávné minulosti byly tisíce těchto tamarínů odchytávány v přírodě a exportovány do USA (Foto JK).

Obr. Tamarín pinčí (Saguinus oedipus). Hlava této „drápkaté opičky“ připomíná kštici maďarského hudebního skladatele Ference Liszta, a proto se v němčině nazývá Lisztaffe – Lisztova opice (Foto JK).

Obr. Tamarín pinčí obývá malý areál v Kolumbii, kde je ohrožen likvidací biotopů a vyhubením. Během necelých 20 let jeho populace poklesla o 80 %, takže byl zařazen do kategorie kriticky ohrožených druhů (Foto OS, Zoo Jihlava).

Obr. Kosman zakrslý je nejmenší z tzv. drápkatých opiček. Řada druhů této jihoamerické skupiny je ohrožena kácením tropických lesů a ilegálním obchodem (Foto JK).

Obr. Kosman bělovousý (Callithrix jacchus) je zřejmě nejčastěji v zajetí chovaným druhem drápkatých opic (Foto OS, Zoo Jihlava).

Obr. Lvíček zlatý (Foto JK, AL).

Čeleď: malpovití (Cebidae)

Malpa hnědá (Cebus apella) je nejrozšířenější z několika druhů malp. Jako nejinteligentnější ploskonosé opice jsou v zahraničí cvičeny jako asistenční zvířata pro ochrnuté osoby (obsluha mikrovlnných trub, nalévání nápojů, omývání). Kotul veverovitý (Saimiri sciureus) byl ve velkém využíván k laboratorním experimentům. Žije v početných tlupách.

Obr. Malpa kapucínská (Foto ZL, Kostarika). 

Obr. Malpa plačtivá (Foto JK). 

Obr. Jihoamerické opice kotulové se masově využívali jako pokusná laboratorní zvířata. Vzhled jejich obličeje vystihuje německé pojmenování „Totenkopfaffe“, tedy opice s umrlčí lebkou (Foto JK).

Čeleď: chápanovití (Atelidae)

Vřešťani (Alouatta spp.) jsou největší americké opice, mají nesmírně silný hlas díky rezonančnímu vaku, který vznikl modifikací jazylky. Chápani (Ateles spp.) mají dlouhý dokonale chápavý ocas, naspodu holý a vybavený citlivými papilárními liniemi, sloužící zároveň jako hmatový orgán a používaný jako pátá končetina. Klitoris samic je stejně velký jako penis samců.

Obr. Vřešťani svými rezonančními vaky vytvářejí zvukovou kulisu neotropických pralesů podobně jako v pralesích jihovýchodní Asie zní vokalizace gibonů. Navzdory svému názvu nevřeští, ale jejich hrdelní řvaní spíše připomíná jelení troubení (Foto JŠ, Kostarika).

Obr. Neotropičtí chápani používají při pohybu v korunách stromů chápavý ocas jako pátou končetinu (Foto OS, Kostarika).

Nadčeleď: úzkonosí (Catarrhini=Cercopithecidea)

Evolučně pokročilejší opice Starého světa. Mají úzkou nosní přepážku a blízko sebe položené nozdry. Na prstech mají vždy nehty a palce na všech končetinách protistojné. Postrádají chápavý ocas, zato mají sedací mozoly či hýžďové lysiny. Samice mají menstruační cyklus.

Čeleď: kočkodanovití (Cercopithecidae)

Obr. Primáti jsou původně lesní stromoví savci. Kočkodan husarský je jedním z mála druhů, které se adaptovaly k životu na otevřených pláních savan (Foto AL).

Obr. Hulman posvátný (Semnopithecus entellus) je rozšířen v Indii. Žije v početných tlupách i ve městech. Dochází u nich k infanticidě po převzetí vůdčího postavení novým samcem. Hulmani zaujímají významné místo v hinduistické mytologii. Řada dalších druhů obývá jihovýchodní Asii. Jsou listožraví a mají složitý žaludek. Vzhledem k jejich anglickému názvu, bývají i u nás hulmani někdy mylně označováni jako languři (Foto ZL, Indie).

Gueréza pláštíková (Colobus guereza) má palec na předních končetinách redukovaný nebo zcela chybí (řec. colobus = zmrzačený). Tato i další guerézy jsou africkým ekvivalentem asijských hulmanů (listožravé, dělený žaludek, velké slinné žlázy). V závislosti na módě byly po statisících hubeny pro atraktivní kožešinu.

Obr. Makak rezus (Macaca mulatta) je jedním z mnoha druhů makaků, pochází z jižní Asie. Je všežravý, žije hojně v početných tlupách i ve městech. Je nejčastějším laboratorním primátem (objev Rh faktoru) (Foto ZL - Indie).

Obr. Makak červenolící z Japonska je nejseverněji žijící opicí, která toleruje i zimní sněhovou pokrývku (Foto AL, Zoo Olomouc).

Obr. Makak jávský (Macaca fascicularis) (Foto TN, Vietnam).

Obr. Makak vepří (Foto TN, Vietnam).

Magot (Macaca sylvanus) jako jediný makak žije mimo Asii v severní Africe a dokonce v Evropě (Gibraltar).

Kočkodan obecný (Chlorocebus aethiops) je nejznámější z tzv. zelených kočkodanů, kteří se vyskytují v sušších lesích a savanách Afriky, zatímco většina ostatních druhů kočkodanů obývá především deštné lesy. Mají dlouhý balanční ocas a vynikají pestrým zbarvením (optická signalizace). Systematika kočkodanů, ale i mnohých dalších skupin primátů je značně neustálená.

Obr. Kočkodan obecný. Tento taxon prodělal řadu změn vědeckého i českého názvu (Foto LP, JAR).

Paviáni jsou největší a evolučně nejpokročilejší zástupci čeledi. Mají nápadný pohlavní dimorfismus; samců jsou větší a mají mohutné špičáky, které odhalují při hrozbě připomínající zívání. Dále se vyznačují prostornými lícními torbami a velkými, živě zbarvenými sedacími hrboly. V době ovulace dochází u samic k enormnímu zduření perianální krajiny. Žijí v početných tlupách a dokáží úspěšně vzdorovat i levhartovi. Jsou převážně terestričtí, nocují však na stromech nebo nepřístupných skalách. Nejvíce druhů obývá africké savany – např. pavián anubi (Papio anubis), oportunistický druh, který zdárně odolává tlaku člověka. Mandril (Mandrillus sphinx) je pokládán za nejpestřejšího savce. Žije v deštných lesích rovníkové Afriky.

Obr. Pavián pláštíkový. Na prvním snímku je u samice patrné zduření perianálních partií v době říje (Foto OS, Zoo Liberec).

Obr. Pavián čakma (Foto LP, JAR). 

Nadčeleď: lidoopi a lidé (Hominoidea)

U lidoopů vymizel ocas a někdy i sedací hrboly. Na céku je vyvinut appendix. Jejich předchůdcem je africký Proconsul (=Dryopithecus); později se lidoopi rozšířili i do Asie.

Čeleď: gibonovití (Hylobatidae)

Specializovaní stromoví primáti s velmi dlouhými hrudními končetinami. Pohybují se brachiací (až 15 m dlouhé plynule navazující přelety z větve na větev švihem, bez zapojení zadních končetin). Dosahují přitom rychlosti přes 50 km/h a jsou nejhbitější ze stromových savců. Jejich velmi silná vokalizace je typickou zvukovou kulisou pralesů jihovýchodní Asie. Na rozdíl od následující čeledi žijí v párech. Známým druhem je gibon lar (Hylobates lar). Všichni giboni jsou ohrožení.

Obr. Brachiace u gibonů. Giboni jsou ze všech primátů nejdokonaleji adaptováni k životu v korunách stromů a houpáním pomocí extrémně dlouhých rukou doslova létají z větve na větev (JK podle Veselovského, 1976).

Obr. Gibon žlutolící (Foto JK). 

Obr. Giboni se vyznačují extrémně dlouhými pažemi, které jim umožňují rychlý pohyb brachiací v korunách stromů (Foto PP).

Video. Volání gibonů v Zoo Jihlava. Na videu lze také pozorovat typický pohyb gibonů pomocí dlouhých paží, tzv. brachiaci. 

Čeleď: Hominidae

Kromě člověka čeleď zahrnuje 3 rody se 6 druhy žijící v jihovýchodní Asii a Africe. Z ohnutých větví a z listí si denně stavějí nové hnízdo na přespání. Po zemi se pohybují tzv. kotníkovou chůzí ("překlubování" hrudních končetin). Jejich budoucnost v přírodě je krajně nejistá. Orangutan bornejský (Pongo pygmaeus) žije ostrůvkovitě na Borneu, kriticky ohrožený orangutan sumaterský (P. abelii) v severním cípu Sumatry. Orangutani mají dlouhou rezavou srst, pohybují se na stromech brachiací. Samci jsou větší než samice, mají hrdelní lalok, kterým zesilují své hlasové projevy, u dominantních samců se tvoří tvářové disky. Živí se převážně plody. Mají výbornou prostorovou a časovou paměť – pamatují si místo a doby zrání plodů. Jsou z lidoopů nejvíce vázáni na stromy, nežijí v tlupách, mají velmi pomalou reprodukci. Orangutani jsou ohroženi lidskou populační a hospodářskou expanzí ve své domovině. Jde o velkoplošné kácení a obrovské požáry lesů mj. v souvislosti s tzv. transmigrací – politikou organizovaného přesídlování obyvatel z přelidněné Jávy na Borneo a Sumatru. Existují sice tzv. rehabilitační centra pro návrat zabavených nebo osiřelých zvířat do přírody, avšak dnes je už není prakticky kam vypouštět.

Obr. Tomuto mladému samci orangutana se dosud nevytvořily tvářové disky, typické pro staré dominantní samce (Foto LT).

Obr. Dlouhé paže orangutana prozrazují, že se v korunách stromů pohybuje brachiací (Foto LT).

Gorila nížinná (Gorilla gorilla) obývá deštné lesy rovníkové Afriky. Staří samci mají stříbřitě zbarvený hřbet. Gorily jsou býložravci, navzdory bajkám starých cestovatelů nejsou agresivní. Z lidoopů nejméně pobývají na stromech. Dnes je ohrožují mj. infekce virem ebola. Gorila horská (G. beringei beringei) žije v mlžných lesích vulkanického pohoří Virunga (Rwanda a okolí) v počtu pouhých několika set jedinců a je ohrožena vyhubením (pytlačení, válečné masakry a likvidace lesů). Gorily jsou největšími recentními primáty. Jsou ilegálně loveny pro maso, suvenýry z jejich těl a pro mláďata, kvůli jejichž ukořistění bývá zahubena celá tlupa. O výzkum goril se zasloužila Dian Fosseyová (kniha a film Gorily v mlze), která byla později zavražděna pytláky.

Obr. Gorily nížinné se od goril horských mimo jiné liší narudlým zbarvením srsti na vrchu hlavy (Foto LT).

Obr. Dospělí samci goril mají na hřbetě stříbřitě zbarvenou srst (Foto LT).

Šimpanz (Pan troglodytes) je rozšířen v Africe v tropických lesích, pohybuje se po zemi i hbitě šplhá po stromech. Žije v tlupách, které se dělí na menší volné skupiny. Převážně jsou herbivorní, ale živí se také hmyzem a systematicky loví malé antilopy, opice a někdy praktikují i kanibalismus. Je jediným lidoopem, u nějž skupiny samců pronikají na území sousedních tlup s cílem zabíjet jejich příslušníky, což vede až k vyhlazení slabších tlup. Používá bohatých prostředků k dorozumívání (gesta, mimika), od nichž lze odvodit lidské polibky, podání ruky apod. Dovedou rovněž vyrábět a používat jednoduché nástroje. Studiem etologie šimpanzů se dozvídáme mnohé o nás samotných (počátky řeči, agresivita a války, sociální chování, komunikace aj.). Používají se též k laboratornímu výzkumu např. infekční hepatitidy nebo AIDS. Při manipulaci je šimpanz nebezpečný (impozantní chrup, je mnohem silnější než člověk). Terénním výzkumem šimpanzů proslula Jane Goodallová.

Obr. Šimpanzi svou fyzickou silou mnohonásobně převyšují člověka. Dospělí samci mohou být zejména v zajetí nebezpeční a jsou známy případy devastujících poranění až usmrcení člověka šimpanzem (Foto LT).

Obr. Šimpanz (Pan troglodytes) je blíže příbuzný člověku než gorile. Ke vzájemnému oddělení evolučních linií směřujících k dnešním šimpanzům a k lidem došlo před 7-8 miliony let, ale ještě dlouho poté docházelo k introgresi „šimpanzích“ genů do genomu předků člověka v důsledku hybridizace samců šimpanzí linie a příslušnic lidské linie (Foto LT).

Obr. Studium chování šimpanzů nám odhalilo mnohé i o nás samotných (Foto LT).

Bonobo (Pan paniscus) je vzácnějším druhem šimpanze, který se oddělil před 1 milionem let. Žije alopatricky ve vztahu k předešlému druhu v matriarchálních societách na malém areálu v Kongu. Sociální napětí zmírňuje hypersexualitou, nezabíjí příslušníky svého druhu. Jeho populace byla zdecimována za dlouholeté občanské války v Kongu. Šimpanzi jsou nejbližší příbuzní člověka, dělí je od něj menší fylogenetická vzdálenost než od gorily. S člověkem mají shodných 99 % genů. Po rozdělení obou vývojových linií docházelo ještě po několik milionů let k introgresi šimpanzích genů do populace předchůdců lidí (mezidruhové křížení); úplné oddělení nastalo před zhruba 5 miliony let. Klíčovou roli ve vývoji člověka sehrál přechod na bipední chůzi, později snad i konzumace masa (rozvoj mozku). První příslušníci rodu Homo se vyvinuli v Africe před 1,9 miliony let, ovšem řazení šimpanzů a člověka do dvou různých rodů není vědecky příliš podloženo. Moderní lidé (Homo sapiens) vznikli v Africe před necelými 200 tis. let.

Řád: hlodavci (Rodentia)

Název je z lat. rodere = hlodat. Jsou druhově nejpočetnějším, a tedy evolučně nejúspěšnějším řádem savců (téměř polovina všech savců, tj. přes 2 tis. druhů.). Řád zahrnuje většinou drobné a středně velké, býložravé až všežravé savce. Mají diprotodontní chrup, kdy v obou čelistech je vyvinuto po jednom páru silných dlouhých řezáků (tzv. hlodáků), které nemají kořeny. Stále dorůstají a dlátovitě se obrušují, protože jsou kryty sklovinou pouze na přední straně. Následuje mezera – diastema, kdy chybějí špičáky a třenáky, nebo jsou vyvinuty nejvýše poslední dva. Stoličky jsou u všežravců bunodontní a nedorůstají, u býložravců hypsodontní. Děloha je rozeklaná až dvourohá, placenta terčovitá. Mnoho druhů má velkou reprodukční schopnost s krátkou graviditou a velkým počtem mláďat, u některých také dochází v nepravidelných víceletých cyklech k opakované gradaci. Konzumují více rostlinné produkce než kopytníci. Často představují rezervoár nákaz s přírodní ohniskovostí (např. mor, leptospiróza). Hlodavci se přirozeně rozšířili téměř po celém světě, někteří synantropně doprovázejí člověka a jeho přičiněním se stali kosmopolitní. Vnitřní členění řádu není dosud ustálené. U nás žije 26 druhů.

Podřád: veverkočelistní (Sciuromorpha)

Čeleď: veverkovití (Sciuridae)

Patří sem stromové i pozemní druhy, převážně semenožravé a býložravé. U nás žijí 2 druhy. Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je denní stromový savec proměnlivého zbarvení, nejčastější je rezavá nebo tmavá morfa. Rozšířena je v Palearktidě. Hojnější než v lesích je v parcích a na hřbitovech. Huňatý ocas napomáhá udržování rovnováhy při skocích z větve na větev. V korunách si buduje hnízda z listí a větviček nebo používá hnízda větších ptáků. Od jara do podzimu může mít až 3 vrhy po 3–5 mláďatech. Na zimu si dělá zásoby, nehibernuje. Přítomnost veverky prozrazují požerky šišek nebo stopy ve tvaru “V” respektive dvou vykřičníků, kdy zadní šlépěje jsou vpředu a jsou větší.

Obr. Veverky se vyskytují od severské tajgy až po tropické deštné pralesy. K těm prvním patří např. čikarí červený (Tamiasciurus hudsonicus) (na prvním obr.) ze Severní Ameriky, k těm druhým veverka proměnlivá (Sciurus variegatoides) ze Střední Ameriky (Foto LP a OS).

Sysel obecný (Spermophilus citellus) je drobný štíhlý stepní zemní hlodavec s výskytem od střední Evropy po Ukrajinu. Vědecký název rodu doslova znamená "milovník semen". Žije v koloniích, aktivuje ve dne a ukrývá se v norách. Na zimu upadá do hibernace. Dříve byl u nás hojným polním škůdcem, ale v 70.–80. letech 20. století téměř vymizel. Poslední kolonie přežívají na pravidelně sečených plochách jako jsou např. polní letiště, dostihová závodiště či golfová hřiště. Mnoho druhů syslů žije zejména v Severní Americe.

Obr. Sysel obecný. Panáčkující syslové pátrají po predátorech a při jejich spatření varují ostatní zvířata v kolonii pronikavým hvizdem (Foto JS).

Obr. Sysel obecný představuje v naší fauně stepní prvek, který sem pronikl z jihovýchodu v sušším a teplejším období boreálu před 9700-7700 lety (Foto JS).

Svišť horský (Marmota marmota) je na rozdíl od sysla mnohonásobně větší (až 8 kg) a zavalitější. Žije nad horní hranicí lesa v Tatrách, Alpách a Pyrenejích, kde vytváří kolonie. Přes den se rád sluní v blízkosti nor a v nebezpečí se ozývá ostrým hvizdem. Hibernace trvá téměř půl roku.

Obr. Svišť horský (Marmota marmota) (Foto ZL).

Obr. Do rodu svišť (Marmota) patří 14 druhů obývajících holarktickou říši. Vyskytují se nejen v alpínské zóně hor, ale i ve stepích a nížinných lesích. Severoamerický svišť žlutobřichý (Marmota flaviventris) (na obr.) svým kryptickým zbarvením dobře splývá s prostředím Skalnatých hor (Foto MJ/MHe, USA).

Psoun prériový (Cynomys ludovicianus) obývá zbytky prérií v Severní Americe, kde vytváří kolonie s podzemními doupaty. Český název je odvozen od štěkavého hlasu. V minulosti byl téměř vyhuben, dnes patří mezi módní zvířata v zájmových chovech.

Obr. Psoun prériový. Silná redukce jejich populací člověkem přivedla na pokraj vyhubení i jejich predátora – tchoře černonohého, do jehož záchrany „v hodině dvanácté“ byly pak investovány nemalé prostředky (Foto OS).

Burunduk (Tamias sibiricus) žije v lesních oblastech severní Asie. Čipmankové (Tamias spp.) obývají v mnoha druzích Severní Ameriku; spolu s burundukem se vyznačují podélnými pruhy na hřbetě. Tyto a další tzv. zemní veverky se často objevují v zájmových chovech.

Obr. Burunduk páskovaný (Foto OS).

Obr. Čipmank (Tamias sp.) (Foto VB).

Poletucha velká (Petaurista petaurista) je největší z mnoha druhů poletuch ovládajících klouzavý let. Dosahuje velikosti kočky, dlouhý ocas na rozdíl od letuch přesahuje létací blánu. Obývá lesy jižní Asie. Drobná poletuška slovanská (Pteromys volans) zasahuje ze Sibiře do severovýchodní Evropy. Stejně jako poletuchy je aktivní v noci.

Čeleď: plchovití (Gliridae)

Noční hlodavci většinou s huňatým ocasem, žijící na stromech a keřích. Na zimu upadají do dlouhého pravého zimního spánku (viz německý název Siebenschläfer = sedmispáč). Můžeme je nalézt v ptačích budkách. Obývají palearktickou a etiopskou oblast, u nás žijí 4 druhy. Plch velký (Glis glis) je náš největší druh šedého zbarvení; obývá lesy. Plšík lískový (Muscardinus avellanarius) je našim nejmenším a nejhojnějším plchem, je jednobarevně žlutohnědý. Žije v lesích, s oblibou na pasekách a okrajích, v porostech ostružin, malin, lísek a jiných keřů, kde si buduje kulovitá hnízda. Staří Římané chovali plchy podobně jako králíky pro maso v tzv. gliráriích (odtud angl. název edible dormouse).

Podřád: Castorimorpha

Čeleď: bobrovití (Castoridae)

Největší hlodavci holarktické oblasti, se širokým plochým lysým ocasem a plovacími blánami mezi prsty zadních končetin. V Evropě žije bobr evropský (Castor fiber), který byl u nás vyhuben, ale dnes se opět vyskytuje hlavně díky reintrodukci v okolních zemích i v ČR. Je nočním živočichem, ale v klidných oblastech je činný i během dne. Bobři se zdržují na březích stojatých nebo pomaleji tekoucích vod, kde si hrabou nory a stavějí z větví a jimi pokácených stromů mohutné kupy – hrady. Budují také hráze, kterými regulují výši vodní hladiny. Dokážou přetvářet krajinu vznikem nových jezer a tím i změnou dřevinné skladby. To může být zdrojem velkých problémů zvláště v hustě osídlené evropské krajině (destrukce protipovodňových hrází apod.). Potrava je rostlinná, v létě žere především byliny, v zimě kůru a listí měkkých listnatých dřevin. Největší aktivita připadá na podzim, kdy si dělá pod vodou zásoby potravy na zimu; nehibernuje. Dříve byli bobři loveni pro kožešinu a pižmo (zejména bobr kanadský trapery v Americe).

Obr. Lebka bobra. Pro hlodavce jsou typické párové hlodáky, absence špičáků a mezera (diastema) před stoličkami (Foto OS).

Obr. Bobr má hypsodontní typ stoliček podobně jako např. hraboši (Foto OS).

Obr. Nezaměnitelným znakem bobra je jeho široký, plochý a lysou, jakoby šupinatou kůží pokrytý ocas (Foto ZL).

Obr. Pobytové stopy (požerky) bobra (Foto ZL, VB).

Obr. Bobří hráz (Foto ZL).

Obr. Různé typy bobřích obydlí: A) nora ve břehu, B) přechodný typ, C) bobří hrad (JK podle Görnera a Hacketha, 1987).

Podřád: Myomorpha

Čeleď: tarbíkovití (Dipodidae)

Tarbíci (Dipodinae) jsou noční pouštní a polopouštní hlodavci žijící na jihu palearktické oblasti. Mají prodloužené zadní nohy, usnadňující pohyb skoky v sypkém písku, s redukovaným počtem prstů. Patří sem např. tarbík egyptský (Jaculus jaculus). Podobné, ale nepříbuzné druhy hlodavců z jiných čeledí žijí na jiných kontinentech, např. v Americe (konvergence). Myšivky (Zapodinae) připomínají myši; obývají holarktické lesy. U nás žije vzácný druh myšivka horská (Sicista betulina) s podélným černým pruhem na hřbetě. Je podobná myšici temnopásé, ale vyskytuje se v horských jehličnatých lesích.

Čeleď: křečkovití (Cricetidae)

Praví křečci (Cricetinae) mají bunodontní stoličky, vnitřní lícní torby a velmi krátký ocas. U nás žije křeček polní (Cricetus cricetus) – původně druh stepních oblastí Eurasie, který se přizpůsobil životu i v kulturní krajině. Je naším nejpestřejším savcem. Živí se zrním a rostlinami včetně polních plodin. V podzemních norách si hromadí zásoby a zimu přespává. Žije dosti samotářsky, na povrch vychází za šera a v noci, v ohrožení je agresivní. V západní Evropě je ohroženým druhem.

Obr. Křeček polní (Foto OS). 

V zájmových chovech a jako laboratorní zvíře se chová např. křeček zlatý (Mesocricetus auratus) nebo křečík džungarský (Phodopus sungorus) a řada dalších druhů původem z Asie. V Americe tamní rody křečků (podčeleď Sigmodontinae) zastupují původně nepřítomné myšovité hlodavce, které vnějším vzhledem k nerozeznání připomínají. Používají se jako laboratorní zvířata.

Obr. Křečík džungarský (Foto OS). 

Podčeleď hraboši (Arvicolinae) se vyznačuje hypsodontními stoličkami s příčnými půlměsíčními lištami na žvýkací ploše. Ušní boltce jsou krátké, ocas kratší než tělo a nemají lícní torby. Žijí ve spletitých norách s hnízdními dutinami, jsou aktivní i v zimě. Patří sem někteří typičtí r-stratégové. Hryzec vodní (Arvicola amphibius) je statný hraboš, žijící obvykle v blízkosti vod. Škodí na zahrádkách ohryzem kořenového systému ovocných stromků a je velmi těžké se jej zbavit. Může být zaměněn za malého potkana nebo mládě ondatry. Odlišíme jej podle chrupu, ocasu a absence plovacích blan.

Obr. Hryzec vodní (Foto OS). 

Ondatra pižmová (Ondatra zibethicus) je největším druhem. Má šupinatý, ze stran zploštělý ocas a zadní nohy s plovací blánou. V březích vod si hrabe nory a staví kupy ze stébel rákosu. Živí se převážně vodním rostlinstvem. Pochází ze Severní Ameriky. Od počátku 20. stol. byla vysazována v Čechách i jinde jako kožešinové zvíře a rozšířila se ve velké části Eurasie. Kožešina se nazývá bizam.

Obr. Ondatra pižmová (Foto OS). 

Norník rudý (Myodes glareolus) je hojný lesní hraboš, nápadný svým rezavým zbarvením. Délkou uší a ocasu stojí uprostřed mezi hraboši rodu Microtus a myšmi. Aktivuje i ve dne.

Obr. Norník rudý (Foto OS).

Hraboš polní (Microtus arvalis) je náš nejhojnější hlodavec. Žije v koloniích, jeho rozmnožování je velmi intenzívní a rychlé. Vrhy se mohou opakovat po 4–6 týdnech, od počátku března až do listopadu. Samice je březí 3 týdny, má nejčastěji 4–6 mláďat (někdy až 12), která se mohou rozmnožovat již ve stáří 2–6 týdnů. Početnost cyklicky kolísá v intervalech 2–5 let. Nejvyšší počty bývají na podzim (podobně jako u jiných drobných hlodavců a hmyzožravců), nejnižší brzy na jaře po gradačním vrcholu. Při přemnožení působí značné škody na polních plodinách, které konzumuje i v zimě pod sněhem. Jsou významným zdrojem potravy pro šelmy, dravce, sovy atd. Náš nejmenší hraboš, hrabošík podzemní (M. subterraneus) má menší oči, kratší uši a ocas než hraboš polní. Lumík norský (Lemmus lemmus) je obyvatelem severní Evropy. Má nejvyjádřenější populační cykly o 3–4leté periodicitě. Během gradace se lumíci vydávají na cestu do nových míst za potravou. Při pokusu o přeplavání fjordů dochází k hromadnému tonutí. Tyto výkyvy a cykly se odrážejí v populační dynamice predátorů (sovy, šelmy, dravci).

K podčeledi pískomilů (Gerbillinae) patří přes 100 druhů aridních oblastí Asie a severní Afriky. Žijí v koloniích v norách. Jsou oblíbeni v zájmových chovech, neboť jsou neagresivní, čilí i během dne, nepáchnou a málo močí. Často se chová např. pískomil mongolský (Meriones unguiculatus).

Obr. Pískomil (Foto VB). 

Čeleď: myšovití (Muridae)

Patří sem stovky druhů evolučně nejúspěšnějších hlodavců s vysokou adaptabilitou. Vyskytují se původně ve Starém světě i v Austrálii, do Ameriky byli zavlečeni až člověkem. Obvykle mají dlouhý, kroužkovitě šupinatý ocas. Oči jsou poměrně velké, ušní boltce dlouhé a téměř lysé, stoličky bunodontní. Jsou semenožraví až všežraví s převážně noční aktivitou. Shromažďují si zásoby potravy, zimu nepřespávají a volně žijící druhy se mohou na zimu stahovat do budov. Myšice (Apodemus spp.) mají velké uši a oči, dlouhý ocas a zadní končetiny, kůže z ocasu se snadno stáhne (autotomie, obranný mechanismus). Jsou aktivní výhradně v noci, proto je lze jen zřídka vidět. Výborně šplhají na keře a stromy, po zemi se pohybují rychle, často prudce skáčou (stopy jako zmenšená stopa veverky). U nás žijí 4 druhy. Myšice lesní (A. flavicollis) je lesní druh se žlutavou skvrnou na hrdle. Bývá větší než euryekní myšice křovinná (A. sylvaticus), ale oba druhy jsou jen velmi obtížně odlišitelné (délka zadní tlapky a boltce). Myšice temnopásá (A. agrarius) má na hřbetě tmavý podélný pruh. V ČR se vyskytuje v severní a východní části. Zdržuje se u vodotečí, na vlhkých místech a v polích.

Obr. Myšice (Apodemus sp.). Bez změření délky zadní tlapky popř. boltce není možné od sebe rozlišit myšici lesní, křovinnou a malookou (Foto ZL).  

Obr. Myšice temnopásá (Foto PP). 

Myš domácí (Mus musculus) se od myšic se liší kratšími boltci a ocasem, zápachem, výkrojem na zadní straně řezáků a ocasem, z něhož nelze volně stáhnout pokožku. Kosmopolitní druh původem z teplých oblastí Eurasie. Jedná se o známé synantropní škůdce, které doprovází nepříjemný zápach moči adultních samců (tzv. myšina). Po celý rok žije v budovách v rodinných societách, kde se celoročně rozmnožuje. V létě proniká do obilí, stohů atd. Dožívá se nejvýše 2 let. Za příznivých podmínek se přemnožuje jako hraboši, při nedostatku prostoru rodí i několik samic mláďata do jednoho hnízda a společně o ně pečují. Je rezervoárem řady infekčních chorob. Do nejzápadnějšího cípu Čech zasahuje areál myši západoevropské (M. musculus domesticus), někdy pokládané za samostatný druh.

Obr. Myš domácí (Foto OS). 

Obr. Pohlavní orgány samce a samice myši – ventrální aspekt. Glandula vesicularis samců se v období rozmnožování zvětšuje a při povrchním pozorování může být zaměněna za dělohu (JK podle Knotka, Míška et al., 1999).

V zájmových chovech se chová myš bodlinatá (Acomys cahirinus) – má jméno podle plochých tuhých bodlin. Rozšířena v severní Africe a jihozápadní Asii. Potkan (Rattus norvegicus) pochází z východní Asie. Dnes je synantropním kosmopolitním druhem. Dobře plave a s oblibou vyhledává vlhká místa (kanalizace, stoky), ale i objekty živočišné výroby, jatky, sklady apod. Vytváří početné rodinné society (klany), přemnožuje se a je nejškodlivějším synantropním savcem. O jeho přítomnosti svědčí peletovitý trus o délce 15 mm (trus myší má poloviční délku). Agresivní, oportunistický, nesmírně adaptabilní druh, významný rezervoár např. moru a leptospirózy.

Obr. Potkan (Foto OS). 

Obr. Rozlišení pohlaví u potkana. A, B - dospělci, C, D – novorozená mláďata. U samic myšovitých hlodavců odtéká moč z ostium preputiale, nikoli z rima vulvae. Vzdálenost mezi anem a otvorem preputia je 2x větší u novorozených samců (3 mm) než u samic (1,5 mm). Rima vulvae je uzavřena hymenem a není patrná (JK podle Knotka, Míška et al., 1999).

Krysa obecná (Rattus rattus) se do Evropy rozšířila z Indie, později však byla vytlačena potkanem. Dnes u nás žije v povodí Labe a dolní Vltavy, kam byla znovu zavlečena lodní dopravou. Od potkana se liší většinou tmavším zbarvením, ocas je delší než tělo, není zesílen u kořene, čenich je protáhlejší a boltce jsou dlouhé, při přehnutí dopředu dosahují oka. Žije v societách na sušších teplejších místech, na půdách, ve skladech a v sýpkách. Je nebezpečným přenašečem infekčních chorob. Název deratizace je odvozen od vědeckého názvu rodu Rattus.

Obr. Krysa obecná a potkan. Potkan má kratší uši, méně protáhlý čenich, kratší ocas se zesílenou osrstěnou bází (JK podle Dungela, 1993).

Pozn.: K určování drobných hlodavců lze využít rozměrů (délka trupu, zadní tlapky, ocasu, ucha) a počtu mozolů na plantární ploše chodidla, znaků na lebce (patro, otvory v čelistech pro nervy, chrup, rodově odlišné alveolární vzorce). Je možno je určovat i z kosterních zbytků ve vývržcích. Na obrus stoliček má vliv věk.

Obr. Hlavy a ocasy našich drobných hlodavců - hrabošík, hraboš, norník, myš, myšice. Zleva doprava se zvětšují uši a oči, prodlužuje ocas a čenich se zpravidla stává protáhlejší (JK podle Dungela, 1993).

Obr. Okluzní plochy stoliček A) hrabošů, B) myšovitých hlodavců (JK podle Dungela, 1993).

Podřád: dikobrazočelistní (Hystricomorpha)

Společným znakem této starobylé skupiny je tzv. hystrikognátní mandibula (lat. hystrix = dikobraz, gnathos = čelist). Po svém vzniku v Africe resp. Gondwaně přešli do Jižní Ameriky, kde proběhla jejich hlavní radiace.

Rypošovití (Bathyergidae) jsou bizarní hlodavci, dokonale přizpůsobení podzemnímu způsobu života. Orientují se podle magnetického pole. Patří sem mnoho druhů obývajících subsaharskou Afriku. U několika druhů existuje morfologická diferenciace do kast, jak ji známe u včel nebo mravenců. Reprodukuje se jediná samice. To platí např. o rypoši lysém (Heterocephalus glaber), který žije v početných koloniích, má zakrnělé oči a téměř postrádá srst.

Dikobrazovití (Hystricidae) jsou velcí pozemní hlodavci, krytí na hřbetě a ocase dlouhými bodlinami. Bodliny nevystřelují, ale mohou je uvolnit třesením. Žijí v tropech a subtropech Starého světa, jediný druh dikobraz obecný (Hystrix cristata) zasahuje do jižní Evropy. Má noční aktivitu, přes den se ukrývá v norách.

Obr. Dikobraz (Hystrix sp.) (Foto OS, Zoo Plzeň). 

Obr. Podřád dikobrazočelistných hlodavců (Hystricognathi) vznikl v Africe, ale poté jeho příslušníci emigrovali do Ameriky, kde proběhla hlavní radiace. Jednou z mnoha amerických čeledí jsou urzonovití (Erethizontidae), kam patří i neotropičtí stromoví dikobrazi z rodu kuandu (Coendou) (na obr.) (Foto VB).

Urzonovití (Erethizontidae) v mnoha druzích obývají Ameriku (především Neotropis). Žijí téměř výhradně na stromech, někteří mají částečně chápavý ocas. Do USA a Kanady pronikl z jihu jediný druh urzon kanadský (Erethizon dorsatum), který místy působí okusem jehličnanů škody v lesích.

Činčilovití (Chinchillidae) – činčila vlnatá (Chinchilla lanigera) žije v aridních skalnatých oblastech And až do 5 tis. m n.m. Žije v koloniích, ve svém malém areálu byla silně zredukována lovem pro neobyčejně jemnou kožešinu. Samice jsou větší než samci. Chová se jako kožešinové zvíře, v zájmových i laboratorních chovech. Podobně jako příbuzní jihoameričtí hlodavci je dlouhověká (téměř 20 let), má dlouhou březost (110 dní), rodí prekociální mláďata. Vzhledem k svému původnímu prostředí nesnáší přílišné teplo a vlhko, aktivuje za soumraku a v noci, málo pije a přijímá skrovnou potravu. K péči o srst využívá písek.

Morčatovití (Caviidae) jsou neotropická skupina adaptovaná na různá prostředí. Mají hrubou srst a krátký ocas. Kromě morčat (Cavia spp.) sem patří kapybara (Hydrochaeris hydrochaeris), největší žijící hlodavec (50 kg, v zajetí i více), rozšířený v Jižní Americe. Obývá mokřady a okolí řek. Žije ponejvíce v tlupách, má původně denní aktivitu, v nebezpečí se ukrývá ve vodě. Nozdry, oči a uši jsou umístěny v jedné linii a při plavání vyčnívají nad hladinu. Má plovací blány, u samců je pachová žláza na dorsum nasi.

Obr. Morčátko jižní (Microcavia australis) z Argentiny poněkud připomíná svým vzhledem i způsobem života (bionomií) divoké předky morčete domácího. Dosud přesně nevíme, ze kterého druhu rodu Cavia bylo morče domestikováno (Foto JS, Argentina).

Obr. Kapybara (Foto ZL, Brazílie).

Obr. Kapybara. Na hřbetě nosu samce je patrná pachová žláza (Foto OS, Zoo Brno).

Osmákovití (Octodontidae) mají centrum rozšíření v Andách. Název pochází z osmičkovitých obrazců na třecích plochách stoliček. Osmák degu (Octodon degus) žije v početných koloniích. Aktivuje přes den a výborně šplhá. Je býložravý, existuje u něj koprofagie. Teritorium si značí močí. Na svou velikost je dlouhověký (až 10 i více let) a má dlouhou březost (90 dnů), mláďata jsou prekociální. Má lámavý ocas (autotomie), který nedorůstá, proto je nutná opatrná manipulace. Často je chován v zájmových chovech a používá se jako experimentální zvíře při výzkumu diabetu.

Obr. Osmák degu (Foto OS, Zoo Brno).

Nutriovití (Myocastoridae) jsou monotypickou čeledí. Nutrie (Myocastor coypus) je přizpůsobena k vodnímu způsobu života. Podobně jako někteří jiní neotropičtí hlodavci má mléčné bradavky na bocích těla. Původně je rozšířena v jižní části J. Ameriky, v řadě zemí je chována na farmách jako kožešinové zvíře a také pro hodnotné dietní maso. Z chovů často uniká do volné přírody, kde se s ní setkáme i u nás.

Obr. Nutrie (A) mají mléčné žlázy umístěny na bocích těla. Zřejmě nejde o adaptaci na polovodní způsob života, neboť je tam mají i dikobrazi, mary (B) a někteří další suchozemští hlodavci (JK podle Veselovského, 1974 a Nowaka, 1999).

Obr. Mara stepní je jihoamerický hlodavec, který v křovinatých patagonských stepích ekologicky zastupuje zajíce. Vysazení zajíců v Argentině způsobilo úbytek mar, jejichž ekologická nika je obsazována adaptabilnějším nepůvodním druhem (Foto JS, Argentina).

Obr. Mary stepní z čeledi morčatovitých jsou častými chovanci zoologických zahrad (Foto VB).

Obr. Aguti jsou neotropičtí hlodavci, tvořící samostatnou čeleď (Foto OS, Zoo Brno). 

Řád: zajíci, zajícovci (Lagomorpha)

Název pochází z řec. lagos = zajíc, morphe = tvar, forma. Jsou blízce příbuzní hlodavcům. Nejvýraznějším rozdílem jsou dva páry řezáků v horní čelisti. První pár je velký, bez kořenů a neustále dorůstá. Na rozdíl od hlodavců ho po celém povrchu kryje sklovina, která je na zadní straně tenká, proto se hlodáky dlátovitě obrušují. Zadní pár je drobný, umístěný za předními řezáky. Stoličky jsou hypselodontní.

Obr. Zajíci (Lagomorpha) včetně králíků mají v horní čelisti za hlodáky ještě jeden pár drobných řezáků. V lebce na snímku jeden z těchto zubů chybí (Foto OS).

Našlapují na osrstěnou plochu tlapek, při pohybu předhazují zadní tlapky před přední. Stopní dráha je ve tvaru T, kdy zadní šlépěje s drápy jsou vedle sebe před protáhlými předními, které jsou za sebou. Jsou výhradní býložravci s mikrobiálním trávením celulózy v tlustém střevě. Mají processus vermiformis, což je obdoba appendixu. Další zvláštností je cékotrofie – požírání a opětovné trávení kašovitých výkalů (využití vitaminů skupiny B vytvářených střevními bakteriemi), jehož konečným produktem jsou tvrdé bobky. Samci mají šourek před penisem (rozdíl od ostatních placentálů), samice má dvojitou dělohu a terčovitou placentu. U savců výjimečným jevem je superfetace (možnost dalšího oplodnění během březosti), při které každý děložní roh umožňuje nezávislý vývoj zárodků. Původně chyběli v Austrálii, dnes žijí na všech kontinentech kromě Antarktidy.

Obr. Střevo králíka. U zajícovitých je tlusté střevo stejně dlouhé jako tenké (okolo 150 cm) a jeho značnou část zaujímá slepé střevo (30-40 cm). Ileum - červeně, cecum - šedě, colon ascendens – modře (JK podle Knotka, Míška et al., 1999).

Obr. Genitálie zajícovitých. A – samec, laterální pohled, B- samec, ventrální pohled, C – samice, laterální pohled, D - samice, ventrální pohled. Zajícovití jsou kromě vačnatců jedinými savci, kde varlata leží ventrálně od penisu (JK podle Knotka, Míška et al., 1999).

Čeleď: zajícovití (Leporidae)

S výjimkou u nás nežijící čeledi pišťuch se vyznačují dlouhými pohyblivými ušními boltci a dlouhýma zadníma nohama. Ocas je krátký a bohatě osrstěný a horní pysk je nápadně rozštěpený. U nás žijí 2 druhy. Zajíc polní (Lepus europaeus) žije v západní části palearktické oblasti, u nás je všeobecně rozšířen, ale vlivem zemědělské velkovýroby jsou jeho stavy výrazně nižší než v minulosti. Je stálý, obývá malé teritorium a je náročný na pestrost potravy. Proto mu nevyhovují rozlehlé, naráz sklízené lány monokultur. Bývá větší než králík, má zpravidla černé konce boltců. Je zbarven do plavorezava a má světlé oko. Vyhrabává si mělké lože na povrchu půdy. K říji (honcování) dochází od ledna do srpna, kdy více samců sleduje zaječku a dochází mezi nimi k soubojům. Samice je březí kolem 43 dní, ve vrhu (3–4 vrhy/rok) má nejčastěji 2–4 mláďata, která jsou vidoucí a osrstěná (prekociální). Dospívají po přezimování. Průměrná hmotnost zajíce je 3–4 (6) kg, dožívá se jen 3–4, maximálně 12 let. I přes jeho úbytek zůstává významnou lovnou zvěří.

Obr. Zajíc polní (Foto PP, OS). 

Zajíc bělák (Lepus timidus) je rozšířen v severních oblastech Eurasie a v Alpách. V zimní srsti je kromě černých špiček boltců sněhově bílý. Tam, kde drží sněhová pokrývka po celý rok, zůstává bílý celoročně. Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) pochází z jihozápadní Evropy, později byl vysazen po celé Evropě, v Austrálii, Americe, na Novém Zélandu a jinde. Je uniformně šedohnědý, má kratší uši bez černých špiček a tmavší oko. Zdržuje se spíše v bezlesé křovinaté krajině v teplých a suchých oblastech, příležitostně i ve městech. Žije v koloniích, hrabe systém nor. Je březí kolem 30 dnů. Ve vrhu je nejčastěji 4–8 holých a slepých (altriciálních) mláďat, má okolo 5 vrhů za sezónu. V nebezpečí varuje dupáním. Stavy králíků drasticky poklesly vlivem nákazy myxomatózy.

Obr. Králík divoký (Foto PP). 

Skupina: Laurasiatheria

Zahrnuje řády pocházející z Laurasie resp. Holarktidy.

Řád: ježci (Erinaceomorpha)

Tradiční řád hmyzožravci (Insectivora) byl dnes nahrazen 2 samostatnými řády (viz dále). Jejich společnými znaky jsou úplný sekodontní chrup, chybějící slepé střevo, terčovitá placenta. Některé druhy se uplatňují jako rezervoár infekčních chorob.

Čeleď: ježkovití (Erinaceidae)

Většina druhů má hřbet pokryt ostny a podkožní svalový vak jim umožňuje ochranné svinutí. Ježek západní (Erinaceus europaeus) má světle zbarvenou hlavu s tmavohnědou kresbou od čenichu k očím (tzv. brýle) a proužkované bodliny. Ježek východní (E. roumanicus) má nejednotně zbarvené, jakoby “rozcuchané” bodliny. Areály výskytu se u nás překrývají (sympatrické druhy), mimo západní a nejvýchodnější části ČR. Jsou to všežravci s noční aktivitou. Žijí samotářsky, pronikají i do měst. Samice rodí 1–2x ročně 2–10 altriciálních mláďat. Žijí 2–3 roky, někdy až 7 let. Přes zimu hibernují; jedinci nedosahující před hibernací hmotnosti 0,5 kg v přírodě zpravidla nepřežijí. Ježek ušatý (Hemiechinus auritus) má dlouhé boltce (Allenovo pravidlo). Obývá aridní oblasti jižní a střední Palearktidy a často se chová v zajetí.

Obr. Ježek západní (Erinaceus europaeus) (Foto ZL). 

Obr. Podkožní svalový vak ježka (Podle Brehma, 1929). 

Řád: rejsci (Soricomorpha)

Čeleď: rejskovití (Soricidae)

Drobní savci s protáhlým rypáčkem s dlouhými vibrisami a malými očky. Ozývají se pískavými a cvrčivými zvuky, někteří používají i ultrazvuk a jednoduchou echolokaci. Na bocích jsou pachové žlázy, pro které je šelmy obvykle nežerou. Jsou aktivní i v zimě, mají rychlé pohyby, intenzivní metabolismus a velkou spotřebu potravy. Rejsci mají červené špičky zubů. Rejsek obecný (Sorex araneus) je jeden z nejhojnějších savců v ČR, rejsek malý (S. minutus) je spolu s některými netopýry náš nejmenší savec (asi 5 g). Rejsec vodní (Neomys fodiens) potravu loví ve vodě, má obrvené zadní tlapky a brvitý kýl na spodině ocasu. Na dolní čelisti má jedovou žlázu k znehybnění kořisti.

Obr. Rozlišení rodů našich rejsků (Soricomorpha). Rejsec vodní: ocas s kýlem chlupů a tlapky lemované brvami usnadňují plavání; rejsek: uši spíše ukryté v srsti, rovnoměrně osrstěný ocas; bělozubka: uši vyčnívající za srsti, ocas s prodlouženými hmatovými vibrisami (JK podle Dungela, 1993).

Obr. Rejsek (vlevo) a rejsec (vpravo) (Foto OS). 

Bělozubky mají bílé zuby, vyčnívající ušní boltce a dvojí osrstění ocasu – oproti rejskům navíc dlouhé řídké hmatové vibrisy. Při přesunu matka s mláďaty vzájemným zakousnutím do srsti vytváří “karavanu”. Bělozubka šedá (Crocidura suaveolens) je v ČR hojná i v okolí lidských sídlišť.

Čeleď: krtkovití (Talpidae)

Jsou přizpůsobeni k podzemnímu (fosoriálnímu) životu, oči jsou velmi malé, hrudní končetiny jsou lopatovitě modifikovány pro hrabání. Krtek obecný (Talpa europaea) je náš jediný druh, který neustálým prodlužováním rozsáhlých chodeb vyhrabává půdu na povrch do krtin. Systém chodeb slouží jako past na žížaly, které v době nadbytku ukládá do krátkodobých zásob. Kousnutím do nervového centra je ochromí a uloží. Schopnost lovu bezobratlých bez využití zraku byla dovedena k dokonalosti u severoamerického krtka hvězdonosého (Condylura cristata), který má na konci čenichu 22 tykadlovitých papil s taktilními receptory. Lze říci, že jeho čenich vypadá jako ruka s roztaženými prsty, ale funkčně nahrazuje oči. Vyznačuje se také nejrychlejším známým příjmem potravy resp. rozlišením její poživatelnosti.

Obr. Krtek s ulovenou žížalou (Foto ZL). 

Řád: letouni (Chiroptera)

Název je odvozen z řec. cheir = ruka, pteron = křídlo. Druhý nejpočetnější řád savců (přes 1 tis. druhů) ve světě i v ČR. Jsou rozšířeni v celém světě vyjma polárních oblastí. Jako jediní savci jsou schopni aktivního letu a to za pomoci hrudních končetin přeměněných v křídla s tenkou létací blánou (patagium). Táhne se od krku k hrudní končetině, mezi dlouhým předloktím, tělem a zadníma nohama a u některých od nohou k ocasu (uropatagium). Pouze první prst (palec) je volný, krátký a zakončený ostrým drápem. Do bohatě prokrveného a citlivého patagia loví hmyz. Pro let je typická velká manévrovací schopnost. Aktivují v noci, v klidu visí zavěšeni zadníma nohama a palcem křídla na větvích, stěnách jeskyní, sklepů, dutin stromů apod., patagium skládají podél těla nebo se do něho balí (vrápenci). Mají schopnost aktivní heterotermie, tj. udržování tělesné teploty na různé úrovni a tím šetření energií. Během zimy, ale i za chladného počasí upadají do hypotermie resp. hibernace, kdy jim klesá tělesná teplota a snižuje se počet srdečních tepů. Zadní končetiny jsou zakloubeny opačně než u ostatních savců. Mají ostruhu, lemovanou někdy tzv. epiblemou. Při letu se netopýři a vrápenci orientují odraženými ultrazvukovými signály, jež tvoří v hrtanu a vysílají tlamou nebo nosem (echolokace, sonar). Odrazy vysílaných vln vnímají citlivým sluchem. Při vokalizaci dochází k odpojování sluchových kůstek od bubínku. U některých netopýrů existuje utajená březost a utajené oplození, kdy spermie na podzim oplodněné samice zůstávají uchovány po celou zimu v pohlavních cestách. Teprve na jaře po probuzení dojde k vlastnímu oplození. Na rozdíl od našich srovnatelně velkých hlodavců jsou dlouhověcí a samice rodí jen 1–2 altriciální mláďata; březost trvá 55–70 dní. Průměrně se naše druhy dožívají 3–5 let, ale může to být až kolem 40 let. Populační hustoty netopýrů jsou v Evropě velmi nízké, takže soudržnost populací vyžaduje dokonalou prostorovou a situační paměť a sociální tradice (např. využívání stejných úkrytů a zimovišť po desetiletí až staletí. V některých oblastech světa mohou být letouni přírodním rezervoárem smrtelných virových infekcí (vzteklina, ebola, Marburg, SARS). Velmi vzácně mohou i v Evropě přenášet vzteklinu pokousáním, proto je radno s nimi manipulovat v rukavicích. Netopýří trus (guano) může být zdrojem infekcí prostřednictvím vdechnutí aerosolu v jeskyních. To neznamená, že by si netopýři nezasluhovali ochranu. V ČR jsou mnohé druhy ohroženy. Zejména důležitá je přísná ochrana jejich tradičních úkrytů, které jsou kostrou prostorové organizace netopýřích populací. Chráněni jsou mj. Bonnskou a Bernskou úmluvou, Směrnicí o stanovištích a Dohodou o netopýrech (EUROBAT). V ČR působí Česká společnost pro ochranu netopýrů (ČESON). Letouny studuje chiropterologie, na niž se specializovala řada českých zoologů. Echolokaci netopýrů lze sledovat detektory ultrazvuku, pomocí nichž lze určovat jednotlivé druhy. Za účelem sledování trendů v početnosti populací apod. se netopýři pravidelně kroužkují (na předloktí) a sčítají. Letouni se dělí do dvou podřádů a 18 čeledí. U nás žijí 2 čeledi v celkovém počtu přes 20 druhů; v poslední době byly objeveny nové druhy žijící i u nás.

Podřád: kaloni (Pteropodiformes)

Kaloňovití (Pteropodidae) zahrnují největší letouny s rozpětím křídel přes 1,5 m, ale i malé druhy. Mají výrazně protaženou tlamou, která s velkými boltci a očima dodává kaloní hlavě podobu psíka (angl. flying foxes, něm. Flughunde). Oproti netopýrům a vrápencům mají dráp i na druhém prstu, nemají uropatagium a tragus (blanité víčko boltce). Echolokace je rudimentární. Většinou jsou plodožraví, někteří se živí pylem (opylovači). Mají pomalé mávání křídel, některé druhy vytvářejí hejna, která ve dne odpočívají v korunách stromů, jsou zavěšeni hlavou dolů a zabaleni do patagia. Obývají tropy Starého světa, Austrálii a část Tichomoří. Jsou pronásledováni člověkem pro škody a místy je jejich maso oblíbenou pochoutkou. Kaloň malajský (Pteropus vampyrus) je největším druhem.

Vrápencovití (Rhinolophidae) mají v okolí nozder blanité výrůstky ve tvaru podkovy, které slouží k usměrňování ultrazvukových signálů vysílaných nosem. Živí se hmyzem, jsou menší velikosti, nemají tragus. V úkrytech vždy volně visí ze stropů, v zimě se halí do patagia jako kaloni. Donedávna byli řazeni k netopýrům. Ze 2 druhů v ČR je hojnější vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Ve druhé polovině 20. stol. se jeho početnost výrazně snížila.

Obr. Letouni. Kaloň – hlava upomíná na některé šelmy, drápem je opatřen 1. i 2. prst; netopýr – drápem je opatřen pouze 1. prst; vrápenec – v boltci chybí tragus, na obličeji jsou blanité výrůstky (JK podle Tweedieho, 1991).

Obr. Odpočívající vrápenci jsou zavěšeni hlavou dolů a zabaleni do patagia (Foto VB).

Obr. Vrápenec (Foto TN, Vietnam).

Podřád: netopýři (Vespertilioniformes)

Používají echolokaci, ultrazvuk vysílají tlamou. V klidu se nebalí do patagia. Na větvích stromů odpočívá jen málo druhů. Většina druhů je hmyzožravých, další loví drobné obratlovce včetně žab, ryb, sají krev obratlovcům nebo se živí plody či sbírají pyl a nektar z květů.

Listonosovití (Phyllostomidae) žijí v neotropické oblasti. Mnozí jsou opylovači některých kaktusů a dalších v noci kvetoucích rostlin (chiropterofilie). Patří sem i 3 druhy upírů. Upír obecný (Desmodus rotundus) se živí krví savců včetně domácích kopytníků. Většinou se k nim blíží po zemi za tmavých nocí a krev líže, nesaje. Srážení brání antikoagulační látka nazvaná draculin. Uplatňuje se v šíření vztekliny u skotu a jiných domácích zvířat (velké ekonomické ztráty), vzácně i u člověka. Stavy upírů rostou s rozšiřováním chovu skotu. Likvidace upírů pomocí jedů vychází z jejich sociálního chování (vzájemné olizování a krmení regurgitovanou krví).

Obr. Křídlo netopýra je orgán homologický např. s lidskou rukou nebo křídlem ptáka, neboť jde o modifikace odvozené ze společného evolučního základu (hrudní končetiny primitivních tetrapodů). Současně jde o projev konvergence s ptačím křídlem, neboť vzniklo v procesu adaptace na obdobnou ekologickou niku (Foto ZL, Kostarika).

Obr. Na snímku tohoto neotropického listonosa můžeme rozlišit plagiopatagium, uropatagium, epiblemu a ostruhu (Foto ZL, Kostarika).

Obr. Listonos (Foto ZL, Kostarika).

Netopýrovití (Vespertilionidae) jsou největší čeledí letounů. Na nose nemají výrůstky, mají tragus. Zimují v jeskyních, štolách, sklepích, přes léto vyhledávají přechodné úkryty v dutinách stromů nebo i na půdách budov, kde tvoří letní kolonie. Někteří migrují až na tisícikilometrové vzdálenosti. Přítomnost netopýrů prozrazuje drobný peletovitý trus. Náš nejhojnější a největší druh je netopýr velký (Myotis myotis) – jeho letní kolonie samic s mláďaty sdružují až stovky jedinců. Většinu potravy sbírá ze země v lesních biotopech. Nad vodní hladinou loví netopýr vodní (M. daubentonii). Ve městech a vesnicích nejčastěji zahlédneme brzy vyletujícího netopýra večerního (Eptesicus serotinus).

Obr. Netopýr dlouhouchý (Foto OS).

Letouni jako jediná skupina savců schopná aktivního letu patří k pouhým 4 evolučním liniím, u nichž se tento fenomén vyvinul (hmyz, pterosauři, ptáci, letouni).

Obr. Netopýři ve dne odpočívají v úkrytech a v zimě hibernují (Foto PP).

Obr. Při manipulaci s netopýry je třeba se vyhnout pokousání, neboť mohou být vzácně infikováni virem vztekliny (Foto PP).

Řád: luskouni (Pholidota)

Náze je z řec. pholis = šupina. Starobylá izolovaná skupina. Většinu těla kryjí velké překrývající se rohovité šupiny epidermálního původu, takže luskoun poněkud připomíná smrkovou šišku. Končetiny nesou silné drápy, které se při chůzi skládají nazad (tzv. překlubní postoj). Živí se mravenci a termity, které loví velmi dlouhým lepkavým jazykem. Nemají zuby a k rozmělňování potravy slouží pylorická část svalnatého žaludku s drobnými polknutými kamínky. Mají velmi malý mozek a ovíjivý ocas. I přes některé znaky připomínající mravenečníky a pásovce (konvergence) nejsou s chudozubými příbuzní. Žijí v Africe a jižní Asii.

Obr. Luskoun (Manis sp.) (Foto OS, Vietnam).

Řád: šelmy (Carnivora)

Název je z lat. caro, carnis = maso, vorare = požírat. Jsou rozšířeny takřka po celém světě; pozemní skupiny nemají přirozený výskyt v Austrálii. Přizpůsobily se životu v nejrůznějších podmínkách. Patří sem savci různých velikostí živící se obvykle lovem kořisti (predace). Některé druhy jen sbírají drobné živočichy (jezevec), loví hmyz (hyenka hřivnatá, pes ušatý), jsou všežravé (medvědi, psík mývalovitý) nebo dokonce býložravé (panda). V přírodě často plní funkci vrcholových predátorů a stojí na vrcholu potravní pyramidy (z toho plyne jejich malá populační hustota). Díky predaci mají vyspělé smysly a chování, v oku je pigmentová (odrazová) vrstva tapetum lucidum. Mají úplný chrup. K lovu, usmrcení a trhání kořisti jim slouží dlouhé ostré špičáky a tzv. trháky (horní P₄ a dolní M₁), které nůžkovitými pohyby ukrajují kusy masa. Spodní čelist je připojena válcovitým kloubem, který umožňuje pohyb pouze v jedné rovině nahoru a dolů (nikoli dopředu a dozadu nebo do stran). Mají jednoduchý žaludek, krátké střevo a obvykle rychlé trávení. Je vytvořena penisová kost (baculum, os penis). Placenta je pásová, mláďata jsou obvykle altriciální.

Podřád: kočkotvární (Feliformia)

Čeleď: kočkovití (Felidae)

Ze všech šelem jsou nejdokonalejšími lovci živé kořisti s mimořádně vyvinutým zrakem a sluchem. Obličejová část lebky je zkrácená, počet zubů snížený. Na rozdíl od psovitých jsou striktními masožravci a většinou samotářskými nočními lovci, kteří útočí ze zálohy na krátkou vzdálenost. Jsou prstochodci a kromě geparda mají zatažitelné drápy do zvláštních pochev (na rozdíl od psovitých šelem ve stopě neotiskují drápy), otiskují 4 prsty. Své teritorium značí močí (zvednutí ocasu, penis umístěný pod varlaty míří dozadu). Trus často zahrabávají. Samec mívá ve svém teritoriu teritoria samic. Téměř všechny druhy jsou ohrožené. Dělí se tradičně do 2 podčeledí, z nichž bazálnější jsou velké kočky (navzdory názvu zde velikost není rozhodujícím kritériem).

Obr. Rozdíly mezi velkými a malými kočkami – rozsah neosrstěného planum nasale (rhinarium) a stavba jazylky. Pružný vaz umožňuje velkým kočkám hrdelní řvaní (JK podle Veselovského, 1976).

Obr. Velké kočky a gepardi usmrcují velkou kořist rdoušením (JK podle Eu et al., 1993).

Podčeleď velké kočky (Pantherinae) se vyznačuje neúplně zkostnatělým jazylkovým aparátem a pohyblivým hrtanem, což jim umožňuje řvát. Předou jen při výdechu. Mají menší rhinarium než malé kočky. Velkou kořist usmrcují zardoušením (dlouhý stisk krku čelistmi nebo ucpání nozder). Při pití a oškrabávání masa z kostí využívají drsný jazyk. Úspěšnost při lovu je obecně nízká. Velké kočkovité šelmy bývaly masově masakrovány v arénách starověkého Říma, v koloniálních dobách byly loveny "ze sportu" v neuvěřitelných množstvích, avšak jejich soumrak nadešel teprve dnes. Přežívají prakticky jen v rezervacích, které mají malou rozlohu vzhledem k velikosti teritorií šelem, což způsobuje vytlačování odrostlých mláďat rodiči a jejich odstřelení kvůli konfliktům s lidmi a dobytkem v okolní osídlené krajině. Zejména člověkem poranění jedinci se občas stávali lidožrouty. Přebytek např. tygrů v ZOO musí být řešen sterilizací a eutanazií, reintrodukce je problematická kvůli nutnosti učení se lovu a konfliktům s lidmi i divokými šelmami. V poslední době je v určitých kruzích módou chov těchto nebezpečných zvířat v soukromí.

Obr. Irbis (Panthea uncia) neboli levhart sněžný žije ve velehorách Střední Asie. Žije nesmírně skrytě, kořist loví často riskantním způsobem v neschůdných skalnatých terénech. Obývá rozsáhlé teritorium, což souvisí s malou potravní nabídkou vysoko v horách. Je ohrožen ilegálním lovem pro konflikty s pastevci, cennou kožešinu a kosti (Foto SF; OS - Zoo Jihlava).

Tygr (Panthera tigris) je největší kočkovitá šelma (až přes 300 kg) žijící v Asii, s rozdílnou velikostí teritoria dle úživnosti. Má pruhy a licousy. Obecně platí Bergmannovo a Glogerovo pravidlo, tj. severní populace jsou největší a světlejšího zbarvení (t. ussurijský), jižní populace nejmenší a nejtmavší (t. sumaterský). Rád se koupe a výborně plave. Potravu tvoří zejména jeleni a prasata. Tradičně se rozlišovalo 8 poddruhů, z nichž 3 byly v nedávné minulosti vyhubeny, další zřejmě přežívá jen v zajetí, 2 jsou kriticky ohrožené a 2 ohrožené, mj. pytlačením pro kůži a kosti (módní oblečení v Tibetu, použití kostí a drápů v tradiční čínské medicíně). Moderní studie však stávající rozdělení do subspecií příliš nepotvrzují. Účinná ochrana je možná jen při striktním oddělení životního prostoru tygrů a lidí. Vyhubení tygrů v Indii, kde žilo 40 % světové tygří populace, je při současném trendu jen otázkou krátkého času; jinde je situace ještě mnohem horší.

Obr. Tygr se podobně jako levhart adaptoval na velmi rozdílné lesní biotopy, od mangrovů a rovníkových deštných pralesů Indonésie až po tajgu v povodí řek Ussuri a Amur na Dálném východě Ruska, kde v zimě leží sníh a teploty klesají na -50°C. Na rozdíl od levharta se však nedokáže vyrovnat s tlakem rostoucí lidské populace. Počty tygrů ve volné přírodě v poslední době katastrofálně poklesly a hrozí, že tato nádherná šelma bude v blízké budoucnosti vyhubena. Příčinou je ničení životního prostředí tygrů, likvidace jejich kořisti a pytlačení pro kožešiny a potřeby tradiční čínské medicíny (Foto OS).

Obr. Tygr. Velké kočky (podčeleď Pantherinae) se vyznačují kruhovými zornicemi a menším rozsahem neosrstěného rhinaria (planum nasale). Kresbu na obličeji tygrů lze využít k individuální identifikaci podobně jako otisky prstů u lidí. (Foto LP).

Obr. Lebce tygra dominují mohutné špičáky (Foto OS).

Obr. U tohoto bíle zbarveného tygra se nejedná o albinismus, ale o leucismus (Foto OS, Zoo Liberec).

Jaguár (Panthera onca) je jediný druh velkých koček v Novém světě. Oproti levhartu má uvnitř velkých skvrn malé skvrnky, masivnější hlavu, robustnější postavu a černá morfa je vzácnější. Nejraději se zdržuje v blízkosti vod.

Levhart skvrnitý (Panthera pardus) byl nazýván též leopard, panter či pardál. Je menší než tygr, vedle pestrého skvrnitého zbarvení se často setkáváme s melanismem (černé morfy), zejména ve vlhkých tropech. V Africe konzumuje kořist na stromech kvůli lvům a hyenám. Loví i v úplné tmě. Je ukázkou šelmy s širokou ekologickou valencí, čemuž odpovídá i rozsáhlý areál rozšíření v Africe a Asii. Přesto při velkých počtech ilegálně lovených levhartů je jeho budoucnost velmi nejistá.

Obr. Levhart skvrnitý. Výraz tohoto jedince signalizuje defenzivní hrozbu (Foto SF).

Obr. Levhart skvrnitý je šelmou s velkou ekologickou valencí a obrovským areálem. Z tropických savan a deštných lesů Afriky a Indonésie zasahuje až do pouští Arábie a lesů ruského Dálného východu, kde v zimě sněží a silně mrzne (Foto OS, Zoo Jihlava).

Obr. Levhart obláčkový (dříve pardál obláčkový) z jihovýchodní Asie připomíná amerického ocelota. Patří do podčeledi velkých koček, ačkoli je menší než gepard nebo puma z podčeledi malých koček (Foto TN, Zoo Saigon).

Lev (Panthera leo) žije ostrůvkovitě převážně v rezervacích v subsaharské Africe, z asijské části areálu přežívá v jediné rezervaci v Indii. Ještě ve starověku areál zasahoval až do jižní Evropy. Jediná kočkovitá šelma žijící v tlupách a s výrazným pohlavním dimorfismem (hříva samců). Stabilizujícím prvkem smeček obývajících dlouhodobě dané teritorium jsou lvice. Kořist loví hlavně samice v noci, avšak silnější samci mají u kořisti přednost. Úlohou samců je ochrana smečky před cizími lvy a hyenami. Vůdčí samci (často bratři) jsou pod neustálým tlakem soupeřů – okolních nomádských samců. Postavení si udrží jen velmi krátkou dobu na vrcholu sil, poté následuje infanticita (usmrcení mláďat) ze strany vítěze. Převzaté lvice se tak ocitnou rychleji v říji, což vede ke zvýšení vlastní reprodukční zdatnosti (fitness) na úkor poraženého soupeře. Pod tlakem člověka lvů rychle ubývá; přežívá jich jen asi 30 tis. Příčinou jsou hlavně konflikty s pastevci a zemědělci a infekce od jejich psů zavlékané i do rezervací. Např. v Keni, kde žije jedna z nejsilnějších lvích populací Afriky a jejíž ekonomika se opírá o ekoturistiku (safari), hrozí při současném trendu úplné vymizení lvů do 20 let.

Obr. Lvice jsou základem stability a kontinuity lvích smeček. Naprostou většinu kořisti uloví právě ony, nikoli silnější samci (Foto JK).

Obr. Rozsah rhinaria (planum nasale) u lvic podobně jako u dalších velkých koček (Pantherinae) bývá obvykle o něco menší než u podčeledi malých koček (Felinae) (Foto AL).

Obr. Lev (Panthera leo) – samec a samice s mláďaty. Výraz lvice signalizuje defenzivní hrozbu. U mláďat je ještě znatelné skvrnění, což je zřejmě atavismus po původním zbarvení řady druhů kočkovitých šelem (Foto LP).

Obr. Lev (Panthera leo). Kočkovité šelmy pijí velmi pomalu a neefektivně chlemtáním respektive lízáním vody drsným povrchem jazyka. Ten jim umožňuje i seškrabávat zbytky svaloviny z povrchu kostí (Foto LP).

Podčeleď malých koček (Felinae) se vyznačuje plně zkostnatělým jazylkovým aparátem a málo pohyblivým hrtanem, takže pouze “předou” a nevydávají hrdelní řev. Mají větší neosrstěnou plochu kolem nozder (rhinarium) než velké kočky. Ocelot velký (Leopardus pardalis) je největší ze 7 druhů rodu žijícího v neotropické oblasti. Byl loven pro nádhernou kožešinu (zabito až 200 tis. ks/rok).

Obr. Ocelot dlouhoocasý - margay (Leopardus wiedii) (Foto OS, Zoo Jihlava).

Rys ostrovid (Lynx lynx) je rozšířen v Palearktidě. Žije např. na Slovensku, v Čechách byl vyhuben v 19 stol., ale dnes se opět vyskytuje v Beskydech a Jeseníkách. V 80. letech 20. století byl vysazen na Šumavě, tato populace se začala rozmnožovat a šířit, je však navzdory zákonné ochraně ohrožována pytláky. Ti během 10 let zabili stovky rysů včetně mnoha jedinců opatřených vysílačkami. Samčí teritorium dosahuje velikosti až 300 km². Má krátký ocas, vysoké nohy, charakteristické štětičky na ušních boltcích a mohutné licousy. Je neobyčejně ostražitý a plachý. V potravě je významně zastoupena srnčí zvěř. Zakusuje ji jednorázově do krku (rozdíl od četných zhmožděných kousných ran po útoku vlků nebo psů) a nejdříve konzumuje kýty. Na kůži zanechává škrábance, ke kořisti se vrací. Trávicí trakt ani hlavu nežere.

Obr. Rys ostrovid patří mezi malé kočky (podčeleď Felinae), i když u nás se řadí mezi velké šelmy spolu s medvědem a vlkem. Druhové jméno dostal podle vynikajících smyslů – spatřit jej v přírodě je díky jeho ostražitosti nesmírně obtížné. Přesto jsou u nás jeho stavy decimovány ilegálním lovem (Foto OS, Zoo Jihlava).

Gepard (Acinonyx jubatus) před 12 tis. lety vyhynul v Americe; dnes je rozšířen v savanách Afriky a dříve i v Asii, kde je prakticky již vyhuben. Od velkých koček se liší vysokými a štíhlými končetinami, přizpůsobenými k rychlému běhu. Na rozdíl od ostatních koček má denní aktivitu. Od mediálního koutku oka k ústnímu koutku se táhne černá linka a u mláďat bývá náznak hřívy na šíji. Kořist, hlavně gazely a impaly, štve na krátkou vzdálenost; velké zrychlení umožňuje pružná páteř. Je nejrychlejším savcem, ale často uváděné hodnoty přes 100 km/h jsou přehnané. Je daleko vzácnější a ohroženější než např. lev, nadále ubývá a navíc je ohrožen redukcí populace v dávné minulosti – tzv. bottleneck efekt, kdy i po zvýšení počtů přetrvává snížená genetická variabilita. Dříve byl v Asii používán k lovu a loven pro kožešinu, dnes mizí hlavně kvůli ztrátě přirozeného životního prostředí, zvláště tlakem pastevectví, a rovněž konkurencí větších šelem a rušením turisty v rezervacích.

Obr. Charakteristickým znakem geparda je tmavý pruh táhnoucí se od mediálního očního koutku k ústnímu koutku (Foto LP).

Gepardovi je příbuzná puma (Puma concolor). Vzhledem je podobná malé lvici, ale má tmavé skvrny po stranách horního pysku. Díky velké ekologické valenci a obrovskému areálu obývá nejrůznější prostředí téměř celé Ameriky.

Obr. Puma (Foto OS, Zoo San José).

Obr. Stopa pumy. Kočkovité šelmy otiskují ve šlépěji 4 prsty bez drápů, které jsou při chůzi zataženy (Foto OS, Kostarika).

Kočka divoká (Felis silvestris) je v mnoha subspeciích rozšířena v západní Palearktidě a Africe. V ČR se prakticky nevyskytuje, v SR preferuje teplejší úpatí vrchovin s listnatými lesy. Na rozdíl od k. domácí má huňatý, válcovitý ocas se 3–4 černými prstenci a černým, nezúženým koncem. Páří se v předjaří podobně jako rys.

Obr. Kočka divoká. Kočka arabská (Felis silvestris gordoni) (první obr.) je poddruhem kočky divoké. Vzhledem k životu v pouštních podmínkách se značně liší od nominotypického poddruhu (F. s. silvestris) (druhý obr.) žijícího v lesích Evropy (Foto OS, IL) . 

Obr. Kočka slaništní (Leopardus geoffroyi) (první obr.) (Foto OS, Zoo Jihlava) z Jižní Ameriky patří do téhož rodu jako ocelot. Kočka bengálská (Prionailurus bengalensis) (Foto TN, Zoo Saigon) žije v Asii.

Čeleď: cibetkovití (Viverridae)

Štíhlé a krátkonohé, často skvrnité šelmy subtropů a tropů Starého světa. Mají dlouhý ocas a silně vyvinuté pachové žlázy v anální oblasti. Jejich zapáchající výměšek slouží k vyhledávání partnerů a jako zbraň proti útočníkům. Mají noční aktivitu a samotářský způsob života. Patří sem např. rody ženetka (Genetta spp.), cibetka (Viverra spp.), oviječ (Paradoxurus spp.). Oviječ skvrnitý je částečně synantropní; jeho konzum v Číně je dáván do souvislosti se vznikem epidemie SARS.

Čeleď: hyenovití (Hyaenidae)

Čtyři recentní druhy žijí v Africe a jihozápadní Asii. Mají “sraženou” záď, mohutný chrup a neobyčejně silné žvýkací svaly (drcení kostí). Živí se kadávery, lovem a jeden druh je hmyzožravý. Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta) žije v Afrotropis. Častěji loví, než požírá mršiny. Více se přiživují lvi na kořisti hyen než naopak, přitom často dochází k vzájemnému usmrcování se lvy. Zvláštností samic je klitoris velikosti samčího penisu, jímž prochází uretra a přes nějž probíhá i dlouhá obtížná kopulace a porod. S tím souvisí zvýšená úmrtnost mláďat při porodu a prvorodiček. Vulva není vytvořena. Dominantní postavení v početných rodinných klanech zaujímají vzájemně příbuzné samice, které mezi sebou trpí menší nomádní (potulující se) samce. Silnější samičí mládě někdy usmrcuje slabšího sourozence. Unikátnost samičích genitálií je zřejmě jen nevýhodným vedlejším produktem evoluce matriarchálního uspořádání resp. selekce směřující k predaci, agresivitě, síle a tím maskulinizaci samic (zvyšování hladiny androgenů).

Obr. Hyeny mají ze všech šelem nejsilnější stisk čelistí, což využívají při drcení kostí a získávání morku (Foto LP).

Obr. Hyena skvrnitá. V matriarchálně uspořádaných klanech hyen jsou upřednostňována mláďata samičího pohlaví. Mezi mláďaty někdy dochází ke kainismu – usmrcení slabšího sourozence (Foto LP).

Obr. Mnohé šelmy v případě potřeby přenášejí svá mláďata v tlamě. Na obr. hyena skvrnitá (Foto LP).

Čeleď: promykovití (Herpestidae)

Jsou rozšířeni v tropické Asii a Africe; vzhledem připomínají cibetkovité šelmy. Ke známým druhům patří promyka ichneumon (Herpestes ichneumon) uctívaná ve starověkém Egyptě a promyka mungo (H. edwardsii), kterou proslavil R. Kipling v Knize džunglí. Jsou známy tím, že loví hady, dokonce i jedovaté. Některé druhy byly proto vysazeny v různých částech světa včetně jižní Evropy a dnes jsou hrozbou pro místní herpetofaunu. Jihoafrické pospolitě žijící surikaty (Suricata suricatta) jsou populární díky přírodopisným dokumentům a chovu v zajetí. Koloniálně v norách žijí i africké mangusty (Mungos spp.).

Obr. Mangusty žíhané jsou africké promykovité šelmy žijící koloniálně v norách (Foto VB, AL).

Obr. Promyka malá (Herpestes javanicus) je jednou z mnoha promyk obývajících jihovýchodní Asii (Foto TN, Vietnam). 

Obr. Surikaty se staly populárními zvířaty hlavně díky televizním dokumentům, kde se při filmování využívá ztráta plachosti jinak bázlivých zvířat habituovaných na člověka v průběhu mnohaletých terénních výzkumů (Foto AL).

Obr. Surikata pozoruje svůj odraz v zrcadle. Pouze nejinteligentnější savci, jako jsou primáti, jsou si schopni uvědomit, že jde o obraz jich samotných a nikoli o soka (Foto JK).

Obr. Surikaty stavějí hlídky, které panáčkují a chrání bezpečí skupiny tím, že spustí poplach při spatření predátora (Foto JK).

Podřád: psotvární (Caniformia)

Čeleď: psovití (Canidae)

Jsou prstochodci s prodlouženou obličejovou částí lebky. Mají obvykle delší nohy a huňatý ocas. Vůdčím smyslem je vynikající čich. Kořist mnozí zástupci loví štvaním a žijí v sociálně koordinovaných smečkách. Ve stopě se otiskují 4 prsty s drápy. Při páření dochází k tzv. svázání.

Obr. Pes jako příslušník řádu šelem (Carnivora) má sekodontní molariformní zuby, z nichž nejmohutnější jsou tzv. trháky (Foto OS).

Obr. Součástí kopulace psovitých šelem je tzv. svázání, kdy zduřený bulbus penisu je sevřen svalstvem vaginy, zvířata se k sobě obvykle otočí zádí a v této poloze proběhne ejakulace. K uvolnění dojde v průměru až po 15 minutách, což může být problém např. přistihne-li vůdce smečky podřízeného samce kopulujícího s alfa-samicí. (JK podle Houptové, 2011).

Vlk obecný (Canis lupus) má srst obvykle zbarvenou v různých odstínech šedé a hnědé, ale u některých poddruhů se vyskytují i bílé a černé morfy. Od německého ovčáka se liší ocasem, který není stočen špičkou vzhůru, šikměji postavenýma světlýma očima, kratšími trojúhelníkovými boltci, a dále znaky na lebce. Ocas je svěšený, v běhu ale bývá nesen i vodorovně a alfa-jedinci jej vztyčují. Obvykle loví v rodinných smečkách (štvaní a číhání v záloze) při vzájemné koordinaci a s využitím znalosti terénu. Ve smečce se odváží na kořist mnohonásobně větší než je sám (bizon, los). Úspěšnost lovu je nízká, neuniknou zpravidla mláďata, staré, nemocné a oslabené kusy. Na Slovensku loví zejména jeleny a divoká prasata. Při lovu se vyznačuje extrémní vytrvalostí. Za noc smečka proběhne vytrvalým klusem i mnoho desítek km. Z kořisti nejdříve konzumuje vnitřnosti břicha i s obsahem bachoru a střev. Není tedy striktním masožravcem. Menší kořist (selata divočáků aj.) pozře i s kostmi, což je umožněno příčně pruhovanou svalovinou jícnu. Osamělí vlci se živí drobnou kořistí jako hlodavci, ptáky, případně plody a mršinami. Uvádí se, že vlčí stopa je štíhlejší s více předsunutými středními prsty, než je tomu u stopy psa, ale tyto znaky jsou nespolehlivé. Od stopy psa lze vlčí stopu odlišit pouze podle stopní dráhy, která představuje většinou “čárování”, kdy zadní i přední stopy leží v jedné linii za sebou. V jedné stopě může jít celá smečka. Trus vlka často obsahuje chlupy z kořisti a kosti. Vedle pachových podnětů (značení teritoria močí) souvisí s bohatým sociálním životem a přísnou hierarchií ve smečkách pestrá škála dorozumívacích prostředků (mimika odpovídá mimice psa). Ozývá se vytím. V době rozmnožování se smečky rozvolňují. Říje probíhá koncem zimy, rozmnožuje se jen alfa pár. Vlk původně obýval takřka celou Holarktis a část orientální oblasti, ale v důsledku úporného pronásledování člověkem má dnes pouze ostrůvkovité rozšíření. Je výrazně euryekní, obývá ekosystémy od tundry po polopouště a tropické lesy Indie. V přírodě je velmi plachý. Člověka nenapadá vyjma vzácné případy nakažení vzteklinou. Přehnaná a neopodstatněná averze člověka k vlkům (tzv. syndrom Červené karkulky) se datuje od vzniku pastevectví (napadají ovce a další domácí zvířata). V řadě zemí včetně ČR je chráněným druhem, přesto je ilegálně loven. V ČR žije kolem 10 vlků v Moravskoslezských Beskydách, kam pronikají ze Slovenska. Před pytláky se je tam spolu s dalšími velkými šelmami snaží chránit hlídky dobrovolníků.

Obr. Vlk obecný (Foto ZL).

Obr. Vlci obývající tundru severní Kanady mají bílé zbarvení. V neobydlených končinách postrádají plachost před člověkem a je záhadou, jak dokáží přežít krutou arktickou zimu (Foto ZL).

Obr. Kojot (Canis latrans) je severoamerickým ekvivalentem šakala. Netvoří smečky, je více adaptabilní na tlak člověka než vlk, šíří se a proniká i do měst. Plodně se kříží s domácím psem, na východě Ameriky existuje populace hybridů s vlky. Kojoti obývající tropy Střední Ameriky se vzhledem značně liší od kojotů z mírného pásma Severní Ameriky, ač jde o příslušníky téhož druhu (Foto IL, Kostarika).

Obr. Šakal obecný (Canis aureus) se vyskytuje od afrických savan po Indii, z Balkánu se jeho areál rozšiřuje na sever; objevuje se už i v ČR. Je potravním oportunistou, živí se i mršinami, hmyzem aj (Foto ZL, Indie).

Obr. Šakal obecný (Canis aureus) (Foto TN, Zoo Saigon).

Obr. Šakal čabrakový (Canis mesomelas) žije v Africe (Foto LP). 

Obr. Pes hyenový (Lycaon pictus) je afrotropický druh žijící ve smečkách, které loví na neobyčejně rozsáhlém území. Kořist usmrcuje podobně jako hyeny drastickým způsobem (vytrhávání vnitřností z břicha). Velmi intenzivně pečuje o mláďata, kterým podobně jako další psovité šelmy vyvrhuje potravu ze žaludku. Ze všech šelem je nejefektivnějším lovcem, přesto je dnes na pokraji vyhubení. Pes hyenový je neobyčejně společenské zvíře s bohatými sociálními vazbami a interakcemi uvnitř smečky (Foto LP, JAR).

Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejběžnější psovitá šelma holarktické oblasti. Má proměnlivé zbarvení, kromě obvyklé rezavé existuje i tmavá morfa – “uhlířka”. Hlavní kořistí jsou drobní hlodavci (tzv. “myškování”, lov hlodavců charakteristickými výskoky), na druhém místě bezobratlí, dále mršiny, jen příležitostně drobná zvěř. Vyhrabává si nory nebo obsazuje nory po jezevcích. Kolem obsazené liščí nory jsou zbytky kořisti a pronikavý zápach. Říje, tzv. kaňkování, probíhá v lednu a únoru, asi po 53 dnech březosti samice rodí 3–8 mláďat. Stopa je miniaturou vlčí stopy, včetně čárování. Lišky bývaly významným rezervoárem vztekliny, a proto byla u nás i v řadě evropských států zavedena celoplošná orální vakcinace lišek, která se ukázala jako mnohem efektivnější a humánnější než tradiční plynování nor a intenzivní lov. Populace lišek je dnes přirozeně regulována spíše svrabem než vzteklinou. Liška polární (Alopex lagopus) obývá holarktickou tundru, kde přežívá i nejkrutější zimní mrazy. Na zimu vymění šedohnědou letní srst za bílou.

Obr. Fenek (Vulpes zerda) obývá pouště severní Afriky a Přední Asie. Má obrovské ušní boltce, což souvisí s termoregulací (Allenovo pravidlo - čím blíže k rovníku, tím větší akrální části) (Foto JK).

Obr. Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) pochází z východní Asie. Byl vysazen na západě SSSR a odtud se rozšířil až k nám. Nežádoucí, intenzivně se šířící a velmi adaptabilní druh, často osídluje nory lišek či jezevců, je všežravec. V severnějších oblastech upadá do nepravého zimního spánku (Foto ZL).

Čeleď: medvědovití (Ursidae)

Patří sem největší pozemní šelmy. Mají malé oči, okrouhlé uši a zakrslý ocas. V souladu s Bergmannovým pravidlem jsou severští zástupci největší (medvěd lední, m. kodiak), tropické druhy naopak nejmenší (medvěd malajský). Nežijí v Antarktidě, v Africe a australské oblasti.

Obr. U medvědů platí Bergmannovo pravidlo, kdy druhy žijící v tropech bývají nejmenší (na obr. medvěd malajský), kdežto druhy obývající polární oblasti jsou nejmohutnější (medvěd lední) (Foto OS, Zoo Jihlava).

 Obr. Medvěd ušatý (Foto TN, Vietnam).

Jsou ploskochodci a téměř postrádají obličejovou mimiku (riziko nerozpoznání útočné nálady v zajetí). Chrup odpovídá všežravému způsobu života (bunodontní typ stoliček). Dnes jsou objektem pytlačení pro žluč (lék v tradiční čínské medicíně), a to i ve vyspělých zemích (USA, Kanada). V Číně se získává žluč i z medvědů chovaných v zajetí v drastických podmínkách. Panda velká (Ailuropoda melanoleuca) je nejpůvodnějším recentním zástupcem a řadí se do samostatné podčeledi. Obývá horské lesy v nevelké oblasti Číny. Je potravně specializována na bambus, k jehož přidržování se u ní vyvinul “šestý prst”. Je závislá na stavu bambusových porostů, ohrožena odlesňováním a pytláctvím. Je symbolem světové ochrany přírody.

Baribal (Ursus americanus) se vyskytuje v Severní Americe, kde je dnes mnohem rozšířenější a hojnější než grizzly. Má zbarvení černé, rezavé nebo světlé. Není agresivní.

Obr. Baribal. Překvapíme-li medvědici s mláďaty, ta často hledají záchranu na stromě, zatímco matka může na vetřelce zaútočit (Foto LP, IL).

Obr. U amerického baribala kromě známého černého zbarvení existuje i hnědá (na snímku) a světlá morfa (Foto MJ/MHe).

Medvěd hnědý (Ursus arctos) v holarktické oblasti vytváří několik poddruhů s různou velikostí a zbarvením (Bergmannovo pravidlo). V severoamerických Skalnatých horách žije mohutný grizzly (U. a. horribilis) a v Evropě nominotypický poddruh m. brtník (U. a. arctos), jehož název souvisí s oblibou medu. Za potravou mohou migrovat; je závislá na oblasti a sezóně, požírají i hmyz, mlže, kadávery velryb na pobřeží, ve vegetačním období převládá tráva, byliny a lesní plody. Masitou složku tvoří např. na Aljašce táhnoucí lososi. Brtník požírá zejména v předjaří kadávery; často poškozuje úly. Někteří jedinci se specializují i na lov živých zvířat. Medvěd je velmi mrštný, vyvine rychlost až přes 50 km/h. Má ještě lepší čich než pes. Kořist medvěda poznáme podle výtoku krve z nosu, přeražené páteře, přednostní konzumace mléčné žlázy a vnitřností. Zimu přečkává nepravým zimním spánkem v brlohu pod vyvráceným kmenem, v kosodřevině apod. Podmínkou přežití zimy v severních oblastech je intenzivní příjem potravy na podzim a založení tukových zásob. Často aktivuje i v zimě, zejména má-li přístup ke kontejnerům u chat nebo k újedi. Páří se v letním období. Medvědice má krátkou utajenou březost, v zimním brlohu rodí 1–3 altriciální mláďata. Dospělí samci žijí samotářsky a dopouštějí se infanticidy. Teritoriální značky medvěd zanechává na kmenech smrků, má různý trus dle převládající potravy. Stopa vzdáleně připomíná šlépěje člověka. Útoky na člověka jsou vzácné (častější u grizzlyho), hlavně při překvapení s překročením útěkové vzdálenosti; zranění bývají devastující až smrtelná. V ČR žije asi 5 jedinců v horách na moravsko-slovenském pomezí (v roce 2011).

Obr. Medvěd hnědý (Foto SF). 

Obr. Medvědi grizzly na Aljašce shromažďují zásoby energie na dlouhý nepravý zimní spánek lovem táhnoucích lososů (Foto LP).

Obr. Medvěd pouze působí neohrabaně, ve skutečnosti však je velmi mrštný, dokáže vyvinout rychlost přes 50 km/h a jeho útok může mít pro člověka devastující až smrtelné následky (Foto LP).

Obr. Stopa medvěda připomíná otisk lidského chodidla. Tato podobnost nepochybně přispěla ke vzniku víry v existenci yettiho (Foto LP, Aljaška).

Obr. Teritoriální značka medvěda. Její výška odpovídá velikosti jedince, který ji zanechal (Foto LP).

Medvěd lední (Ursus maritimus) obývá polární oblasti Holarktidy. Oddělil se před 200 tis. lety od medvěda hnědého adaptací na podmínky doby ledové. Tlapy naspodu pokrývá srst a prsty zčásti spojuje plovací bána, výborně plave (desítky km). Má nápadný pohlavní dimorfismus – samci jsou až 2x těžší než samice. Na rozdíl od medvěda hnědého je nejaktivnější v zimě, kdy loví během cirkumpolární migrace na plovoucím ledu. Je téměř výhradně masožravý, přes 90 % potravy tvoří tuleni, které loví např. u dýchacích otvorů. Samice rodí obvykle 2 velmi malá mláďata, a to na pevnině v zimním brlohu pod sněhem. V létě na pevnině do zamrznutí moře někdy až půl roku hladoví (nejdéle ze savců). Má toxická játra díky vysokému obsahu vitaminu A a v poslední době i další orgány následkem enormní kumulace PCB, rtuti a dalších polutantů (vrchol potravní pyramidy). Ocitl se na seznamu ohrožených druhů, neboť jeho osud je zřejmě zpečetěn táním arktického ledu.

Obr. Panda červená (Ailurus fulgens) z podhůří Himálaje není navzdory českému názvu příbuzná známější pandě velké (Ailuropoda melanoleuca). Zatímco panda červená je jediným druhem monotypické čeledi Ailuridae, panda velká patří do čeledi medvědovitých (Ursidae). Panda červená je ve srovnání s pandou velkou mnohem menší a je ve větší míře stromovým (arborikolním) savcem. Je častěji chována v zoo (Foto SF, ZL).

Následující 3 čeledi se odštěpily v třetihorách od společných předků s medvědovitými šelmami. Souhrnně se tradičně označují jako ploutvonožci. Původně byli pokládáni za samostatný řád (Pinnipedia), později za podřád šelem; prvním podřádem byly pozemní šelmy (Fissipedia). Jejich vzhled i způsob života určuje vodní prostředí, ve kterém tráví většinu života. Končetiny mají ve tvaru ploutví, ale prsty zůstaly zachovány. Mají silnou vrstvu podkožního tuku s termoizolační funkcí. Mezi další adaptace na vodní prostředí patří uzavíratelné uši a nozdry, retence velkého množství kyslíku a snížení jeho spotřeby. Jsou to převážně pospolitá zvířata a v době rozmnožování tvoří početné kolonie na pobřeží nebo ostrovech. Mnozí jsou polygynní (harémy). U některých jsou samci mnohem větší než samice. Samice rodí vždy na souši 1–2 prekociální mláďata, která díky velmi tučnému mléku rychle rostou. Převládá prodloužená březost. Ploutvonožci se vyskytují v mnoha mořích světa, větší druhová rozmanitost je v chladném a mírném pásmu obou polokoulí. Pronikli i na pobřeží Antarktidy. Byli a místy jsou dosud hromadně loveni pro tuk a kožešinu. Např. v kanadské Arktidě je ročně loveno na 300 tis. mláďat tuleňů grónských; v nedávné minulosti docházelo ke stahování zaživa z kůže.

Čeleď: lachtanovití (Otariidae)

Mají zachovány ušní boltce (viz slovenský název uškatec), mohou podstavit zadní nohy pod tělo, což jim umožňuje poměrně obratný pohyb po souši. Samci jsou větší než samice, mívají mohutný krk a často vyklenuté čelo. Patří sem pouze mořští zástupci, živící se rybami, hlavonožci a korýši. Např. lachtan tmavý (Zalophus californianus) je rozšířen na pobřežích severního Pacifiku a na Galapágách. Pro hravost jsou mladí jedinci často chováni v cirkusech. Některé druhy lachtanů byly dříve nazývány “lvouni”.

Obr. Lachtani se vyznačují nápadným pohlavním dimorfismem, kdy samci jsou mnohem větší než drobné samice. Oproti samicím jsou zavalitější, mívají mohutný krk a jejich čelo je nápadně vypouklé (Foto JS, Argentina).

Obr. Lachtani v době rozmnožování vytvářejí na pobřeží početné harémy (Foto JS, Argentina).

Obr. Lachtan hřivnatý (Otaria byronia). Dobře patrné jsou drobné ušní boltce, které jsou u tuleňů zakrnělé (Foto OS, Zoo Liberec).

Čeleď: mrožovití (Odobenidae)

Monotypická čeleď. Mrož (Odobenus rosmarus) je mohutný ploutvonožec obývající arktická moře. Obě pohlaví mají kly, tj. zvětšené horní špičáky, které slouží k úchytu při lezení na kry a skaliska a k soubojům. Žije v početných societách, živí se hlavně mlži, které na dně vyhledává hmatovými vibrisami. Kly využívaly severské národy podobně jako slonovinu.

Čeleď: tuleňovití (Phocidae)

Ze šelem jsou nejvíce přizpůsobeni životu ve vodě, na souši či na ledu se pohybují velice neobratně. Ušní boltce jsou zakrnělé. Většinou se živí rybami, hlavonožci či korýši, ale některé druhy (např. antarktický tuleň leopardí) loví i tučňáky a mláďata jiných ploutvonožců. Dva druhy žijí v jezerech (např. tuleň bajkalský), ostatní jsou mořské. Tuleň obecný (Phoca vitulina) je nejhojnější druh žijící při pobřežích severní polokoule včetně Evropy. Tuleň krabožravý z Antarktidy je po člověku nejpočetnějším volně žijícím velkým savcem (30–40 milionů jedinců).

Obr. Tuleň obecný (Phoca vitulina) (Foto OS, Zoo Jihlava).

Rypouš sloní (Mirounga leonina) je největší ploutvonožec a tedy i šelma (délka až přes 6 m, hmotnost až přes 4 t). Je rozšířen v subantarktické oblasti. Jméno má podle kožního vaku přesahujícího čenich, který zesiluje řev samců, zejména při soubojích. Na rozdíl od zbytku čeledi jsou samci výrazně větší než samice. Je z ploutvonožců nejlépe adaptován k potápění, v němž předčí i mnohé kytovce (ponory až na 2 hod do hloubky přes 1 km).

Obr. Rypouši se v době rozmnožování shromažďují v tzv. harémech na pobřeží. Po zbytek roku loví na širém moři, kde se za kořistí potápějí do hloubky i více než 1 km (Foto MJ/MHe, USA).

Obr. U rypoušů se setkáváme s extrémním pohlavním dimorfismem, pokud jde o velikost. Samci svou hmotností i přes 4 tuny mnohonásobně převyšují samice (Foto JS, Argentina).

Obr. Samice rypouše kojící mládě. V rámci čeledě tuleňovitých najdeme druhy s nejkratší známou dobou laktace ze všech savců (u čepcola pouhé 4 dny) (Foto JS, Argentina).

Čeleď: medvídkovití (Procyonidae)

Středně velké všežravé šelmy s dlouhým ocasem. Obývají Ameriku, vedou často stromový způsob života.

Obr. Mýval severní (Procyon lotor) byl introdukován do Evropy a objevuje se i v ČR. Vyhledává blízkost vod, kde pomocí jemného hmatu loví předníma nohama potravu. Velmi adaptabilní druh, potravní oportunista, v Severní Americe proniká i do velkoměst. Má převážně noční aktivitu. Vyznačuje se obličejovou maskou a na rozdíl od psíka mývalovitého delším kroužkovaným ocasem (Foto OS, Kostarika).

Obr. Nosáli (Nasua spp.) obývají Neotropis. Tvoří society a jsou všežravci s převážně denní aktivitou. Název mají podle rypáčkovitého čenichu. Dlouhý kroužkovaný ocas slouží k udržení rovnováhy na stromech. Spolu s některými dalšími zástupci čeledi se chovají jako domácí mazlíčci (Foto OS, Kostarika).

Čeleď: skunkovití (Mephitidae)

Dříve byli řazeni mezi lasicovité. Většina obývá Ameriku, 2 druhy žijí v jihovýchodní Asii. Typické jsou pro ně pachové žlázy a kontrastní černobílé aposematické zbarvení. Skunk pruhovaný (Mephitis mephitis) ze Severní Ameriky na obranu vystřikuje z podocasních žláz extrémně zapáchající tekutinu obsahující merkaptany. Může být rezervoárem vztekliny. Skunkové se někdy chovají jako domácí mazlíčci; bývá nutné odstranění pachových žláz.

Obr. Skunk pruhovaný (Foto IL, Kanada). 

Čeleď: lasicovití, kunovití (Mustelidae)

Nejpočetnější čeleď šelem (téměř 60 druhů), s protáhlým tělem na poměrně krátkých končetinách. Došlapují na celé chodidlo nebo jen jeho polovinu (poloploskochodci). Ve stopě se otiskuje všech 5 prstů s drápy. Jsou malé až střední velikosti. U řitního otvoru mají pachové žlázy. Mají provokovanou ovulaci, graviditu 30–65 dnů, díky opožděné implantaci až 12,5 měsíce.

Jezevec lesní (Meles meles) je ploskochodec, který si hrabe rozsáhlé komplexy nor. Brlohy (“hrady”) jsou využívány mnoha generacemi, někdy po mnoho staletí. Brloh i okolí udržuje v čistotě, trus odkládá mimo brloh v jamkách – “latrinách”. Profil “vsuků” je plošší než u liščích nor. Žije v párech, rodinách nebo rodinných klanech, někdy v nedobrovolném soužití s liškou. Je všežravec, požírá především bezobratlé, aktivuje v noci. Na zimu vytváří tukové zásoby a zimu přečkává nepravým zimním spánkem. Stopa připomíná miniaturu medvědí šlépěje. Místy je loven pro tuk s údajnými léčivými účinky. Při manipulaci může způsobit velmi závažná pokousání.

Obr. Jezevec lesní (Foto OS). 

Obr. Perianální krajina samice jezevce s pachovými žlázami (JK podle Stubbeho a Krappa, 1993).

Obr. Jezevčí brlohy. Nahoře 2 dočasná obydlí jednotlivců, dole stovky let starý labyrint chodeb obývaný početným klanem. V levé části čárkovaně vstupy do labyrintu chodeb („vsuky“), černě hnízdní komory (JK podle Stubbeho a Krappa, 1993).

Obr. Rosomák (Gulo gulo) je velký boreální druh holarktické tajgy a tundry. Má nízkou populační hustotu a zasluhuje proto ochranu. Živí se především mršinami, je pronásledován kvůli kožešině a požírání ulovené kožešinové zvěře v pastech a zásob ve srubech (Foto OS, Zoo Brno).

Kuna lesní (Martes martes) má na krku žlutou “náprsenku”, která nezasahuje na přední končetiny, má černý čenich. Obývá různé typy lesů, je převážně arborikolní, typickou kořistí jsou veverky a ptáci. U kuny skalní (Martes foina) bílá náprsenka  vidličnatě vybíhá na přední končetiny, má růžový čenich. Synantropní druh vyskytující se téměř všude mimo souvislé lesní komplexy. Je hojnější než kuna lesní, méně arborikolní, obývá půdy, vniká do kurníků, žije i v centru velkých měst, kde poškozuje kabely a pryžové součásti aut. Protáhlý trus se zakrouceným zúženým koncem kuny odkládají na viditelných místech (značení teritoria). Často obsahuje zbytky plodů, které kuny s oblibou konzumují. Kuny mají říji v létě, utajená březost trvá až 9 měsíců.

Obr. Kuna skalní (Foto LP). 

Obr. Sobol americký (Martes americana) (na obr.) je velmi podobný sobolu asijskému (Martes zibellina), který je u nás známější díky své ceněné kožešině (chová se i na farmách). Oba patří do téhož rodu jako naše kuny (Foto MJ/MHe, USA).

Vydra říční (Lutra lutra) má tělo uzpůsobeno životu ve vodě, mezi prsty jsou plovací blány. Žije skrytě u vod, kde v březích buduje noru s doupětem, vždy alespoň s jedním vchodem pod hladinou. Nejdůležitější kořistí jsou ryby. Teritoria označuje trusem, který odkládá na viditelná místa. Následkem lovu, regulací toků a znečištění vod v minulosti v ČR téměř vymizela, ale dnes její stavy opět stoupají, což vzbuzuje nevoli rybníkářů.

Obr. Plovací blány mezi prsty vydry prozrazují její akvatický způsob života.

Obr. Vydra říční (Foto OS). 

Vydra mořská (Enhydra lutris) neboli kalan obývá pobřeží severního Pacifiku. Potravou jsou měkkýši, ježovky, hlavonožci a další mořští bezobratlí. Často plave naznak a pomocí nástroje (“kovadlina”) otvírá schránky kořisti. V minulosti byla téměř vyhubena pro neobyčejně hustou kožešinu. Následkem jejího vymizení došlo k přemnožení ježovek a téměř k zániku celého ekosystému “podmořských lesů” z chaluh, jehož je vydra klíčovým druhem. Poté díky ochraně nastala regenerace stavů vyder, načež nastal konflikt se zájmy lovců mlžů. Následkem nadměrného rybolovu a nedostatku ryb se dnes na vydry jako na náhradní kořist přeorientovávají kosatky. Jsou též ohrožovány haváriemi tankerů.

Obr. Vydra mořská (Foto LP, Aljaška). 

Obr. Vydra hladkosrstá (Lutrogale perspicillata) (Foto TN, Zoo Saigon).

Nejhojnější šelmou ČR je kolčava (Mustela nivalis). Její samice je podstatně menší než samec. Loví především drobné hlodavce. Hranostaj (M. erminea) má ocas má zakončený černou špičkou (rozdíl od kolčavy), která zůstává i v bílé zimní srsti (kožešina hermelín). Tento i předchozí druh se označují též jako lasice a mají holarktické rozšíření.

Obr. Kolčava. Samice (na snímku) mohou být značně menší než samci, takže byly dokonce mylně popsány jako samostatný druh Mustela minuta, což se místy ještě traduje v myslivecké literatuře (Foto OS).

Tchoř tmavý (Mustela putorius) je tmavě zbarvený s obličejovou maskou. Velikostí je mezi lasicemi a kunami, má kratší ocas než kuny. Obývá hlavně nížiny, v okolí vod a hospodářských stavení loví žáby, drobné hlodavce apod. V současnosti značně ubývá. Tchoř stepní (M. eversmannii) je celkově světlejší, má světlou bázi a tmavý konec ocasu. U nás silně ohrožený druh kulturní stepi, obtížně odlišitelný od předchozího; dnes je oba druhy v ČR zakázáno lovit.

Obr. Pro tchoře je typická tmavá kresba na obličeji v podobě masky (Foto OS).

Norek evropský (Mustela lutreola) má bílou skvrnu na spodním i na horním pysku. Je kriticky ohroženým evropským endemitem, ve většině areálu včetně ČR a SR byl vyhuben. Norek americký (Neovison vison) neboli mink žije v Severní Americe. V řadě evropských i jiných zemí z kožešinových farem unikal do volné přírody, kde obsadil niku norka evropského. Bílá skvrna je pouze na spodním pysku. Žije u vod, dobře plave, jeho potravu tvoří ryby, žáby, hlodavci, raci, vodní ptáci atd. Je nežádoucím, silně expandujícím invazním druhem.

Řád: lichokopytníci (Perissodactyla)

Název je z řec. perissos = lichý, daktylos = prst. Velké druhy savců s protaženou obličejovou částí lebky a redukovaným počtem prstů. Na přední noze mají 4 až 1 prst, na zadní 3 nebo 1 prst, přičemž palec vždy chybí. Hlavní tíhu těla nese třetí prst, jímž také prochází osa končetiny. Našlapují na poslední články, které jsou na konci kryté mohutnými rohovitými kopyty. Řezáky jsou zachovány nahoře i dole, takže při pasení mohou rostliny ukusovat (na rozdíl od sudokopytníků), ovšem i za pomoci silných pysků. Špičáky jsou redukované, třenáky a stoličky lofodontní nebo selenolofodontní. Žaludek je jednokomorový, složitý, tlusté a slepé střevo velké, v něm probíhající fermentace rostlinné potravy nahrazuje funkci předžaludku přežvýkavců. Nemají žlučník. Samice mají v tříselné krajině pouze 2 páry mléčných žláz, které ústí po dvou do jednoho páru struků. Děloha je dvourohá, placenta rozptýlená. Rodí pouze 1(2) prekociální mláďata. Ze smyslů je vyvinut nejlépe čich a sluch. Dříve bohatý řád přirozeně vyhynul do dnešních méně než 20 druhů. Řada z nich je ohrožena vyhubením.

Čeleď: tapírovití (Tapiridae)

Mají zavalité tělo, chobotovitě prodloužený, velmi pohyblivý horní pysk a krátký ocas. Na předních nohou mají 4, na zadních 3 prsty s malými kopyty. Mají krátkou srst, váží až 300 kg a vzdáleně připomínají prasata. Aktivují v noci, mají afinitu k vodě, žijí solitárně. Jejich mláďata jsou pruhovaná (rozčleňující zbarvení). Mají disjunktivní areál – 3 druhy žijí v Neotropis, např. tapír jihoamerický (Tapirus terrestris) a 1 druh v jihovýchodní Asii – tapír čabrakový (T. indicus).

Obr. Tapír jihoamerický (Foto IL). 

Obr. Ve stopě tapíra se otiskují 3 prsty, což odpovídá pánevní končetině, jejíž otisk překrývá šlépěj přední nohy. Na té jsou však čtyři prsty, ačkoli se jedná o lichokopytníka (Foto OS, Kostarika).

Čeleď: nosorožcovití (Rhinocerotidae)

Mohutní savci (váží i více než 3 t) se silnou (až 5 cm) zrohovatělou kůží a s 1 nebo 2 za sebou stojícími keratinovými rohy v oblasti nosu, bez kostního podkladu. Předními i zadními končetinami našlapují na tři prsty. Obývají savany a lesy Afriky a jižní Asie. Mají slabý zrak. Pro své rohy, žádané v tradiční čínské medicíně a ze kterých se v Arábii vyrábějí dýky, byla v krátké době pytláky zlikvidována velká většina světové populace nosorožců. Ochrana byla řešena odchytem a odřezáváním rohů případně odvozem chovných stád do zámoří. Dnes přežívá na světě jen asi 15 tis. nosorožců všech druhů. Nosorožec indický (Rhinoceros unicornis) obývá jen několik izolovaných lokalit v Indii a Nepálu. Má jediný roh. Další 2 asijské druhy jsou na pokraji vyhubení. Nosorožec dvourohý (Diceros bicornis) má horní pysk vybíhající do prstíku k uchopování větviček a listí. Je kriticky ohroženým druhem, ostrůvkovitě přežívá v Africe. Nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum) na rozdíl od n. dvourohého spásá trávu, proto má široký a rovný horní pysk (“nosorožec širokohubý”). Jeho severní poddruh (C. s. cottoni) byl nedávno vyhuben během občanské války v Kongu. V zajetí žije několik posledních jedinců, většina v ČR (odchyty J. Vágnera pro ZOO ve Dvoře Králové n/L). Jižní poddruh je relativně nejhojnějším nosorožcem.

Obr. Nosorožec tuponosý (Foto LP, JAR). 

Obr. Využití různých potravních nik dvěma blízce příbuznými sympatrickými druhy. Nosorožec tuponosý (první obr.) má rovné široké pysky uzpůsobené k pastvě – škubání trávy (říká se mu také nosorožec širokohubý). Nosorožec dvourohý (druhý obr.) má na horním pysku jakýsi „prstík“ usnadňující okusování listí z větviček keřů. Angličtina má pro tento způsob výživy název „browsing“ (Foto LP).

Obr. Nosorožec indický (Foto OS, Zoo Plzeň).

Čeleď: koňovití (Equidae)

Jsou přizpůsobeni k rychlému pohybu na otevřených prostranstvích. Končetiny jsou zakončeny jediným (třetím) prstem, na který nasedá mohutné kopyto, na jehož okraje našlapují. Žijí ve stádech se sociální hierarchií. Na rozdíl od mnohých jiných kopytníků (jeleni, tuři) a slonů jsou stáda vedena samcem. Vznik a vývoj čeledi probíhal v Severní Americe, kde však koně později zanikli. Nejstarší prakoně (Hyracotherium) měli velikost lišky. Vývojový strom ekvidů patří k nejdokonaleji rekonstruovaným. Většina recentních druhů je ohrožena. Kůň Převalského (Equus ferus przewalskii) je zřejmě poddruh tarpana, a je tedy konspecifický s koněm domácím. Byl podobně jako jiní divocí koně ve volné přírodě vyhuben člověkem; nedávno byl reintrodukován v Mongolsku. Pražská ZOO vede jeho plemennou knihu.

Osel africký (Equus africanus) snad ještě přežívá v Somálsku a Etiopii. V asijských polopouštích a na náhorních plošinách žije osel asijský (E. hemionus) a kiang (E. kiang).

Obr. Kůň Převalského (Foto AL). 

Obr. Osel africký (Equus africanus) poddruhu osel somálský (E. a. somaliensis) se zřejmě podílel na vzniku osla domácího (Foto ZL; OS - Zoo Liberec).

Obr. Kiang (Foto OS, Zoo Brno). 

Africké zebry mají rozčleňující zbarvení – bílé pruhy na černém podkladě. Zebra stepní (E. quagga) jako jediná ze 4 druhů zeber není pokládána za ohroženou. Obývá savany, v rezervacích žije v početných migrujících stádech. Vytváří 6 poddruhů lišících se pruhy, z nichž nominotypická subspecie, jihoafrická kvaga (E. q. quagga), byla vyhubena. Kříženci zebry s koněm se nazývají zebroidi.

Obr. Flémující hřebec zebry (Foto LP).

Obr. Sající mládě zebry. Jihoafrické poddruhy zebry stepní se vyznačují užšími šedými pruhy mezi širšími černými pruhy na zádi těla (Foto LP).

Obr. Zebra Grévyho je ohroženým druhem s malým areálem v Keni a jižní Etiopii (Foto IL). 

Obr. Zebra stepní (Foto AL; OS - Zoo Liberec).

Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)

Název je z řec. artios = sudý, daktylos = prst. Našlapují na třetí a čtvrtý prst (spárky), mezi nimiž prochází osa končetiny. Druhý a pátý prst je zkrácený (paspárky) nebo chybí, ve všech případech vymizel prst první. Kost hlezenní (talus, astragalus) vytváří kladkový kloub. S rozdílným způsobem života a obživy souvisí také rozdílná stavba chrupu a trávicí soustavy. Počínaje velbloudy je chrup selenodontní. Mláďata jsou prekociální. Jde o parafyletický taxon (viz kytovci). V myslivosti se označují jako spárkatá zvěř.

Podřád: nepřežvýkaví (Suina = Nonruminantia)

Mají jedno- až dvoukomorový složitý žaludek a úplný, výrazně rozlišený chrup s bunodontními stoličkami a špičáky, které často mívají podobu krátkých klů. Druhý a pátý prst bývají relativně dobře vyvinuty a při chůzi se obvykle dotýkají země.

Čeleď: prasatovití (Suidae)

Kopytníci se silným, bočně mírně zploštělým tělem, krytým řídkou a tuhou srstí – štětinami. Mají protáhlý rypák, jímž vyrývají potravu ze země. Jsou to všežravci, ale převládá u nich rostlinná potrava.

Obr. Lebka prasete (Foto OS).

Obr. Prase jako všežravec má bunodontní stoličky (Foto OS).

Babirusa (Babyrousa babyrussa) obývá zbytky deštných lesů Celebesu (Sulawesi). Samci mají bizarní vzhled díky horním špičákům, které prorůstají kolmo vzhůru kůží na rypáku a obloukovitě se stáčí k očím, takže vytváří dojem rohů. Druh je ohrožen vyhubením.

Obr. Prase bradavičnaté (Phacochoerus aethiopicus) žije na afrických savanách. Ukrývá se v děrách v zemi. Má mohutné špičáky (kly) a hřívu (samci), název dostalo podle nápadných kožních výrůstků po stranách hlavy u kanců (Foto LP).

Obr. Prasata s oblibou vyhledávají koupel v kalištích. Na snímku africké prase bradavičnaté (Foto LP, JAR).

Prase divoké (Sus scrofa) se myslivecky nazývá “černá zvěř” či “divočák”. Špičáky nemají kořeny a neustále dorůstají, u kanců jsou větší než u samic, stáčejí se navenek a vzhůru (myslivci je nazývají zbraně – klektáky a páráky). Díky své široké ekologické valenci obývá různá prostředí palearktické a orientální oblasti. Bylo vysazeno prakticky na všech kontinentech. Už v 18. stol. byla na našem území tato zvěř vyhubena, až po 2. světové válce se začala opětovně šířit z okolních území a z obor. V současnosti její populace enormně vzrůstá a dochází ke škodám na polních plodinách. Prase divoké žije v tlupách s převážně noční aktivitou. Jen staří samci (kňouři) jsou samotáři. Na plecích mají zesílenou kůži – kyrys. Prasata divoká s oblibou vyhledávají kaliště. Říje (chrutí) probíhá od listopadu do ledna. Samice (bachyně) rodí až 10 selat, která jsou do podzimu světlá s temným podélným pruhováním.

Obr. Selata prasete divokého mají kresbu v podobě pruhů. Podobně jsou zbarvena mláďata tapírů, kasuárů, emuů nebo potápek (Foto LP).

Obr. Jako ochrana před poraněním při soubojích kanců v době říje se vytváří na bocích hrudi tzv. kyrys ze zesílené kůže a podkoží (JK podle Veselovského, 1976).

Obr. Stopa prasete se od jelení liší výraznými paspárky, které po stranách přesahují spárky. V hlubším sněhu se otiskuje břicho (Foto OS).

Čeleď: pekariovití (Tayassuidae)

Několik druhů žije v Neotropis, jeden zasahuje až na jih USA. V Americe zastupují prasata, jsou však menší a mají složitější žaludek. Žijí ve skupinách, obývají prostředí od deštných lesů po polopouště, kde konzumují i trnité kaktusy. Jsou předmětem lovu. V zoologických zahradách se často chová pekari páskovaný (Pecari tajacu).

Obr. Pekari bělobradý (Foto OS, Zoo Brno). 

Čeleď: hrochovití (Hippopotamidae)

Zavalití polovodní kopytníci, nejbližší recentní příbuzní kytovců. Protože jsou jim blíže příbuzní než prasatům, vyčleňují se nově spolu s kytovci do samostatného podřádu v rámci řádu Cetartiodactyla. Mají téměř lysé tělo a v tlusté, neobyčejně pevné kůži četné žlázy vylučující olejovitý sekret, nazývaný “krvavý pot”. Ten má antibakteriální vlastnosti a chrání před UV zářením. V široké tlamě jsou mohutné kůlovité řezáky a špičáky, které neustále dorůstají. Slouží jako náhražka slonoviny. Teritorium značí trusem, který rozmetávají kmitajícím ocasem. Rozeznáváme 2 druhy žijící v Africe.

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) ve dne odpočívá v mělkých řekách a jezerech, v noci se pase na břehu. Pod vodou uzavírá nozdry i uši, které spolu s očima má téměř v jedné rovině. Váží výjimečně až okolo 4 t, takže po slonech je s nosorožcem tuponosým největším pozemním savcem. Údajně člověku nejnebezpečnější africké zvíře. Nejpočetnější populace obývala Kongo, kde byla nedávno během občanské války zdecimována a hroch se tak ocitl v červeném seznamu IUCN jako zranitelný druh.

Obr. Souboj hrochů může skončit vážným zraněním nebo i smrtí jednoho ze soupeřů. Hroch má pověst nejnebezpečnějšího afrického zvířete (Foto LP).

Obr. Široce rozevřená tlama hrocha je výrazem agresivní hrozby. Odhaluje přitom mohutné zuby, z nichž se získává náhražka slonoviny (Foto LP).

Obr. Hroch značkuje své teritorium tak, že při defekaci rozmetává rychle kmitajícím ocasem féces do okolí (Foto LP).

Obr. Hrošík liberijský (Choreopsis liberiensis) je miniaturou hrocha. Jeho přežití v přírodě je nejisté, nadějí je chov v zoologických zahradách (Foto TN, Zoo Saigon).

Podřád: velbloudi, mozolnatci (Tylopoda)

Vědecký název je z řec. tyloma = mozol, pous, podos = noha. Mají vyvinut pouze třetí a čtvrtý prst. Pod nášlapnou plochou prstů je silný a pružný mozol, který omezuje boření do písku. Podobné mozoly jsou také na kolenou a prsou. Jsou býložravci, potravu přežvykují ("pseudo-přežvýkavci"). Složitý žaludek je tříkomorový a zahrnuje abomasum a dvoudílný předžaludek, jehož součásti nelze ztotožnit s oddíly známými u podřádu přežvýkavců. Navenek je opatřen četnými výchlipkami s tekutinou, na rozdíl od přežvýkavců sliznice předžaludku obsahuje žlázy. Mají úplný, ale poněkud redukovaný chrup. Velbloudi mají výrazné řasy ve 2 řadách (distichiasis) a uzavíratelné nozdry (adaptace na písečné bouře). Mají rozštěpený horní pysk a dokáží dobře plivat. Jejich imunoglobuliny na rozdíl od ostatních savců postrádají lehké řetězce. Tvoří jedinou současnou čeleď velbloudovité (Camelidae). Skupina se vyvinula v Severní Americe, kde později zanikla. Dnešní areál je výrazně disjunktivní.

Nepatrné zbytky divoké populace velblouda dvouhrbého (Camelus ferus) přežívají v Číně a Mongolsku (poušť Gobi). Schopnost velbloudů vydržet dlouhou dobu v horku bez pití je dána komplexní adaptací na podmínky pouští. Velbloudovití mají elipsovité bezjaderné erytrocyty. Při tomto tvaru dehydratace nenaruší reologické vlastnosti krve důležité pro její cirkulaci tolik jako u erytrocytů diskovitého tvaru (nedochází k blokádě kapilár). Tolerují proto značný stupeň dehydratace. Po žíznění je velbloud schopen přijmout najednou obrovské množství vody, přičemž elipsovitý tvar propůjčuje erytrocytům značnou odolnost vůči osmotické hemolýze, která ohrožuje jiné savce. V horku stoupá tělesná teplota až na 41°C, aniž by se zapojovaly termoregulační mechanismy vedoucí ke ztrátám tekutin. Jsou zde vysoce účinné mechanismy koncentrování moči, recyklace vody mezi ledvinami, trávicím traktem a krví. Trus i moč obsahují málo vody. V horku omezují respiraci a odpar nozdrami, intenzitu metabolismu tlumí pokles sekrece tyroxinu. Hrb stíní útroby uložené pod ním. Někdy nesprávně zdůrazňovaná metabolizace tuku v hrbu na vodu de facto zvyšuje spotřebu vody. Jsou zde i behaviorální adaptace jako odvracení malé hlavy do stínu při odpočinku, chůze ve stínu ostatních, vystavování minimální plochy těla slunci. Samci v říji nafukují měkké patro, které jim vystupuje z tlamy.

Obr. Samec velblouda jednohrbého v říji vydává zvuky vibracemi nafouknutého a z tlamy vyhřezávajícího měkkého patra (JK podle Veselovského, 1974).

Obr. Ačkoli velbloudi přežvykují, formálně nepatří do podřádu přežvýkavců (Ruminantia) (Foto OS). 

Obr. Velbloud dvouhrbý (Foto OS - Zoo Liberec).

Obr. Evoluce velblouda dvouhrbého probíhala v chladnějším klimatu středoasijských pouští, a proto má mnohem delší srst než velbloud jednohrbý z Arábie a Sahary (Foto JK - Zoo Olomouc; OS - Zoo Brno). 

Obr. Na tomto velbloudu jsou dobře patrné mozoly na kolenou. Další mozoly tvoří nášlapné polštáře prstů. Podle nich dostal podřád velbloudů vědecké jméno – Tylopoda (Foto OS, Turecko).

Obr. Jihoamerické lamy jsou stádní zvířata, nesnášejí izolaci a nesvědčí jim vlhké teplo. Volně žijící lamou je guanako (Lama guanicoe). Žije na pampách a v horách jihu kontinentu. Guanako je předkem lamy krotké (Foto JS, Argentina).

Obr. Vikuňa (Vicugna vicugna) obývá vysoké polohy And, je subtilnější než předchozí druh a na hrudi má chumáč vlny. Donedávna kvůli lovu pro vlnu patřila k nejohroženějším savcům And, ale dnes díky reintrodukcím a rozumnému obhospodařování odchytem, ostříháním a opětovným vypouštěním se situace zlepšila. Vikuňa je divokým předkem domácí alpaky. Od guanaka ji poznáme nejlépe podle pramene bílé vlny na hrudi (Foto JK).

Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)

Došlapují jen na 3 a 4 prst, paspárky jsou obvykle silně zkrácené až vymizelé. Jejich hlavním znakem je složený žaludek ze 4 částí – předžaludek ze 3 kompartmentů: bachor (rumen), čepec (reticulum), kniha (omasum), a dále vlastní žláznatý žaludek – slez (abomasum). Z předžaludku je částečně natrávená potrava regurgitována zpět do dutiny ústní (rejekce, eruktace), kde je bočními pohyby čelistí mechanicky rozmělňována. Přežvykování (ruminace) umožňuje urychlit příjem velkého množství potravy a znovu ji zpracovat v bezpečí před predátory. Chrup mají neúplný, chybějí horní řezáky. Trávu proto neukusují jako koně, ale škubou. Na složený žaludek navazuje velmi dlouhé tenké střevo. Při komunikaci a rozmnožování se uplatňují výměšky četných pachových žláz (předoční, temenní, patní, zápěstní, meziprstní, podocasní, předkožkové aj.). Vyhledávají minerální lizy podobně jako někteří další býložravci. K jejich rozvoji dochází od eocénu, kdy se začaly šířit trávy a tato skupina se na ně potravně specializovala. Postupně tak převládli nad do té doby dominujícími lichokopytníky. Mají prekociální mláďata. Dělí se na 2 infrařády – Tragulina a Pecora. Tato druhá skupina zahrnuje všechny čeledi kromě kančilovitých. Přežvykování u ní dosáhlo největší dokonalosti.

Čeleď: kančilovití (Tragulidae)

Malí primitivní přežvýkavci s tříkomorovým žaludkem. Nemají rohy, zato mají dlouhé horní špičáky vyčnívající z tlamy. Žijí samotářsky v lesích Afriky a jižní Asie. Kančil menší (Tragulus javanicus) o hmotnosti pouhých 2 kg z deštných lesů jihovýchodní Asie je nejmenším kopytníkem.

Čeleď: kabarovití (Moschidae)

Jsou to primitivní příbuzní jelenů, u nichž roli parohů zastávají dlouhé vyčnívající horní špičáky. V mnoha znacích se podobají kančilům. Mají tříkomorový žaludek. Kabar pižmový (Moschus moschiferus) žije v lesích východní Asie. Pytláctví pro pižmo (sekret prepuciálních pachových žláz), které se používá jako surovina ve voňavkářském průmyslu, je příčinou jeho ohrožení. Jedná se o druhou nejdražší komoditu živočišného původu.

Čeleď: jelenovití (Cervidae)

Typickým znakem většiny druhů jsou parohy, které periodicky narůstají samcům, pouze u sobů i samicím. Pohlavní dimorfismus je vyjádřen i větší velikostí samců. Parohy jsou kostěné útvary, každoročně periodicky vyrůstající z výběžků čelních kostí (pučnice). Během růstu je paroh pokryt jemnou osrstěnou kůží (lýčím), které je hustě prokrveno. Když paroh doroste a cévy odumřou, počíná se lýčí odlupovat a zvířata se ho zbavují odíráním o kmínky stromů (vytloukají). Celý cyklus tvorby a shazování paroží je řízen hormonálně (antagonismus testosteronu a somatotropinu). Při poruše gonád se paroží deformuje (tzv. srnci – parukáři resp. parukáči), v minulosti často po poranění varlat broky. Parohy slouží k soubojům o samice a jsou výrazem sociálního postavení. V myslivosti se samci označují podle počtu výsad na lodyze parohu, který se vynásobí dvěma (špičák, vidlák, šesterák aj.) Při nestejném počtu násobíme počet na bohatším parohu a mluvíme o nepravidelném resp. nerovném dvanácteráku apod. Do určitého věku se obvykle zvyšuje počet výsad, ale později jich může ubývat (tzv. zpátečníci). Ti mají mohutnější růže (báze lodyh) než mladí jeleni. Místo na parohu v kontaktu s pučnicí je pečeť, na povrchu parohu jsou rýhy a perlení. Výsady se odspoda označují jako očník, nadočník, opěrák, vlčník; paroh může být nahoře zakončen "korunou" (např. tzv. korunový desaterák apod.). Shozené parohy ("shozy") je zakázáno odnášet z lesa. Jelenovití nemají žlučník. Čeleď má značný hospodářský význam, neboť většina druhů je lovena pro maso, kůže a trofeje. U nás jsou jelenovití předmětem mysliveckého obhospodařování resp. "chovu ve volnosti" včetně zimního přikrmování. Stavy jsou často uměle udržovány na nadměrné výši, což může znemožňovat přirozenou obnovu lesa. Některé druhy jsou také chovány v oborách nebo ve faremních chovech, někdy i pro paroží v lýčí (tzv. panty), které se využívá v tradiční asijské medicíně.

Obr. Lebka laně. Lebka jelenovitých se od turovitých liší vpadlými slznými jámami před očima, 2-3 kanálky v slzné kosti a zřetelným zaškrcením stoliček (krčky) mezi korunkou a kořenem (Foto OS).

Podčeleď jeleni (Cervinae) resp. plesiometacarpalia má zbytky záprstí v proximální i distální části metakarpu a paroží tvoří jednostranné výsady. Jelen lesní (Cervus elaphus) má ostrůvkovité rozšíření v lesních oblastech mírné části Eurasie a severní Afriky. Letní převážně červenohnědé zbarvení v zimě přechází v šedohnědé. V horní čelisti u obou pohlaví v obou denticích vyrůstají redukované špičáky (“kelce”). V srdci jsou osifikované “hubertky”. Spásá trávy a byliny a okusuje pupeny, výhonky, listy, plody a kůru stromů. Při vysokých početních stavech působí v lesích škody loupáním kůry a okusem letorostů do výše 2 m. Převážnou část roku tráví v tlupách, laně s kolouchy odděleně od jelenů. Tlupa je vedena starou laní. Ve vegetačním období se přes den zdržují v odlehlých houštinách. Říje vrcholí ve 3. dekádě září, jeleni se ozývají hlubokým troubením, svádějí souboje o laně, téměř nepřijímají potravu a často se kaliští. Laň je březí 8 měsíců, v květnu až červnu rodí jedno, zřídka dvě skvrnitá mláďata (kolouchy). Jeleni shazují paroží od února do dubna (starší obecně dříve než mladší) a vytloukají nové v létě. Zimní trus má tvar "bobků" ve tvaru projektilu, u laní podlouhlejších, v letním trusu jsou skybaly spojené díky vyššímu obsahu vody. Myslivecky se jelení zvěř označuje i jako "vysoká" zvěř, laně a kolouši jsou "holá" zvěř.

Obr. Paroží jelena lesního – nepravidelný desaterák (Foto OS).

Obr. Laň a samec jelena wapiti (Cervus canadensis) v zimní srsti. Tento taxon byl donedávna pokládán za konspecifický s naším jelenem lesním (Cervus elaphus), to znamená, že byl považován za jeho poddruh. Obývá Severní Ameriku, Střední a východní Asii. Má jiné větvení paroží, zbarvení i hlas a je mohutnější než náš jelen (Foto MJ/MHe, USA).

Obr. V době podzimní říje samci jelenů nepřijímají potravu, ozývají se troubením a svádějí souboje o laně. Samci jelenů žijí po většinu roku samotářsky nebo v „mládeneckých“ skupinách. Až v době říje se přidávají k tzv. holé zvěři (laně, kolouši) (Foto MJ/MHe, USA).  

Obr. Sambar indický (Cervus unicolor) je největším jihoasijským druhem jelena. Spolu s prasaty divokými a dalšími jeleny je častou kořistí tygra (Foto TN, Zoo Saigon).

Sika (Cervus nippon) je menší jelen původem z východní Asie. K nám byl dovezen ve dvou poddruzích – sika japonský (C. n. nippon) a mohutnější sika Dybowského (C. n. dybowskii). Paroží má méně výsad oproti jelenu lesnímu. Říje probíhá později než u jelena, samci se ozývají zvláštním pískáním.

Obr. Sika vietnamský (Cervus nippon pseudaxis) je nejjižněji zasahujícím poddruhem siky (C. nippon), rozšířeného ve východní Asii na sever až po Japonsko a Dálný východ Ruska (Foto ZL).

Obr. Sika (Cervus nippon) je menší než jelen lesní a má slabší paroží. U nás byl vysazen, jedná se tedy o nepůvodní (alochtonní) druh (Foto JK, IL).

Obr. Mláďata jelenů se nazývají kolouši. Mívají obvykle světlé skvrny, které u siků vidíme i u dospělých zvířat, zejména v letní srsti (Foto JK).

Daněk evropský (Dama dama) byl v interglaciálech rozšířen v Evropě, do holocénu přežil v refugiu ve východním Středomoří, kde byl později vyhuben. Byl však vysazen v mnoha oblastech světa, u nás se chová v oborách už od středověku. Je menší než jelen, paroží je na konci ploše lopatovité, u slabších samců lopaty nejsou vyvinuty ("vařečkáři"). Letní srst bývá obvykle skvrnitá, tmavší zimní srst je bez skvrn. Zbarvení však bývá často variabilní. V horní čelisti chybějí špičáky. Říje probíhá později na podzim než u jelena, daněk se ozývá chraplavým "rocháním". Žije v tlupách, u nás jak v oborách, tak i ve volnosti.

Obr. Lopatovité paroží daňka evropského. Paroží mladších a slabších jedinců lopaty nevytváří a myslivci je označují jako vařečkáře (Foto OS, AL).

Podčeleď jelenci (Odocoileinae) resp. telemetacarpalia má zbytky záprstí 2. a 5. prstu zachovány jen v distální části metakarpu a paroží se dělí dichotomicky.

Los (Alces alces) je největší recentní druh čeledi. Obývá podmáčené lesy severní Holarktidy. Náš autochtonní druh, který byl v minulosti vyhuben, ale od druhé poloviny 20. stol. opět migruje z Polska. V posledních letech již v ČR vytvořili 2 stabilní populace v jižních Čechách. Losi mají vysoké světlé nohy, klabonosou hlavu připomínající koně, dlouhé uši a na krku lalok s třapcem srsti. Samci mají parohy buď lopatovitého nebo bidlovitého tvaru.

Obr. Los (Foto MHo).

Sob (Rangifer tarandus) obývá tundru a lesotundru holarktické říše. V Americe je nazýván karibu. Má velmi členité paroží, které nosí i samice. Vzhledem se více blíží jelenům než los, jehož habitus spíše vzdáleně připomíná koně. Podstatnou složkou potravy jsou lišejníky. Tvoří velmi početná stáda, migrující sezónně za potravou nejdále z terestrických savců.

Obr. Sobi jsou jedinými jelenovitými, u kterých mají paroží i samice (první obr.). Paroží samic je však výrazně menší než u samců (druhý obr.) (Foto JK, Zoo Olomouc).

Obr. Sobi jsou typickými obyvateli arktické tundry. Jejich stáda podnikají sezónní migrace za potravou, které patří k nejdelším ze všech savců (Foto PP, Norsko).

  Srnec obecný (Capreolus capreolus) je rozšířen v Evropě. V létě má rezavohnědé zbarvení, v zimě šedohnědé. Vyznačuje se krátkým ocasem a bílou skvrnou na zadní části těla (obřitek resp. zrcadlo – optická signalizace). Parůžky dorůstají nanejvýš do 30 cm a nejčastěji mívají tři výsady (šesterák). Na rozdíl od jelena paroží shazuje už na podzim, vytlouká na jaře. Značně přizpůsobivý srnec obývá nejen lesy, ale i otevřenou polní krajinu (agrocenózy). Jedná se o teritoriální zvěř, jen na zimu se shlukuje do větších tlup (polní populace i celoročně). Je náročný na pestrost potravy. Po vyrušení se ozývá tzv. bekáním (hlas připomínající štěkot psa). Říje probíhá ve vrcholném létě. Srna vábí srnce pískáním. Je březí 9–10 měsíců, plod se však v prvních měsících nevyvíjí (utajená březost, oddálená implantace). Neoplodněné srny přicházejí do říje koncem podzimu a k utajené březosti pak nedochází. Obvykle 2 skvrnitá srnčata se rodí v květnu až červnu, srna je odkládá do úkrytu a chodí je pouze kojit. Zdánlivě opuštěných srnčat se zásadně nedotýkáme, jinak je matka zrazená lidským pachem opustí.

Obr. Srnec obecný v letní srsti (Foto PP). 

Obr. Srnec v době výměny srsti (línání). Při vyplašení se srnci ozývají tzv. bekáním, připomínajícím štěkot psa (Foto LP). 

Obr. Hlava srnce v zimní srsti s parožím v lýčí (vlevo) a hlava srnce v letní srsti (Foto OS). 

Obr. Samice srnce obecného je srna (Foto TN).

Jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus) pochází z Ameriky, u nás byl vysazován od 19. stol. Nyní žije jak v oborách, tak i ve volnosti. Jeho jméno je odvozeno od poměrně dlouhého ocasu, který v nebezpečí vztyčuje a kývá jím. Parohy mají zvláštní košíčkovitý tvar s lodyhami stáčejícími se obloukem dopředu.

Obr. Jelenec běloocasý (Foto OS).

Obr. Jelenci (rod Odocoileus) v Americe ekologicky zastupují srnce, kteří se tam přirozeně nevyskytují (Foto MJ/MHe).

Obr. Muntžak malý. Muntžakové jsou drobní jihoasijští jelínci s prodlouženými pučnicemi parůžků. S kančily a kabary sdílejí dlouhé horní špičáky (Foto OS, Zoo Liberec).

Obr. Muntžak červený. Samice muntžaka červeného mají nejnižší známý počet chromosomů ze všech savců (2n=6), ale např. jemu blízce příbuzný muntžak malý má počet 2n=46 (Foto TN, Zoo Saigon).

Čeleď: vidlorohovití (Antilocapridae)

Monotypická čeleď ze Severní Ameriky. Obě pohlaví mají větvené duté rohy, které však nedorůstají po celý život jako u turovitých, ale jsou pravidelně shazovány jako u jelenovitých. Vidloroh (Antilocapra americana), nejrychlejší savec z hlediska běhu na delší vzdálenost, žije ve stádech v otevřených biotopech.

Čeleď: žirafovití (Giraffidae)

Žirafa (Giraffa camelopardalis) je nápadná svým mimořádně dlouhým krkem s prodlouženými obratli (adaptace k využití volné potravní niky – listí v korunách stromů). V krčních žilách jsou chlopně pro usnadnění krevního oběhu. Hlava má 2 kostěné růžky, které jsou kryté kůží. Pouze u samců ještě vyrůstá “růžek” vpředu na čelních kostech. Má dlouhý pohyblivý jazyk, který slouží ke spásání listí i trnitých akácií. Přední nohy bývají delší než zadní, žirafy jsou mimochodníci, v zajetí je nebezpečí kopnutí. Žije v savanách a suchých lesích subsaharské Afriky. Vydrží velmi dlouho bez vody na rozdíl např. od zeber a pakoní. Má nejkratší spánek mezi savci – necelé 2 hodiny denně. Podle molekulárních analýz se tento taxon rozpadá nejméně na 6 samostatných druhů, z nichž některé jsou na pokraji vyhubení.

Obr. Žirafa. Na druhém snímku je zachycen silně ritualizovaný souboj žirafích samců. Soupeři do sebe střídavě tlučou dlouhými krky (Foto LP, JAR).

Obr. Budoucnost okapi (Okapia johnstoni) z deštných lesů Konga je v důsledku občanské války a nestability regionu velmi problematická (Foto LP, Zoo Dvůr Králové nad Labem).

Čeleď: turovití (Bovidae)

Druhově nejbohatší skupina recentních kopytníků. Jejich společným znakem je vývoj rohů, které nosí nejen samci, ale u většiny druhů i samice. Na kostěný podklad (kostěné násadce, processus cornualis ossis frontalis) nasedají duté “toulce” tvořené z rohoviny (keratin) epidermálního původu. Rohy neustále a nerovnoměrně dorůstají, takže se na nich tvoří prstence, podle nichž se dá určit věk. Nejstarší část rohu je na špičce, rohy jsou útvary stálé a turovití je neshazují. Jediný druh má rohy čtyři (antilopa čtyřrohá z Indie). V chrupu vymizely horní řezáky (na jejich místě je pulvinus dentalis) a špičáky, stoličky jsou obvykle selenodontní. Od lebky jelenovitých se lebka turovitých liší tím, že nemá slzní jamku před očima, má 1 kanálek v slzní kosti a základy korunek stoliček jsou ukryté v čelisti (není vytvořen krček, boční svislé hrany se noří do alveol). Jelenovití jamku mají, kanálky jsou 2 a základy korunek jsou zvenčí viditelné. Kopyta se často označují jako paznehty. Mnohé druhy turovitých byly domestikovány, jiné se loví pro maso, kůži a trofeje.

Obr. Lebka ovce. Lebka turovitých se od jelenovitých liší absencí zřetelných slzných jam, pouze jedním kanálkem v slzné kosti a tím, že korunky stoliček bez zaškrcení vstupují do čelistí (nejsou vytvořeny krčky) (Foto OS).

Obr. Lebka ovce. Stoličky turovitých jsou selenodontního typu (Foto OS).

Obr. Typickým znakem čeledi turovitých (Bovidae) jsou rohy představující rourovité zrohovatělé epidermální útvary. U muflonů (na snímku) je myslivci výstižně označují jako toulce. Podle toho se tato čeleď nazývala též dutorozí (Foto OS).

Podčeleď tuři (Bovinae) je charakterizována mj. bočním odstupem rohů od lebky, lysým žláznatým mulcem bez výrazné brázdy a 4 mléčnými žlázami se samostatnými struky.

Obr. Příslušníci podčeledi turů (Bovinae) mají v oblasti horního pysku a nosu mulec (planum nasale) (Foto AL).

Obr. Bizon (Bison bison) – na prériích v USA a Kanadě žilo v 19. stol. přes 60 milionů bizonů. Jejich migrující stáda byla téměř vyhubena bílými osadníky s cílem zlomit odpor indiánů, kteří na nich byli existenčně závislí (nechvalně proslulý Buffalo Bill aj.). Díky záchraně na poslední chvíli dnes žijí opět v relativně vysokých počtech, i když jde jen zlomek původních. Jsou i předmětem extenzivního chovu (Foto MJ/MHe - USA; OS - Zoo Brno).

Obr. Velmi podobný zubr (Bison bonasus) obýval lesy severu Palearktidy; kdysi žil i u nás. V poslední chvíli byl zachráněn před vyhubením, ovšem jeho populace původem z několika přeživších jedinců má nízkou genetickou variabilitu. Dnes žije ve volnosti především v Bialowiežském pralese na hranicích Polska a Běloruska. Nedávno byl reintrodukován na východě Slovenska (Foto ZL, OS).

Obr. Jak divoký (Bos mutus) je adaptován na extrémní vysokohorské podmínky Tibetu, v přírodě je však téměř vyhuben. Zbývající populace divokých předků domestikovaných kopytníků jsou obecně ohrožovány nejen lovem, odchytem a zatlačováním stády domácích zvířat z pastvin, ale i obsazením napajedel, infekcemi a křížením s domácími zvířaty. Na obr. jak domácí (Foto OS, Zoo Brno).

Největší divoký tur gaur (Bos gaurus) a banteng (Bos javanicus) žijí vzácně v lesích jižní a jihovýchodní Asie. Arni (Bubalus arnee) je buvol obývající lesy jižní a jihovýchodní Asie; obdobně jako mnozí další tuři však byl ve volné přírodě téměř vyhuben.

Buvol africký (Syncerus caffer) žije v početných stádech v subsaharské Africe; na rozdíl od arniho nebyl domestikován. Lovci trofejí jej řadili mezi 5 nejžádanějších afrických savců ("velká pětka") a pokládali jej za nejnebezpečnějšího z nich.

Obr. Buvol africký bývá označován za jedno z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Tento názor šířili lovci, na které postřelený buvol občas zaútočil při dohledávání v houštinách. Je součástí tzv. Velké pětky, tj. pěti lovci nejvíce ceněných trofejových zvířat Afriky (Foto LP).

Obr. Antilopa losí (Taurotragus oryx) je jednou z největších antilop. Žije v Africe, ale byla vysazena i jinde. Je objektem domestikačních snah (Foto VM).

Obr. Kudu velký (Tragelaphus strepsiceros) je velká antilopa ze subsaharské Afriky, lovená pro své dlouhé spirálovitě stočené rohy (Foto LP).

Antilopy nejsou přirozenou skupinou; jde o nesourodé umělé seskupení více vývojových linií z Afriky a Asie, které spadá do dvou podčeledí Antilopinae a Bovinae.

Chocholatky jsou malé antilopky (nejmenší váží jen 3 kg) s krátkými růžky. Žijí samotářsky nebo v párech v lesích Afriky. Pakůň žíhaný (Connochaetes taurinus) má do stran se stáčející rohy, hřívu a dlouhý ocas. V některých rezervacích (Serengeti) vytváří dosud obrovská stáda migrující za pastvou. Má synchronizované hromadné porody (antipredační strategie) a rodí prekociální mláďata schopná téměř ihned následovat stádo.

Obr. Pakůň žíhaný (Foto AL). 

Impala (Aepyceros melampus) připomínající vzhledem gazelu je jednou z nejrozšířenějších afrických antilop. Je býložravým potravním generalistou na rozdíl od buvolců, jejichž četní zástupci se potravně mnohem více specializovali. Zatímco vývojová linie vedoucí k impale se nevětvila a nedošlo zde k žádné extinkci, v linii buvolců docházelo k intenzivní speciaci s častým větvením a spontánním vymíráním (7 recentních a 33 vymřelých druhů). Ač se obě skupiny výrazně liší svou druhovou diverzitou, celkový počet jedinců obou linií je dnes víceméně stejný.

Obr. Porod impaly. Tyto antilopy, ale i řada dalších zvířat rodí mláďata v úkrytu stranou od stáda nebo tlupy (Foto LP).

Obr. Kojící impala. Mláďata kopytníků při prvním sání instinktivně hledají struk v úhlu mezi trupem a končetinou. Matka pozná mládě podle pachu a osiřelá cizí mláďata zahání (Foto LP).

Obr. Souboje samců turovitých mohou být velmi urputné. Na obr. impaly a antilopy skákavé. Ritualizované souboje samců antilop se řídí geneticky fixovanými pravidly, která dovolují soupeře porazit a zahnat, aniž by došlo k vážnějšímu zranění. Antilopy při soubojích nevyužívají ostré rohy k bodání, ale spíše k demonstraci síly, přetlačování nebo šermování (Foto LP).

Mezi přímorožce náleží oryx (Oryx gazella) z aridních oblastí Afrotropis, který má téměř rovné dlouhé rohy. Jako gazely se označují některé subtilnější africké i asijské druhy z podčeledi antilop (Antilopinae). Gazela Thomsonova (Eudorcas thomsonii) spolu s pakoni a zebrami tvoří početná smíšená migrující stáda v Serengeti.

Sajga (Saiga tatarica) má chobotovitý nos sloužící k úpravě vdechovaného vzduchu (zvlhčení, ohřátí, zachycení písku). Kdysi obývala v početných stádech východoevropské a středoasijské stepi. V bývalém SSSR se podařilo obnovit její zdecimované stavy, po jeho rozpadu se stala následkem pytlačení stimulovaného tradiční čínskou medicínou opět kriticky ohroženým druhem (za 15 let 40násobný úbytek).

Obr. Přežvýkavci, kam patří i tento oryx (Oryx gazella), tráví denně až 16 hodin pastvou, neboť tráva zejména v aridních oblastech má obvykle jen nízkou koncentraci živin, špatnou stravitelnost a zvíře jí proto musí přijmout velký objem (Foto JK).

Obr. Oryxové podobně jako ostatní přežvýkavci využívají odpočinek ke zpracování spasené potravy ruminací (Foto ZL).

Kozy a ovce (tribus Caprini) jsou charakterizovány mj. osrstěným mulcem rozděleným svislou brázdou (philtrum) a jedním párem mléčných žláz, z nichž každá má samostatný struk. U samců se díky soubojům pomocí rohů vyvinula velmi tvrdá čelní část lebky, což je třeba zohlednit při usmrcování z hlediska týrání zvířat.

Obr. Kozy mají na rozdíl od turů horní pysk rozštěpený štěrbinou (philtrum) a jejich oči se vyznačují vodorovnou štěrbinovitou zornicí (Foto AL).

Obr. Podobně jako kozy mají i ovce horní pysk rozštěpený rýhou zvanou philtrum (Foto IL).

Obr. Jedním z morfologických rozdílů mezi rody Capra a Ovis je nápadný vous na bradě kozlů (Foto SF).  

Obr. Souboje samců divokých ovcí a koz v době říje spočívají v prudkých srážkách rohy. Jsou k tomu přizpůsobeni enormní tloušťkou čelních kostí, která zabraňuje zranění (JK podle Veselovského, 1974, 2005). 

Obr. Kozorožec horský (Capra ibex) má ostrůvkovité rozšíření v alpské oblasti nad horní hranicí lesa. Samci mají mohutné rohy, větší než samice. V důsledku lovu byl v 18. stol. na většině území vyhuben, ale vlivem účinné ochrany a opětovného vysazování se navrátil do většiny původních alpských lokalit. Kozorožci podobně jako kamzíci dokáží riskantně zlézat neschůdné horské skalnaté terény (Foto IL).

Obr. Kozorožec dagestánský (Foto OS, Zoo Liberec). 

Koza bezoárová (Capra aegagrus) dostala český název podle bezoárů, což jsou útvary vznikající v trávicím traktu z nestravitelných zbytků potravy (gastrolity, enterolity). Jde o ubývající druh s výskytem od Turecka a řeckých ostrovů po Pákistán. Byla vysazena mj. na Pálavských vrších na jižní Moravě a později přemístěna jinam. Podobně jako u kamzíka v Jeseníkách je snaha tyto nepůvodní druhy odstranit z rezervací, kde ničí chráněnou vegetaci.

Obr. Koza bezoárová (Foto ZL). 

Obr. Koza šrouborohá obývá politicky nestabilní oblasti a válečné zóny (Afghánistán, Pákistán, Tádžikistán), kde je tento ohrožený druh předmětem pytlačení a kde je těžké prosadit jeho ochranu (Foto OS, Zoo Liberec). 

Obr. Pižmoň (Ovibos moschatus) žije v tundře nearktické oblasti. Vysazen byl mj. ve Skandinávii. Svůj název pižmoni dostali podle charakteristického zápachu, vydávaného říjnými samci. V případě nebezpečí zaujímá stádo obranné postavení (Foto MHo).

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) žije nad horní hranicí lesa, ale v zimě sestupuje do nižších lesních poloh. Vyznačuje se hákovitě zahnutými růžky, za nimiž jsou umístěny pachové žlázy, nazývané “fíky”. U samců jsou růžky silnější a na konci více zahnuté. V nebezpečí se členové tlupy varují ostrým hvizdem. Říje probíhá od listopadu do prosince. U nás byla vysazena zvířata alpského poddruhu na severu Čech u České Kamenice a v Jeseníkách. V Tatrách žije samostatný poddruh kamzík tatranský (R. r. tatrica). Kamzičí zvěř ohrožuje zejména turistický ruch, nemoci, ale i mrazy a laviny.

Obr. Kamzík horský v letní srsti (Foto ZL).

Kamzík bělák (Oreamnos americanus) je dokonale adaptován k životu ve skalnatých terénech velehor Severní Ameriky. Má bohatší srst a bílé zbarvení.

Rod ovce (Ovis) je velmi mladou vývojovou větví s probíhající speciací, o čemž svědčí velká variabilita znaků a absence hybridizační bariéry. Donedávna se vedly spory, zda existuje jediný nebo více druhů divokých ovcí; podle nejnovější revize (2011) je jich 20 (18 v Asii a 2 v Severní Americe). Řada z nich je ohrožena lovem. Argaliové ze středoasijských velehor jsou nejmohutnější ze všech. Ovce tlustorohá (O. canadensis) žije v horách Severní Ameriky.

Obr. Ovce tlustorohá (Foto JK, Kanada).

 Obr. V rámci rodu ovce (Ovis) různí autoři rozlišují 1 – 20 druhů, které se mezi sebou plodně kříží. Ovis cycloceros (na snímku) je nově ustavený druh podobný ovci kruhorohé (O. gmelini, dříve O. orientalis), která je zřejmě divokým předkem ovce domácí (Foto ZL).

Muflon (O. aries musimon, O. orientalis musimon) je ferálním (zdivočelým) potomkem ovcí domestikovaných již v neolitu a dovezených na ostrovy ve Středomoří (Sardinii a Korsiku). Má srst v létě rezavohnědou a v zimě tmavší, samci mají na hřbetě světlé "sedlo" a mohutné rohy (tzv. toulce), které muflonkám chybí nebo mají jen krátké růžky. Muflon byl u nás vysazován od 19. stol., dnes žije v oborách i ve volnosti jako ceněná lovná trofejová zvěř. Preferuje suché kamenité stráně a listnaté nebo smíšené lesy, kde tvoří různě početné tlupy. Říje je v listopadu až prosinci; berani o muflonky bojují.

Řád: kytovci (Cetacea)

Název je z řec. ketos a lat. cetus = velryba. Vyvinuli se ze skupiny sudokopytníků příbuzné hrochům. Proto jsou dnes stále častěji s předchozím parafyletickým řádem spojováni do jediné monofyletické skupiny Cetartiodactyla. Její morfologickou synapomorfií je dlouhý štíhlý esovitě prohnutý penis se zatahovacím svalem (m. retractor penis), 3 primární bronchy a stavba blastocysty. Patří k nejodvozenějším skupinám savců. Nejlépe ze všech jsou adaptováni na život ve vodě a na souši nemohou žít. Mají hydrodynamický tvar těla, které je kromě několika hmatových chlupů bez srsti. Specifická stavba kůže snižuje tření a turbulence, termoizolační funkci plní podkožní tuk. Rybí vzhled těla je výsledkem konvergence. I když jsou přední končetiny přeměněny v ploutve, jejich kostra je analogická ostatním savcům. Z pánevních končetin se zachoval jen nepatrný rudiment pánve. Vodorovná ocasní ploutev ani případná hřbetní ploutev není podepřena kostrou. Hlava kytovců je mnohdy značně velká, mají absolutně největší mozek v živočišné říši (vorvaň) s bohatou gyrifikací, ale malý v poměru k tělu. Oči jsou drobné a na temeni mají 1–2 uzavíratelné dýchací otvory. Z nich vedou dýchací cesty do plic, přičemž dýchací a trávicí cesty spolu nekomunikují tak, jako u ostatních savců. Čichové ústrojí je redukované a zevní zvukovod je zarostlý. Přesto mají vynikající sluch. Mezi adaptace na potápění patří např. vysoký obsah hemoglobinu v erytrocytech a myoglobinu ve svalech, nižší citlivost k hromadění CO₂ v krvi, zpomalení tepu po potopení a nasměrování cirkulace do životně důležitých oblastí. Nadechují se po vynoření a vydechují před ponořením, přičemž viditelný “gejzír” je tvořen kondenzovanou vodní párou. Samice kytovců rodí velká prekociální mláďata, vždy ocasem napřed a po narození je ihned vynesou k hladině, aby se nadechla. Většina kytovců žije v societách, někteří mají bohatou vnitrodruhovou komunikaci a značnou inteligenci. Dochází u nich k hromadným nájezdům na břeh, kde hynou. Státy sdružené v Mezinárodní velrybářské komisi uvalily moratorium na lov velryb, avšak Japonsko nerespektuje tuto dohodu pod záminkou “lovu pro vědecké účely” a Norsko a Island loví ještě více kytovců než Japonci. K zdecimování populací kytovců přispěl vynález harpunového děla. Dnes jsou ohrožováni i rostoucím provozem lodí a ponorek a znečištěním moří plastikovými sáčky. Mnoho delfínů hyne nedopatřením v rybářských sítích (4 tis. kusů/rok), ale jsou i úmyslně loveni a konzumováni. V některých zemích (Japonsko, Faerské ostrovy – součást EU) přetrvává jejich masové zabíjení krutými metodami pod záminkou “národních kulturních tradic”.

Obr. Separace dýchacích a trávicích cest delfína. Tečkovaně jsou znázorněny chrupavky hrtanu, jehož nástavec je trvale zasunutý do vnitřní nozdry (a). A) Dýchání – hrtanový nástavec (svisle) je široce otevřený, stěny hltanu (b, vodorovně) jsou sevřeny. B) Polykání – hrtan se uzavírá, hltan se naopak otevírá a sousto obchází hrtanový nástavec (JK podle Mazáka, 1987).

Obr. Echolokace delfína. Ultrazvuk vzniká ve vzduchových váčcích dýchacích cest (červený bod). Kosti lebky odráží ultrazvuk do čelního tukového tělesa. Tukové těleso spodní čelisti funguje jako kanál pro příjem odraženého ultrazvuku. Kosti jsou ohraničeny silnou čarou, tuková tělesa jsou vyznačena tečkovaně, ultrazvukové vlny červeně (JK podle Mazáka, 1987).

Podřád: kosticovci (Mysticeti)

V dospělosti nemají zuby, ale z patrových lišt visí husté jemné rohovité pláty zvané kostice, které jako filtr zachycují mořský plankton (krill) a propouštějí vodu. Ta vlivem tlaku jazyka odteče a potrava je vtlačována do jícnu. Lebka má nahoře 2 dýchací otvory. Komunikují hlasitými zvuky s nízkou frekvencí.

Velrybovití (Balaenidae) zahrnují 4 druhy, všechny ohrožené. Velryba grónská (Balaena mysticetus) byla v severních mořích nejčastěji loveným druhem velryb. V důsledku toho byla téměř vyhubena.

Plejtvákovití (Balaenopteridae) obývají všechny oceány, typické jsou pro ně pravidelné dlouhé migrace. Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) je největší živočich všech dob, měří až přes 30 m, váží až 160 tun. Stavy zdecimované na 3 % původních počtů jsou navzdory ochraně možná už pod kritickým minimem, neboť plejtváci nemusí být schopni nalézt partnery k rozmnožování pro příliš sníženou populační hustotu. Keporkak (Megaptera novaeangliae) má dlouhé prsní ploutve, samci jsou známi svými táhlými “zpěvy”, jimiž komunikují na velké vzdálenosti. Rozmnožují se v tropech, na léto migrují do potravně bohatých studených moří.

Obr. Velryba jižní. Na hlavě těchto velryb vidíme hrboly drsné zrohovatělé kůže (kalosity) s nejasnou funkcí, na něž se často přichycují svijonožci a další korýši (Foto JS, Argentina).

Obr. Obrovská roztažitelná tlama velryb s kosticemi slouží k lovu a filtrování krillu, pelagických měkkýšů a drobných ryb. Na obr. keporkak (Foto MH, Austrálie).

Podřád: ozubení (Odontoceti)

Mají homodontní chrup a 1 dýchací otvor. K orientaci a lovu používají dokonalou vysokofrekvenční echolokaci (hydrolokace, sonar). Ultrazvuk je generován ve výchlipkách horních dýchacích cest a nasměrován akustickým "reflektorem" resp. zvukovou "čočkou" (tukové těleso v oblasti čela, zvané též meloun). Signál odražený od kořisti nebo překážky je veden mandibulou do ucha. Asymetrie lebky napomáhá lokalizaci kořisti. Jsou to vysoce efektivní predátoři, živící se hlavně rybami, někdy i mořskými savci a ptáky nebo naopak hlubinnými hlavonožci. Dvě čeledi se adaptovaly na život v řekách; mnozí jejich zástupci jsou na pokraji vyhubení.

Delfínovití (Delphinidae) jsou nejznámější skupinou ozubených kytovců. Jejich society efektivně kooperují při lovu ryb. Jsou známi epimeletickým chováním, někdy i vůči člověku (záchrana tonoucích). Jsou i snahy o jejich vojenské využití. V Brazílii existuje divoká populace, která si uchovává tradici spontánní oboustranně výhodné spolupráce s lidmi při rybolovu. V delfináriích je často předváděna drezúra delfínů skákavých (Tursiops truncatus).

Obr. Kytovci, a z nich zejména delfíni, patří ke společenským tvorům s bohatou vzájemnou komunikací (Foto MJ/MHe).

Obr. Plískavice tmavá. Na záběru tohoto kytovce z čeledi delfínovitých lze rozeznat dýchací otvor na temeni hlavy. Kytovci na rozdíl od ostatních savců nemají nozdry (Foto MH, MJ/MHe).

Obr. Ocasní ploutev kytovců je na rozdíl od ryb orientována horizontálně. Na snímku plískavice strakatá (Cephalorhynchus commersonii) z čeledi delfínovitých (Foto OS, Argentina).

Obr. Kontrastně černobíle zbarvená kosatka dravá (Orcinus orca) je rozšířena po celém světě, nejhojněji v chladných vodách. Je druhým největším predátorem. Za ploutvonožci podniká i nájezdy na pláže; loví i velryby (Foto JS, Argentina).

Narvalovití (Monodontidae) mají 2 zástupce obývající arktická moře – bíle zbarvenou běluhu (Delphinapterus leucas) a narvala (Monodon monoceros), jehož samci mají řezák v horní čelisti prodloužený v spirálovitý kel dlouhý až téměř 3 m ("jednorožec"). Jsou loveni Inuity (Eskymáky).

Vorvaňovití (Physeteridae) – patří sem vorvaň (Physeter catodon), největší ozubený kytovec a tedy i největší predátor. Živí se mimo jiné velkými druhy hlavonožců, za nimiž se potápí do hloubky přes 1 km. Je známý např. z románu H. Melvilla Bílá velryba (Moby Dick), líčícího zašlou "slávu" velrybářství 19. stol., kdy se z vorvaňů získával spermacet (olejovitá tekutina z hlavy) a ambra (konkrementy v trávicím traktu).

Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.