Taxnonomie
Druhy se řadí do systému hierarchicky
uspořádaných kategorií
(jednotek). Některé taxonomické kategorie mají
charakteristické přípony, např. u podčeledí je to
-inae (Caprinae, Bovinae), u čeledí
-idae (Canidae, Bovidae), u
nadčeledí -oidea (Hominoidea), u tribů -ini (Mergini), u řádů hmyzu -ptera
(Hymenoptera), ryb a ptáků -formes
(Cypriniformes, Anseriformes). Taxon je
monotypický, má-li jediného příslušníka. Např. čeleď Sagittariidae -
hadilovovití a rod hadilov – Sagittarius
jsou monotypické, obsahují jediný rod a jediný druh
Sagittarius serpentarius – hadilov
písař.
Taxon
je dostatečně ohraničená skupina reálných organismů, které může být přiřazena
určitá kategorie a která je tedy formální jednotkou na jakékoli určité úrovni
hierarchické klasifikace (např. babočka admirál, motýli, hmyz, členovci).
Jednotky nižší než druh (vnitrodruhové
kategorie) jsou pomocné a slouží k vymezení skupin populací.
Poddruh, subspecie (subspecies,
zkratka subsp. nebo ssp.) je soubor fenotypicky shodných populací daného druhu,
které obývají část jeho areálu a liší se od jiných populací znaky, které jsou
dědičné. Dříve byl označován též jako „zeměpisná rasa“. Poddruhy jsou zpravidla
alopatrické, tj. na určitém území se
vyskytuje jen jedna subspecie (řec. allos = jiný, lat. patria = vlast). Mají
trinominální vědecké názvy. Mezi poddruhy jednoho druhu jsou někdy nápadnější
rozdíly např. ve zbarvení než mezi různými druhy (např. u některých plazů).
Dnešní subspecie bývaly v minulosti často pokládány za samostatné druhy. Např.
medvěd grizzly dnes není považován za samostatný druh
Ursus horribilis, ale za subspecii
medvěda hnědého – U. arctos horribilis.
Říkáme, že je konspecifický
s medvědem hnědým. Na druhé straně dnes v souvislosti s nárůstem poznatků
dochází k povyšování některých bývalých subspecií na samostatné druhy. Tak např.
bývalá vrána obecná černá (Corvus corone
corone) a v. o. šedá (C. corone
cornix) jsou dnes mj. na základě nižší vitality jejich kříženců pokládány za
samostatné druhy vrána černá (C. corone)
a v. šedá (C. cornix). Podobně
přibývá nových rodů - např. naše sýkory byly donedávna všechny spojovány do
jediného rodu Parus, dnes však
některé z nich patří do nově vytvořených rodů
Cyanistes, Lophophanes, Poecile a
Periparus. Ani dnes často není shoda, zda se v určitých případech i u
všeobecně známých živočichů jedná o druhy nebo jen poddruhy – např.
Mus domesticus x
Mus musculus domesticus
- myš západoevropská. Lze očekávat, že s aplikací metod molekulární
biologie doznají současné názory na existenci mnohých morfologicky definovaných
subspecií značných změn - dojde k povýšení na druh nebo ke splynutí s jinými
poddruhy. Monotypické druhy se
nerozpadají na více poddruhů.
Polytypické druhy zahrnují více subspecií a u druhů s velkým areálem se
setkáváme s velkou geografickou variabilitou, která při geografické a ekologické
izolaci může být projevem speciace
(vznik nových druhů). Variabilita může mít klinální charakter, tj. kontinuálně
se mění určitým směrem (např. zesvětlování zbarvení některých druhů ptáků směrem
na východ).
Ještě nižší jednotkou je
morfa (morpha), což jsou jedinci
příslušní určitému fenonu v rámci vnitrodruhové variability, ovlivnění např.
prostředím – Salmo trutta morpha
fario – pstruh obecný forma potoční.
Aberací se obvykle rozumí barevná odchylka. Odchylky se znaky dědičnými jen
zčásti nebo za určitých podmínek se označují jako varieta - např. zákožka
Sarcoptes scabiei varietas
canis. Neutrální termíny jsou forma,
skupina, komplex. Forma se ve
vědeckém názvosloví používá tam, kde není jasné, zda se jedná o druh nebo jen
individuální variant. Paradoxně největší nejednotnost se týká pojmenovávání
zvířat pro člověka nejvýznamnějších - domestikovaných.
Domestikovaná zvířata někteří
zoologové pojmenovávali jako samostatné druhy, jiní jako subspecie, další jako
formy jejich volně žijících předků a někteří dokonce tento problém "řeší" tím,
že vědecké názvy u domácích zvířat nepoužívají vůbec s poukazem na to, že na
pouhé formy se nevztahují nomenklatorická pravidla. To se pak odráží
v několikerém používaném označování – např. kočka domácí
Felis catus,
Felis silvestris
catus nebo
Felis silvestris f. catus.
Devatenáct druhů domestikovaných zvířat (z toho 17 savců) bylo pojmenováno
binominálními vědeckými názvy dříve nebo současně s divokými předky; téměř ve
všech případech byl autorem pojmenování C. Linné. V r. 2003 Mezinárodní komise
pro zoologické názvosloví (ICZN) z pragmatických důvodů doporučila u
domestikovaných zvířat používat tyto binominální vědecké názvy, i když se tím
mnohdy poruší pravidlo priority. Pro tento způsob pojmenování hovoří i fakt, že
u některých domestikovaných zvířat (např. morče domácí) není bezpečně znám volně
žijící předek. Tyto názvy se nemění se změnami názoru na divokého předka nebo
prokázáním hybridního původu. Ačkoli se ve vztahu k divokým předkům nejspíše
nejedná o samostatné druhy, v tomto skriptu se řídíme zmíněným doporučením,
neboť je výhodné i z didaktických důvodů. Označení "f.
domestica" jsme použili jen tam, kde
domácí zvíře v minulosti nebylo popsáno jako samostatný druh, tj. především u
domestikovaných ptáků.
V rámci rodu se někdy ještě rozlišují podrody,
které se však běžně v názvu živočicha neobjevují. Např. rod
Hylobates – gibon se dělí do více
podrodů, z nichž jedním je Symphalangus,
do nějž patří Hylobates syndactylus –
siamang.
Aby vůbec byla možná komunikace mezi biology,
zejména na mezinárodní úrovni, je nutné definovat základní jednotku (druh),
podobně jako jsou definovány jednotky např. ve fyzice. Systém pojmenování a
pravidel pro jejich vytváření je
nomenklatura. Zajišťuje, aby každý druh měl na celém světě stejné a jediné
jméno. O nezbytnosti jednotného a jednoznačného závazného mezinárodního
názvosloví se snadno přesvědčíme na následujícím příkladu množství matoucích
španělských názvů užívaných v různých latinskoamerických zemích pro
medvídkovitou šelmu kynkažu (Potos flavus):
marta (kuna),
martucha, martilla, mico de noche
(noční opice), micoleón (lví opice),
perro de monte (lesní pes),
oso mielero (medový medvěd),
leoncillo (lvíček). Vydře se v
některých latinskoamerických zemích říká
nutria, jinde perro de agua, tedy
"vodní pes". Z těchto příkladů vyplývá, že bez znalostí základů systematiky
a vědeckého názvosloví je někdy prakticky nemožné zjistit, o jakém zvířeti je
řeč.
Zoologická nomenklatura se řídí mezinárodně
závaznými pravidly (International Code of Zoological Nomenclature), jejichž 4.
vydání platí od r. 2000. U nás byl v r. 1988 zveřejněn český překlad 3. vydání
z r. 1985. Jedním ze základních pravidel je
princip priority – přednost má
nejstarší použitelné jméno (ne starší než z r. 1758). Další, byť výstižnější
názvy, jsou tzv. synonyma a nepoužívají se. Rodová jména se nesmějí používat
opakovaně u různých rodů živočichů. Např. ptakopysk byl původně nazván
Platypus anatinus, ale protože jméno
Platypus bylo již dříve použito u
jednoho rodu brouků, byl přejmenován na
Ornithorhynchus anatinus. V zájmu stability se zachovávají i ta jména, která
jsou věcně nesprávná – např. Sakesphorus
canadensis se nevyskytuje v Kanadě apod. Evidentní tiskové a gramatické
chyby se však opravují (emendace). Na druhé straně stále dochází ke změnám
v souvislosti s novými poznatky, např. jsou přeřazována stávající jména do
jiných, nově vznikajících rodů, přičemž původní druhové jméno zůstává zachováno.
Nově tvořené rody často přijímaly název druhu, podle něhož k oddělení nového
druhu došlo. Např. rorýs obecný byl původně popsán Linném na základě vnější
podobnosti jako Hirundo apus, tedy
jako vlaštovka (tzv. protonym). Až později byl přeřazen do jiného rodu, čeledě i
řádu jako Apus apus. Linnéovo
autorství zde však nadále platí.
Vědecké názvy mohou obsahovat osobní jména (Isospora
jaracimrmani), místní nebo domorodé názvy. Rodové jméno začíná
vždy velkým písmenem, zatímco
druhové vždy malým, i když se jedná
o věnovací jméno (na rozdíl od češtiny!):
Nothura darwinii – tinama Darwinova.
Velkým začátečním písmenem se píší i jména všech vyšších jednotek – např.
Tinamiformes. Na konci se uvádí jméno autora a rok zveřejnění popisu. Píše se
v závorce, došlo-li dodatečně k přeřazení do jiného rodu a bez závorek, pokud ke
změně rodového jména nedošlo. Např.
Troglodytes troglodytes (Linnaeus, 1758) – střízlík obecný,
Hirundo rustica Linnaeus, 1758 –
vlaštovka obecná. Chceme-li vyjádřit, že máme na mysli jeden blíže
nespecifikovaný druh rodu Aquila –
orel, píšeme Aquila sp. Hovoříme-li o
více druzích téhož rodu, píšeme Aquila
spp. Rodový název lze zkrátit, jestliže se v textu opakuje a nemůže dojít
k záměně – např. T. troglodytes.
Zkracovat lze i vynecháním letopočtu, jména autora nebo použitím jeho zavedené
zkratky (např. L. místo Linné). Vědecká rodová a druhová jména se píší
vždy kurzívou (jedinou výjimkou je,
je-li celý základní text v kurzívě - pak kvůli lepšímu optickému odlišení
kurzívu nepoužijeme). Jen někdy se kurzívou píší i názvy čeledí a podčeledí;
vyšší taxony, jména autorů popisu a zkratky (sp. = druh, f. = forma)
se kurzívou
nepíší.
Jedním z problémů nomenklatury je
homonymie, kdy dochází k překrývání
některých názvů zoologických a botanických (např. rod
Prunella je v zoologii pěvuška,
v botanice černohlávek; máčka je v zoologii rod žraloků, v botanice rod
rostlin). Snaha sjednotit taxonomii živočichů, rostlin, hub a bakterií se však
neujala pro neshody mezi specialisty z jednotlivých oborů a
univerzální biokód zatím neexistuje.
České
zoologické názvosloví se shodou
okolností často přibližuje mezinárodním nomenklatorickým zásadám. Svými kořeny
sahá do obrozenecké doby (J. S. Presl, 1791–1849), mnoho názvů z tohoto období
však bylo nahrazeno jinými (např. šlakol – kunovec, dlakoš – ondatra, blboun
nejapný – dronte mauricijský). Pro druhy se většinou
používají podvojné názvy kromě některých jmen savců (ptakopysk, lev aj.).
Zde bylo postulováno, že pokud daný rod obsahuje jediný recentní druh, je
nadbytečné používat český druhový název. Situaci ovšem komplikuje současný trend
povyšování subspecií na druhy a přeměna monotypických rodů na polytypické. Pro
poddruhy se užívají potrojné názvy, ale mnohdy i podvojné (např.
Python molurus bivittatus – krajta
tmavá) nebo i jednoslovné (Equus hemionus
onager – onager). Dosti často má více latinských rodových názvů jediný český
ekvivalent – např. mravenec pro rody
Formica, Lasius, Camponotus aj. Jindy naopak má jediný latinský rodový název
různé české ekvivalenty (např. Turdus
merula – kos černý, T. philomelos
– drozd zpěvný). Rodový název se píše velkým začátečním písmenem jen na začátku
věty nebo nadpisu, nikoli v textu
(rozdíl oproti latině!). Věnovací druhové názvy se píší velkým písmenem. Přípona
pro čeleď je –ovití (kočkovití), pro
podčeleď se užívá plurál rodového jména - např. tuři (Bovinae), kozy a ovce
(Caprinae), velké kočky (Pantherinae). Nejznámější česká jména živočichů byla
shrnuta v díle Soustava a jména živočichů (1954), vycházejícím z usnesení sjezdu
československých zoologů v Opavě r. 1951 (tzv. opavský systém). Řada dalších
jmen vznikala později. V současnosti je snaha vytvořit české ekvivalenty
k vědeckým názvům všech druhů obratlovců; Národní muzeum v Praze např. vydalo
názvosloví savců, obojživelníků, zčásti i ryb a plazů a bylo publikováno i
názvosloví ptáků. Důvodem k tvorbě českých názvů je především potřeba
popularizace zoologických poznatků a v aplikovaných odvětvích komunikace
odborníků s laiky. Pro tvorbu českých názvů sice neplatí závazná pravidla,
přesto je v zájmu stability názvosloví žádoucí respektovat a používat existující
jména. Na rozdíl od vědeckého názvosloví je možné zavádějící a nevýstižné názvy
měnit – např. název jelen evropský byl nahrazen již dříve existujícím synonymem
jelen lesní, protože se vyskytuje i na jiných kontinentech. V řadě odvětví se
ovšem české názvy téměř nepoužívají (např. v parazitologii).
Zvláštním
případem je názvosloví, které se ujalo mezi chovateli exotických ptáků a přešlo
i do zájmové literatury. Často se nekryje s českým zoologickým názvoslovím a
mnohdy naprosto nerespektuje pravidla českého jazyka. Např.
Agapornis fischeri – agapornis
fišeri, správně agapornis Fischerův, A.
cana - kana, správně agapornis šedohlavý,
Neopsephotus bourkii - neoféma
bourek, správně neoféma Bourkova,
Polytelis alexandrae - papoušek alexandrin, správně p. Alexandřin,
Enicognathus spp. - kogna. Nicméně
pro veterináře působícího v této oblasti může být potřebné do této „hantýrky“
proniknout. Další z oblastí, kde se veterinář setkává s problémy názvosloví, je
označování mořských ryb v obchodní síti. Dnes už většinou v souladu s příslušnou
vyhláškou bývá na obalu uveden vědecký název ryby, bez nějž je druhová
identifikace často nemožná, ale nadále často dominují nesmyslná a zavádějící
obchodní označení (často doslovné překlady z cizích jazyků) jako mořská štika,
mahi-mahi, holandský pstruh, grundle-ančovičky atd.
Z dalších národních jazyků se dnes nejspíše
setkáme s anglickým názvoslovím. Při
překladech z angličtiny, nemáme-li k dispozici vědecké názvy, si musíme
uvědomit, že nelze vytvářet doslovné překlady, jak se někdy děje ve sdělovacích
prostředcích. Tak např. native cat
není divoká kočka, ale kunovec (tj. vačnatec),
golden eagle není česky orel zlatý,
ale orel skalní a mountain goat není
koza horská, ale kamzík bělák. Je třeba pamatovat i na rozdíly mezi britskou a
americkou angličtinou – např. elk je
v britské angličtině los, ale v americké je to (jelen) wapiti. Nelze se ani
spoléhat na všeobecně zaměřené slovníky, ale musíme používat odborné zoologické
příručky.
Jediným pravoplatným a závazným jménem každého
živočicha je pouze jeho jméno vědecké. Pokud je známe, snadno si příslušný druh
vyhledáme v cizojazyčné literatuře a můžeme o něm komunikovat se zahraničními
odborníky. I veterináři si musí být vědomi závaznosti pravidel zoologické
taxonomie a respektovat je, kdykoli používají vědecké názvosloví. Navíc výše
uvedené zásady platí nejen v zoologii, ale do značné míry i v dalších oblastech
biologie, jako jsou botanika nebo bakteriologie.
Základem klasifikace organismů je stupeň fylogenetické příbuznosti. V počátcích taxonomie byl systém organismů budován na základě morfologické podobnosti a předpokládalo se, že co je podobné, je také příbuzné. Brzy se však ukázalo, že mnohdy tomu tak není - důvodem je existence homoplazie resp. konvergence. Znaky jsou vzájemně srovnatelné struktury a vlastnosti, které nejsou totožné. Nemusí jít jen o morfologické struktury, ale i o vlastnosti fyziologické, ekologické, etologické, biogeografické, ontogenetické, makromolekulární, imunologické. Fenetické jsou ty znaky, které jsou patrné bez zkoumání genů (rozměry, zbarvení, chování aj.). Znaky mají různou klasifikační resp. evoluční hodnotu, tj. míru informací, které poskytují o fylogenezi. Při stanovení příbuznosti organismů se zprvu vycházelo hlavně z morfologických znaků (srovnávací anatomie), což v důsledku konvergence těchto znaků v některých případech vedlo ke klasifikaci spíše na základě podobnosti než příbuznosti, k nesprávným závěrům a umělým seskupením nepříbuzných organismů. Později byly stále více používány i jiné znaky, např. ontogenetické (embryonální vývoj) při zohlednění Haeckelova biogenetického zákona, paleontologické nálezy, etologické znaky (u ptáků podobnost či rozdílnost hlasových projevů) a nověji karyosystematické znaky, polymorfismus bílkovin a zejména makromolekulární znaky. Např. při řešení otázky, zda ostnokožci mají primárně radiální symetrii, můžeme zohlednit jejich larvy, které jsou souměrné bilaterálně, což svědčí pro sekundární radiální symetrii ostnokožců. Zde je účelné zmínit ještě pojem fenon, což je stejnorodý soubor jedinců (obvykle morfologicky). Jeden fenon mohou představovat i dva (nebo více) obtížně odlišitelné druhy (morfologický druh, morphospecies). Různé fenony mohou být jen součástí druhu (důsledky vnitrodruhové variability, samci a samice při pohlavním dimorfismu, vývojová stadia, sezónní formy, kasty sociálního hmyzu).
Obr.
Ačkoli se
jednotlivá plemena psů od sebe morfologicky nápadně liší, přesto všechna náleží
k jedinému živočišnému druhu pes domácí (Canis
familiaris), který je navíc konspecifický (totožný) s vlkem obecným (Canis
lupus), alespoň podle biologického konceptu druhu. Naproti tomu někteří
morfologicky prakticky neodlišitelní živočichové mohou být příslušníky různých
druhů (tzv. kryptické druhy), neboť se geneticky navzájem významně odlišují a
představují samostatné evoluční linie
(Foto TJ, VeS, JS, TN).
Existence fenonů byla v minulosti a u neodborníků je i dnes důvodem k nesprávným
představám o existenci různých druhů tam, kde se o ně nejedná. Např. malí
jedinci kolčavy (Mustela nivalis)
byli pokládáni za samostatný druh kolčavka -
Mustela minuta. Jako samostatné druhy byly často popisovány barevné aberace,
vývojová stadia, mezidruhoví kříženci. Znám je např. případ specializovaného
kopulačního ramene samce hlavonožce argonauta pelagického, které po nálezu v
samici téhož druhu slavný přírodovědec G. Cuvier popsal jako parazitického
"červa" rodu Hectocotylus - po
odhalení omylu se nazývá hektokotylové rameno. Např. počátkem 20. století bylo
„známo“ na 19 tis. druhů ptáků, zatímco dnes je to necelých 10 tis. druhů (v
důsledku nikoli vymírání, ale revize tehdejších domnělých druhů). Dnes je ovšem
opět tendence k růstu počtu druhů a rodů, tentokrát na základě dokonalejších
poznatků a uplatňování fylogenetického pojetí (konceptu) druhu.
Základní a nejnižší taxonomickou jednotkou je biologický druh (species, zkratka sp.). Měl by představovat objektivně a reálně existující jednotku, zatímco vyšší taxonomické kategorie (čeledi, třídy, kmeny apod.) jsou víceméně umělou myšlenkovou konstrukcí, sloužící člověku k vyjádření příbuzenských vztahů mezi organismy, snazšímu pochopení a uspořádání nesmírně rozmanitého světa organismů. Definice druhu není ustálená a dochází zde ke konfliktu několika pojetí (konceptů) - morfologického (typologického), biologického, evolučního a fylogenetického. Morfologický koncept definuje druh na základě morfologických znaků, jde tedy o soubor podobných jedinců (morfospecies), který však může být jen součástí biologického druhu nebo naopak zahrnovat více podobných druhů (kryptické nebo podvojné druhy - angl. sibling species).
Obr. Tzv. kryptické druhy jsou morfologicky téměř shodné. Např. některé druhy ptáků prakticky nelze v terénu navzájem vizuálně odlišit. Při určování v ruce lze využít tzv. křídelní vzorec, tj. vzájemný poměr délky jednotlivých letek. Na obr. křídla budníčka menšího, budníčka lesního a budníčka většího (JK podle Hudce et al., 1983).
Dle
biologického konceptu definovaného
E. Mayrem a T. Dobzhanskym je druh (biospecies) souborem populací
tvořeným navzájem si geneticky podobnými jedinci obsazujícími určitou
ekologickou niku a areál, kteří se mezi sebou mohou plodně křížit a jsou v
přírodě reprodukčně a geneticky izolováni od jiných podobných skupin.
Evoluční koncept (G. G. Simpson)
říká, že jde o vývojovou linii populací předků a potomků, která si uchovává
identitu (diskrétnost) vůči ostatním liniím, má svou vlastní evoluční historii a
směřování. Oproti předchozímu konceptu zahrnuje i nepohlavně se množící
organismy a má časovou dimenzi.
Fylogenetický koncept zdůrazňuje, že se tato linie nevětví a jde o nejmenší
možnou skupinu, jejíž odlišnost od ostatních skupin lze ještě diagnostikovat.
Oproti předchozímu se tento koncept liší hlavně větším počtem takto definovaných
druhů a jejich zaručenou monofylií. Navzdory reprodukční bariéře tedy existují
mezidruhoví a dokonce mezirodoví
kříženci, ti však obvykle bývají neplodní. Mezidruhové křížení však může
poskytovat i plodné potomstvo a reprodukční bariéra tedy neznamená absolutní
nemožnost křížení. Pro správné rozhodnutí, zda daný fenon je druhem resp. zda se
jedná o dva samostatné druhy či pouhé subspecie, je nejdůležitější vyhodnocení
reprodukčních izolačních mechanismů, pečlivé vážení znaků dle jejich
klasifikační hodnoty a vyhodnocení variability. Spíše pro druhový statut hovoří
např. sympatrický výskyt (společně
na stejném území), odlišný hlas (u ptáků), nižší vitalita kříženců.
Nové taxony jsou popisovány na základě tzv.
typů (typových exemplářů), které se
pro potřeby pozdějšího ověření uchovávají ve sbírkách přístupných specialistům.
Některé živočišné druhy jsou známy podle jediného typu a v přírodě je od té doby
nikdo nepozoroval. V závislosti na technických kritériích rozlišujeme řadu
kategorií těchto typů (holotyp, lektotyp, neotyp, paratyp, paralektotyp,
syntyp). Poddruh, k němuž patřil jedinec, který se stal typem pro popis daného
druhu, dostává jméno shodné se jménem druhovým. Je to tzv.
nominotypický poddruh (latin. nomen
= jméno), který je vždy nejdříve popsaným poddruhem. Např.
Turdus merula merula – kos černý
evropský.
V současné době enormního nárůstu poznatků o
fylogenezi přestává v mnoha ohledech stávající klasické hierarchické třídění
živočichů vyhovovat a objevují se snahy je reformovat. Paradox dosavadní
klasifikace lze dokumentovat např. příkladem, že stávající třída ptáků je
objektivně pouhou podskupinou podtřídy resp. nadřádu Archosauria v rámci třídy
plazů. Jedním z neúspěšných pokusů o řešení byl návrh tzv.
fylokódu, který by vyjadřoval
fylogenetickou minulost druhů. Ve světle nových poznatků rovněž pozbývá smysl
dosavadní rigidní respektování systematických kategorií. Podle některých
systematiků by bylo lépe u kategorií vyšších než rod lépe používat pouze
neutrální termín „skupina“. Zatím však zmíněná pravidla platí a z pragmatických
a didaktických důvodů je vhodné trvat na tradiční klasifikaci. Zkoumání reálné
fylogenetické příbuznosti organismů a z toho vyplývající revize systému nejsou
jen čistě akademickou záležitostí, jak je to někdy nezasvěcenými interpretováno,
ale může to mít i pro veterináře
praktický význam, např. z hlediska předpokládané vnímavosti jednotlivých méně
běžně chovaných druhů zvířat k infekčním agens a z toho vyplývající potřeby
vakcinace apod. Názorný příklad nacházíme i v oblasti základního biologického
výzkumu, kde se celá desetiletí vědci domnívali, že výběrem dvou nejčastějších
modelových druhů - octomilky a hlístice
Caenorhabditis elegans mají reprezentativně podchyceny dva vzájemně
fylogeneticky vzdálené okruhy bezobratlých. Nedávno však vyšlo najevo, že ve
skutečnosti jde o blízce příbuzné druhy a na nich získané poznatky nemusí platit
pro řadu zbývajících kmenů bezobratlých.
Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.