Třída: PTÁCI (AVES)

Název je z lat. avis = pták. Ptáci představují teplokrevnou vývojovou linii archosaurních plazů a jsou tedy součástí monofyletického taxonu Reptilia resp. Sauropsida. Vznik ptáků je doložen z období jury před 140 miliony let, tedy asi 80 milionů let po vzniku prvních savců. Vyvinuli se z teropodních dinosaurů skupiny Maniraptora, kam patřily 1–3 m dlouhé bipední druhy, např. Velociraptor (známý z velkofilmu Jurský park). "Prapták" archeopteryx (Archaeopteryx lithographica) je znám z několika fosilních nálezů z břidlicových lomů v Solnhofenu v Bavorsku. Byl pokládán za téměř ideální "spojovací článek mezi ptáky a plazy". Měl apomorfní ptačí znaky – zřetelná křídla s peřím, typické ptačí nohy s palcem obráceným dozadu a klíční kost měl srostlou do vidlice (furcula). Naproti tomu, jako pleziomorfní znaky plazů, měl ozubené čelisti, na křídlech 3 volné prsty s drápy, plazí pánev a dlouhý ocas s pery rostoucími po jeho stranách. Dnes převládá názor, že představoval slepou vedlejší vývojovou linii a nebyl součástí linie vedoucí přímo k ptákům.

Při vzniku a vývoji schopnosti letu se předpokládá, že předkové ptáků buď běhali po zemi a pomocí roztažených předních končetin dokázali nevysoko vzlétnout a klouzavým letem se opět snést dolů (kurzoriální hypotéza), nebo šplhali a z výšky se snášeli klouzavým letem dolů na zem (arboreální hypotéza). Každopádně však létali zřejmě jen klouzavým letem a nedokázali létat tak dobře jako praví ptáci. První vlna radiace ptáků proběhla v křídě (např. Hesperornis, Ichthyornis), ale ačkoliv bylo toto období postiženo katastrofou, která způsobila vymření dinosaurů (před 65 miliony let), někteří ptáci přežili (podobní dnešním bahňákům). Ve třetihorách došlo ke 2. vlně radiace a vyvinuly se dnešní ptačí řády. Ve třetihorách nastoupila 3. vlna radiace, kdy vznikli pěvci, kteří dnes tvoří asi 60 % ptačích druhů.

Charakteristické znaky ptáků: Tělo ptáků je kryto peřím. Hrudní končetina je přeměněna v křídlo umožňující aktivní let. Pánevní končetiny umožňují bipední chůzi nebo veslování ve vodě. Mají velký a pevný hrudní koš. V srdci je vyvinuta úplná srdeční přepážka a je zachovaný pravý aortální oblouk. Plíce jsou malé, se soustavou plicních vaků. Ptáci jsou endotermní homoiotermové s nejvyšší úrovní metabolismu a nejvyšší pohybovou aktivitou mezi obratlovci. Snášejí vejce s vápnitou skořápkou, na kterých až na malé výjimky sedí a pečují o mláďata.

Ptáci jsou v ČR druhově nejpočetnější třídou obratlovců. Za posledních 200 let bylo na našem území zastiženo přibližně 400 druhů ptáků, z toho je asi 200 druhů hnízdících.

Systém ptáků: Název obou recentních nadřádů je odvozen od způsobu úpravy patra, resp. spojení vomeru s výběžky kosti patrové a křídlaté – tzv. paleo- a neognátní spojení (řec. palaeos = starý, neos = nový, gnathos= čelist). I v éře molekulární fylogenetiky a kladistických analýz zůstává systematika ptáků značně nejasná a neustálená, zejména pokud jde o vztahy jednotlivých řádů v rámci skupiny Neoaves. Nejnovější závěry se značně liší nejen od tradičního systému ptáků, ale i od jeho relativně nedávných revizí.

Nadřád: běžci (Palaeognathae) zahrnuje řády: pštrosi (Struthioniformes), nanduové (Rheiformes), kasuáři (Casuariiformes), kiviové (Apterygiformes), tinamy (Tinamiformes).

Nadřád: létaví (Neognathae) zahrnuje řády: vrubozobí (Anseriformes), hrabaví (Galliformes), měkkozobí (Columbiformes), lelkové (Caprimulgiformes), svišťouni (Apodiformes), potápky (Podicipediformes), plameňáci (Phoenicopteriformes), potáplice (Gaviiformes), trubkonosí (Procellariiformes), tučňáci (Sphenisciformes), veslonozí (Pelecaniformes), brodiví (Ciconiiformes), kukačky (Cuculiformes), krátkokřídlí (Gruiformes), dlouhokřídlí (Charadriiformes), zoborožci (Bucerotiformes), srostloprstí (Coraciiformes), šplhavci (Piciformes), sovy (Strigiformes), dravci (Accipitriformes), sokoli (Falconiformes), papoušci (Psittaciformes), pěvci (Passeriformes).

Nadřád: běžci (Palaeognathae)

Lebeční báze je paleognátní, nemají pernice, nažiny a s výjimkou tinam ani kostrční žlázu, mají nápadný penis a o vejce i nidifugní mláďata pečují převážně samci. S výjimkou tinam pozbyli druhotně schopnost letu a mají tedy významně redukovaná křídla a létací prsní svaly. Ke ztrátě schopnosti letu mohlo dojít v jednotlivých skupinách nezávisle. Nelétaví běžci (pštrosi, nanduové, kasuáři a kiviové) se značně liší od řádu tinam, takže byli někdy sdružováni do skupiny Ratitae (z lat. ratis = vor), neboť mají ploché sternum bez hřebene (neschopnost letu). Někdy jsou uváděni jako samostatné řády, jindy jako pouhé čeledi v rámci jediného řádu Struthioniformes. Podle nových poznatků tvoří běžci monofylum, nezahrnutím tinam však vzniká parafyletický taxon. Dnešní rozšíření nadřádu sice naznačuje vznik v Gondwaně, ale neméně pravděpodobný je i původ jinde. Obří druhy jako epyornis (Aepyornis) na Madagaskaru a moa (Dinornis) na Novém Zélandu žily ještě v době, kdy sem přišli první lidé, kteří je pak vyhubili.

Řád: pštrosi (Struthioniformes)

Monotypický řád. Pštros dvouprstý (Struthio camelus) je největší recentní pták (výška až 2,7 m, hmotnost až 150 kg). V několika subspeciích obývá sušší oblasti Afriky; v severní Africe a na Středním východě byl vyhuben. Východoafrický pštros somálský (S. c. molybdophanes) je dnes často pokládán za samostatný druh. Pštros je výborně přizpůsobený k vytrvalému rychlému běhu (na krátkou vzdálenost až 70 km/h). Adaptace k rychlému pohybu po tvrdém podkladě vedla k redukci počtu prstů na dva. Má velká slepá střeva (trávení celulózy), vole a žlučník chybí, díky svěrači mezi urodeem a koprodeem může jako jediný pták močit nezávisle na defekaci. Má nápadný pohlavní dimorfismus (větší samec má černé peří s bílými letkami a ocasem, samice a mladí ptáci jsou šedohnědí). Je přizpůsobený horkému suchému klimatu, intenzivnímu záření a prašnému prostředí (oční řasy až 5 cm). Nemá klavikulu, penis při erekci měří až 40 cm. Pštros je převážně býložravý. Polyká kamínky k rozmělnění tvrdé potravy (grit, gastrolity). Mimo období hnízdění může tvořit početné skupiny. Z důvodu bezpečnosti se často zdržuje ve stádech jiných zvířat (vzájemné upozornění na predátora). Samec nápadně toká. Pštrosi hnízdí v rodinných skupinách (vedoucí alfa pár a několik vedlejších samic – polygynie). Hlavní samice a několik vedlejších samic snáší do jediného hnízda někdy až přes 70 velkých vajec (hmotnost okolo 1,5 kg). Zasednout lze ovšem jen okolo 20 vajec, takže hlavní samice soustředí svá vlastní vejce uprostřed a vejce na periferii mohou přijít nazmar; hnízdní ztráty bývají proto velmi vysoké. Inkubují obě pohlaví, ve dne hlavní samice, v noci samec, který pak přebírá většinu péče o potomstvo. Rčení o strkání hlavy do písku vychází z toho, že pštros si v nebezpečí někdy lehá s nataženým krkem na zem, aby nebyl v otevřeném terénu nápadný. Ve starověkém Egyptě byl pštros symbolem spravedlnosti (stejnoměrnost praporů per). Pštrosi bývali loveni pro peří, dnes se i u nás chovají jako užitkové zvíře (farmové chovy). V zajetí je řazen k nebezpečným druhům, kopnutí může mít vážné následky. Je nutno k němu přistupovat zezadu (kope dopředu), nasadit kapuci a při manipulaci zvedat za pánev.

Obr. Pštros dvouprstý - samice. Adaptace k rychlému pohybu v otevřeném terénu vedla u pštrosů k redukci počtu prstů podobně jako např. u koní (Foto AL).

Obr. Silné nohy umožňují pštrosům vytrvalý běh i razantní obranu kopnutím (Foto LP).

Řád: nanduové (Rheiformes)

Dva druhy žijí v Jižní Americe, jsou menší než pštros. Nandu pampový (Rhea americana) obývá tropické savany a pampy mírného pásma.

Obr. Nandu menší (Pterocnemia pennata) (Foto JS, Argentina).

Řád: kasuáři (Casuariiformes)

Velcí ptáci z australské oblasti. Jejich pera mají paosten prakticky stejně dlouhý jako osten, takže jsou dvojitá. Samice jsou větší než samci, mláďata jsou podélně černobíle pruhovaná (rozčleňující zbarvení). V zajetí jde o nebezpečné druhy (kopání vpřed, vzad i do stran); kasuáři mají dlouhý dráp na druhém prstu silných tříprstých nohou, který používají jako zbraň při obraně.

Kasuár přílbový (Casuarius casuarius) žije převážně samotářsky v tropických deštných lesích severní Austrálie a Nové Guineje. Je plachý, převážně plodožravý a trusem rozšiřuje semena stovek rostlinných druhů. Představuje tak klíčový druh pralesního ekosystému. Ubývá následkem lovu, destrukce lesů a silničního provozu.

Emu hnědý (Dromaius novaehollandiae), po pštrosovi druhý největší recentní pták, obývá různé, zejména sušší biotopy Austrálie. "Národní pták" Austrálie, dosud poměrně hojný, bývá často chován v zajetí.

Obr. Dlouhé silné nohy emu hnědého jsou uzpůsobeny k běhu na otevřených pláních (Foto OS, Zoo Brno).

Obr. Peří emu hnědého a kasuárů připomíná spíše srst, což je způsobeno jeho neobvyklou strukturou – přítomností paostnů, které jsou téměř stejně dlouhé jako osten pera (Foto MH, Austrálie).

Řád: kiviové (Apterygiformes)

Noční ptáci velikosti kura domácího z vlhkých lesů Nového Zélandu. Peří je zjednodušené a podobá se srsti. Mají dlouhý zobák, u jehož kořene jsou hmatové vibrisy a až na špičce nozdry. Čich je velmi dobrý, oči jsou malé a zrak slabý. Samice je podstatně větší než samec. Ve vztahu k hmotnosti těla mají ze všech ptáků relativně největší vejce, která velmi dlouho inkubují (téměř 3 měsíce). Kiviové hnízdí a ve dne se ukrývají v norách nebo dutinách, požírají především zemní bezobratlé a do jisté míry tak ekologicky zastupují např. jezevce. Všechny druhy jsou silně ohroženy redukcí biotopu a predací živočichy zavlečenými člověkem (hranostaj, krysy, potkani, kočky). Kivi jižní (Apteryx australis) je dosud nejpočetnějším druhem.

Řád: tinamy (Tinamiformes)

Špatně létající ptáci vzhledu a velikosti kurů, s redukovaným ocasem. Několik desítek druhů obývá rozmanité biotopy v Neotropis. Žijí většinou velmi skrytě. Jsou loveni místním obyvatelstvem. Byly dokonce konány neúspěšné pokusy introdukovat je jako lovnou zvěř v Evropě.

Obr. Tinama argentinská (Foto JS, Argentina) a tinama horská (Foto OS, Zoo San José).

Nadřád: létaví (Neognathae)

Lebeční báze je neognátního typu. Až na tučňáky a některé ojedinělé druhy z jiných řádů létají. Obvykle se o vejce i mláďata starají obě pohlaví nebo spíše samice, mláďata jsou častěji nidikolní než nidifugní. Pohlavní chromosomy Z a W jsou na rozdíl od běžců obvykle výrazně morfologicky rozlišené. Bazální (evolučně nejpůvodnější) skupinou létavých ptáků jsou zřejmě hrabaví a vrubozobí, slučovaní do monofyletického taxonu Galloanserae. Všechny následující řády tvoří jeho sesterskou skupinu nazývanou Neoaves.

Řád: vrubozobí (Anseriformes)    

Převážně vodní ptáci s dlouhým krkem a kratšíma nohama s plovací blánou mezi prsty s výjimkou prvního. V zoo se příležitostně chovají jihoameričtí kamišovití (Anhimidae), v Evropě žije jediná čeleď.

Obr. Řád vrubozobých se člení do 3 čeledí, z nichž se u nás vyskytují pouze kachnovití. Jihoamerická čeleď kamišovití (Anhimidae) zahrnuje pouhé 3 druhy. V zoo se často chová čája obojková (Chauna torquata) (Foto VB).

Čeleď: kachnovití (Anatidae)

Vyznačují se hustým prachovým peřím, velkou kostrční žlázou, dlouhými slepými střevy a velkým voletem. Hnízdí obvykle na zemi (husy, kachny), ale i ve stromových dutinách popř. budkách (morčáci, hoholi), v zemních norách (husice) či plovoucích hnízdech na vodě (labutě). Jsou většinou monogamní, mláďata jsou nekrmivá. Počty vajec patří k nejvyšším mezi ptáky. Strategie rozmnožování sahá od dlouhodobých monogamních svazků hus a labutí až po hnízdní parazitismus mezi kachnami (zejména poláci snáší vejce do cizích hnízd téhož či jiného druhu, zřejmě jako pojistku pro případ zničení vlastního hnízda). U kachen známe často velké snůšky od 2 samic, z nichž se každá podílí na jejich inkubaci. Létají rychle, přímočaře a prudce (až 100 km/h), velké druhy často v klínech (husy), se slyšitelným svistem letek (labutě). Chůze je kolébavá, plavou a obvykle se i dobře potápějí. Živí se různou potravou, takže mohou mít zobák plochý (kachny), vysoký (husy) nebo hákovitý, podobný kormoránům (rybožraví morčáci). Zobák má po stranách rohovité lamely a rohovitý nehet (unguis) na špičce. Kachny jemnými lamelami cedí vodu a zachycují drobnou potravu, u hus je tomium zubaté a slouží ke škubání trávy.

Video. Kachna domácí při sběru potravy. Ukázka práce zobáku.

Kachnovití ptáci v létě úplně pelichají, kdy mění současně všechny letky a dočasně jsou tedy neschopní letu (uchylují se do nepřístupných pelichanišť – obvykle rákosiny velkých rybníků a jezer). Mnoho druhů podniká dlouhé migrace (bernešky, husy).

Obr. Berneška rudokrká (Branta ruficollis) patří k nejvzácnějším a současně nejpestřejším druhům husí. Hnízdí v arktické tundře a zimuje převážně v deltě Dunaje, která patří k nejvýznamnějším ptačím oblastem západní Palearktidy. Vzácně se v zimě zatoulává i do České republiky. Vrubozobí se však často chovají jako okrasní ptáci, a proto při pozorování neobvyklých druhů v naší přírodě může být nesnadné rozhodnout, zda se nejedná o jedince uniklé ze zajetí (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Anglický název bernešky bělolící (Branta leucopsis) – barnacle goose – díky vzdálené podobnosti s vilejšem stvolnatým (Lepas anatifera) přešel i na tohoto korýše (angl. gooseneck barnacle). Tato podobnost dala podnět ke středověké smyšlence o tom, že bernešky se proměňují ve vilejše a naopak, neboť v době zimování bernešek v Británii nejsou k vidění vilejši a v době výskytu vilejšů bernešky zmizí na svá hnízdiště v severské tundře. Protože vilejši byli jako vodní živočichové pokládáni za ryby, byly bernešky k rybám zařazeny rovněž a nic tak nebránilo jejich konzumaci mnichy v době náboženského půstu, stejně jako pojídání např. vyder nebo bobrů (Foto OS, Zoo Ohrada).

Husa velká (Anser anser) je jediná u nás hnízdící “divoká” husa. Je šedě zbarvená, 3–4x těžší než kachna divoká. Hnízdí zejména v rybničnatých oblastech na jihu Čech a Moravy v počtech 100x menších než kachna divoká. Hnízdo je ve vegetaci na zemi u vod (ostrůvky, břehy). Potrava je pouze rostlinná, sbíraná často na polích (pastva). Naše populace se vyznačuje komplikovanými přesuny. V létě jde o přesuny části populace do pelichanišť v západní a severní Evropě, v zimě pak malá část zůstává a většina odlétá do zimovišť v jihozápadní Evropě nebo severní Africe. Etologie husy velké byla podrobně prostudována Konradem Lorenzem.

Obr. Husa velká (Anser anser) je jediným u nás hnízdícím druhem divokých husí. S dalšími druhy se setkáváme během zimování a na tahu, kdy k nám přilétají z dalekého severu (Foto AL, ZL).

Na našem území pouze zimují husa polní (Anser fabalis) a husa běločelá (Anser albifrons), které na jaře hnízdí na dalekém severu Palearktidy. Husa polní se od husy velké liší tmavší hlavou, krkem i horními křídelními krovkami za letu, tmavým zobákem (u husy velké je celý oranžový) a hlasem. Na velkých nádržích na jižní Moravě mohou současně zimovat desítky tisíc ex. tří výše uvedených druhů, přičemž v poslední době mezi nimi výrazně převažují husy běločelé. Při lovu může snadno dojít k odstřelu vzácné a chráněné husy malé (Anser erythropus), která je v letu prakticky nerozeznatelná od husy běločelé.

Obr. Husa polní (Anser fabalis) (Foto OS).

Labuť velká (Cygnus olor) u nás začala hnízdit až po 2. světové válce, a to díky vysazování v západní Evropě, ochraně a přikrmování. V ČR je stálá. Není plachá, živí se vodními rostlinami. Na rozdíl od vzácnějších severských druhů má červeno-černý zobák s hrbolem. Mláďata labutí mají šedohnědou barvu. Myslivci bývá označována za velmi nesnášenlivou k hnízdícím kachnám, ale je tomu tak jen na malých vodních plochách (např. návesní rybníčky) z teritoriálních příčin. Naopak dnes kachny odchované myslivci zřejmě vytlačují labutě a působí jejich úbytek. Labutě často polykají rybářské háčky a olůvka. Při manipulaci mohou způsobit zranění (křídly, zobákem).

Obr. Labuť velká (Cygnus olor). Na druhém snímku je australská labuť černá (Cygnus atratus), která bývá chována v zoologických zahradách a občas uniká do volné přírody (Foto OS, Zoo Ohrada, Zoo Plzeň).

Nejběžnější naší plovavou kachnou je kachna divoká (Anas platyrhynchos), myslivci zvaná “březňačka”. Podobně jako u dalších druhů kachen je samec mnohem pestřeji vybarven než samice. Obě pohlaví mají kovově lesklá zrcátka v křídle, samec má stočená ocasní pera (“kačírky”). Jeho zobák je žlutý, zatímco zobák samice je tmavý s oranžovou kresbou. Podle něj se dají pohlaví rozlišit v prostém šatě, kdy je samec jinak zbarven jako samice. Nepotápí se, ale potravu loví mimo jiné i “panáčkováním” (ponořuje jen přední polovinu těla). Velmi rychle tráví, potravu hledá i v noci mimo vodu. Je všežravá, běžně v ČR zimuje. Hnízdí na zemi, stromech a pařezech, méně v příbřežních porostech vod. Ztráty při hnízdění jsou velké. Mláďata, která samice odvádí po vylíhnutí na vodu, mají na 3 dny zásobu žloutku. Myslivci běžně vysazují odchované kachny, z nichž mnohé mají atypické zbarvení (kříženci). Polodivoký chov je problematický z hlediska nákazového i z hlediska genetické kvality divoké populace.

Obr. Kachna divoká (Anas platyrhynchos) – pár (Foto VB).

Obr. Samec kachny divoké (Anas platyrhynchos) ve svatebním (první obr.) a v prostém šatu (třetí obr.). Od samice (druhý obr.) se samec odlišuje žlutou barvou zobáku (Foto OS, AL).

Obr. Kopřivku obecnou (Anas strepera) poznáme od samice kachny divoké podle černobílých zrcátek v křídle. Kopřivka je charakteristickým druhem v CHKO Poodří (Foto PP, OS).

Obr. Čírka modrá (Anas querquedula) (prví obr.) a zejména čírka obecná (Anas crecca) (druhý obr.) jsou malé, dnes v ČR silně ubývající druhy kachen. Podobně ubývá lžičák pestrý (Anas clypeata), který má z našich kachen největší zobák (Foto OS, PP).

Obr. Ostralka štíhlá (Anas acuta) je u nás vzácná, holarkticky rozšířená kachna, která dostala vědecké i české jméno podle prodloužených a zašpičatělých ocasních per. Ačkoli se jedná o příslušníky jediného rodu Anas, rozlišuje čeština v jeho rámci více rodových názvů – kachna, ostralka, kopřivka, čírka, hvízdák a lžičák (Foto VB; OS – Zoo Ohrada).

Obr. Srovnání příjmu potravy u plovavých (A) a potápivých kachen (B). Plovavé kachny se nepotápí, ale potravu loví mimo jiné i “panáčkováním” (ponořuje jen přední polovinu těla). Potápivé kachny se za potravou ponořují celé (OS podle Obhlídala, 1977).

Obr. Poláci (Aythya spp.) patří mezi potápivé kachny. Polák velký (Aythya ferina) je jednou z našich nejhojnějších kachen. Uniformně tmavě zbarvený jedinec je samice, kačer připomíná poněkud samce zrzohlávky (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Polák chocholačka (Aythya fuligula) patří s polákem velkým (Aythya ferina) k našim nejhojnějším druhům kachen. Spolu s kachnou divokou jsou jedinými kachnami, které je u nás povoleno lovit. Samec má kontrastní černobílé zbarvení, samice je celá tmavá (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Zrzohlávka rudozobá (Netta rufina) je nepochybně naší nejhezčí a nejpestřejší kachnou. Vyznačuje se nápadným pohlavním dimorfismem – zatímco samec připomíná poláka velkého, od něhož se odlišuje mj. červeným zobákem, samice se poněkud podobá samici morčáka malého (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Severské rybožravé kachny morčáci připomínají svým úzkým hákovitým zobákem a hlubokým ponorem jim nepříbuzné kormorány (konvergence). Na obr. morčák velký (Mergus merganser), který v ČR často zimuje na nezamrzajících řekách, v poslední době hnízdí vzácně v Poodří a v jihozápadních Čechách a dále se šíří. Na prvním obr. je samec, na druhém samice (Foto VB).

Obr. Vrubozobí patří spolu s hrabavými k ptákům s nejpočetnějšími snůškami. Na obr. samice morčáka velkého s mláďaty. (Foto JKa).

Obr. Samec morčáka malého (Mergellus albellus) (Foto OS, Zoo Ohrada).

Zejména na tahu se v ČR setkáme i s dalšími druhy vrubozobých. Ti se též často chovají jako okrasní ptáci a v naší přírodě pak můžeme zastihnout i exotické zástupce uniklé z chovů – např. severoamerickou kachničku karolinskou (Aix sponsa), východoasijskou kachničku mandarinskou (Aix galericulata) nebo africkou husici nilskou (Alopochen aegyptiaca), jež byla domestikována ve starověkém Egyptě. Oba posledně jmenované druhy už u nás hnízdí i ve volné přírodě.

Obr. Husice nilská (Foto JK, Zoo Olomouc).

Obr. Nápadná loketní letka v křídle samců kachniček mandarinských je příkladem ritualizace, kdy se prvky určitého neutrálního chování změní ve výrazový prostředek. Zde se z čištění křídel postupně vyvinula fáze toku spočívající v ukazování zobákem na tuto zvětšenou letku (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. U severských moří žije kajka mořská (Somateria mollissima), která se podobně jako mnohé jiné druhy kachen vyznačuje pohlavním dimorfismem (přesněji dichroismem), kdy samec je mnohem pestřeji zbarven než nenápadná samice (Foto MM, PP).

Obr. Samice kajky mořské na hnízdě. Prachové peří z kajčích hnízd se místy dodnes sbírá ke zhotovování nejkvalitnějších spacích pytlů a péřových bund (Foto MM).

Obr. Hohol severní (Bucephala clangula) je kachna hnízdící převážně v boreální tajze holarktické oblasti. U nás se objevuje hlavně v zimě, kdy se zdržuje na řekách a dalších nezamrzajících vodách (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Samci některých druhů vrubozobých se liší od samic hrbolem při kořeni zobáku. Patří k nim i husice liščí (Tadorna tadorna), která v poslední době vzácně hnízdí i u nás (Foto IL - Zoo Ostrava; OS - Zoo Ohrada).

Řád: hrabaví (Galliformes)

Ptáci s nohama uzpůsobenýma k hrabání, zobák je krátký a špičatý, mají velké vole, svalnatý žaludek a dlouhá slepá střeva. Většinou se pohybují a hnízdí na zemi, nocují (hřadují) však často na stromech. Samci mají často na nohou ostruhu, bývají větší a pestřejší než samice. Tyto rozdíly se uplatňují v epigamním chování, kdy samci prezentují nápadný a působivý tok, účastní se soubojů, zatímco krypticky zbarvené samice zpravidla samy pečují o vejce a nidifugní mláďata. Počty vajec patří k nejvyšším mezi ptáky (koroptev a bažant až 23 vajec). Častá je polygynie. Živí se semeny, rostlinami i bezobratlými. Součástí péče o peří je popelení ("prachová lázeň"), vodě se spíše vyhýbají. Mají krátká křídla a většinou špatně létají, proto jen málo druhů je tažných. Stopa se od ostatních ptáků liší krátkým palcem. Hrabaví jsou chováni jako domácí a okrasní ptáci, mnohé druhy jsou loveny pro maso. Degradace biotopů a intenzivní lov způsobily, že řada druhů je silně ohrožená.

Čeleď: tabonovití (Megapodidae) žijí v australské oblasti. Vejce nevysedávají, inkubují je v mohutných hromadách nahrabaného tlejícího rostlinného materiálu nebo v teplém vulkanickém písku.

Obr. Samec tabona pečlivě kontroluje a reguluje teplotu uvnitř kupy, v níž se samovolně inkubují jeho vejce. (JK podle Veselovského, 1986).

Čeleď: hokovití (Cracidae) obývají lesy neotropické oblasti, kde ekologicky zastupují bažantovité. Dosahují velikosti až malého krocana, mívají nápadné chocholky, přilby nebo laloky. Jsou loveni pro chutné maso a mnoho druhů je dnes ohroženo. Do skupiny patří např. guani a hokové.

Obr. Hoko proměnlivý (Crax rubra) - samec (Foto OS, Zoo San José).

Čeleď: perličkovití (Numididae) z Afriky jsou popsáni v kapitole o domestikaci.

Obr. Perlička kropenatá (Numida meleagris) (Foto LP).

Čeleď: křepelovití (Odontophoridae) jsou nejbližší příbuzní bažantovitých. Žijí v Americe, kde ekologicky zastupují koroptve a křepelky. Atraktivně zbarvené druhy jsou chovány jako okrasní ptáci, např. “národní pták” Kalifornie, křepel kalifornský (Callipepla californica) s nezvyklou čelní chocholkou na hlavě. Tento druh byl neúspěšně vysazován do přírody i u nás.

Čeleď: bažantovití (Phasianidae)

Převážně pozemní kurové různé velikosti žijící v lesních i stepních biotopech, s centrem diverzity v jihovýchodní Asii. Samci jsou často nápadně pestře vybarveni a ozdobeni prodlouženým ocasem, případně krovkami nebo letkami. Neopeřené časti na hlavě mívají výrazně zbarvené. Tok některých druhů patří k nejpůsobivějším vůbec (argus, satyrové). Let bývá krátký, prudký, s rychlými rázy křídel. V potravě mláďat na rozdíl od dospělých obvykle převládá živočišná složka. Kur bankivský (Gallus gallus) volně žije v lesích od Indie po Jávu.

Obr. Kur bankivský (Gallus gallus) – volně žijící předek kura domácího. Na prvním obr. je kohout v prostém šatě (Foto ZL - Indie; OS - Zoo Plzeň).

Krocan divoký (Meleagris gallopavo) pochází ze Severní Ameriky. Ve své domovině obývá rozvolněné listnaté nebo suché borové lesy a křoviny. Je největším kurem, má tmavé zbarvení. Samec je mnohem větší než krůta, má nápadný tok provázený vějířovitým rozprostřením ocasu, čepýřením, zduřením holé kůže na hlavě a "hudrováním". Je polygynní. Za účelem lovu byl vysazován v řadě oblastí světa včetně ČR.

Kdysi (do 50. let 20. stol.) byla v polních biotopech běžná koroptev polní (Perdix perdix). Její početnost se drasticky snížila (asi 15x) následkem přechodu na velkoplošné hospodaření a chemizace, zejména po likvidaci mezí a travnatých ploch, kde koroptve hnízdí a hledají semena plevelných rostlin a hmyz, který představuje nezbytnou potravu pro kuřata. Koroptve jsou přísně monogamní. Samci mají na prsou tmavou podkovovitou skvrnu. U samic chybí nebo je jen naznačena, křídelní krovky jsou příčně proužkované (“žebříček” z mysliveckého pořekadla).

Obr. Samice koroptve polní má na rozdíl od samce na křídelních krovkách v oblasti lopatek příčné pruhy (viz myslivecké pořekadlo o slepičce a žebříčku). (JK podle Hudce, Šťastného et al., 2005).

Obr. Koroptev polní (Foto JKa, OS).

Bažant obecný (Phasianus colchicus) je rozšířen v Eurasii od Kolchidy (Zakavkazsko) přes Střední Asii a Čínu až po Tichý oceán. Už ve středověku byl vysazen u nás a později v různých částech světa (USA aj.). Tradičně se rozeznávaly desítky subspecií sdružovaných do 5 skupin, což zřejmě neobstojí ve světle nových fylogenetických poznatků. Naši bažanti jsou převážně odvozeni od nominotypického poddruhu bez obojku (bažant kolchidský) a od ssp. torquatus s bílým obojkem. Často se chová i tmavá morfa ("tenebrosus"). U nás bažant obývá převážně nížinné polní biotopy. Jeho stavy se silně snížily a udržují se umělým odchovem, přičemž vypouštění ptáci postrádají obranné instinkty a stávají se snadnou kořistí predátorů. Bažant představuje významnou lovnou pernatou zvěř (bažantnice, podzimní hony). Již v prachovém šatě lze rozlišit pohlaví mláďat – kohoutci mají větší lysou skvrnu kol oka a nemají tmavou skvrnu v příuší. Staré samice mohou z endokrinních příčin nabývat samčího zbarvení ("kohoutoperost", "kohoutice"), nemívají však ostruhy.

Obr. Pohlavní dimorfismus mláďat bažanta obecného v prachovém peří. (JK podle Hudce, Šťastného et al., 2005).

Obr. Bažant obecný – mládě, samice a samec (Foto PP, OS).

Na střední Moravě přežívá malá vysazená populace bažanta královského (Syrmaticus reevesii). Ve své domovině (Čína) je nejohroženějším druhem bažanta. Samec má velmi dlouhý ocas.

Obr. Bažant královský (Foto OS, bažantnice Jinačovice u Brna).

Další bažanti patří mezi okrasné druhy a jsou po staletí chováni v zajetí, takže je lze označit za polodomestikované. K nejznámějším patří bažant diamantový (Chrysolophus amherstiae), bažant zlatý (Chrysolophus pictus) a bažant stříbrný (Lophura nycthemera) z Číny a jihovýchodní Asie.

Obr. Bažant stříbrný (Foto TN, Zoo Saigon).

Obr. Další druhy bažantů jsou často chovány v zájmových chovech i zoologických zahradách, kde jsou často mnohem početnější než ve volné přírodě. Na obr. bažant prelát (Lophura diardi) (Foto TN, Zoo Saigon).

Obr. V lesích Přední Indie žije páv korunkatý (Pavo cristatus). Ozývá se pronikavým voláním (Foto OS, AL, ZL).

Obr. To, co většina lidí pokládá za ocas páva, jsou ve skutečnosti svrchní krovky ocasní. Na druhém obr. je zezadu vidět skutečný ocas – relativně krátká, šedě zbarvená, rýdovací pera (Foto OS, Zoo Jihlava).

Křepelka polní (Coturnix coturnix) je tažná, může být polygamní, samec se ozývá typickým voláním “pět peněz”. Je podstatně menší než koroptev. Rovněž její početnost se v ČR silně snížila, dnes místy opět stoupá v souvislosti s útlumem zemědělství. Jen výjimečně ji lze spatřit; ukrývá se v porostech a nerada vyletuje.

Obr. Křepelka polní (Foto OS).

Některé křepelky se chovají jako voliéroví okrasní ptáci, např. křepelka čínská (Coturnix chinensis). V ČR byly a dosud jsou myslivci neúspěšně vysazovány 3 druhy orebic (Alectoris spp.) z jižní Evropy.

Obr. Orebice čukar (Alectoris chukar) (Foto OS, bažantnice Jinačovice u Brna).

V alpínské i boreální tundře holarktické oblasti žijí bělokurové (Lagopus spp.), nejblíže k nám v Alpách a Pyrenejích (glaciální relikt s arkto-alpínským areálem). Na zimu přebarvují a původně hnědé opeření se mění na bílé, takže ptáci jsou na sněhu téměř neviditelní.

Obr. Bělokur horský (Foto PP).

Tetřívek obecný (Lyrurus tetrix) je silně ubývající druh, který ostrůvkovitě přežívá i v ČR zejména v pohraničních horách (imisní holiny, rašeliniště, vřesoviště aj.). V SR obývá spíše alpínské hole nad horní hranicí lesa. Má svérázný skupinový tok s hlasovými projevy (“pšoukání”, “bublání”). Vědecký název je odvozen od lyrovitého ocasu (řec. oura = ocas).

Snad nejpozoruhodnější tok z našich ptáků má tetřev hlušec (Tetrao urogallus). Probíhá na jaře za úsvitu, na stromě nebo na zemi. Sestává z akustických projevů známých jako klepání (pukání), trylek, výlusk a broušení, které je provázeno chvilkovou ztrátou sluchu. Ocas ("tatrč") v toku vějířovitě rozprostírá. Samec je velikosti téměř krocana, temně zbarvený, samice menší, s hnědým kryptickým opeřením. Silně mizející druh, náročný na stanovištní podmínky, potravu (mraveniště) a velmi citlivý na rušení (těžba, budování svážnic aj. cest, turistika). Zbytková populace našich tetřevů obývá ostrůvkovitě klimaxové smrčiny (početněji jen na Šumavě). Konají se reintrodukční pokusy v rámci záchranných programů. Samice tetřeva se od samice tetřívka liší rezavým nepruhovaným panelem na prsou. Kříženec obou druhů se nazývá tetřevec.

Obr. Tetřev hlušec (Foto OS).

Nejmenším naším lesním kurem je jeřábek lesní (Bonasa bonasia). Samec má na rozdíl od samice černé hrdlo. V době toku se ozývá pískáním, které myslivci napodobují vábničkou. Tři posledně jmenované druhy jsou dosud poměrně hojné v boreální palearktické tajze. Prsty lesních kurů jsou opeřené nebo mají rohovité třásně. Nad okem jsou červené nažiny – “poušky”. Jsou stálé, hnízdí solitérně na zemi. Trus tvoří hromádky a má rohlíčkovitý tvar. Vyžadují rozsáhlé, málo narušené lesy a trpí zásahy člověka (kulturofobní druhy), a dříve i lovem, který byl prováděn v době toku, tedy v tu nejnevhodnější dobu. Zejména lov tokajícího tetřeva byl ceněn jako jeden z nejsilnějších mysliveckých zážitků.

Obr. Jeřábek lesní (Foto OS).

Řád: měkkozobí (Columbiformes)

Kosmopolitně rozšířený řád s více než 300 druhy s vývojovým centrem v Australasii. Jsou to velmi dobří letci s vynikající orientací. V tropických lesích žijí i pozemní druhy holubů (korunáč aj.). Mají měkké ozobí a velké dvoudílné vole. Nemají žlučník a slepá střeva téměř vymizela. Dospělí nemají prachové peří, kostrční žláza je zakrnělá, a proto si peří pudrují drobivým prachem. Hnízdí na stromech v malých plochých, velmi nedbale postavených hnízdech, v dutinách, na skalách nebo na zemi. Pro tok jsou charakteristické svatební lety provázené vrkáním a různými projevy něžnosti, kdy si partneři vzájemně probírají peří na krku, hlavě aj. Snášejí obvykle 2 vejce. O nidikolní mláďata pečují oba rodiče. V prvních dnech života je rodiče krmí tzv. holubím mlékem (výživný výměšek z odloučené sliznice volete obsahující proteiny z epitelových buněk a krvinek, tuk, minerály a vitaminy), později nabobtnalou rostlinnou potravou. Jsou převážně semenožraví nebo plodožraví. Etologickou zvláštností je pití vody sáním. Ve spánku nevkládají hlavu pod křídlo jako jiní ptáci, ale jen ji zatahují. Ozývají se známým houkáním a vrkáním. Mnozí jsou chováni jako okrasní ptáci, některé druhy jsou lovecky využitelné. Mnozí patří k ohroženým, zejména ostrovní druhy. Čeleď drontovití (Raphidae) obývající Maskarény byla bohužel vyhubena lidmi. Dronte mauricijský (Raphus cucullatus), nelétavý pták velikosti krocana z ostrova Mauritius, byl vyhuben holandskými mořeplavci již v 17. stol. Je znám pod starým českým názvem "blboun nejapný".

Čeleď: holubovití (Columbidae)

Charakteristika čeledi je zahrnuta v popisu řádu. K našim běžným druhům patří holub hřivnáč (Columba palumbus) obývající původně lesy, který se dnes stal synantropním; tento proces začal v západní Evropě. Je tažný, podobně jako mnohem řidší lesní druh holub doupňák (Columba oenas), který hnízdí především v dutinách vzrostlých buků (tzv. doupné stromy). Holub hřivnáč je větší než holub domácí, má bílou skvrnu na krku (viz název) a bílý pruh v křídle, nápadný v letu.

Obr. Holub hřivnáč (Foto ZL).

Holub doupňák se od holuba domácího v letu liší absencí bílého kostřece. Ferální domácí holubi vypadají téměř stejně jako jejich předek – holub skalní (Columba livia). Ten dosud hnízdí na skalních útesech v řadě oblastí Eurasie a Afriky; jeho populace jsou však degradovány hybridizací se zdivočelými domácími holuby.

Obr. Holub domácí často vytváří tzv. ferální, zdivočelé, populace. Jedinci z těchto populací se svým zbarvením často velmi podobají holubu skalnímu – svému volně žijícímu předku (Foto OS, Zoo Ohrada). 

Obr. Hrdlička divoká (Streptopelia turtur) obývá "parkovou" krajinu s rozptýlenou zelení (lesíky, křoviny) a je tažná. Má rezavý skvrnitý vrch a více tenkých proužků na krku (Foto PP).

Obr. Synantropní hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) je stálá. Je to druh, který se po Evropě samovolně rozšířil z Turecka a Balkánu (viz starší názvy hrdlička balkánská, "turecký holub"). Na území ČR se objevila až za 2. svět. války. V příznivých podmínkách vyhnízdí i 5x za rok, ale přesto dnes ubývá. Není skvrnitá a má jen 1 černý pruh na šíji. Oba druhy se liší i hlasem (u hrdličky divoké jej vystihuje vědecký druhový název) (Foto PP).

Holub stěhovavý (Ectopistes migratorius) je snad nejvíce alarmujícím příkladem vyhubení živočišného druhu. Ačkoli byl zřejmě nejhojnějším ptákem světa a žil v USA v hejnech čítajících i několik milionů jedinců, byl do počátku 20. stol. bezohledným lovem a likvidací biotopů vyhuben.

Řád: lelkové (Caprimulgiformes)

Převážně noční a soumrační ptáci střední velikosti. Mají mohutnou hlavu s velkýma očima, krátký doširoka rozeklaný zobák (v koutcích četné vibrisy), dlouhá zašpičatělá křídla a krátké nohy. Jsou výborní letci. Opeření je měkké bez pestrých barev – kryptické (činí je téměř nespatřitelnými). Na větve stromu sedají podélně (nedokáží obejmout prsty větev napříč). Živí se hlavně létajícím hmyzem. Mají nidikolní mláďata.

Lelek lesní (Caprimulgus europaeus) u nás řídce hnízdí na zemi v teplých a suchých lesích (hlavně borových), na pasekách a vřesovištích. Hnízdní teritorium samec po setmění vyznačuje monotónním cvrčením a nápadným letem. Je tažný. Lidově byl nazýván “kozodoj”, protože zaletoval za soumraku do chlévů a tam podle pověry sál svým široce rozeklaným zobákem kozám mléko – viz vědecký název (lat. capra = koza, mulgere = dojit). Reálně zde ovšem lovil noční hmyz. Někteří tropičtí lelci jsou poměrně velcí a mnohdy velmi bizarní.

Obr. Lelkovití (Caprimulgidae) jsou čeledí s malou disparitou, tj. až na některé výjimky jsou si jednotlivé druhy značně podobné. Lelci často odpočívají na zemi a loví za soumraku a v noci létající hmyz. Zaujímají tak obdobnou potravní i časovou niku jako netopýři. Na druhém obr. jsou u báze zobáku dobře patrné vibrisy usnadňující lov hmyzu (Foto ZL).

Obr. Lelci se vyznačují krycím (kryptickým) zbarvením, takže pro predátory je obtížné je při odpočinku odhalit (Foto ZL).

Řád: svišťouni (Apodiformes)

Zřejmě nejdokonalejší letci s mohutnou létací svalovinou a dlouhou ruční částí křídla. Nohy mají slabé, nechodí po zemi. Potravu získávají v letu. Mláďata jsou nidikolní.

Čeleď: rorýsovití (Apodidae)

Menší ptáci přizpůsobení k rychlému letu a manévrování. V důsledku konvergence rorýsi připomínají vlaštovky, s nimiž nejsou příbuzní. V letu se páří a někdy i spí. Nohy slouží pouze k zavěšení; nejsou schopni se vznést ze země. Živí se členovci, které loví v prudkém letu do široce rozevřeného zobáku. 

U nás žije rorýs obecný (Apus apus), který je výrazně tažný. Oproti vlaštovce je celý tmavě zbarvený, má delší srpovitá křídla a méně vidličnatý ocas. Původně hnízdil v dutinách skal a stromů, dnes je silně synantropní a svá hnízda staví na vysokých budovách, kostelech aj. Zejména večer a brzy ráno se hejna rorýsů prohánějí s pronikavým křikem mezi budovami i v centru velkých měst. V důsledku nepříznivého počasí mohou mláďata upadnout až na několik dní do stavu strnulosti (torpidita), a tím přečkat delší dobu bez potravy. Trvá-li nepříznivé počasí již během inkubace, mohou dospělí ptáci redukovat snůšku vyházením části vajec. Dnes je existence rorýsů v ČR ohrožena zateplováním panelových domů, které jim znemožňuje hnízdění (viz www.rorysi.cz).

Obr. Rorýs obecný (Foto OS).

Obr. Rorýs velký (Tachymarptis melba) na hnízdě ve skalní dutině (Foto VB).

V jihovýchodní Asii žijí rorýsům blízce příbuzné salangany (např. Collocalia, Aerodramus) které budují hnízda z  výměšků slinných žláz. Hnízda lepí na skalní stěny v jeskyních, kde se orientují pomocí echolokace. Hnízda jsou domorodci sbírána s velkým rizikem z primitivních lešení a již po staletí jsou drahou delikatesou orientální kuchyně (polévka z "vlaštovčích" hnízd).

Čeleď: kolibříkovití (Trochilidae)

Kolibříci obývají pouze Ameriku od Aljašky až po Ohňovou zemi. Je jich přes 300 druhů a jsou obvykle malí; patří k nim i nejmenší pták světa kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) z Kuby. Jsou specializováni na vířivý let, který jim umožňuje i let dozadu nebo stání ve vzduchu. Mají trubicovitý zobák různě dlouhý a různě zakřivený, který umožňuje konzumaci pylu a sání nektaru z květů. Řada rostlin je v důsledku koevoluce adaptovaná k opylování kolibříky (ornitofilie). Loví však i drobný hmyz. Zbarveni jsou často do zelena s kovovým leskem. Severní zástupci jsou tažní, noční torpidita některým druhům umožňuje přežívat i v chladných velehorách. V tropech Starého světa kolibříky ekologicky zastupují pěvci strdimilové, medosavky, kystráčci aj. (konvergence).

Obr. Samice kolibříka Lampornis calolaemus (Foto OS, Kostarika).

Obr. Krmítka pro kolibříky se značně liší od krmítek pro naše ptáky – nabízí se jim zde k sání sladká tekutina (Foto VB).

Obr. Kolibříci zdaleka nejsou jedinými ptáky, kteří se živí květním nektarem. Na tuto potravu se specializuje na 20 % ptačích druhů včetně australských kystráčků a medosavek (na obr.) (Foto MH).

Obr. V tropech Starého světa kolibříky ekologicky zastupují např. strdimilové (čeleď Nectariniidae), kteří také mají velmi podobný vzhled (příklad konvergence). Na obr. kolibřík  Campylopterus hemileucurus a strdimil Arachnothera longirostra (Foto OS, Kostarika, Vietnam).

Řád: potápky (Podicipediformes)

Vodní ptáci výrazně přizpůsobení k plavání a potápění. Ačkoli připomínají potáplice, nejsou s nimi nijak příbuzné (konvergence). Nohy jsou na trupu posazeny daleko vzadu, což je výhodné z hlediska pohybu ve vodě, ale působí to obtíže při chůzi po zemi (chodí nicméně lépe než potáplice). Namísto plovacích blan mají podél prstů kožní lemy. Zvláštní jemné a husté opeření je impregnováno sekretem velké kostrční žlázy. Živí se vodními členovci a rybkami. Epigamní chování (tok) je velmi působivé. Hnízda z vegetace jsou plovoucí. Rodiče na nich při odchodu překrývají vejce tlejícími vodními rostlinami. Oba partneři pečují o pruhovaná nidifugní mláďata (ptáci polokrmiví), která vozí na zádech a přikrmují je mj. i vlastním peřím. Vyskytují se kosmopolitně. Některé druhy jsou ohrožené nebo byly dokonce nedávno vyhubeny.

V ČR nejčastější a největší je potápka roháč (Podiceps cristatus), která se nejlépe adaptovala na současné intenzivní rybniční hospodářství. Zejména na zarostlých mělkých rybních žije potápka malá (Tachybaptus ruficollis). Silně ubývající potápka černokrká (Podiceps nigricollis) hnízdí často v racčích koloniích.   

Obr. Některé druhy potápek mají neobyčejně efektní tok. Na obr. potápka roháč (Foto PP).

Obr. Jedním z typických znaků potápek je lemovaná noha. Na obr. potápka roháč (Foto OS).

Obr. Potápky jsou ze všech našich ptáků nejlépe adaptovány na akvatický způsob života. Náš nejmenší druh, potápka malá (Tachybaptus ruficollis), může hnízdit i na velmi malých vodních plochách zarostlých vegetací. V poslední době silně ubývá. Její vědecký druhový název poukazuje na rudohnědé zbarvení krku (Foto PP, LP).

Řád: plameňáci (Phoenicopteriformes)

Ptáci s dlouhýma nohama, esovitě prohnutým dlouhým krkem, většinou atraktivního růžového zbarvení. Zobák mají krátký a zahnutý, zvláštně upravený pro filtrování vody a zadržování potravy – drobných korýšů (žábronožky), měkkýšů, řas (svalnatým jazykem cedí vodu přes lamely zobáku, který je při sběru potravy držen slemenem dolů). Žijí u vod v tropických a subtropických, zřídka i chladných vysokohorských oblastech. Hnízdí koloniálně, často na slaných jezerech, kde jsou žíravým bahnem chráněni před šelmami. Staví až 0,5 m vysoká hrncovitá hnízda z bahna, na kterých oba partneři pečují o zpravidla jedno nidikolní mládě, které zpočátku krmí sekretem z vlastního zažívacího traktu smíšeného s krví a karotenoidy. Ty jsou příčinou růžového zbarvení, které se v zajetí vytrácí. Atraktivní chovanci zoologických zahrad, všechny druhy chráněné, některé ohrožené. Bývali řazeni do okolí brodivých, ale jsou patrně nejblíže příbuzní potápkám.

Plameňák růžový (Phoenicopterus roseus) hnízdí v několika málo koloniích i v jižní Evropě.

Obr. Zdrojem růžového zbarvení peří plameňáků jsou karotenoidy obsažené v jejich potravě – žábronožkách a řasách. V zoo se musí karotenoidy přidávat do krmiva, nemá-li dojít k odbarvení peří do běla (Foto IL, Zoo Ostrava).

Obr. Podotéka kryjící nohy plameňáků je schopna odolávat žíravému bahnu solných a natronových jezer (Foto OS, VB).

Obr. Neobvyklý tvar zobáku plameňáků umožňuje získávat potravu filtrací vody pomocí jemných lamel a jazyka (Foto SF; OS – Zoo Jihlava).

Řád: potáplice (Gaviiformes)

Vodní ptáci výborně přizpůsobení k plavání a lovu ryb při potápění. Hnízdí na jezerech severní Holarktidy (boreální rozšíření). Ve svatebním šatě mají většinou kontrastní černobílé zbarvení. V ČR se vzácně objevují v zimních měsících, kdy jsou převážně v prostém šatě – např. potáplice severní (Gavia arctica).

Obr. Potáplice lední (Gavia immer) ze Severní Ameriky – mladý jedinec v prostém šatě. Příslušníci tohoto řádu s pouhými 4 druhy se u nás sporadicky objevují v zimě. Jejich nenápadné zbarvení v tomto období kontrastuje s atraktivním svatebním šatem na severských hnízdištích (Foto PP).

Řád: trubkonosí (Procellariiformes)

Pelagické druhy s největší diverzitou na větrných mořích jižní polokoule. Potravně jsou vázáni na moře, ale hnízdí v koloniích na zemi (albatrosi) nebo v norách, které sami hloubí (buřňáci). Mají jediné nidikolní mládě. Jsou to vynikající letci, mají dlouhá a úzká křídla s prodlouženou loketní částí, což je výhodné při tzv. dynamickém plachtění ve větru nízko nad hladinou. Trubicovité nozdry slouží k měření směru a rychlosti větru, ústí do nich rovněž vývody žláz vylučujících sůl (pijí mořskou vodu). Mají velmi dobrý čich.

Obr. Hlava buřňáka ledního (Foto OS).

Albatrosi patří k největším létajícím ptákům (např. albatros stěhovavý má rozpětí křídel přes 3,5 m). Hnízdí na plošinách nebo příkrých svazích oceánských ostrovů a pobřeží (usnadnění vzletu). Rodiče zaletují pro potravu (hlavonožci, ryby) až tisíce km od hnízdních kolonií; mimo dobu hnízdění se zdržují na moři. Jsou dlouhověcí, reprodukce je pomalá následkem pozdního dospívání a velmi dlouhé hnízdní péče, takže velké druhy hnízdí jen jednou za 2 roky. Albatrosi dnes silně ubývají následkem nevhodných metod průmyslového rybolovu (chytají se na vlečné šňůry s háčky a utonou). 

Obr. Velcí a těžcí ptáci jako např. albatrosi potřebují ke vzletu z vodní hladiny nebo ze země delší dráhu. (Foto MH).

Obr. Albatrosi létají za potravou tisíce km daleko, přičemž využívají vzdušné proudy těsně nad mořskou hladinou (Foto MH).

Obr. Albatros stěhovavý (Diomedea exulans) s rozpětím křídel až 3,5 m patří k největším létajícím ptákům (Foto MH, Austrálie). 

Buřňáci mnohdy připomínají racky, některé druhy jsou noční. Mláďata v obraně vystřikují ze zobáku páchnoucí obsah trávicího traktu. Při potápění za potravou se pod vodou pohybují máváním křídel. Největší druhy jsou mrchožrouty a predátory jiných ptáků.

Obr. Buřňák obrovský v subantarktických a antarktických oblastech ekologicky zastupuje současně karnivorní dravce a nekrofágní supy (Foto JS).

Obr. Buřňáci dostali své jméno podle výskytu v oblastech s častými bouřemi a silnými větry, které využívají k dynamickému plachtění. S buřňákem ledním (Fulmarus glacialis) se setkáme na pobřežích severní Evropy. Několikrát byl bouřlivými větry zahnán i na naše území (Foto LP, PP).

Řád: tučňáci (Sphenisciformes)

Skupina ptáků nejlépe adaptovaná k životu ve vodě, extrémně specializovaná k potápění v chladných mořích. Potápí se za krilem, hlavonožci a rybami přes 200 m hluboko, pod vodou doslova létají, bleskurychle manévrují a vyskakují nad hladinu po způsobu delfínů. Vyvinuli se zřejmě ze společných předků s trubkonosými. Centrem biodiverzity tučňáků jsou subantarktické ostrovy, přímo v Antarktidě žije jen několik málo druhů. Zasahují na jih Afriky, Austrálie a Jižní Ameriky. Obývají pouze jižní polokouli, jediný druh se podél studeného Humboldtova proudu rozšířil až k rovníku (Galapágy). Adaptace na vodní prostředí spočívá v tom, že nemají pneumatizované kosti, mají hydrodynamický tvar, modifikované peří, pod kůží je silná izolační vrstva tuku, mají velkou kostrční žlázu a nohy jsou posunuty daleko dozadu., takže na souši chodí neohrabaně a vzpřímeně nebo se klouzají po břiše (po sněhu a ledu). Pohonnou jednotkou ve vodě jsou křídla mající podobu ploutví (chybějí letky). Hnízdí v koloniích na zemi nebo v norách či jiných dutinách. Vejce a malá nidikolní mláďata (1–2) některé druhy zahřívají v kožní mezinožní ”kapse”, starší mláďata vytvářejí jakési ”školky”. V době pelichání ztrácejí tučňáci všechno peří najednou, takže v době růstu peří se nemohou potápět ani lovit. Tučňáci jsou poměrně vzácnými chovanci v ZOO. Jsou ohroženi ropnými haváriemi a globálním oteplením.

Antarktidu obývá největší tučňák, přes 1 m vysoký a až přes 40 kg těžký (Bergmannovo pravidlo) tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), který se fascinujícím způsobem adaptoval na její extrémně chladné prostředí. Hnízdí v antarktické zimě na otevřených pláních bičovaných mrazivým vichrem o rychlosti až 200km/h, ve tmě a za teplot dosahujících –70^o C. Samci se přitom několik měsíců postí, stojí na patách s vejcem na prstech, navzájem se k sobě tisknou a na exponovaném obvodu kolonie se střídají. Přežití vylíhlého mláděte závisí na včasném návratu samice z mořského pobřeží vzdáleného až 200 km po dvouměsíční nepřítomnosti.

Obr. Tučňáci v protikladu k neohrabanosti na souši jsou ve vodě nesmírně mrštní a rychlí. Při plavání vyskakují nad vodu, aby se nadechli (JK podle Veselovského, 1987).

Obr. Tučňáci na zemi působí neohrabaně až komicky, ale v moři jsou nesmírně obratnými a rychlými plavci. Na prvním snímku je tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus) (Foto JS, Argentina), na druhém snímku je tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti) (Foto MHo).

Obr. Tučňáci snášejí jen 1–2 vejce, která některé druhy inkubují pomocí kožního záhybu mezi nohama. Některé druhy hnízdí v zemních norách nebo skalních štěrbinách. Na obr.tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus) (Foto JS, Argentina).

Řád: veslonozí (Pelecaniformes)

Velcí vodní ptáci, kteří mají mezi všemi čtyřmi prsty na nohou plovací blánu. Žijí na sladkých a slaných vodách celého světa. Mají dobře vyvinutou kostrční žlázu, zobák je přizpůsoben lovu ryb, k deponování kořisti slouží větší nebo menší hrdelní vaky, jícen je roztažitelný. Jsou mezi nimi vynikající plavci, potápěči i letci. Jsou rybožraví a ryby loví potápěním (kormoráni), "harpunováním" pod vodou (anhingy), střemhlavým pádem do vody (tereji, pelikán hnědý), kolektivním natlačováním ryb na mělčiny (ostatní pelikáni) a sbíráním z vodní hladiny za letu nebo olupováním jiných ptáků (kleptoparazitismus – fregatky). Většinou žijí sociálně a hnízdí v koloniích na zemi nebo na stromech. Mláďata jsou nidikolní. Ve smíšených ostrovních koloniích kormoránů, terejů a pelikánů u pobřeží Tichého oceánu v Peru a Chile se průmyslově těžil trus těchto ptáků (guano) jako hnojivo. Dnes zde hnízdí zlomek původních počtů ptáků v důsledku klimatického fenoménu El Niňo a likvidace jejich potravní základny nadměrným rybolovem. Při manipulaci v zajetí je nutná opatrnost (silný zobák).

Fregatky (čeleď Fregatidae) obývají tropická moře. Při rozpětí křídel až 2,5 m a hmotnosti jen 1,6 kg jsou mistry dynamického plachtění. Kostru mají lehčí než opeření. Při toku samci nafukují balónovitý červený krční vak.

Pelikán bílý (Pelecanus onocrotalus) je impozantní pták s rozpětím křídel až 2,5 m a hmotností až 15 kg. Dobře ovládá statické plachtění. V Evropě jsou poslední velké kolonie v  rákosinách v deltě Dunaje. Jazyk pelikánů je rudimentární.

Kormorán velký (Phalacrocorax carbo) u nás v minulosti vymizel, ale dnes opět hnízdí v několika stromových koloniích. Je výborným lovcem ryb (denní spotřeba 400 g), což působí nemalé problémy v rybářství. V rybničních oblastech ČR se proto povoluje omezený odstřel a brání se zakládání nových kolonií. V Číně a Japonsku je kormorán místy využíván k tradičnímu lovu ryb. Přivázanému jedinci se na krk nasadil kroužek a poté byl vypuštěn do vody lovit. Poté byl vytažen do loďky a ryby, které nemohl kvůli krčnímu prstenci polknout, mu byly odebrány. Kormoráni odpočívají na předmětech vyčnívajících z vody s roztaženými křídly, v letu je poznáme podle siluety ve tvaru kříže. Zdržují se zpravidla ve skupinách, často se potápí a při plavání mají hluboký ponor.

Obr. Kormorán velký (Foto, VB; OS - Zoo Ohrada). 

Obr. Početnost u nás kdysi velmi vzácných kormoránů v poslední době silně vzrostla. Vzhledem k tomu, že kormorán denně uloví až 400 g ryb, prosazují rybáři povolení k jejich odstřelu, ač jsou formálně stále na seznamu chráněných živočichů.

Obr. Terejové (čeleď Sulidae) jsou mořští ptáci hnízdící koloniálně obvykle na ostrovech. Hejna letících terejů se z velké výšky střemhlavě vrhají za rybami, což vyžaduje adaptace zabraňující zabití nárazem na vodní hladinu (Foto LP).

Řád: brodiví (Ciconiiformes)

Většinou velcí ptáci s dlouhýma nohama, krkem i zobákem. Obývají především mokřadní biotopy, kde získávají především živočišnou potravu. Někteří požírají mršiny. Jsou vesměs dobrými letci, hnízdí obvykle na stromech nebo v rákosinách, jednotlivě nebo v koloniích. O nidikolní mláďata pečují oba partneři. Podle nových poznatků sem patří pouze čápovití, ostatní skupiny by měly náležet mezi veslonohé. Při manipulaci je třeba zejména volavky, ale i další druhy kromě kolpíků považovat za nebezpečné s ohledem na riziko klovnutí do oka (instinktivní reakce na lesk připomínající rybu). Řada druhů je v přírodě na pokraji vyhubení (ibis skalní aj.).

Čeleď: volavkovití (Ardeidae)

Typický je pro ně let s esovitě prohnutým krkem. Kořisti (rybky, malí obratlovci aj.) se zmocňují harpunovitým vymrštěním krku a hlavy, což umožňuje prodloužení jednoho z krčních obratlů. Na zobáku mají pilovité tomium, které zabraňuje vyklouznutí uchopených ryb.

Volavka popelavá (Ardea cinerea) u nás hnízdí v nepočetných koloniích převážně na stromech. Loví rybky s denní spotřebou asi 0,5 kg. Kvůli této potravní specializaci představuje potravního konkurenta člověka a působí ztráty především na plůdkových rybnících a výtažnících. Loví však i hlodavce na polích, další drobné obratlovce i bezobratlé.

Obr. Volavka popelavá se živí převážně drobnými rybami, a proto ji rybáři pronásledují, zejména na plůdkových rybnících a tzv. výtažnících (Foto PP, LP; OS – Zoo Ohrada).

Vzácněji se v ČR vyskytují čistě bílé volavky – volavka stříbřitá (Egretta garzetta) a volavka bílá (Ardea alba), které byly v minulosti loveny pro peří oblíbené jako módní doplněk.

Obr. Volavka bílá. Volavky se živí převážně rybami, na které číhají v mělčí vodě a loví je prudkým výpadem zobáku (Foto PP).

Obr. Volavka bílá je kosmopolitně rozšířeným druhem. U nás se vyskytuje dosti vzácně. Její rodový název prošel opakovanými změnami, aby se posléze vrátil k původnímu znění (Ardea alba - Egretta alba - Casmerodius albus - Ardea alba). Tato volavka byla kdysi lovena pro své ozdobné peří; na přelomu 19. a 20. stol. byly kvůli dámské módě každoročně pobíjeny statisíce jedinců na hnízdištích (Foto VB).

Obr. Druhem se soumračnou (krepuskulární) aktivitou je kontrastně zbarvený kvakoš noční (Nycticorax nycticorax), který je prakticky kosmopolitně rozšířen (s výjimkou Austrálie a Antarktidy), ale v ČR žije jen v několika málo stromových koloniích (Foto PP, LP).

Obr. Velmi obtížně pozorovatelnými ptáky jsou bukači, žijící skrytě v rákosinách. Bukač velký (Botaurus stellaris) se ozývá zejména v noci rezonujícím bučivým hlasem z rákosin. Pro tohoto v ČR již velmi vzácného ptáka je typická forma pasivní ochrany – znehybnění se vzhůru nataženou hlavou v “kůlovitém postoji” se současným využitím kryptického zbarvení (Foto OS).

Obr. Poněkud hojnější, ale rovněž rychle ubývající bukáček malý (Ixobrychus minutus) se vyznačuje pohlavním dimorfismem; samec je výrazně dvoubarevný (černo-žlutavý) (Foto ZL).

Čeleď: ibisovití (Threskiornithidae)

Koloniálně hnízdící vodní ptáci podobní čápům, ale mají obloukovitě ohnutý zobák (ibisové) nebo je zobák rovný, na konci lžícovitě rozšířený (kolpíci).

V Africe žije černobíle zbarvený ibis posvátný (Threskiornis aethiopicus), který byl uctíván ve starověkém Egyptě. V ČR ojediněle zahnízdí kolpík bílý (Platalea leucorodia), častější na jihu Evropy a Asie.

Obr. Ibis posvátný (Foto LP - JAR; OS – Zoo Plzeň).

Obr. Letící kolpíci (Foto ZL).

Čeleď: čápovití (Ciconiidae)

Velcí ptáci s mohutným zobákem. Naši čápi létají s nataženým krkem (rozdíl od volavek). Výborně plachtí (statické plachtění v termických stoupavých proudech). Mají zakrnělé hlasové ústrojí, takže téměř jediným slyšitelným zvukem je klapání zobákem.

Obr. Nejvíce druhů čápů žije v paleotropické oblasti, z čehož lze usuzovat na tamní původ této skupiny. I oba naše druhy čápů se tam na zimu vracejí. Největším zástupcem je čáp sedlatý z Afriky – na obr. je tokající pár.(Foto LP).

U nás je populární čáp bílý (Ciconia ciconia) živící se dnes hlavně drobnými zemními hlodavci, brouky, bezobratlými a nikoliv žábami, jak tomu bývalo dříve. Původně hnízdil v rozvolněných stromových koloniích, dnes u nás převážně v osadách na komínech. V jeho mohutných a po generace (až 400 let) obsazovaných hnízdech hnízdí i vrabci, špačci aj. Na podzim čápi podnikají dlouhou migraci z Evropy do subsaharské Afriky.

Obr. Čáp bílý (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Čápi na rozdíl od volavek létají s nataženým krkem (Foto PP).

Obr. Vzácnější čáp černý (Ciconia nigra) u nás hnízdí v lesích na stromech příp. skalách a živí se převážně rybami (Foto AL; OS – Zoo Ohrada).

Obr. V tropech Afriky a Asie žijí velké druhy čápů marabu (Leptoptilos spp.), kteří se živí převážně na mršinách zvířat a fungují zde místy i v osadách podobně jako supi, tedy jako tzv. “zdravotní policie” (Foto LP).

Obr. Kladivouš africký (Foto OS, Zoo Plzeň).  

Video. Video zachycuje člunozobce afrického (Balaeniceps rex) na lovu bahníků rodu Protopterus. Přes oči člunozobce se občas přetahuje mžurka (membrana nictitans). Převzato z http://www.arkive.org z odkazu na druh Balaeniceps rex (funkční adresa 31. 1. 2012).

Řád: kukačky (Cuculiformes)

Lesní až polopouštní, arborikolní, ale i terestrické druhy ptáků. Mají poměrně dlouhá užší křídla, delší ocas a zygodaktylní nohy s vratiprstem. Zobák bývá široce rozeklaný. Mláďata jsou nidikolní. U zhruba poloviny z 50 druhů je znám hnízdní parazitismus, který spočívá v tom, že kukačky neinkubují svá vejce samy, ale vkládají je do hnízd pěstounům jiného druhu. Kromě kukačkovitých se sem tradičně řadila i africká čeleď turakovitých (Musophagidae), kteří jsou nově pokládáni za samostatný, kukačkám nepříbuzný řád. Turakové se objevují i v zájmových chovech.

Kukačka obecná (Cuculus canorus) je tažná, známým kukáním se ozývá samec, samice má jiný hlas. Samci jsou shora šedí, samice většinou rezavé. Vlnkováním spodiny připomíná kukačka krahujce, siluetou spíše poštolku, ale let je odlišný. Živí se hlavně hmyzem včetně chlupatých housenek. Každá samice je adaptována pro parazitaci jediného druhu hostitele (její vejce se podobají vejcím hostitele). Kukačka může parazitovat na 100 druhů pěvců krmících mláďat hmyzem; v dané oblasti je to však vždy jen několik druhů. U nás jsou nejčastějšími hostiteli rákosníci a červenky. Při kladení svého jediného vejce do hnízda hostitele kukačka spolkne 1–3 jeho vejce. Někteří hostitelé po zjištění parazitace kukaččí vejce vyhodí nebo opustí snůšku (budníčci, lindušky), většina však pokračuje v hnízdění. Hostitel po vylíhnutí mládě kukačky od svých mláďat nerozpozná. Mladá kukačka do 8–10 hodin po vylíhutí vyhazuje z hnízda všechna vejce či mláďata. Podsouvá se pod vajíčko nebo mládě, až ho dostane na svůj hřbet a přidržuje je hlavou a polozdviženými křídly. Pak couvá k okraji hnízda a vyhodí je ven. Ve stáří 4–5 dnů tato činnost ustává. Intenzivním žadoněním a velkým vnitřkem zobáku kukaččí mládě stimuluje pěstouny ke krmení. V ČR dnes kukačka silně ubývá.

Obr. Kukačka obecná (Foto OS).

Obr. Ukázka diverzity kukaček. Hnízdní parazitismus, známý u naší kukačky obecné, se vyskytuje jen u zhruba poloviny druhů kukaček. Ostatní o svá krmivá mláďata pečují. Na obr. kukačky Cacomantis merulinus, Chrysococcyx xanthorhynchus a Clamator coromandus (u všech je znám hnízdní parazitismus) (Foto OS, Vietnam).

Řád: krátkokřídlí (Gruiformes)

V tradičním pojetí umělá skupina, proto jde o ptáky rozdílného vzhledu s málem společných znaků. Krátká křídla mají jen někteří z nich. Většinou jsou býložraví a všežraví, mají nidifugní mláďata a jsou polokrmiví či nekrmiví. Dropi, kteří sem bývají tradičně začleňováni, mezi ně nepatří a měli by tvořit samostatnou skupinu. Nejblíže příbuznou (sesterskou) skupinou krátkokřídlých jsou zřejmě kukačky.

Čeleď: chřástalovití (Rallidae)

Menší ptáci s krátkými křídly a laterálně stlačeným tělem, které je tak adaptováno k pohybu v hustých mokřadních porostech. Typickým naším představitelem je chřástal vodní (Rallus aquaticus). Obývá husté porosty ostřic a rákosu v litorální zóně rybníků. Podobně jako další druhy našich chřástalů (rody Crex, Porzana) žije velmi skrytě, vyhýbá se otevřeným místům, nevyletuje, aktivuje převážně za šera (krepuskulární aktivita) a v noci a jeho přítomnost prozradí jen typický hlas.

Obr. Chřástal vodní (první obr.) a chřástal polní (druhý obr.) (Foto OS).

Obr. Chřástala polního (Crex crex) je velmi obtížné spatřit, neboť žije nesmírně skrytě a je schopen se ukrýt v nízké vegetaci, i když stojíme těsně vedle něj. O jeho přítomnosti na lokalitě nás informuje nezaměnitelné volání, podle nějž dostal svůj onomatopický vědecký název. Ozývá se hlavně v noci (Foto ZL).

V břehových porostech vod žije téměř kosmopolitně rozšířená slípka zelenonohá (Gallinula chloropus). Má dlouhé prsty nohou, což jí umožňuje chůzi po vodních rostlinách plovoucích na hladině. Běžná je lyska černá (Fulica atra), která často plave na volné vodní hladině. Má laločnatě lemované nohy. Při plavání charakteristicky pocukává hlavou. Připomíná kachny, s nimiž není příbuzná (konvergence). Hnízdo si staví na vodě. Patří mezi lovné druhy. Do této čeledi patří řada nelétavých ostrovních druhů, které jsou mnohdy ohrožené nebo byly dokonce vyhubeny.

Obr. Lyska černá. Na prvním snímku je mládě, na posledním snímku jsou patrné laločnaté lemy na prstech nohou (Foto PP, LP, OS).

Čeleď: jeřábovití (Gruidae)

Velcí elegantní ptáci s dlouhýma nohama, krkem a dlouhými křídly, čímž připomínají brodivé. Prodloužené ramenní perutě zakrývají a imitují ocas. Obývají mokřady, stepi a savany. Jsou vynikající letci, migrující na značné vzdálenosti. Epigamní projevy při toku jsou velmi působivé (jeřábí tance). Ozývají se hlasitým troubením, což jim umožňuje zvláštní úprava průdušnice. Obývají celý svět vyjma Jižní Ameriky, ovšem polovina druhů je zranitelných nebo ohrožených vyhubením. Při manipulaci v zajetí je nutná opatrnost podobně jako u brodivých.

U nás u rybníků velmi vzácně hnízdí tažný jeřáb popelavý (Grus grus), který obývá mokřady severní Palearktidy. Ve stepích Palearktidy žije jeřáb panenský (Anthropoides virgo), v mokřadech afrických savan jeřáb paví (Balearica pavonina), kteří jsou často chováni v ZOO.

Obr. Jeřáb popelavý (Foto OS). Prodloužená pera na zádi jeřába nejsou součástí ocasu, ale křídel – jedná se o ramenní perutě.

Obr. Jeřáb mandžuský (Foto OS).

Video. Ukázka náznaků toku jeřába mandžuského (Grus japonensis) v zoo Jihlava.

Obr. Jeřáb královský (Balearica regulorum). V zoo se často chová i velmi podobný jeřáb paví (B. pavonina). Oba druhy žijí v Africe (Foto AL, VB).

Čeleď: dropovití (Otididae)

Terestričtí ptáci, nicméně létají lépe než např. většina hrabavých. Mají jen 3 prsty na nohou. Někteří patří k největším létajícím ptákům. Obývají stepi, savany i polopouště Starého světa včetně Austrálie. Většinou jsou polygynní a jejich tok je velmi působivý.

Domovem dropa velkého (Otis tarda) jsou stepi Palearktidy; v Evropě lokálně přežívá i v tzv. kulturní stepi, tj. otevřené polní krajině. Samec je mnohem větší než samice, může vážit až téměř 20 kg. Na hlavě má tzv. dropí vous, v toku se mění v bílou, zdaleka viditelnou péřovou kouli. V ČR hnízdili dropi naposledy v závěru 20. stol. na Znojemsku. Vyrušování, změny ve způsobech obhospodařování polních kultur a necitlivé zásahy do krajiny i přes zákaz lovu vedly k zániku naší populace a podobně tomu bylo i na Slovensku.

Řád: dlouhokřídlí (Charadriiformes)

Ptáci různorodého vzhledu (disparita) obývající celý svět a obsazující rozmanité ekologické niky. Hnízdí převážně na zemi, o nidifugní (nebo polokrmivá) mláďata pečují oba partneři, kteří jsou převážně monogamní.

Podřád: bahňáci (Charadrii)

Drobní až středně velcí ptáci s tenkýma vyššíma nohama a tenkým zobákem (připomínají miniatury některých brodivých). Mají dlouhá křídla a velmi dobře létají. U výjimečně polyandrických druhů, kde o potomstvo pečují samci, bývají samice větší a pestřejší než samci (např. lyskonoh Phalaropus). Obvykle jsou vázáni na vodní prostředí a jsou výrazně tažní. Potrava je téměř výhradně živočišná (zoofágie), hledají ji v zamokřených půdách zobákem. S úbytkem mokřadů u nás mnoho druhů vymizelo, i celosvětově jsou někteří na pokraji vyhubení.

Čeleď: kulíkovití (Charadriidae)

Menší ptáci, kteří aktivně pobíhají po bahnitých a písčitých březích, kde sbírají potravu. Mají zpravidla výrazné barevné znaky v opeření, krátký zobák i kratší nohy. Při ohrožení hnízda někdy odvádějí pozornost rušitele předstíráním poranění.

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus) hnízdí na vlhkých loukách a polích. U nás ubývající druh. V letu není patrná typická chocholka, vyniká však kontrastní černobílé zbarvení. Svatební eratický let doprovází kvílivým hlasem, kterým také varuje v blízkosti svého hnízda (viz slovenský název cíbik, německý Kiebitz). To je na zemi a obsahuje 4 vejce.

Obr. Čejka chocholatá (Foto PP).

Obr. Kulík říční (Charadrius dubius) je drobný černo-bílo-hnědý pták, který hnízdí na písčitých a štěrkových březích našich vod (Foto PP).

Čeleď: slukovití (Scolopacidae)

Bahňáci s dlouhým štíhlým zobákem a delšíma nohama, bez barevně výrazných znaků v opeření.

Bekasina otavní (Gallinago gallinago) je krypticky hnědě zbarvená. V ČR hnízdí řídce v důsledku likvidace mokřadů, takže ji zastihneme spíše u rybníků na tahu. Za toku vibracemi ocasních per při klesavém letu vzniká instrumentální mekotavý zvuk (lidový název "kozlík"). Varuje tikavým hlasem, který je lidově zván “hodinky”. Na rozdíl od sluky nemá příčné, ale podélné pruhy na temeni a má bělavé břicho. Ve vlhkých lesích hnízdí podobná sluka lesní (Scolopax rusticola), která u nás žije nepříliš početně hlavně v horách. Dříve měla značný myslivecký význam, ale její stavy silně poklesly spolupůsobením mnoha faktorů, včetně střílení v toku. Samec při toku obletuje za soumraku okraje lesů a paseky, přičemž se ozývá charakteristickým pískáním a “kvorkáním”. Do vlhké půdy zapichuje zobák až po kořen a loví bezobratlé. Přitom otevírá jen špičku zobáku. Velké oči jsou posunuty dozadu. Je polygynní. Samice pečují o vejce i mláďata. V nebezpečí jsou schopny letem na značnou vzdálenost přenést mláďata mezi nohama a břichem.

Obr. Sluka lesní (Foto OS).

S vodouši (Tringa), břehouši (Limosa), kolihami (Numenius) a jespáky (Calidris) se dnes v ČR setkáváme hlavně na tahu, např. na bahně vypuštěných rybníků. Někteří hnízdili nebo dosud vzácně hnízdí na vlhkých loukách, jiní hnízdí až na dalekém severu. Jespák bojovný (Philomachus pugnax) se vyznačuje působivým tokem provázeným souboji samců, při kterém předvádějí krční límce. Mají nesmírně variabilní zbarvení a jsou mnohem větší a pestřejší než samice. U nás jen na tahu.

Obr. Vodouš rudonohý. Podobně jako u dalších bahňáků došlo i u tohoto druhu u nás k výraznému poklesu početnosti v důsledku vysoušení vlhkých luk tzv. melioracemi a jejich rozoráváním. S bahňáky se dnes v České republice setkáváme především v době tahu na bahnech vypuštěných rybníků (Foto PP. MM).

Obr. Bahňáci. Ústřičník velký (první obr.) a pisík obecný (druhý obr.). Ústřičník obývá především mořská pobřeží a potravně se jedinci specializují buď na mlže, nebo na kroužkovce. Tuto specializaci přebírají po rodičích. Pisík hnízdí nejčastěji na říčních náplavech (Foto PP).

Podřád: rackové (Lari)

Čeleď: rackovití (Laridae)

Větší ptáci s dlouhými zašpičatělými křídly a s plovacími blánami na nohou, obvykle alespoň zčásti bíle zbarvení. Žijí na mořských pobřežích i u vnitrozemských vod. Identifikace mnohých druhů je velmi obtížná.

Racek chechtavý (Chroicocephalus ridibundus) je jediným hojným rackem v ČR. Tmavou kápi má pouze ve svatebním šatě, mladí ptáci a jedinci v prostém šatě mají hlavu bílou. Hnízdí v koloniích zejména na ostrůvcích uvnitř rybníků, v posledních desetiletích jeho početnost klesá. Živí se převážně bezobratlými, potravu hledá i na polích a skládkách a může hrát roli jako rezervoár a přenašeč patogenních bakterií, např. salmonel. Z mořských pobřeží i k nám zaletují velké druhy racků o velikosti až káně, např. racek stříbřitý (Larus argentatus).

Obr. Racek chechtavý je naším nejhojnějším druhem racka. Jeho hlava ve svatebním šatě není černá, ale tmavě hnědá, přičemž toto zbarvení nezasahuje na šíji. Tím se liší od mnohem vzácnějšího racka černohlavého (Foto OS).

Obr. Někteří mořští rackové jsou dvakrát větší a pětkrát těžší než náš racek chechtavý. Mořských racků je řada druhů a jedním z nich je i největší druh racka - racek mořský (Larus marinus). Velkým druhům racků podobně jako orlům trvá několik let, než získají definitivní adultní opeření. Terénní druhová identifikace nedospělých (imm.) jedinců a ptáků v prostém šatě je proto velmi obtížná (Foto LP, AL).

Čeleď: rybákovití (Sternidae)

Rybáci se od racků liší např. vykrojeným ocasem ("mořské vlaštovky") a delším špičatým zobákem. Křídla jsou dlouhá a špičatá, let je obratný a elegantní. Jsou tažní, hnízdí v koloniích. Při lovu se vrhají střemhlav do vody za rybkami.

V ČR lokálně hnízdí rybák obecný (Sterna hirundo), některé další druhy se mohou objevit na tahu.

Obr. Rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea). Tento druh podniká nejdelší každoroční migrace ze všech ptáků - z Arktidy až do zimovišť v Antarktidě (35 000 km), takže po většinu roku využívá neustálé denní světlo. Silueta letícího rybáka připomíná vlaštovku, což se odráží i v některých národních názvech (německy Seeschwalbe – mořská vlaštovka) (Foto PP).

Obr. Chaluha jižní (Catharacta antarctica) (Foto JS, Argentina).

Podřád: alky (Alcae)

Mořští ptáci, po tučňácích nejdokonaleji adaptovaní k potápění a rychlému pohybu pod vodní hladinou. Pod vodou mávají křídly podobně jako tučňáci, které na severní polokouli ekologicky zastupují. Dokáží ale i rychle létat. Jsou obvykle zavalití, často černobíle zbarvení, s krátkými křídly. Obývají severská moře, kde hnízdí koloniálně na strmých pobřežích nebo ostrovech ("ptačí bazary"). Vejce mají kuželovitý tvar, který zabezpečuje, aby rotovala v menším kruhu než vejce obvyklého tvaru a neskutálela se z úzkých říms útesů. Potravou jsou mořské ryby a bezobratlí. Patří sem např. alkouni (Uria, Cepphus, Alle) a alka malá (Alca torda). Nelétavá alka velká byla vyhubena lidmi v 19. stol. Papuchalkové (Fratercula) s vysokými pestrými zobáky bývali loveni v Norsku pomocí speciálně vyšlechtěných psů.

Obr. Alka malá (Foto LP).

Obr. Papuchalk se podobně jako další alkovití ptáci živí drobnými mořskými rybkami. Papuchalkové hnízdí koloniálně v hlubokých norách, které si hrabou v útesech na pobřeží severských moří (tzv. ptačí bazary) (Foto LP, PP).

Obr. Vejce alkovitých (A) mají kuželovitý tvar na rozdíl od tvaru vajec většiny ptáků (B). Vejce alek se tak kutálejí s kratším poloměrem a riziko pádu z úzké skalní římsy je menší. (JK podle Šťastného et al., 1998).

Řád: zoborožci (Bucerotiformes)

Žijí v Paleotropis, tj. afrotropické a orientální oblasti. Většina hnízdí v dutinách stromů, do kterých samec dočasně "zazdívá" i samici. Většina druhů se živí plody stromů (jsou fruktivorní). Některé velké africké druhy loví i štíry a velké jedovaté hady (zoborožec kaferský). Jejich ekologickým ekvivalentem jsou v neotropické oblasti tukani. Zoborožci jsou často chováni v ZOO, např. jihoasijský dvojzoborožec žlutozobý (Buceros bicornis). S postupujícím kácením pralesů ztrácejí hnízdní příležitosti (staré duté stromy), a proto řada druhů je ohrožených.

Obr. Dvojzoborožec žlutozobý (Foto TN, Zoo Saigon)

Obr. Zoborožec kaferský se živí i štíry a velkými jedovatými hady. Zde polyká plže oblovku (Achatina) (Foto VB, LP).

Obr. Zoborožci obývající tropy Starého světa (paleotropis) připomínají jihoamerické (neotropické) tukany. Na obr. zoborožec naříkavý (Bycanistes bucinator) (Foto LP, JAR), zoborožec šedolící (Ceratogymna brevis) (Foto JK, Zoo Olomouc) a toko rudozobý (Tockus erythrorhynchus) (Foto OS, Zoo Plzeň).

Řád: srostloprstí (Coraciiformes)

Obvykle velmi pestří ptáci, žijící u nás spíše v otevřené krajině nižších poloh s rozptýlenou zelení. Mají částečně srostlé články na předních prstech (syndaktylie). Živí se hmyzem nebo drobnými obratlovci. Hnízdí v dutinách stromů nebo norách. Mláďata jsou nidikolní. Jen ledňáček je v ČR ještě poměrně běžný a stálý. Ostatní druhy netolerují změny, které nastaly v posledních desetiletích v naší krajině.

Ledňáček říční (Alcedo atthis) hnízdí v norách ve strmých hlinitých březích neregulovaných řek a potoků. V poslední době je snaha provádět terénní úpravy, které kompenzují úbytek jeho hnízdních příležitostí. Loví především drobné rybky, za nimiž se z větve vrhá střemhlav do vody.

Obr. Ledňáček říční (Foto PP).

Obr. Zatímco u nás žije jediný druh ledňáčka, na světě existuje téměř 100 druhů čeledi ledňáčkovitých. Největší diverzity tato skupina dosahuje v oblasti Australasie. Známým a populárním druhem je australský ledňák obrovský (Dacelo novaeguineae). Podobně jako mnohé jiné druhy ledňáčků není svým výskytem vázán na vodu. Jeho vědecký název je zavádějící, neboť na Nové Guineji se nevyskytuje (Foto MH, Austrálie).

Vzácně a lokálně u nás hnízdí také vlha pestrá (Merops apiaster), která v letu loví zejména blanokřídlý hmyz. Hnízdí koloniálně v zemních norách (stěny pískoven).

Obr. Vlha pestrá (Foto PP).

Mandelík hajní (Coracias garrulus) z ČR bohužel vymizel. Oba tyto druhy jsou jedinými zástupci dvou převážně paleotropických čeledí, kteří pronikli až do střední Evropy a mají zde severní hranici svého areálu.

Dudek chocholatý (Upupa epops) se dnes řadí k zoborožcům, případně do samostatného řádu Upupiformes. V ČR patří k vzácně hnízdícím druhům. Na hlavě má erektilní chocholku a v letu nápadně strakatá křídla. Hnízdí ve stromových dutinách, živí se hmyzem a jeho larvami, které s oblibou hledá ve výkalech kopytníků nebo v půdě.

Obr. Dudek chocholatý (Foto JS).

Řád: šplhavci (Piciformes)

Arborikolní ptáci obvykle vázaní na lesnaté oblasti. Hnízdí v dutinách a jejich mláďata jsou nidikolní.

Čeleď: tukanovitých (Ramphastidae) je rozšířena v Neotropis. Tukani mají nezvykle velké zobáky, které jsou porézní, a tedy mnohem lehčí, než se jeví na první pohled. Jeho zbarvení bývá pestré, druhově specifické a má signalizační a komunikační funkci. Jsou částečně fruktivorní a hnízdí v dutinách stromů.

Obr. Tukani mají zygodaktylní nohu podobně jako jim blízce příbuzní datlové (Foto VB, ZL).

Obr. Tukani jsou ekologickým ekvivalentem zoborožců v tropech Nového světa. Patří do řádu šplhavců, na rozdíl od zoborožců, kteří jsou samostatným řádem příbuzným řádu srostloprstých (Foto OS, Zoo San José). 

Obr. Do řádu šplhavců patří i přes 80 druhů vousáků z čeledi Capitonidae s pantropickým rozšířením, tj. její příslušníci se vyskytují v tropech Asie, Afriky i Ameriky (Foto OS, Kostarika, Vietnam).

Čeleď: datlovití (Picidae)

Jsou specializováni ke šplhání po stromech (odspodu nahoru). Mají zygodaktylní nohu, klínovitý ocas s tvrdými pery sloužící jako opora a silný kuželovitý zobák k tesání do kmenů a větví. Typickou potravou jsou larvy dřevokazného hmyzu (brouků, mravenců), který vytahují extrémně dlouhým jazykem s prodlouženými rohy jazylky, obtáčejícími celou hlavu.

Obr. Extrémně dlouhý jazyk umožňuje datlům využívat potravní zdroje nedostupné jiným ptákům. Jazylka je ukotvena v horní čelisti, obtáčí celou hlavu a vysunutý jazyk může přečnívat zobák až o 10 cm. (JK podle del Hoyo et al., 2002 a Hudce et al., 1994).

Hnízdí ve stromových dutinách, které si obvykle sami vytesávají a které po nich využívá celá řada dalších druhů ptáků i savců. Samci, samice a mláďata se u některých liší kresbou hlavy (rozsah červené barvy). Až na krutihlava jsou naše druhy stálé. Jde o indikátorové druhy reflektující kvalitu životního prostředí. Protože jsou mnozí hnízdně vázáni na ubývající staré stromy, jsou ohroženi odlesňováním a intenzivními postupy v lesnictví; např. v západní Evropě jsou vzácnější než u nás. Některé velké atraktivní druhy byly bohužel vyhubeny.

V ČR je největším druhem (délka až 50 cm) datel černý (Dryocopus martius), který hnízdí především ve starších rozsáhlejších lesích.

Obr. Datel černý (Foto OS).

Obr. Navzdory svému názvu je strakapoud velký mnohem menší než datel černý (Foto OS).

Z našich 5 druhů černobíle zbarvených strakapoudů je nejhojnější strakapoud velký (Dendrocopos major), který je všežravý a částečně synantropní (běžně i v parcích a zahradách). Často “kroužkuje” stromy, kdy naklovává jejich kůru v kruzích a pojídá pak mízu. Za toku namísto vokalizace hlasitě bubnuje na rezonujících větvích stromů. V poslední době poškozuje izolace na budovách.

Obr. Datlovití ptáci si tesají hnízdní dutiny, které po nich může využívat řada jiných druhů ptáků. Vejce ptáků hnízdících v dutinách jsou zpravidla bíle zbarvená. Na obr. strakapoud velký - samice s celým temenem černým a mladý pták s celým temenem červeným vyhlížející z dutiny. Samec (není na obr.) má červenou skvrnu pouze v týle (Foto PP, LP).

Datlík tříprstý (Picoides tridactylus) je pták holarktické tajgy a jako boreomontánní relikt vzácně žije také v našich klimaxových horských smrčinách. Ze dvou našich druhů zelenavě zbarvených žlun se žluna zelená (Picus viridis) často zdržuje na zemi, kde plení mraveniště. Obývá i městské parky, prozradí se nápadným křikem.

Obr. Žluna zelená (první obr.) a žluna šedá (druhý obr.) (Foto OS, Vietnam).

Krutihlav obecný (Jynx torquilla) je zcela atypickým šplhavcem. Je tažný, nešplhá a vzhledem připomíná spíše pěvce (kryptické hnědé zbarvení). Jméno má podle obranného chování (zastrašuje syčením a kroucením krkem).

Obr. Krutihlav v nebezpečí zastrašuje predátory syčením, bizarními postoji a kroucením krkem, podle čehož dostal své jméno (Foto PP, VB).

Řád: sovy (Strigiformes)

Noční ptáci podobní dravcům ("noční dravci"), jimž jsou podle nových poznatků blízce příbuzní. Mají dlouhé drápy (nebezpečí při manipulaci) a vratiprst. Opeření mají měkké, někdy s první ruční letkou upravenou k neslyšnému letu – tzv. hřebínek. Tichý let jednak nevyplaší kořist, jednak umožňuje sově kořist slyšet. Hlava je velká s velkýma nepohyblivýma očima směřujícíma dopředu, což umožňuje stereoskopické vidění a odhad vzdálenosti. Nesmírně pohyblivý je ovšem krk (bez potíží otočí hlavu o 180^o). Oči sov jsou snad nejdokonalejší mezi ptáky a i sluch je vynikající. Sovy vidí i za téměř úplné tmy, a to černobíle, neboť sítnice obsahuje téměř výhradně tyčinky. Vidí však dobře i ve dne. Kolem očí je péřový “závoj”, který napomáhá jako parabola soustředit zvuky k uším. Ty jsou asymetricky postavené, což pomáhá akusticky zaměřit i kořist, kterou nevidí  (např. hlodavce pod sněhem).

Obr. Sovice sněžní. Oči sov míří dopředu, což umožňuje stereoskopické vidění, odhad vzdálenosti a přesný zásah kořisti. Velké oční bulby jsou téměř nepohyblivé, což je kompenzováno enormní pohyblivostí krku. Zrak sov je vynikající i za šera a v noci, ale v naprosté tmě sovy nevidí a spoléhají se pak výhradně na sluch. Sovy ovšem vidí výborně i ve dne, což je u tohoto arktického druhu velmi důležité, neboť v polárním létě slunce nezapadá a lov probíhá za světla (Foto ZL).

Obr. Sovy mají tzv. vratiprst, to znamená, že 4. prst je velmi pohyblivý a může mířit dopředu i dozadu. Na obr. sovka (Ninox sp.) (Foto MH, Austrálie).

Obr. Asymetrická pozice ušních otvorů umožňuje sovám lokalizaci kořisti na základě Dopplerova efektu (JK podle Šťastného et al., 1998).

Obr. Sovy kompenzují malou pohyblivost očních bulbů enormní pohyblivostí hlavy. (JK podle Veselovského, 2001).

Obr. „Hřebínek“ na náběžné hraně křídla a velmi měkké peří na odtokové hraně umožňují sovám neslyšný let. (JK podle Simpsona a Daye, 1991).

 Ozývají se druhově specifickým houkáním, zejména v předjaří. Sovy jsou masožravé, zbytky potravy regurgitují jako vývržky. Hnízdí na stromech, v dutinách, na skalách, ale i v budovách. Často používají cizí hnízda. Nidikolní mláďata krmí oba partneři. Drastický úbytek mnoha druhů byl způsoben mj. ztrátou hnízdních příležitostí (zakrývání vletových otvorů ve věžích kvůli holubům), přestavbou tradičních zemědělských stavení na víkendové chalupy, kácením starých ovocných stromů, chemizací a lovem. Nedostatek přirozených hnízdišť ornitologové kompenzují rozmísťováním speciálních budek.

Obr. Kosmopolitně rozšířená sova pálená (Tyto alba) patří do čeledi sovovitých (Tytonidae). V ČR výrazně ubývá. Hnízdí v nižších polohách, a to synantropně ve věžích kostelů a zemědělských stavbách (Foto OS, Zoo Ohrada).

Všechny naše ostatní sovy patří do čeledi puštíkovitých (Strigidae). 

Obr. Naší největší sovou je výr velký (Bubo bubo). U nás hnízdí nehojně hlavně v zaříznutých skalnatých údolích řek nebo v lomech, a to na skalách nebo i na zemi na svazích. Péřová "ouška" na hlavě výra a kalouse nemají se skutečnýma ušima ani se sluchem nic společného. Jeho častou kořistí jsou ježci a potkani; loví i menší druhy sov a dravce (Foto TN, AL, Záchranná stanice Bartošovice na Moravě).

Obr. Hojnou sovou je puštík obecný (Strix aluco), který kromě lesů osídluje i parky a zahrady. (Foto PP, OS).

Obr. Obličej sov je rámován tzv. závojem z peří, který jako parabola napomáhá soustředit zvuky k uším. Na snímku je puštík vousatý (Strix nebulosa) obývající holarktickou tajgu, který se u nás nevyskytuje (Foto VB).

Obr. Puštík bělavý (Strix uralensis) je velká sova obývající palearktickou tajgu. U nás se vyskytuje jako postglaciální relikt v počtu jen několika párů na Šumavě a v Beskydech; mnohem hojnější je v bučinách východního Slovenska (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Kalous ušatý (Asio otus) má kryptické zbarvení i postoj, díky kterým ho lze jen těžko objevit při denním spánku v korunách stromů. V ČR je běžný; preferuje otevřenější krajinu. V zimě kalousi skupinově hřadují i v městských zahradách, parcích a na hřbitovech. Společně se sovou pálenou a puštíkem obecným jsou významnými predátory drobných zemních savců (hraboši, norníci) (Foto ZL, OS).

Obr. Sýček obecný (Athene noctua) je již od starověku symbolem moudrosti (vědecký název podle bohyně Athény). V ČR drasticky ubývá, vzácně hnízdí v nižších polohách v zemědělské krajině a osadách na budovách a ve starých sadech v dutinách stromů. Potravu tvoří hlavně hraboši, v době hnízdění žížaly (Foto JS, OS).

Obr. Sýček králičí. Tento druh sovy hnízdí v norách ve stepích a savanách a je rozšířen od Kanady po Ohňovou zemi (Foto JS).

Obr. Sýčkům je podobný sýc rousný (Aegolius funereus), obývající boreální tajgu a u nás převážně horské jehličnaté lesy. Zde hnízdí i naše nejmenší sova (velikosti hýla) kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) (na obr.) (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Vzácná bíle zbarvená sovice sněžní (Bubo scandiacus) žije cirkumpolárně v tundře. Tento druh byl nedávno přeřazen z rodu sovice (Nyctea) do rodu výr (Bubo); tradiční český název však zůstal nezměněn. Její početnost podléhá značnému kolísání v závislosti na populačním cyklu hlavní kořisti – arktických hlodavců lumíků. V době jejich nedostatku dochází u sovic k tzv. irupcím (nepravidelným dálkovým migracím), kdy se v zimě vzácně mohou objevit i u nás. Často je chována v ZOO (Foto JK, IL).

Řád: dravci (Accipitriformes)

Ptáci s hákovitě zahnutou horní čelistí zobáku, nozdry jsou v měkkém ozobí, nohy (spáry, pařáty) jsou ukončeny zahnutými ostrými drápy. Pohlavní dimorfismus může spočívat ve velikosti (samice bývají větší) nebo ve zbarvení (dichroismus). Zbarvení bývá u našich druhů nenápadné, v hnědých nebo šedých tónech. Až na výjimky loví živočišnou potravu nebo jsou mrchožraví. Mají dokonalé smysly (zejména zrak). Staví často mohutná hnízda na vyvýšených místech (vysoké stromy, skály), ve kterých mohou hnízdit i několik let po sobě. Obvykle hnízdí jednotlivě, zřídka koloniálně (např. supi) a jsou teritoriální. Hnízdní revír bývá velký (např. u potravně specializovaného včelojeda 10–40 km²). Tok probíhá v letu a projevuje se vzdušnými akrobatickými manévry. O nidikolní mláďata pečují obvykle oba partneři, jejichž svazek je u mnoha druhů (hlavně u velkých orlů) monogamní a dlouhodobý. Inkubace v závislosti na velikosti druhu trvá 1–2 měsíce, krmení mláďat do jejich vzletnosti 24–150 dnů. Snůšky u velkých druhů jsou málo početné, inkubace i krmení rodiči dlouhé. S výjimkou supů krmí mláďata jen samice, samci většiny druhů v prvé fázi hnízdění opatřují veškerou potravu. U některých druhů však nedokáže mláďata nakrmit a ta při ztrátě matky hynou. Mláďata se osamostatňují desítky (káně v 40–60 dnech) až stovky dní (harpyje) po opuštění hnízd, pohlavní dospělosti dosahují poměrně pozdě (velcí orli ve 3–4 letech,  poštolky již ve 2. roce). Mladí ptáci se často po osamostatnění objevují daleko od hnízdišť v kulturní krajině (např. velcí orli). Podobně jako řada jiných ptáků bývají dravci poměrně dlouhověcí (např. káně lesní kolem 25 let, orli ještě více). Úniková vzdálenost před člověkem je u nás oproti jiným ptákům velká. Tažné druhy protahují ve velkých počtech určitými migračními koridory, kde skýtají velkolepou podívanou (Bospor, Gibraltar, Panama, Izrael). Druhová identifikace dravců podle letové siluety je velmi náročná. Je při ní třeba zvažovat mj. vliv momentálního způsobu letu a světelných podmínek. Právě neschopnost myslivců dravce správně identifikovat je jedním z důvodů, proč není povolen odstřel ani běžných druhů, neboť v důsledku záměny by vzala za své řada vzácných chráněných dravců. V minulosti mnozí nejprve stříleli a až poté určovali v duchu pochybné zásady "co má zahnutý zobák, patří dolů".

Obr. Letové siluety káně, krahujce a sokolovitého dravce. Podobnou siluetu jako káně mají i včelojed, motáci a orli. Obdobnou siluetu jako krahujec má jestřáb, je však větší. Siluety se ovšem mění podle momentálního způsobu letu (např. kroužení, klouzavý nebo střemhlavý let) (Obr. JK).

Dravci tak byli a mnohde stále jsou pronásledováni, zejména jako potravní konkurenti člověka nebo pro trofeje. I v ČR místy přetrvává ilegální odstřel dravců, lov do zakázaných tzv. jestřábích košů a zejména trávení pomocí návnad. Hlavní nebezpečí však dnes představují nevhodné typy elektrického vedení (v ČR je asi 750 tis. tzv. sloupů smrti v liniových vedeních o napětí 22 kV), které mají za následek desítky tisíc trvale zmrzačených či upálených ptáků ročně. Vzhledem k pomalé reprodukční dynamice a nízké populační hustotě jsou zejména velké druhy velmi zranitelné. Mnoho druhů je celosvětově ohroženo vyhubením (např. impozantní orel opičí z Filipín). Sokolnictví je výcvik a použití dravců a sokolů k lovu, které má tradici sahající až do starověku. Populární je dnes zejména v bohatých arabských zemích. Ve Střední Asii byli orli skalní cvičeni dokonce k lovu vlků. Chovají se i mezidruhoví kříženci některých sokolů. V sokolnické mluvě se samec nazývá terček. Sokolničtí dravci se dnes používají i k plašení ptáků na letištích, kde by tito mohli způsobit havárii. V souvislosti se sokolnictvím někdy dochází k vylupování např. orlích hnízd ve volné přírodě, která pak musí být hlídána. Dravci stejně jako sokoli a sovy mohou být při manipulaci nebezpeční svými pařáty (více než zobákem). Vyžadují kvalifikovanou a specializovanou veterinární péči (např. na Středním východě jsou špičkové kliniky pro sokolnické dravce). Přitom je třeba mít na zřeteli nejen enormní cenu sokolnicky vycvičených ptáků, ale i nevyčíslitelnou kulturní hodnotu vzácných druhů. Dravci, sokoli i sovy se velmi často ocitají v záchranných stanicích pro hendikepované živočichy. Mnohde se realizují nákladné reintrodukční programy nezbytné k záchraně druhů (např. kondor kalifornský). Zbývající populace supů v Evropě jsou mnohde závislé na přikrmování kadávery v tzv. supích restauracích, což může narážet na nepochopení ze strany veterinárních orgánů. V Indii byli dříve běžní supi prakticky vyhubeni veterinárními přípravky pro skot.

Čeleď: hadilovovití (Sagittariidae)

Monotypický taxon. Hadilov písař (Sagittarius serpentarius) je velmi atypickým dravcem, připomínajícím dlouhýma nohama spíše brodivé, jeřáby nebo jihoamerické seriemy. Obývá africké savany, kde při chůzi loví především plazy.

Obr. Hadilov písař (Foto LP, JAR).

Čeleď: kondorovití (Cathartidae)

Středně velcí až velcí ptáci, kteří výborně plachtí na dlouhých a širokých křídlech a mají velmi dobrý čich. Živí se kadávery. Obývají neotropickou oblast, někteří zasahují až do USA. Ekologicky zde zastupují supy (tzv. supi Nového světa). Na základě dřívějších molekulárních studií se předpokládala příbuznost brodivých a dravců obecně a bližší příbuznost kondorů k čápům než k dravcům. Nejnovější studie však tento názor nepotvrzují.

V jihoamerických velehorách žije jeden z největších létajících ptáků světa (rozpětí křídel přes 3 m, hmotnosti 15 kg) kondor andský (Vultur gryphus), který byl v značné části areálu vyhuben. K běžným a často synantropně žijícím menším druhům patří kondor havranovitý (Coragyps atratus) a kondor krocanovitý (Cathartes aura).

Obr. Kondoři krocanovití patří k nemnohým ptákům, kteří k vyhledávání potravy používají vynikající čich (Foto IL).

Obr. Kondor krocanovitý je běžným druhem nejen v Jižní Americe; na sever zasahuje až do Kanady (Foto JS, Argentina).

Obr. Nekrofágní kondoři v Americe ekologicky zastupují supy, kteří tam nežijí. Lysá hlava je výhodou při konzumaci kadáverů. Na obr. kondor krocanovitý (první obr.) a kondor havranovitý (druhý obr.) (Foto ZL; OS - Kostarika).

Čeleď: orlovcovití (Pandionidae)

Jediným představitelem je orlovec říční (Pandion haliaetus) s kosmopolitním rozšířením. V ČR nehnízdí, jen protahuje. Je vázán na řeky, jezera, velké rybníky nebo moře. Výhradní potravou jsou ryby, na jejichž lov je adaptován mj. výrůstky na pařátech bránícími vyklouznutí. Loví střemhlavým pádem z výšky do vody. 

Obr. Orlovec říční (Foto JŠ, Kostarika).

Čeleď: jestřábovití (Accipitridae)

V ČR je nejběžnějším dravcem káně lesní (Buteo buteo), která obývá lesy i kulturní krajinu. Rozpětí křídel je 110–130 cm. Bývá hnědá s úzkým světlým pásem přes prsa, ale zbarvení může být variabilní. Vsedě špičky křídel dosahují konce poměrně krátkého ocasu. V dospělosti má tmavé oko. Silueta je poměrně kompaktní, křídla dlouhá a široká, ne špičatá, ocas dosti krátký a široký. Let je poněkud těžkopádný, mávání je střídáno krátkými úseky klouzavého letu. Ocas je jemně proužkovaný, spodní krovky křídelní jsou v letu tmavší než zbytek křídla. Ozývá se typickým hvízdáním. Hnízdí na stromech v lesích, ale loví v otevřené krajině, kde chytá především hraboše polní (přes 90 % potravy). Na kořist číhá vsedě, někdy se i třepotá na místě pomalejšími rázy křídel než poštolka. Přítomnost kání na polích lze podpořit umísťováním tzv. berliček. Je stálá nebo potulná.

Obr. Káně lesní (Buteo buteo). Velmi podobná káně rousná (Buteo lagopus) (druhý obr.) hnízdí v severské tundře, u nás je pouze jako pravidelný zimní host. Liší se opeřenými běháky (rousy), obvykle celkově světlejším zbarvením a kresbou spodní strany křídel a ocasu (Foto OS, Zoo Ohrada; TN, záchranná stanice Bartošovice na Moravě).

Káni lesní je podobný včelojed lesní (Pernis apivorus), který je potravním specialistou na blanokřídlý hmyz; zejména vyhledává plástve vos a čmeláků. Chované včely medonosné neloví. Hnízdí v lesích, mnohem řidčeji než káně lesní. Má variabilní zbarvení, subtilní hlavu a světlé oko.

Pro motáky je typický eratický let (kolísání nízko nad terénem, náhlé obraty), “závoj” na obličeji připomínající sovy a výrazný pohlavní dichroismus. Nejběžnější v ČR je moták pochop (Circus aeruginosus). Hnízdí na zemi u vody v rákosí, takže na jaře se s ním setkáváme v blízkosti rybníků. Je tažný, loví převážně malé savce a ptáky na hnízdech, po vyhnízdění hlavně hraboše na polích. Silueta je štíhlejší než u káně, na rozdíl od ostatních motáků nemá pochop bílý kostřec. Samec je světle šedý s černými špičkami křídel a na trupu a křídelních krovkách je hnědý. Samice je tmavohnědá se světlou hlavou.

Obr. Moták pochop. Mláďata ve stáří 20 a 30 dní (Foto VeS), samice (třetí obr.) (Foto OS) a samec (čtvrtý obr.) (Foto TN, záchranná stanice Bartošovice na Moravě).

Oba druhy našich luňáků poznáme podle vykrojeného ocasu. V potravě jsou zastoupeny i mršiny, odpadky, ryby a bezobratlí. Luňák červený (Milvus milvus) i luňák hnědý (Milvus migrans) jsou tažné, v ČR dosti vzácné a lokální druhy. 

Obr. (A) - ocas luňáka, (B) - poměrná délka křídel a ocasu u sedícího imm. jestřába a káně.

Jestřáb lesní (Accipiter gentilis) dosahuje velikosti káně, podobně jako předchozí druhy. Má světlé až červené oko, tmavý vrch, světlou příčně vlnkovanou spodinu, ocas vsedě přesahuje špičky křídel. V letu má dlouhý ocas, krátká, široká a tupě zakončená křídla. Mladý pták má podélně skvrnitou spodinu. Může příležitostně ulovit i tzv. lovnou zvěř, čímž se dostává do konfliktu s člověkem, který na podkladě tradovaných nepodložených informací přetrvává dodnes. Loví středně velké ptáky a savce až do velikosti tetřeva a zajíce, převažuje však kořist mnohem menší. Loví hlavně v lesích, kde manévruje ve větvích, ale také číhá ukryt v koruně stromu. Hnízdí v lesích na stromech, na našem území poměrně řídce. Krouží jen v době toku, žije velmi skrytě, takže jej lze spatřit jen výjimečně. Lovecky je velmi výkonným dravcem a využívá se proto sokolnicky.

Obr. Jestřáb lesní má oproti káni poměrně dlouhý ocas, který u sedícího ptáka přesahuje špičky křídel (Foto JK, ZL).

Jakousi “miniaturou” jestřába je krahujec obecný (Accipiter nisus) o velikosti holuba resp. poštolky. Menší samec má vrch šedý a spodinu dorezava, větší samice je nahoře více dohněda a spodina nemá rezavý tón. Je to hlavní predátor vrabců. Při lovu obratně kličkuje mezi větvemi a jinými překážkami. Je hojnější než jestřáb a objevuje se i ve městech.

Obr. Krahujec obecný (Foto OS).

Supi se vyskytují pouze ve Starém světě. Nejblíže od nás hnízdí ve Středomoří (Chorvatsko). Sup bělohlavý (Gyps fulvus) má rozpětí křídel až 280 cm. V létě pravidelně navštěvuje Alpy. Hnízdí koloniálně na skalách, některé druhy i na stromech. Řada druhů supů má lysou hlavu a krk. Supi statickým plachtěním ve velké výšce pátrají po mršinách velkých zvířat. Sup mrchožravý rozbíjí pštrosí vejce pomocí nástrojů – kamenů.

Obr. Afričtí supi jsou potravně vázáni na kopytníky a velké šelmy, zbytky jejichž kořisti se živí (Foto LP, JAR).

Obr. Sup indický (Gyps indicus). Populace všech druhů indických supů se během krátké doby nečekaně ocitly na pokraji vyhubení v důsledku uvolnění prodeje veterinárního léčiva diklofenaku, které přetrvává v kadáverech uhynulých krav a je pro supy extrémně toxické (Foto TN, Zoo Saigon).

Obr. Sup hnědý (Aegypius monachus) je jedním ze 4 druhů supů, které se vzácně vyskytují i v Evropě, zejména na Pyrenejském a Balkánském poloostrově. Jejich zdecimované populace jsou dnes závislé na přikrmování kadávery v tzv. supích restauracích. Sup hnědý jako největší evropský dravec zaujímá na mršinách dominantní postavení vůči ostatním druhům (Foto AL; OS - Zoo Liberec).

Velehory Afriky, Asie a dnes už jen výjimečně i jižní Evropy obývá ohrožený orlosup bradatý (Gypaetus barbatus), který se především živí morkem z kostí kadáverů velkých zvířat. Ty rozbíjí i shazováním za letu na skály. V Alpách probíhá jeho reintrodukce.

Z orlů se v ČR nejčastěji setkáme s největším evropským zástupcem orlem mořským (Haliaeetus albicilla), který má rozpětí křídel až 2,5 m. Má neopeřený běhák, v dospělosti klínovitý bílý ocas, bělavou hlavu a světlý mohutný zobák. Je vázán na větší vodní plochy a v zimě se soustřeďují až desítky jedinců u vod na jižní Moravě a v jižních Čechách. Kromě ryb, ptáků a savců požírá často mršiny, což jej činí velmi zranitelným při ilegálním trávení pomocí návnad s karbofuranem (viz www.karbofuran.cz). Orel mořský u nás nadlouho vymizel a dnes v souvislosti se zotavováním hlavně severních populací opět hnízdí.

Obr. Orel mořský se v letu vyznačuje klínovitým tvarem ocasu. Zde se jedná o nedospělého jedince (imm.); u plně dospělého ptáka by měl ocas bílou barvu (Foto LP, PP).

Obr. Orel východní (Haliaeetus pelagicus) z Dálného východu Ruska je největším druhem orla. V národních názvoslovích včetně českého se jako orli označují největší karnivorní dravci z čeledi jestřábovitých (Accipitridae). Jejich vědecké názvy však prozrazují, že jde o příslušníky různých, evolučně často dosti vzdálených rodů. Orli tedy netvoří přirozenou (monofyletickou) skupinu (Foto MHo).

Obr. Do téhož rodu jako dva předchozí druhy patří i orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus), který je heraldickým symbolem USA. V Severní Americe zaujímá obdobnou niku jako v Evropě orel mořský (Foto AL, LP).

Orli nepříbuzného rodu Aquila mají na rozdíl od předchozího rodu běháky opeřené až po prsty. Do horských oblastí SR byl zatlačen holarkticky rozšířený orel skalní (Aquila chrysaetos) se zlatavou šíjí (viz angl. golden eagle) a rozpětím až 230 cm. Mladí ptáci mají v křídlech a ocase s věkem postupně ubývající bílé zbarvení (viz pera v čelenkách severoamerických indiánů). Dnes je tento nejznámější druh orla reintrodukován v oblasti Moravskoslezských Beskyd, odkud mladí ptáci konají potulky po celém území ČR. Menší orel křiklavý (Aquila pomarina) relativně hojně obývá podhorské lesnaté oblasti SR, zejména na východě území. Oba tito orli snáší 2 vejce, ale pravidelně vyvádí jediné mládě. Druhé mládě je starším sourozencem pravidelně ubito k smrti – kainismus,  nejvýraznější u A. pomarina (druhé mládě slouží jako jakási rezerva v případě úhynu staršího sourozence). Orli mají obecně v letu “prknovitá” křídla s výrazně prstovitě roztaženými letkami.

Obr. Orel křiklavý (Aquila pomarina) patří k menším druhům. Na obr. je pro srovnání s orlem mořským patřícím do rodu Haliaeetus, který je ve skutečnosti výrazně větší. Při nedodržení skutečného měřítka je tak hlavním rozlišovacím znakem obou druhů/rodů opeření běháků - u orlů rodu Aquila až po prsty = tzv. rousy (Foto OS).

Obr. K odlišení siluety letícího orla skalního např. od káně je třeba zkušeností, neboť odhad velikosti může být na větší vzdálenost mylný. V minulosti, kdy byl povolen odstřel běžnějších druhů dravců, padaly následkem chybného určení myslivcům za oběť i vzácné a chráněné druhy (Foto JKa).

Obr. Mladý orel skalní má na ocase a letkách velký podíl bílé barvy; s každým přepeřením toto zbarvení postupně mizí. Černobíle zbarvená ocasní pera mladých orlů používali severoameričtí indiáni ve svých čelenkách (Foto PČ).

Obr. Mládě orla skalního (Aquila chrysaetos) v prachovém šatě s dospělou samicí - pěstounkou. Podle zlaté barvy peří na vrchu hlavy a na šíji dostal tento orel své druhové vědecké i anglické jméno (golden eagle). Orli rodu Aquila mají opeřené běháky (viz obr.) na rozdíl od orla mořského. U některých druhů orlů se pravidelně vyskytuje kainismus, tj. likvidace slabšího mláděte starším a silnějším sourozencem (Foto JKa).

Jako příklad velkých tropických orlů s chocholkou lze uvést impozantní harpyji pralesní (Harpia harpyja) z neotropické oblasti. Je specialistou na lov stromových savců (opice, lenochodi). Jako vrcholový predátor má velmi nízkou populační hustotu. Vzhledem k velmi dlouhé hnízdní péči o jediné mládě hnízdí jen každým 3. rokem. V důsledku toho je tento unikátní dravec značně zranitelný, stejně jako řada obdobných druhů v Africe a Asii.

Řád: sokoli (Falconiformes)

Sokoli jsou obvykle klasifikováni jako čeleď nebo podřád dravců, podle nových poznatků by však měli být samostatným řádem.

Čeleď: sokolovití (Falconidae)

Střední až malí ptáci s delšími, užšími a zašpičatělými křídly a často užším delším ocasem. Loví obvykle letící kořist, takže dosahují velké rychlosti a obratnosti. Někteří chytají i pozemní kořist (např. poštolka obecná). K trhání potravy jim slouží ostrý výběžek na horní čelisti zobáku – tzv. zejk. Nestaví vlastní hnízda, ale obsazují opuštěná hnízda jiných ptáků (např. krkavcovitých nebo dravců).

Obr. Hlava sokola (Obr. JK).

Nejhojnějším sokolem v ČR je poštolka obecná (Falco tinnunculus), která obývá zemědělskou krajinu a často hnízdí i ve městech na budovách (synantropizace). Je poměrně malá (rozpětí křídel 70–80 cm, délka 35 cm). Samec má šedou hlavu i ocas s černým koncovým pruhem a rezavý hřbet; samice je hnědá a skvrnitá. Její dominantní potravou je hraboš polní. Často se při lovu vznáší na místě třepotavým letem. Ozývá se pronikavým křikem. Hnízdí i ve vraních hnízdech, dutých stromech a s oblibou obsazuje budky. Je částečně tažná.

Obr. Poštolka obecná – samec (první obr.) a samice (Foto OS).

Obr. Ostříž lesní (Falco subbuteo) je shora břidlicově šedočerný s nápadným vousem a připomíná tak malého sokola stěhovavého, má však navíc rezavé “kalhotky”. Obývá nesouvislé menší lesy zpravidla v blízkosti vod. Ve vzduchu loví hlavně hmyz a ptáky (i vlaštovky a rorýsy). Je tažný (Foto ZL).

Nejznámějším zástupcem je sokol stěhovavý (Falco peregrinus). Shora je břidlicově šedočerný, má široké tmavé vousy na lících a příčně vlnkovanou spodinu. Mladý pták připomíná raroha, ale má široký vous. Rozpětí křídel je zhruba 1 m. Populace tohoto kosmopolitně rozšířeného ptáka doznala v souvislosti s používáním chemických přípravků na bázi DDT celosvětového kolapsu, kdy docházelo k ztenčení skořápek a rozsednutí vajec. V současné době populace regeneruje, sokoli jsou vysazováni a nepočetně hnízdí i v ČR. Jsou to vynikající letci; loví téměř výhradně letící ptáky, zejména holuby. Při střemhlavém letu dosahují nejvyšší rychlosti ze všech ptáků (300 km/h). Stejně jako orli je sokol heraldickým ptákem. Hnízdí především na skalách a budovách (i kostelní věže v centru měst), méně v prázdných stromových hnízdech jiných ptáků.

Obr. Sokol stěhovavý – dospělý samec, nedospělý jedinec (imm.) a sokolnický jedinec (Foto VoS).

Obr. O něco větší raroh velký (Falco cherrug) velmi řídce hnízdí i v ČR. Je hnědý, má skvrnitou spodinu, světlou hlavu a úzký vous. Je všestrannějším lovcem než sokol, neboť napadá kořist i na zemi. Je proto vysoce ceněn sokolníky (Foto OS, TN).

Řád: papoušci (Psittaciformes)

Podle nových poznatků by mohli představovat nejbližší příbuzné (sesterskou skupinu) pěvců. Jsou rozšířeni pantropicky, na jižní polokouli zasahují až do mírného pásma (přes 350 druhů). Centrem jejich diverzity jsou tropy a subtropy australské a poté neotropické oblasti. Ferální populace uniklé ze zajetí nebo vysazené přežívají místy v Evropě a v USA (např. papoušek mniší, Myiopsitta monachus). Jsou to převážně arborikolní, zeleně nebo pestře zbarvení a poměrně hluční ptáci. Mohutná horní čelist zobáku je silně zahnutá a pohyblivě (kloubně) spojená s lebkou. Živí se hlavně semeny, ořechy, plody, výhonky a pupeny. Jazyk je obvykle svalnatý, dobře uzpůsobený k luštění semen, loriové mají na jazyku “kartáček”, kterým sbírají pyl a nektar z květů. Kostrční žláza je u některých slabě vyvinutá a k péči o peří pak používají tzv. drobivý prach, který se tvoří rozpadem zvláštních per na kostřeci. K podávání potravy do zobáku používají také nohy (obvykle levou), naopak zobákem si pomáhají při lezení. Noha je zygodaktylní. Pohlavní dimorfismus je jen zřídka přítomen – např. u papouška různobarvého (Eclectus roratus) z Nové Guineje nebo papouška královského (Alisterus scapularis) Austrálie.

Obr. Papoušek královský (Foto OS).

U andulek je odlišně zbarvené jen ozobí (samec namodralé), ale u řady druhů je nutno sexaci provést endoskopicky nebo laboratorně. Papoušci jsou dlouhověcí (kakadu údajně až přes 100 let), menší druhy se obvykle dožívají kratšího věku. Hnízdí v dutinách (stromové, nory) a stejně jako jiní dutinoví hnízdiči mají bílá vejce. O nidikolní mláďata pečují oba partneři, kteří je zpočátku krmí kaší z volete. Partnerské svazky bývají dlouhodobě monogamní. Mimo dobu hnízdění žijí sociálně a páry se sdružují někdy do velkých hejn. Podobně se sdružují ráno nebo večer, kdy zaletují k napajedlům, ke hřadování, za potravou nebo k “minerálním lizům”, kde požírají hlínu obohacenou o různé prvky zřejmě k neutralizaci toxických látek, které pozřeli společně s potravou. Sociální život podporuje komunikační schopnosti, které jsou na mimořádně vysokém stupni (někteří dokáží napodobovat lidskou řeč i sestavovat věty). Podobně je tomu s inteligencí, která je u některých údajně srovnatelná s inteligencí několikaletého dítěte (nejvyšší stupeň cerebralizace u ptáků). Tyto schopnosti jsou zřejmě lokalizovány v jiných oblastech koncového mozku než v kůře, která jako u ostatních ptáků není gyrifikovaná. K jejich rozvoji je ovšem nutný dostatek příslušných podnětů v období vývoje.

Video. Vzájemná péče o peří (tzv. allopreening), je důležitou součástí sociálního chování papoušků. Na videu dvojice papoušků šedých - žako (Psittacus erithacus) v zoo Brno.

Obr. Papoušci k ošetřování peří používají nesmáčivý pudr vznikající rozpadem specializovaných per na kostřeci (tzv. drobivý prach, pulviplumae). (JK podle Veselovského, 1986).

Obr. Horní čelist zobáku je u papoušků pohyblivě spojena s lebkou, takže ji mohou vysoko zvedat. (JK podle Veselovského, 1986).

Obr. Jazyky papoušků: (A) Jazyk kakadu s jamkou na konci slouží k vybírání jader z plodů. (B) Loriové mají jazyk na konci opatřený kartáčkem z brv, kterými olizují nektar z květů. (JK podle Veselovského, 1986).

Papoušci jsou oblíbenými klecovými ptáky. Byla vyšlechtěna řada barevných mutací, lišících se velmi od přirozeného zbarvení. Odbyt ve vyspělých zemích je však i hybnou silou ilegálního obchodu, který je provázen neúnosnými ztrátami úhynem. Řada druhů je tak ohrožena nejen likvidací biotopů, ale i přímým pronásledováním, vybíráním mláďat i odchytem dospělců v přírodě. Na 20 druhů již bylo vyhubeno, některé k tomu mají velmi blízko. Pouze 3 druhy nejsou zařazeny v příloze 1 nebo 2 CITES: andulka, korela a alexandr malý. Při manipulaci může dojít u velkých druhů arů a kakaduů k poranění zobákem. Při veterinárních zákrocích je též třeba mít na paměti značně vysokou cenu zejména velkých druhů.

Systematika řádu není ustálená. Bazální skupinu papoušků tvoří novozélandští nestorové a kakapo, nověji někdy vyčleňovaní do samostatné čeledi Nestoridae. Nestor kea (Nestor notabilis) je velmi adaptabilní oportunistický druh, který hnízdí v zimě v horách, když je zde sníh. Po zavedení chovu ovcí se jim naučil vytrhávat tkáně z těla, a byl proto téměř vyhuben farmáři. Dnes je díky ochraně opět početnější a poškozuje auta v lyžařských střediscích.

Obr. Nestor kea z Nového Zélandu je neobyčejně inteligentní a přizpůsobivý papoušek, který se naučil využívat člověka a jím chované ovce k vlastnímu prospěchu (Foto MHe/MJ, Nový Zéland).

Kakapo soví (Strigops habroptilus) je noční nelétavý druh hnízdící v zemních norách. Tento nejtěžší papoušek je kriticky ohrožen zavlečením nepůvodních savců na Nový Zéland (především hranostaj). Přežívá pouze nepatrná, bedlivě monitorovaná populace vysazená na izolovaných ostrůvcích bez predátorů.

Ostatní papoušci se dnes obvykle řadí do jediné čeledi Psittacidae. Podčeleď kakaduové (Cacatuinae) z australské oblasti se vyznačuje erektilní chocholkou na hlavě.

Obr. Častým chovancem je korela chocholatá (Nymphicus hollandicus) žijící v nomadických hejnech v aridním australském vnitrozemí (Foto OS, Zoo Brno).

Velcí černí kakaduové rodů Probosciger a Calyptorhynchus jsou vzhledem ke své velikosti nebezpeční při manipulaci (zobák). Většina druhů kakaduů je světle zbarvena a mnozí obývají přechodnou podoblast Wallacea (Indonésie), např. kakadu žlutolící (Cacatua sulphurea).

Obr. Kakadu růžový (Foto MH, Austrálie).

Největším z neotropických arů je vzácný ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus). Obývá hlavně rozvolněné lesy a savany Brazílie (největší mokřad světa Pantanal) a je vázán na palmové porosty. Další druhy rodu jsou kriticky ohroženy nebo vyhubeny.

Obr. Ara hyacintový. Při manipulaci s velkými druhy arů je třeba se mít na pozoru před jejich mohutným zobákem, který je uzpůsoben k louskání i těch nejtvrdších semen a ořechů. Na prvním snímku je také dobře patrná zygodaktylní noha (Foto OS, Zoo Jihlava; AdL, Brazílie).  

Poněkud lépe na tom jsou další velcí arové, např. modrožlutý ara ararauna (Ara ararauna), červený ara arakanga (Ara macao) se žlutými křídelními krovkami a ara zelenokřídlý (Ara chloroptera), který je podobný, ale se zelenými křídelními krovkami.

 Obr. Ara ararauna  (Foto AdL)

Obr. Ara arakanga (Foto JŠ – Kostarika; OS).

Obr. Aratingové (Aratinga spp.) vypadají jako zmenšeniny velkých arů, žijí v neotropické oblasti a někteří jsou dosud běžní. Na obr. aratinga rudočelý (Aratinga finschi) (Foto OS, Zoo San José).  

Obr. Nandej černohlavý (Nandayus nenday) je blízce příbuzný početnému rodu neotropických papoušků aratingů (Aratinga), kam se dříve řadil. Tito převážně zeleně zbarvení papoušci mají podobný tvar a velikost jako alexandři nebo rosely, tj. jsou střední velikosti, štíhlí a mají dlouhý ocas (Foto JK, Zoo Olomouc).

Obr. Zavalití a krátkoocasí, většinou středně velcí a zeleně zbarvení amazoňani a amazónci jsou rovněž rozšířeni v Neotropis. K nejvzácnějším patří amazoňan kubánský (Amazona leucocephala). Z drobných neotropických papoušků se často chovají papoušíčci rodu Bolborhynchus, chovateli zvaní aymara a papoušci rodu Brotogeris, chovateli zvaní tirika. Na obr. amazoňan modročelý (Amazona aestiva) první obr. (Foto IL) a amazoňan rudočelý (Amazona autumnalis) (Foto MM, Honduras).

Obr. Schopnost imitovat lidskou řeč je nejlépe vyvinuta u papouška šedého zvaného též žako (Psittacus erithacus) z deštných lesů rovníkové Afriky (Foto OS, Zoo Brno).

Velmi často se chová papoušek senegalský (Poicephalus senegalus) ze savan západní Afriky.

Obr. Středně velcí alexandři (tribus Psittaculini) z Afriky a jižní Asie připomínají aratingy, mívají však "obojek" tvořící předěl mezi obvykle zeleně zbarveným trupem a hlavou. Nejhojnější je alexandr malý (Psittacula krameri) (na obr. samice) (Foto ZL, Indie).

Obr. Pestře zbarvené australské rosely, např. rosela Pennantova (Platycercus elegans), připomínají habitem a velikostí aratingy (Foto OS).

Travními semeny se živí australské neofémy (Neophema spp.), dříve proto česky zvané traváčci. Velikostí a tvarem připomínají andulky, ve zbarvení převládá zelená.

Obr. Oblíbenými chovanci jsou drobní afričtí agapornisové, např. agapornis růžovohrdlý (Agapornis roseicollis) (Foto OS).

Obr. Asi nejznámějším a nejpočetnějším papouškem v zájmových chovech je drobná andulka vlnkovaná (Melopsittacus undulatus) (Foto OS). Obývá aridní biotopy australského vnitrozemí. V závislosti na sporadických deštích a následné potravní nabídce andulky hnízdí a potulují se (nomádi), často ve velkých hejnech (Foto MM, Austrálie).

Obr. Zástupci podčeledi loriů (Lorinae) z australské oblasti se živí nektarem a pylem. Patří sem např. lori mnohobarvý (Trichoglossus haematodus). Na obr. lori mošusový na kvetoucím eukalyptu (Foto MH, Austrálie).

Řád: pěvci (Passeriformes)

Obvykle menší ptáci s anizodaktylní nohou. Typovým rodem je vrabec (Passer), od nějž je odvozen vědecký název řádu. Pěvci jsou evolučně nejúspěšnější skupinou ptáků; čítají více druhů než všechny ostatní řády dohromady. U nás jsou nejdiverzifikovanějším řádem obratlovců a i celosvětově čítají např. 2x více druhů než hlodavci. U mnoha druhů je vyvinut pohlavní dimorfismus, kdy samci jsou větší a pestřeji zbarvení než samice. Jsou původně stromoví, jen málo jich jeví vazbu na sladké vody (např. skorec), mořské druhy v této skupině zcela chybí. Hmyzožravé pěvce poznáme podle tenkého šídlovitého zobáku, zatímco semenožraví jej mají krátký a kuželovitý. Mláďata jsou však téměř vždy krmena bezobratlými. Mláďata jsou extrémně nidikolní a charakteristickým způsobem žadoní o potravu. Žijí zpravidla v monogamii, ale mimopárové kopulace bývají běžné. Mnozí pěvci využívají při výchově potomstva mláďata z předešlého roku. Zpěv má především teritoriální funkci. Samci jej prezentují v době hnízdění (u nás jaro), především za úsvitu. Hlas je druhově specifický, ale jeho některé formy, např. poplašný křik, jsou srozumitelné i jiným druhům. Podle zpěvu lze tak pěvce spolehlivě druhově identifikovat. Tropické druhy se v mnohém odlišují od pěvců z mírného pásma, např. značně menšími snůškami, duetovým zpěvem obou pohlaví aj. Protože většina pěvců žije v tropech, jsou výjimkou spíše vlastnosti našich pěvců než naopak. Mnohé čeledi s jedním nebo několika málo zástupci u nás jsou na druhy velmi bohaté v oblastech svého evolučního původu  – např. strnadi a střízlíci v Americe, skřivani a vlaštovky v Africe. Někteří pěvci bývali nebo dosud jsou loveni např. z důvodů gurmánských (Itálie). U nás v minulosti byli a v rozvojových zemích stále jsou ve velkém rozsahu chytáni v přírodě a chováni v klecích. Masový odchyt vede ke snížení početnosti; některé druhy byly přivedeny na pokraj vyhubení a poslední lokality jejich výskytu musí být utajovány. V souvislosti s devastací prostředí na zimovištích ubývá některých druhů tažných ptáků (např. v Severní Americe). Řada druhů je chráněných a některé druhy byly vyhubeny. Velmi významná je kulturní a estetická hodnota pěvců ve volné přírodě. Vyvinuli se zřejmě v Gondwaně; ze 3 hlavních vývojových linií (podřádů) mají v Evropě význam jen oscinní pěvci.

Podřád: křikaví (Suboscines)

Syrinx má jednodušší stavbu, a proto jejich hlasové projevy nejsou tak dokonalé jako u následujícího podřádu. Patří sem řada druhově početných čeledí (lobošovití, tyranovití, hrnčiříkovití, mravenčíkovití aj.) rozšířených především v tropech, ale i v mírném pásmu Ameriky. V ČR se nevyskytují.

Podřád: zpěvní (Oscines)

Ptáci se složitým svalstvem syringu, kteří jsou rozšířeni na všech kontinentech kromě Antarktidy.

Čeleď: lemčíkovití (Ptilonorhynchidae)

Lemčíkovití obývají australskou oblast. Samci lemčíků při toku lákají samice nikoli vlastním opeřením, ale loubím neboli besídkami, které budují a krášlí různými předměty. Hnízdo pak staví samice na jiném místě.

Video. Ukázka loubí lemčíka Amblyornis inornata. Převzato z http://www.arkive.org z odkazu na druh Amblyornis inornata (funkční adresa 31. 1. 2012).

Čeleď: žluvovití (Oriolidae)

Žluva hajní (Oriolus oriolus) je velká jako kos a je naším snad nejkrásnějším pěvcem. Pronikla k nám jako jediný zástupce čeledi rozšířené v paleotropické oblasti. Je přísně tažná, zdržuje se u nás jen krátce. Samec je nápadně žluto-černý a ozývá se typickým flétnovým zpěvem. Žluvy se ukrývají v listoví korun vysokých stromů, takže je jen zřídka spatříme.

Čeleď: ťuhýkovití (Laniidae)

Ťuhýci loví větší hmyz a dokonce drobné obratlovce (lidový název "masojídek"). Mají proto hákovitou špičku zobáku a zejk na horní čelisti. Kořist někdy napichují na trny (zásobárna potravy). Ze dvou našich druhů je běžnější ťuhýk obecný (Lanius collurio), který vyhledává křovinaté biotopy. Samec má šedou hlavu s černým pásem přes oko, rezavý vrch a světlou spodinu.

Obr. Ťuhýk obecný – samec (Foto PP).

Čeleď: rajkovití (Paradisaeidae)

Zástupci této čeledi žijí především na Nové Guineji a okolí. Jsou to pralesní arborikolní druhy s výrazným pohlavním dimorfismem a nesmírně atraktivním tokem. Rajky jsou považovány za nejkrásnější ptáky světa. Z tohoto důvodu jsou loveny domorodci, kteří z nich zhotovují péřové ozdoby. Dříve byly obětí módy jako ozdoba dámských klobouků.

Video. Ukázka toku rajek Paradisea apoda a Paradisea rudolphi. Převzato z http://www.arkive.org z odkazů na druhy Paradisea apoda a Paradisea rudolphi (funkční adresa 31. 1. 2012).

Čeleď: krkavcovití (Corvidae)

Větší pěvci se silným zobákem. Hlas je nelibozvučný, ale dokáží dobře imitovat různé zvuky (zejména krkavec). Jsou všežraví (potravní oportunisté, generalisté), nesmírně adaptabilní a velmi inteligentní. Z těchto důvodů patří k evolučně nejúspěšnějším ptákům a dokáží prosperovat a šířit se i v současných, pro jiné druhy nepříznivých podmínkách. Myslivci je viní z ničení mláďat jiných ptáků a drobné lovné zvěře a mají tendenci je pronásledovat. Havrani se mohou uplatnit jako potenciální přenašeči patogenních bakterií. Letící běžné krkavcovité ptáky odlišíme od dravců podle vystupujícího zobáku a chybějící hnědé barvy.

K běžným lesním druhům patří sojka obecná (Garrulus glandarius). Před vetřelci varuje chraplavým hlasem, který je srozumitelný celé řadě dalších živočichů ("lesní policie"). Na podzim si vytváří zásoby žaludů, lískových ořechů aj. a v případě nouze je v zimě vyhledává. Vyskytuje se i v městských parcích (včetně VFU). V křídle má sojka modré zrcátko, při těžkopádném letu vynikne bílý kostřec.

Obr. Sojka obecná (Foto OS).

Obr. Straka obecná (Pica pica) si staví hnízda se stříškou a je známá svou afinitou k sběru lesklých předmětů. Straky i další krkavcovití patří k nejinteligentnějším a nejpřizpůsobivějším ptákům. Zde využívají zvýšenou potravní nabídku hmyzu na laních a v jejich okolí (Foto IL).

Kavka obecná (Corvus monedula) hnízdí v koloniích v dutinách (často na budovách, vzácně ve skalách a stromech). Je to u nás ubývající druh (nicméně se s nimi setkáme i v centru Brna). Kavky byly v minulosti často ochočovány. Od vrány se liší menší velikostí, kompaktnějším vzhledem, menším kontrastem mezi černým a šedým zbarvením, kratším zobákem, světlým okem a hlasem.

Obr. Kavka obecná se od vrány šedé liší menší velikostí, kompaktnějším habitem, menším kontrastem mezi černou a šedou barvou, kratším a slabším zobákem a světlým okem (Foto JS, ZL).

Obr. Havran polní (Corvus frugilegus) má v dospělosti světlý lysý kořen zobáku. Hnízdí pouze lokálně v koloniích na stromech, takže na jaře a v létě se s havrany na většině území ČR nesetkáváme. Naše populace  se v zimě posunují k jihu, ale přilétají naopak populace z Ruska (okolí Moskvy). Početná hejna černých ptáků, která se přes zimu zdržují v našich městech a na polích, tedy nejsou tvořena vranami, ale jde o havrany. Známá jsou jejich zimní nocoviště, kam se slétá ze vzdálenosti i více jak 40 km několik desítek tisíc jedinců (tradiční nocoviště nedaleko Brna až 150 tis. ex.). Naproti tomu vrány žijí u nás převážně v párech nebo rodinných skupinách a jsou stálé (Foto OS).

Obr. Vrána černá (Corvus corone) žije na západě ČR, východněji se vyskytuje vrána šedá neboli (myslivecky) šedivka (C. cornix) (na obr.). Dříve byly považovány za subspecie téhož druhu, tj. byly pokládány za konspecifické. Hnízda vran využívají i jiné druhy ptáků a někteří sokolovití dravci jsou tak na jejich přítomnost plně odkázáni (poštolka, ostříž) (Foto LP).

Obr. Náš největší pěvec, krkavec velký (Corvus corax), se k nám postupně rozšířil ze Zakarpatské Ukrajiny přes Slovensko, kde byl vázán na přítomnost velkých predátorů, protože se živí mj. mršinami (Foto MHe/MJ, OS).

Čeleď: moudivláčkovití (Remizidae)

Drobný moudivláček lužní (Remiz pendulinus) staví z našich ptáků nejdokonalejší hnízda, která visí z konců větví v mokřadních biotopech. Připomínají hnízda snovačů.

Obr. Moudivláček lužní (Foto ZL). 

Čeleď: sýkorovití (Paridae)

Menší, převážně hmyzožraví ptáci hnízdící v dutinách včetně umělých (sloupy, trubky, škvíry ve zdivu, budky). Patří sem  známé a běžné druhy jako výrazně synantropní a euryvalentní sýkora koňadra (Parus major) a sýkora modřinka (Cyanistes caeruleus). Modřinka je menší, má bleděmodré temeno a chybí jí černý podélný pruh na spodině.

Obr. Sýkora koňadra (první obr.), sýkora modřinka (druhý obr.) (Foto PP).

V jehličnatých lesích žije sýkora uhelníček (Periparus ater) a sýkora parukářka (Lophophanes cristatus), která má na hlavě výraznou chocholku z peří. Vizuálně vzájemně těžko odlišitelné jsou sýkora lužní (Poecile montanus) a sýkora babka (Poecile palustris), které zbarvením vzdáleně připomínají samce pěnice černohlavé. Sýkory se po vyhnízdění potulují ve smíšených hejnech s ptáky jiných druhů (gildy).

Obr. Sýkora uhelníček (první obr.), sýkora babka (druhý obr.) (Foto OS, PP).

Čeleď: skřivanovití (Alaudidae)

Skřivan polní (Alauda arvensis) je v ČR silně ubývající, původem stepní druh, který proto hnízdí na zemi v polích a lukách, nesedá na stromy ani keře a trylkovitě zpívá při stoupavém třepotavém letu ve výšce nad otevřenou krajinou. Je nenápadně hnědavě zbarvený a skvrnitý s naznačenou chocholkou. Je tažný, přilétá již během února (viz pořekadlo o Hromnicích). Hnízdí na zemi, živí se smíšenou potravou.

Obr. Skřivan polní (Foto OS).

Podobně vyhlížející chocholouš obecný (Galerida cristata), s výraznou chocholkou na hlavě, býval na našem území dříve hojný, avšak dnes téměř vymizel.

Čeleď: vlaštovkovití (Hirundinidae)

Hmyzožravé tažné druhy lovící kořist v letu. Vlaštovka obecná (Hirundo rustica) si staví hliněná, slinami slepovaná shora otevřená hnízda miskovitého tvaru na stěnách hospodářských budov nebo chlévů ve vesnicích. Jde o ubývající druh (ztráta hnízdních příležitostí rušením stájí aj.).

Obr. Vlaštovka obecná (Foto ZL, PP).

Obr. Vlaštovky, jiřičky, rorýsi, rehci domácí a řada dalších synantropních druhů využívajících dnes k hnízdění téměř výhradně budovy, hnízdila původně ve skalách, případně stromových dutinách (Foto OS).

Jiřička obecná (Delichon urbica) se od vlaštovky liší bílým kostřecem, který je velmi nápadný při obratech za letu (viz slovenský název belorítka). Má též méně vykrojený ocas bez drátovitě vybíhajících per a kompletně bílou spodinu včetně hrdla. Synantropizace je na vyšším stupni, poněvadž hnízdí i na budovách ve velkých městech. Hnízdo je na rozdíl od vlaštovčího shora až na vletový otvor přilepené ke stropu.

Obr. Jiřička obecná (Foto OS).

Břehule říční (Riparia riparia) se od předchozích liší hnědým zbarvením. Hnízdí pospolitě v děrách, které vyhrabává ve strmých březích neregulovaných vodních toků (dnes v ČR téměř zaniklý biotop), v pískovnách a hlinících.

Obr. Břehule říční (Foto OS).

Čeleď: rákosníkovití (Acrocephalidae)

Do této nově ustavené čeledi nedávno oddělené od pěnicovitých byli kromě rákosníků zařazeni i sedmihlásci.

Obr. K vynikajícím zpěvákům patří sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), který do zpěvu vplétá imitace jiných ptačích hlasů (lidový název posměváček). Vyskytuje se i v zahradách a parcích. Zbarvení má zelenavý a žlutavý tón (Foto OS).

Obr. Většina druhů našich rákosníků (Acrocephalus spp.) žije v porostech v blízkosti vody, odkud se ozývají cvrčivě vrzavým hlasem. Jsou nenápadně hnědě zbarvení (Foto LP, PP, OS, VP, TN).

Obr. Rákosníkům podobné jsou cvrčilky (Locustella spp.), dnes řazené do samostatné čeledě cvrčilkovití (Locustellidae), které mají hlas podobný rovnokřídlému hmyzu (lat. locusta = saranče, kobylka) (Foto OS).

Čeleď: mlynaříkovití (Aegithalidae)

Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus) je drobný pták s nepatrným zobáčkem a velmi dlouhým ocasem. Název souvisí s částečně bílou barvou peří (je jakoby posypán moukou). Zaregistrujeme jej nejspíše v zimě, kdy se sdružuje do putujících hejnek, která akrobaticky prohledávají větvoví.

Obr. Mlynařík dlouhoocasý - mladý pták s tmavými boky hlavy. Dospělí příslušníci severoevropské subspecie mají celou hlavu bílou, kdežto ptáci středoevropského poddruhu mají tmavý pruh přes oči; u nás žijí oba poddruhy i jejich kříženci (Foto PP).

Čeleď: budníčkovití (Phylloscopidae)

Obr. Budníčci (Phylloscopus spp.) jsou drobní a nazelenale zbarvení. Český název dostali podle kulovitých hnízd budovaných při zemi. Jejich jednotlivé druhy lze navzájem rozlišit především podle hlasu (Foto LP, PP).

Čeleď: pěnicovití (Sylviidae)

Patří sem několik druhů našich hmyzožravých tažných ptáků. Naší nejhojnější pěnicí je pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla) se širokou ekologickou valencí (výskyt od zahrad až po nížinné i horské lesy). Velmi nápadný je její hlasitý jásavý trylkovitý zpěv. Samec má na temeni hlavy černou čepičku, samice a mláďata rezavou.

Obr. Pěnice černohlavá je naším nejběžnějším příslušníkem rodu Sylvia. Z našich pěnic se vyznačuje nejnápadnějším pohlavním dimorfismem. Zatímco samec má černou čapku, samice a mláďata ji mají rezavou (Foto OS).

Čeleď: brhlíkovití (Sittidae)

Běžně u nás v lesích i městských parcích hnízdí brhlík lesní (Sitta europaea). Snadno jej zaregistrujeme díky nápadnému hlasu. Má zavalitý tvar těla, krátký ocas, šedomodrý vrch, úzký černý proužek přes oko a rezavou spodinu. Vzhledem, šplháním po kmenech a větvích i hnízděním v dutinách stromů brhlíci připomínají miniaturní datly (konvergence), stejně jako hnědě zbarvení šoupálci (Certhia spp.) využívající podobnou ekologickou niku. Patří do čeledi šoupálkovitých (Certhiidae).

Obr. Brhlík lesní připomíná vzhledem, chováním i ekologií šplhavce. Hnízdí v dutinách vytesaných strakapoudy, jejichž otvor zužuje hlínou smíšenou se slinami (Foto LP, PP).

Obr. Šoupálek dlouhoprstý (Foto PP).

Čeleď: střízlíkovití (Troglodytidae)

Střízlík obecný (Troglodytes troglodytes) patří k našim nejmenším ptákům. Je hnědý, má krátký ocas i křídla a zavalitý vzhled (viz slovenský název oriešok). Pohybuje se v lesním podrostu, kde na sebe upozorní na svou velikost nezvykle silným hlasem. Je hmyzožravý.

Obr. Střízlík obecný (Foto PP).

Čeleď: králíčkovití (Regulidae)

Obr. Do této čeledi jsou řazeni naši nejmenší ptáci, zelenavě zbarvení králíčci (Regulus spp.). Český i vědecký název pochází ze žluté nebo oranžové "korunky" na temeni. Hnízdí v korunách stromů v jehličnatých lesích. Ozývají se nenápadným vysokým tenkým hláskem (Foto PP).

Čeleď: brkoslavovití (Bombycillidae)

Na zimu k nám v některých letech ze severské tajgy ve velkém počtu přilétají hejna plodožravých brkoslavů severních (Bombycilla garrulus). V letu připomínají špačky, při pohledu zblízka vsedě vyniká chocholka a pestré zbarvení.

Obr. Brkoslav severní (Foto OS).

Čeleď: špačkovití (Sturnidae)

Špaček obecný (Sturnus vulgaris) běžně hnízdí u lidských sídel, kde obsazuje budky, často hnízdí i v dutinách stromů v listnatých lesích. Od kosa jej rozeznáme podle hlasu, menší velikosti, kratšího ocasu, trojúhelníkových křídel v letu, purpurově zeleného lesku peří, světlých skvrnek a především pohybu – špaček neskáče snožmo jako kos, ale kráčí. Mladí ptáci jsou šedohnědě zbarvení. Je převážně tažný. Potravu (převážně bezobratlé) hledá hlavně na zemi. Po vyhnízdění hejna špačků navštěvují ovocné sady a vinice, kde působí škody. Hejna špačků při zapadání na společná nocoviště provádějí efektní vzdušné manévry.

Obr. Špaček obecný (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. K oblíbeným klecovým druhům patří loskuták posvátný (Gracula religiosa) z jihoasijských deštných lesů. Je černě zbarvený se žlutýma nohama a zobákem, typické jsou pro něj žluté laločnaté útvary na hlavě. Má pronikavý hlas a dokáže velmi zdařile napodobovat lidskou řeč (Foto TN, Zoo Saigon).

K dalším chovaným druhům patří i kovově lesklé leskoptve (např. rod Lamprotornis) obývající Afriku.

Čeleď: skorcovití (Cinclidae)

Skorec vodní (Cinclus cinclus) je náš jediný pěvec adaptovaný na lov potravy ve vodě. Žije nejčastěji u horských bystřin, do nichž se potápí za vodními bezobratlými. Připomíná zavalitého kosa s bílou náprsenkou.

Obr. Skorec vodní (Foto OS).

Čeleď: drozdovití (Turdidae)

Jsou všežraví nebo hmyzožraví; častou potravou kosa a drozdů jsou žížaly. Velmi hojný je kos černý (Turdus merula), který byl původně tažným plachým lesním ptákem, ale dnes žije synantropně a je stálý. Samci jsou černí se žlutým zobákem, kdežto samice a mladí jedinci tmavohnědí. Flétnový zpěv samců se při umělém osvětlení ve městech ozývá i v noci už od zimy.

Obr. Kos černý byl u nás dříve tažným lesním ptákem. Populace adaptované na život v blízkosti člověka dnes běžně zimují v oblasti hnízdišť (Foto PP, IL).

Drozd zpěvný (Turdus philomelos) patří mezi vynikající zpěváky. Shora je hnědý, světlou spodinu má výrazně kropenatou. Kromě lesů je běžný i v zahradách a parcích. Je tažný.

Obr. Drozd zpěvný. první obr. mláďata v hnízdě, druhý obr. vylétlé mládě. Již opeřená mláďata pěvců mívají krátký ocas, zvýrazněné koutky zobáku a nenápadné zbarvení (Foto VP, VB).

Obr. Drozd zpěvný (Foto OS).

Obr. Drozd kvíčala (Turdus pilaris) má poněkud pestřejší zbarvení. V minulosti byly kvíčaly jako lovná pernatá zvěř stříleny a pojídány (Foto OS).

Čeleď: lejskovití (Muscicapidae)

Lejskové vyletují za letícím hmyzem, na nějž číhají vsedě. Tento způsob lovu se odráží v jejich názvu v mnoha jazycích kromě češtiny (např. slovensky muchárik, rus. mucholovka, angl. flycatcher aj.). Jejich zobák je proto sice tenký, ale široký. I u lidských obydlí se vyskytuje nenápadně zbarvený lejsek šedý (Muscicapa striata).

Obr. Široký zobák lejsků je obklopen tuhými hmatovými pery – vibrisami, která usnadňují lapání létajícího hmyzu (OS, RK).

Obr. Lejsek bělokrký (Ficedula albicollis) se zdržuje v korunách stromů v listnatých lesích, kde jej není snadné spatřit navzdory nápadnému černobílému zbarvení samců. Hnízdí ve stromových dutinách a budkách a je u nás předmětem intenzivního ornitologického výzkumu (Foto LP).

Obr. Lejskové hnízdící původně ve stromových dutinách s oblibou vyhledávají ptačí budky, a jsou proto vděčným objektem ornitologických výzkumů. Na obr. lejsek černohlavý (Foto PP).

Obr. Červenka obecná – mládě. Juvenilní opeření pěvců bývá zpravidla méně nápadné než šat dospělých jedinců (Foto OS).

Obr. V lesích a parcích žije červenka obecná (Erithacus rubecula), řazená dříve mezi drozdovité. Je hnědá s oranžovou náprsenkou. Tenký šídlovitý zobák červenky prozrazuje, že jde o hmyzožravého pěvce. Přesto část populace červenek u nás přezimuje (Foto PP, ZL).

Obr. Naším nejlepším zpěvákem je slavík obecný (Luscinia megarhynchos). Je hnědě zbarvený s narezavělým ocasem. Hnízdí při zemi v nižších polohách (okraje listnatých lesů s keřovitým podrostem, parky, rozptýlená zeleň, zpustlé zahrady). Skrývá se v houští nevysoko nad zemí i při zpěvu, který prezentuje i v noci (slavičí tlukot). Je hmyzožravý a tažný (Foto OS, VB).

Rehek domácí (Phoenicurus ochruros) hnízdil původně na skalách, dnes běžně i ve městech na domech. Je známý jako “kominíček”, neboť svůj skřípavý zpěv prezentuje ze střech, komínů aj.

Čeleď: snovačovití (Ploceidae)

Jsou rozšířeni zejména v Africe, ale obývají i orientální oblast. Jsou to menší až středně velké druhy pěvců s kuželovitým zobákem, často zbarvené žlutě až červeně s černou kresbou. Obývají savany, ale i polopouště. Živí se převážně travními semeny. V Africe žije mnoho druhů snovačů, které hnízdí pospolitě. Jednotlivé páry si mohou budovat samostatná visutá hnízda v blízkosti sousedů nebo jsou známa mohutná hnízda, v nichž společně hnízdí i desítky párů. Řada druhů se chová v klecích – např. snovač kaferský (Euplectes orix). Po vyhnízdění se snovači často shlukují do ohromných hejn, která mohou způsobovat závažné škody na polních plodinách. To platí např. o zřejmě nejpočetnějším ptáku světa (1,5 miliardy jedinců) – snovači rudozobém (Quelea quelea).

Obr. Snovači jsou často chováni v klecích. Jméno dostali podle splétání visutých hnízd, která patří k nejdokonalejším ptačím hnízdům (Foto LP).

Čeleď: astrildovití (Estrildidae)

Druhově početná čeleď zahrnující drobné granivorní pospolité ptáky velmi často chované v klecích. V savanách Afriky žije astrild vlnkovaný (Estrilda astrild), který se podobně jako příbuzné druhy živí převážně semeny trav. Z orientální oblasti pochází rýžovník šedý (Padda oryzivora), který byl stejně jako četné další druhy této čeledi introdukován mimo přirozený areál výskytu. Z panenky (amadiny) bronzové (Lonchura striata) byla vyšlechtěna chůvička japonská (Lonchura striata f. domestica). V tropických savanách Austrálie žijící amada (amadina) Gouldové (Chloebia gouldiae) je dnes v přírodě vzácná. Pro mláďata těchto amadin jsou typické světélkující bradavky u zobáku (zřejmě se jedná o stimulaci rodičů ke krmení). Z aridního vnitrozemí Austrálie pochází i nejčastěji chovaný druh zebřička australská  (Taeniopygia castanotis), dříve pokládaná za poddruh zebřičky pestré (T. guttata).

Obr. Astrild vlnkovaný. Astrildovití pěvci jsou rozšířeni v tropech Starého světa a v Austrálii a živí se obvykle semeny trav. Řada druhů se chová v klecích, mnozí byli introdukováni mimo areál původního výskytu (Foto LP).

Obr. Motýlci (Uraeginthus spp.) z afrických savan patří spolu s dalšími astrildovitými pěvci k ptákům běžně chovaným v klecích (Foto LP).

Obr. Zebřička australská (Foto OS, Zoo Brno).

Čeleď: vrabcovití (Passeridae)

Oba naše druhy vrabců jsou převážně zrnožravé a stálé. Vrabec domácí (Passer domesticus) má výrazný pohlavní dimorfismus. Samice je šedohnědá, kdežto samec kontrastně kaštanový s šedou spodinou, černou a bílou kresbou. Velikost černé skvrny na hrdle roste s věkem. Na rozdíl od vrabce polního má šedé čelo i střed temene a nemá černou skvrnu na líci. Byl rozšířen člověkem po celém světě.

Obr. Vrabec domácí (vlevo samice, vpravo samec) (Foto OS).

Obr. Samec vrabce domácího (první obr.) má na rozdíl od vrabce polního (druhý obr.) šedé čelo a střed temene. Velikost černé náprsenky je úměrná věku a sociálnímu postavení (Foto OS, PP).

Vrabec polní (Passer montanus) pohlavní dimorfismus ve zbarvení nemá. Obě pohlaví mají na hlavě kaštanově hnědou čapku a černou skvrnu na tváři. Oba druhy se adaptovaly na civilizaci a především vrabec domácí obývá i velká města, kde hnízdí na budovách. Vrabec polní je u nás asi 5x méně početný, žije spíše v zemědělské krajině, na periferiích měst a vesnic, více inklinuje k zemědělským objektům a hnízdí i v dutých stromech v lesích. Vrabci mohou hrát roli při přenosu infekcí na domácí zvířata. Dnes dochází k poklesu počtu vrabců, který začal v Británii a západní Evropě.

Čeleď: konipasovití (Motacillidae)

S hmyzožravými tažnými konipasy se setkáme především v blízkosti vody. Typické je pro ně potřásání dlouhým ocasem (lidově třasořitka, slovensky trasochvost). U nás nejhojnější je černobíle a šedě zbarvený konipas bílý (Motacilla alba).

Obr. Konipas bílý (Foto PP).

Je částečně synantropní a vyskytuje se často u zemědělských objektů. Lindušky (Anthus spp.) spíše než příbuzné konipasy připomínají hnědým skvrnitým zbarvením skřivana, laikům snad i zmenšeného drozda.

Čeleď: pěnkavovití (Fringillidae)

Početná čeleď převážně zrnožravých (granivorních) ptáků s krátkým kuželovitým zobákem. Létají houpavým vlnkovitým letem, zpěv obsahuje štěbetavé a švitořivé pasáže, po vyhnízdění se často shromažďují do hejn.

Naším nejhojnějším ptákem je pěnkava obecná (Fringilla coelebs). Jde o euryvalentní druh obývající veškerá prostředí se stromy od městských zahrad až po horní hranici lesa. Pestřejší samec má šedomodrou hlavu, načervenalou spodinu, hnědý hřbet a nápadně černobílá křídla.

Obr. Kuželovitý zobák pěnkavovitých pěvců (Fringillidae) prozrazuje, že jde o semenožravé ptáky. Na obr. samec (Foto PP).

Obr. Některé severské druhy ptáků se u nás objevují jen jako zimní hosté. Patří k nim i pěnkava jikavec (Foto PP).

Obr. Drobný zvonohlík zahradní (Serinus serinus) se ozývá cvrlikavým zpěvem z vyvýšených míst i ve městech. Má skvrnitou kresbu, samec je zbarven do zelenava a žluta. Do stejného rodu patří i kanár divoký (Serinus canaria) předek domácích kanárků (Foto OS).

Obr. Velikostně i barevně je zvonohlíku podobný čížek lesní (Carduelis spinus), který ovšem obývá jiné prostředí (Foto PP).

Obr. Zvonek zelený (Carduelis chloris) je podstatně větší než zvonohlík, jeho zelenavé opeření je neskvrnité a má jiný hlas. Zvonek zelený patří k našim běžným pěnkavovitým pěvcům. Jeho kuželovitý zobák prozrazuje, že jde o semenožravého ptáka. Vyskytuje se v blízkosti lidských sídel, v zimě přilétá ke krmítkům a jeho barevné mutace jsou chovány v zajetí (Foto OS, PP).

Obr. Stehlík obecný (Carduelis carduelis) je naším nejpestřejším pěvcem; kromě hnědého trupu má červeno-bílo-černou kresbu hlavy a v letu vyniká žlutý pás v křídlech. Po vyhnízdění se objevuje na ruderálních plochách s bodláky. Býval chován pro atraktivní zjev i zpěv (Foto PP).

Konopka obecná (C. cannabina) má šedou hlavu, skořicový vrch a růžová prsa (samec). Je ptákem otevřené kulturní krajiny s rozptýlenými dřevinami a sídel, podobně jako zvonohlík, zvonek a stehlík. Až na zvonohlíka jde o stálé druhy.

Obr. Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) působí zavalitě, má černou hlavu, modrošedý vrch a u samce červenou spodinu. Čížek i hýl hnízdí v jehličnatých lesích, ale v zimě se v hejnech objevují i v kulturní krajině v nížinách (Foto OS).

Obr. Dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes) má z našich pěnkavovitých nejmohutnější zobák, uzpůsobený k louskání pecek (Foto OS, PP).

Obr. Křivka obecná (Loxia curvirostra) je stálý pták obývající jehličnaté lesy. Jako potravní specialista na semena jehličnatých stromů (zejména smrku). V závislosti na jejich úrodě početnost populace křivek značně kolísá. Je schopna hnízdit i v zimě. Má speciálně tvarovaný zobák, kterým vylupuje semena z šišek. Na obr. samice (Foto ZL).

Čeleď: strnadovití (Emberizidae)

Převážně semenožraví pěvci s kuželovitým zobákem. U nás je hojný strnad obecný (Emberiza citrinella), který obývá kraje lesů i zemědělskou krajinu s rozptýlenou zelení, v zimě se v hejnkách stahuje k obcím. Ve zbarvení samce jsou nápadné žluté a rezavé tóny.

Obr. Strnad obecný – samec (Foto OS).

Obr. Strnad rákosní – samec (Foto VP).

Pěnkavky (Geospiza spp.) z Galapág jsou klasickým příkladem adaptivní radiace. Z původně 1 druhu zaneseného sem z pevniny postupně vzniklo dnešních 13 druhů, lišících se především tvary zobáku. Jeden druh používá nástroje (trnem opuncie dobývá ze dřeva larvy) a ekologicky tak zastupuje datly, jiný druh se přiživuje krví terejů, vejci aj. (“Darwinovy pěnkavy”). Z příbuzné čeledi kardinálovitých (Cardinalidae) je velmi atraktivně zbarvený severoamerický kardinál červený (Cardinalis cardinalis), chovaný často v klecích.

Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.