ZOOGEOGRAFIE

Otázky související s rozšířením a šířením živočichů studuje zoogeografie. Základní zoogeografickou jednotkou je areál, tj. oblast rozšíření daného živočišného druhu. Velikost areálu závisí na ekologické valenci druhu a jeho vagilitě neboli schopnosti se šířit (viz kap. Živočichové a prostředí). Přisedle žijící živočichové využívají k šíření (disperzi) na nová území larvální stadia, která jsou roznášena mořskými proudy (koráli), ptáky (gemule hub, statoblasty mechovek) nebo rybami (glochidia mlžů). U okrajů areálu, kde jsou podmínky pro daný druh méně příznivé, bývá četnost jedinců nižší než v jeho centru. Areál některých druhů zaujímá téměř celý svět a takové druhy označujeme jako kosmopolitní (sova pálená, kalous pustovka, orlovec říční). V řadě případů má takové rozšíření antropogenní původ (antropochorie), zejména u synantropních druhů (potkan, myš domácí, vrabec domácí). Mnoho druhů a skupin bezobratlých má kosmopolitní rozšíření díky starobylému původu a velké vagilitě. Areály zaujímající části více kontinentů v severních a jižních oblastech lze označit jako cirkumpolární, v okolí rovníku jako cirkumtropické nebo pantropické. Naopak výskyt druhu pouze na určitém omezeném území (mikroareál) označujeme jako endemický a takové druhy nazýváme endemity. Subendemické jsou ty taxony, které mají výjimečný výskyt mimo hlavní oblast výskytu, např. damani jsou téměř endemity Afriky, ale okrajově zasahují i na jihozápad Asie. Starobylé druhy, jejichž dnešní malý areál je pozůstatkem někdejšího rozsáhlejšího rozšíření, označujeme jako relikty (paleoendemity). Areály se mohou zvětšovat (např. hrdlička zahradní), zmenšovat a fragmentovat (velké šelmy). Druhy nebo populace, které se v místě svého dnešního výskytu vyvinuly, označujeme jako autochtonní, druhy nepůvodní, pocházející odjinud, jako alochtonní.

Původně souvislé areály se mohou z různých příčin rozpadat na dvě nebo více částí a vznikají tak areály nesouvislé neboli disjunktivní. Izolované populace v oddělených částech takového areálu se mohou časem vyvinout v poddruhy nebo samostatné druhy. Příkladem disjunktivního areálu je např. rozšíření tapírovitých nebo velbloudovitých. K disjunktivním areálům v Evropě patří např. arkto-alpínský typ areálu se souvislým subareálem v biomu tundry a maloplošnými subareály v alpínském stupni pohoří ležících v mírném pásmu (např. zajíc bělák, bělokur horský). Dále je to boreo-montánní typ s podobnou analogií mezi faunou biomu tajgy a horských jehličnatých lesů (datlík tříprstý, ořešník kropenatý). Tyto disjunkce vznikly při oteplování po odeznění doby ledové, kdy příslušné druhy ustupovaly k severu, ale vhodné podmínky nalezly i ve vyšších nadmořských výškách (refugia). Takové druhy resp. jejich areály označujeme jako reliktní (relikt = zbytek, pozůstatek). Druhy, které přetrvaly z doby ledové, označujeme jako glaciální relikty.

Obr. Živočichové s arkto-alpínským rozšířením mají disjunktivní (nesouvislé) areály. Obývají souvislou část areálu v severské tundře a jako glaciální relikt přežívají na maloplošných územích v alpínském stupni respektive v horské tundře velehor mírného pásma. Tak je tomu např. u bělokurů (Lagopus spp.) z řádu hrabavých (Foto MJ/MHe).

Pevniny mají obecně větší druhovou rozmanitost než ostrovy, které však na druhé straně vykazují vyšší stupeň endemismu. Větší ostrovy a ty, které leží blíže k pevnině, mají bohatší faunu než ostrovy menší a izolovanější. Zmíněná biologická (druhová) rozmanitost neboli biodiverzita je dnes velmi frekventovaný pojem. Biodiverzita obecně narůstá směrem od pólů k rovníku. Oblasti, které hostí největší počet druhů dané skupiny, jsou často vývojovými centry těchto skupin, odkud docházelo k jejich šíření. Organizace Conservation International (CI) identifikovala původně 25 oblastí s největší biodiverzitou, tzv. "horká místa" biodiverzity (angl. biodiversity hotspots). Žije v nich většina ohrožených druhů (např. 80 % ohrožených ptáků), ovšem tato místa již přišla o téměř 90 % své původní rozlohy. Terestrických ekoregionů se dnes rozlišuje přes 800. Místem s vůbec největší biodiverzitou je rozhraní And a západní Amazonie. Nám nejbližší takové místo leží ve Středomoří. Je snaha  zaměřovat ochranářské úsilí právě na tato vybraná místa, kde hrozí největší škody. Např. 2/3 všech druhů savců žijí na území pouhých 14 států. Snižování biodiverzity vinou člověka je, objektivně vzato, vůbec největším současným problémem na naší planetě. Jedním z předpokladů k jeho řešení je intenzivní zoologický a botanický výzkum, který dnes proto nabývá zcela zásadní význam.

Biosféru dělíme na 1) mořský, 2) sladkovodní (limnický) a 3) pevninský (terestrický, z lat. terra = země) biocyklus. Terestrický a limnický biocyklus se shodně člení na zoogeografické oblasti (regio), popř. říše (regnum), podoblasti (subregio) a provincie. Mořský biocyklus je členěn odlišně. Limnický biocyklus zde nebude podrobněji probírán.

Mořský biocyklus zaujímá 70 % zemského povrchu (limnický pouze 0,3 %). Pro moře je typické zastoupení starobylých skupin živočichů, pomalý průběh změn a málo izolačních mechanismů. Průměrná hloubka světového oceánu je zhruba 3800 m. Největší produktivitou se vyznačují moře mírného pásu a moře polární. Tropická a zejména subtropická moře jsou chudá, až na korálové útesy a oblasti, kde u ostrovů nebo pobřeží vystupují z hlubin proudy bohaté živinami (angl. upwelling). Biocyklus se rozpadá na 3 biochory – (1) litorál, zahrnující příbojovou zónu, popř. i šelfová moře do hloubky 200 m, (2) pelagiál (otevřené moře) a konečně (3) dno mořských hlubin (batyál) včetně kontinentálního svahu. Litorál v širším smyslu se vyznačuje nejvyšší biodiverzitou. Pobřežní mělčiny se často označují jako neritická zóna a jsou velmi produktivní (rybolov). Typickými živočichy příbojové zóny jsou např. slávky, svijonožci, chroustnatky, přílipky, ostnokožci, žaludovci, ostrorepi, mořské vydry, mořští hadi, sirény aj. Pelagiál (epipelagiál) zahrnuje plankton a nekton; žijí zde jen 2 % mořských organismů. Plankton každou noc vystupuje z hlubin k hladině. Žijí zde salpy, ploutvenky, krill, křídlonožci, manty, sardinky, makrely, tuňáci, letouni, zlakové, mečouni aj. Mořské hlubiny se člení směrem od hladiny ke dnu na mezopelagiál, batypelagiál, abysopelagiál a hadopelagiál. Poslední 3 zóny mají pro život značně nepříznivé podmínky. Panuje zde tma, obrovský tlak, chlad a nedostatek potravy. Proto zdejší živočichové obvykle velmi pomalu rostou a jsou dlouhověcí. Biodiverzita je nízká; kromě predátorů zde žijí zejména živočichové konzumující odumřelé organismy klesající od hladiny ("mořský sníh"). Na 90 % zde žijících živočichů používá bioluminiscenci, často pocházející ze symbiotických bakterií. Žijí zde např. ostnokožci (zejm. sumýši), kroužkovci, hlavonožci, korýši, riftie, sliznatky, chiméry, někteří žraloci, ďasi.

Obr. Korálový útes. Koráli tvoří s dalšími druhy živočichů nesmírně pestré společenstvo s neobyčejně vysokou biodiverzitou, obdobné tropickým pralesům na souši. Korálové útesy tak představují oázy kypící životem v jinak na život chudých tropických mořích. Druhově nejbohatší útesová společenstva jsou v Indopacifiku, zejména na východě Indonésie (Foto LJ).

Z výše uvedených kategorií pevninského biocyklu (říše, oblast aj.) jsou nejčastěji používanou kategorií zoogeografické oblasti. Ty jsou shodné s oblastmi limnického biocyklu a dnes je snaha je sloučit s oblastmi fytogeografickými. Různí autoři tyto oblasti uvádějí odlišně, což je pochopitelné, neboť jako u každého třídění se jedná o umělé konstrukce určené k snazšímu pochopení  složité skutečnosti. Mezi jednotlivými oblastmi většinou existují bariéry (moře, pouště, velehory), někdy však dochází k prolínání v přechodných zónách. Je též třeba mít na mysli, že během dlouhého vývoje recentních druhů dnešní bariéry mnohdy neexistovaly.

Obr. Mapa zoogeografických oblastí.

Palearktická oblast (podoblast) zaujímá Evropu včetně Islandu, většinu Asie a sever Afriky včetně Kanárských ostrovů, Azor a Madeiry (tzv. Makaronésie), tj. téměř 40 % souše. Název je z řec. palaeos = starý, arctos = medvěd; odtud Arctis, Arktida, Palaeoarctis = sever Starého světa. Evropa je ovšem kontinentem spíše v kulturním smyslu, ve skutečnosti je pouze západní částí Eurasie. Palearktická oblast je od afrotropické oblasti oddělena Saharou a pouštěmi Arabského poloostrova, od Ameriky Beringovou úžinou, na západě Atlantským oceánem a od orientální oblasti Himálajem. Oddělení v oblasti východní Číny (hranice prochází podél obratníku Raka) není úplné a dochází zde k mísení faun obou oblastí. Severozápad Afriky se označuje jako Maghreb, oblast Kanárských a okolních ostrovů jako Makaronésie. Středomoří (Středozemí, mediterán) bylo významným refugiem v dobách ledových, centrem vzniku mnoha druhů a někdy je bráno jako samostatná oblast (podoblast). Dnešní fauna Palearktidy byla ovlivněna především opakovaným pleistocénním zaledněním. Třetihorní formy zde prakticky vymizely a fauna má čtvrtohorní charakter. V důsledku toho je biodiverzita této oblasti velmi nízká. Vzhledem k výměně druhů se sousedními oblastmi má velmi nízký stupeň endemismu. K (sub)endemickým skupinám savců patří např. slepcovití a tarbíkovití. Řada taxonů je společná s nearktickou, méně s orientální a afrotropickou oblastí. Naše republika leží v eurosibiřské podoblasti a v provincii listnatých opadavých lesů.

Nearktická oblast (podoblast) zahrnuje Severní Ameriku včetně Grónska, tj. asi 15 % souše. Název v překladu znamená severní část Nového světa. Od neotropické oblasti je oddělena polopouštěmi a horami Mexika a průlivem mezi Floridou a Kubou. Tato oblast má minulost i faunu velmi podobnou Palearktidě (zalednění), neboť v uplynulých geologických obdobích docházelo ke spojení obou kontinentů a migraci živočichů mezi nimi. Podstatný byl zejména průnik řady druhů z Palearktidy v pleistocénu v oblasti dnešní Beringovy úžiny (vlk, los, sob, rosomák, člověk). Spojení s Asií bylo přerušeno po skončení poslední doby ledové, kdy po oteplení roztály ledovce, stoupla hladina oceánů a pevninský most byl zaplaven mořem. V dávnější minulosti však existovalo i spojení v místě dnešního Atlantiku. V Americe kdysi žily taxony, které zde již neexistují, jako např. gepard, velbloudi, chobotnatci a koňovití, kteří se zde i vyvinuli. Fauna obou oblastí má mnoho společných prvků, zejména v severní cirkumpolární části (společný výskyt losa, soba, medvěda hnědého, vlka, lišky obecné a polární, káně rousné, sovice sněžní aj.). Ještě více taxonů je společných s neotropickou oblastí. Počet endemických taxonů je poněkud vyšší než v předešlé oblasti (subendemičtí krocani, ze savců např. vidlorohovití) a biodiverzita je obdobná.

Vzhledem k zmíněné podobnosti jsou obě oblasti spojovány do holarktické říše resp. oblasti (řec. holos = celý). Ta má pochopitelně již větší počet endemických taxonů; z ptáků jsou to např. potáplicovití, alkovití, ze savců bobrovití, myšivkovití, rejskovití. Severský typ rozšíření se označuje též jako boreální.

Neotropická oblast (Neotropis) zahrnuje Jižní Ameriku včetně Galapág a Střední Ameriku s ostrovy v Karibském moři až po Tehuantepeckou šíji v Mexiku včetně pobřežního pásma na sever po obratník Raka (15 % souše). Název v překladu znamená tropy Nového světa. Jižní Amerika byla součástí jižního prakontinentu Gondwany a má proto některé skupiny shodné s Austrálií a Afrikou, které byly rovněž částí tohoto celku (vačnatci, dikobrazočelistní). Po oddělení od Gondwany až po vynoření Panamské šíje před 3 miliony let byla Jižní Amerika po desítky milionů let zcela izolovaným ostrovním kontinentem, a proto její fauna vyniká vysokým stupněm endemismu. Nejvíce společných taxonů sdílí s nearktickou oblastí, neboť po propojení se Severní Amerikou došlo k invazi řady skupin ze severu, např. šelem, které zde předtím vůbec nežily, dále jelenovitých aj. Proti této hlavní imigrační vlně však některé druhy dokázaly proniknout i opačným směrem do Severní Ameriky (vačice viržinská, urzon kanadský, pásovec devítipásý, z ptáků např. kolibříci). Pro řadu taxonů (např. ptáky) má Neotropis ze všech zoogeografických oblastí nejvyšší biodiverzitu (megadiverzita). Z endemitů lze jmenovat řád chudozubých, ploskonosé opice, vačice, mnoho čeledí hlodavců.

Afrotropická neboli etiopská oblast (18 % souše) zaujímá subsaharskou Afriku a patří k ní i jih Arabského poloostrova. Endemickými taxony jsou např. hadilov písař, hroši, žirafy, zebry, hrabáči, zlatokrti, šimpanzi, gorila. Madagaskar hostí unikátní faunu s jedním z nejvyšších stupňů endemismu vůbec (lemuři, bodlíni aj.). Kromě vztahů k Africe je zde patrný i vliv někdejšího spojení s Indií, proto je někdy vydělován jako samostatná malgašská oblast či podoblast. 

Fauna afrotropické oblasti vykazuje značnou podobnost s orientální oblastí, s níž bývá proto spojována do paleotropické říše (oblasti), jejíž fauna odpovídá stavu v mladších třetihorách. Společné taxony jsou např. levhart, lev, luskouni, poloopice, úzkonosé opice, kančilovití, turovití, nosorožci, sloni aj. Např. velké kočky a antilopy přešly do Afriky z Asie, zatímco sloni pocházejí z Afriky. Oblast se vyznačuje největším zastoupením velkých druhů savců (megafauna), které jinde člověk vyhubil.

Orientální (z lat. oriens = východ) neboli indomalajská oblast (6 % souše) zaujímá jižní a jihovýchodní část Asie včetně Filipín. Od Palearktidy je oddělena Himálajem a pouští Thár v západní Indii. K endemickým taxonům patří např. letuchy, tany, giboni, orangutan. Biodiverzita i stupeň endemismu jsou o něco nižší než v afrotropické oblasti. Z Palearktidy sem pronikl např. tygr, jeleni a medvědi. Existují však i společné taxony např. s Neotropis (tapíři). Na jihovýchodě tato oblast navazuje na australskou oblast. Přechodnou zónu tvoří Wallacea, kde se obě fauny prolínají a která se řadí již k australské oblasti. Dělicí čára, tzv. Wallaceova linie, prochází mezi ostrovy Borneo a Celebes (Sulawesi) a dále mezi ostrovy Bali a Lombok (Malé Sundy). Ostrovy na západ od této linie (sundská podoblast Indomalajsie) byly v pleistocénu součástí pevniny přestavující prodloužení dnešní Zadní Indie a Malajského poloostrova. Po roztátí ledovců koncem poslední doby ledové stoupla hladina oceánů a vznikly dnešní ostrovy oddělené mělkým šelfovým mořem. Z nich má nejvyšší stupeň endemismu Borneo.

Australasijská neboli australská (z lat. australis = jižní) oblast (6,6 % souše) kromě Austrálie včetně Tasmánie zaujímá Novou Guineu s přilehlými ostrovy, ostrovy východně od Wallaceovy linie a Nový Zéland. Má velmi starobylou, vysoce endemickou faunu gondwanského původu třetihorního charakteru díky 40-50 milionům let izolace. Centrem biodiverzity je Nová Guinea. Endemickými taxony jsou např. ptakořitní, klokani, kasuáři, emu, kakaduové aj. Typickými savci jsou vačnatci sdílení s Amerikou. V Austrálii žijí i desítky druhů hlodavců a letounů, kteří invadovali kontinent ze severu a rovněž mořští savci (ploutvonožci, dugong). Mnoho druhů sem bylo zavlečeno člověkem. Nový Zéland má zřejmě nejstarobylejší faunu na světě s vysokým stupněm endemismu a malým počtem druhů. Nežijí zde žádné původní druhy savců kromě 2 druhů letounů ani žádní hadi. Typickými endemickými taxony jsou haterie, kiviové, kakapo, kea, vyhubení ptáci moa.

Antarktická oblast je druhově nejchudší, typickými taxony jsou např. tučňáci, trubkonosí a ploutvonožci. Oceánická (pacifická) oblast je tvořena ostrovy, které byly osídleny invazními druhy různé provenience. Na jednotlivých ostrovech se vyskytují četné endemické formy (např. Havajské ostrovy), z nichž mnoho bylo vyhubeno, často za přispění člověkem zavlečených druhů. Žijí zde např. kaloni, mnoho druhů holubů, chřástalů, šatovníci aj.

Provincie, označované dnes mnohem častěji jako biomy, jsou soubory podobných ekosystémů rozšířené ve velkých oblastech souše, utvářené klimatem a charakteristické svou vegetací a následně složením fauny. Směrem od pólu k rovníku rozlišujeme následující biomy: tundra, tajga, opadavý listnatý les, stepi, savany, pouště, tropický deštný les. Někdy jsou za samostatný biom považovány i polární pustiny, subtropické vždyzelené lesy, případně opadavé a poloopadavé tropické lesy. Následující údaje jsou důležité z hlediska chovu např. terarijních zvířat, kterým je nutno v zajetí vytvořit podmínky odpovídající jejich přirozenému prostředí včetně teploty, vlhkosti, délky světelného dne aj.

Obr. Rozšíření biomů (tundra, tajga, listnatý a smíšený les, step, tvrdolisté vždyzelené křoviny, polopoušť a poušť) v Evropě (A – v prehistorické době, B – v současnosti). Je patrná fragmentace a téměř úplná likvidace většiny původních biomů s výjimkou nejsevernějších oblastí. Podle Okarmy (1995).

Tundra se vyskytuje převážně v Arktidě. Je beze stromů, panuje zde krutá dlouhá zima (-40°C) střídaná krátkou intenzivní letní vegetační sezónou v době permanentního denního světla. Srážky jsou nízké, ale protože věčně zmrzlá půda (permafrost) znemožňuje vsak, vznikají táním sněhu bažiny. V nich se líhnou  kvanta komárů. Je zde nízká biodiverzita, nežijí zde plazi ani obojživelníci. Mnoho druhů ptáků sem na jaře přilétá hnízdit, z tajgy sem migrují stáda sobů. Typickými zvířaty tundry jsou liška polární, pižmoň, lumíci, sob, sovice sněžní, bernešky a jiné husy, bahňáci. Na rozhraní tundry a tajgy leží přechodná oblast lesotundry. I ve střední Evropě se ve vysokých horách setkáme s alpínskou tundrou.

Obr. Severská tundra je bezlesá, často silně zamokřená a půda je zde věčně zmrzlá (tzv. permafrost) (Foto PP).

V tajze (severský neboli boreální jehličnatý les) jsou jen o málo mírnější zimy a nedostatek vody, která je vázána až 9 měsíců v roce ve formě sněhu. Je zde pomalá dekompozice, chudé kyselé půdy, časté požáry, nízká biodiverzita i nízká populační hustota. Podrost tvoří mechy a brusnice. Typickými obyvateli tajgy jsou např. tetřev, los, sobol, rosomák, křivky, sýc rousný nebo datlík tříprstý.

Obr. Boreální (severský) jehličnatý les je známější pod ruským názvem tajga. Na rozdíl od většiny ostatních biomů silně zdevastovaných člověkem dosud zaujímá velké plochy nejen na Sibiři, ale i v Severní Americe a na severu Evropy (Foto ZL).

Obr. Pro faunu tajgy je typická malá druhová diverzita a nízké populační hustoty živočichů (Foto ZL).

Biom opadavých listnatých a smíšených lesů mírného pásma se vyznačuje teplejším a vlhčím klimatem a existencí dobře vyjádřených 4 ročních období. Žije zde např. srnec obecný, prase divoké, zubr, liška obecná, jezevec lesní, plši, veverky, ježci. Na rozhraní s biomem stepi leží lesostep.

Obr. Naše republika spadá do biomu opadavých listnatých a smíšených lesů mírného pásma. Lesní vegetační bukový stupeň zaujímá nižší horské polohy (500 – 1200 m n. m.). Typickými živočichy bučin jsou např. mlok skvrnitý, holub doupňák, strakapoud bělohřbetý nebo lejsek bělokrký. Foto Zuzana Literáková.

Stepi jsou travnaté pláně mírného pásma. Nedostatek srážek (250-650 mm) zde brání růstu lesů. Typickými živočichy jsou např. sysli, svišti, psoun, křečci, skřivani, sajga, bizon, vidloroh, mara, pásovci, nandu, lama guanako aj. Jihoamerické stepi se označují jako pampa, severoamerické jako prérie, jihoafrické jako veld. Některé původně stepní druhy se adaptovaly k životu v polích (kulturní stepi).

Obr. Severoamerické stepi nazýváme prérie. Do 19. stol. je obývala početná stáda bizonů. Foto MJ/Mhe

Obr. Jihoamerická step se nazývá pampa (Foto OS).

Pouště a polopouště se vyskytují hlavně podél obratníků; jsou charakterizovány srážkami do 250 mm. Ač v obecné představě jsou pouště spojovány s písečnými dunami, častější jsou hlinité a kamenité pouště. Běžná je vegetace včetně keřů, sukulentů a často i rozptýlených nižších stromů, a to i mimo oázy a koryta občasných toků (vádí). Rozdíl mezi pouští a polopouští je neurčitý. Typické jsou velké teplotní výkyvy mezi horkým dnem a chladnou nocí (rozdíl i 50°C). Mohou být noční a zimní mrazy, a to nejen v pouštích ležících severněji nebo ve velké nadmořské výšce. Většina živočichů aktivuje až po setmění. Mnozí ptáci putují za občasnými dešti, po nichž je dostatek potravy; po deštích vylézají a množí se žáby. Dominují zde členovci, plazi, ptáci a hlodavci (solifugy, moloch, korovec jedovatý, stepokuři, tarbíci, pískomilové, ale i velbloudi, fenek nebo vakokrt). Pouštěmi nebo stepí jsou v jistém smyslu i vysokohorské pustiny ve srážkovém stínu (Tibet, Pamír, bolivijské Altiplano).

Obr. Zdaleka ne všechny pouště jsou tvořeny písečnými dunami jako tato v Údolí smrti v Kalifornii (Foto MJ/MHe).

Obr.Většina pouštních živočichů aktivuje v noci, jak vidíme ráno ze stop zanechaných v písku (Foto MJ/MHe).

Savany představují travnaté oblasti tropů s roztroušenými stromy nebo keři. Je zde vyjádřeno období dešťů a období sucha, kdy dochází k častým požárům. Na afrických savanách žijí nejpočetnější společenstva velkých savců na Zemi. Obyvateli savan jsou např. mravenečník velký, pes hřivnatý, nandu, nosorožci, sloni, buvoli, žirafy, antilopy, zebry, lev, gepard, dropi aj. Některé savany jsou sezónně zaplavovány, např. africká vnitřní delta Okavango, terai v Indii a Nepálu, NP Kakadu v severní Austrálii, llanos v povodí Orinoka nebo brazilský Pantanal (největší mokřad světa).

Obr. Africká savana. Savany jsou travnaté pláně s rozptýlenými keři nebo stromy v tropických oblastech se zřetelně vyjádřeným obdobím sucha. Na jejich vzniku a udržování se podílí požáry (Foto LP).

Obr. Biom savan si většinou spojujeme s Afrikou, ale nemalé rozlohy zaujímá i v Jižní Americe. Na obr. je brazilské cerrado, obývané mj. mravenečníkem velkým, pásovci, psem hřivnatým, nandu aj (Foto Ivan Literák).

Tropický deštný (vždyzelený) les roste v místech, kde jsou celoroční vydatné srážky (přes 2 tis. mm ročně), je zde konstantní teplota (20-35°C) a vysoká relativní vlhkost. V odborné terminologii je snaha vyhýbat se termínu "prales". Je zde silně vyjádřena patrovitost, přičemž nejvíce živočichů žije v korunovém patru (do značné míry neprozkoumaném). K zemi pronikají jen 2 % slunečního záření; nerostou zde trávy. Lijáky se dostavují téměř denně, obvykle ve večerních hodinách. Při velkém počtu druhů jsou jejich populační hustoty nízké; velkých živočichů je málo. Mnoho druhů je adaptováno k arborikolnímu způsobu života (včetně plazů a obojživelníků). Pasivně létající formy jsou hojné zejména v orientální oblasti. Typickými živočichy jsou např. lidoopi, kosmani, tukani, rajky, harpyje, lenochodi, okapi nebo kasuáři. Je zde největší biodiverzita, nejvyšší produkce biomasy, nejkomplikovanější předivo ekologických vztahů, nejrychlejší dekompozice a recyklace živin. Ty jsou vázány ve vegetaci, tenká vrstva půdy jich obsahuje minimum, a proto je neúrodná resp. se při snaze o zemědělské využití velmi brzy vyčerpá. Tyto "plíce planety" jsou dnes nesmyslně likvidovány člověkem, přitom vykácený nebo vypálený deštný les již nelze obnovit umělou výsadbou. V rovníkových oblastech celoročně trvá den i noc stejně, tj. 12 hod., podobně jako u nás při rovnodennosti.

Obr. Biom tropických deštných lesů („pralesů“) se vyznačuje největší biodiverzitou, ale je současně nejvíce ohrožen expanzí člověka (Foto OS, Kostarika).

Tvrdolisté (vždyzelené) subtropické lesy a křoviny jsou značně heterogenní a zahrnují např. středomořskou macchii, lesy v Makaronésii, kalifornský chaparral, jihoafrický fynbos aj. Mají ostrůvkovité rozšíření a byly značně narušeny člověkem (zejména v mediteránu). Žijí zde např. lišaj oleandrový, králík divoký, řada gekonů, ještěrek, želv r. Testudo nebo pěnic.

Obr. Jen někdy jsou mezi biomy uváděny tvrdolisté vždyzelené subtropické lesy a křoviny, zaujímající poměrně malou část zemského povrchu. Patří sem i jihoafrický fynbos, typický pro kapskou fytogeografickou oblast (Foto Vojtěch Mrlík).

Uvedené členění je ovšem značným zjednodušením s mnoha nepřesnostmi a výjimkami. Např. ne všechny tropické lesy jsou deštné a ne každý deštný les je tropický – existují i deštné lesy (často jehličnaté) mírného pásma neboli temperátní (např. na severozápadě Severní Ameriky, v Chile, Austrálii, na Novém Zélandě). Žije zde např. kivi nebo jelínek pudu. Jehličnaté lesy rostou i v horách mírného pásma a tropů, např. v Mexiku. V sušších oblastech tropů a subtropů rostou poloopadavé a opadavé lesy, kde stromy ztrácejí listí v období sucha (Indie, Afrika, Madagaskar, Malé Sundy, Galapágy, Neotropis aj). Žijí zde např. někteří lemuři, leguáni, páv, jelen axis, hulman posvátný, varan komodský. Mangrovové lesy jsou obojživelné porosty na mořském pobřeží (hlavně tropickém), kde se stromy musí vyrovnat se zasolením a dvojím přílivem a odlivem během dne. Ve spleti kořenů mangrovů (kořenovníků) nachází úkryt rybí plůdek, takže mangrovy slouží jako jakási "školka" nutná pro reprodukci mnoha druhů ryb. Typickým živočichem je zde např. ryba lezec obojživelný, krabi, ryby stříkouni, na Borneu bizarní opice kahau nosatý. Dnes je jich polovina zničena následkem budování krevetích farem.

Obr. Mangrovy (Foto OS, TN, Vietnam).

Podél řek rostou tzv. galeriové lesy, specifickou vegetaci mají mokřady a jezera (např. papyrus v Africe). Vegetace se pochopitelně mění s nadmořskou výškou (zonalita,vegetační stupně), takže i v tropech klima v horách odpovídá subtropům nebo mírnému pásmu. Tropické lesy tak přecházejí v horské (montánní) lesy, kam patří i tzv. mlžné lesy s chladným deštivým klimatem a množstvím epifytů (orchideje, bromélie, kapradiny, mechy, lišejníky) porůstajících stromy, které jsou nižšího vzrůstu. Žije zde např. gorila horská, v Neotropis medvěd brýlatý a nejkrásnější pták Nového světa kvesal chocholatý z řádu trogonů. Obdobou naší kosodřeviny při horní hranici lesa jsou porosty rododendronů nebo vřesovcovitých rostlin. Nad horní hranicí lesa (ta je mnohem výše než v mírném pásu) je obdoba tundry, v Neotropis zvaná páramo nebo v sušších oblastech puna. Vegetace je zde adaptována na extrémní kolísání teploty během 24 hodin (v noci mráz, ve dne horko) a intenzivní UV záření. Žije zde např. kondor andský nebo vikuňa.

V souvislosti s Afrikou nebo Austrálií se někdy používá neodborný a zavádějící výraz buš. I když angl. bush může znamenat křoví, Australané tímto termínem označují jakoukoli přírodní vegetaci od pouště až po deštný prales. Ve vnitrozemí Austrálie se kromě pouští (některé výskytem stromů připomínají savanu) a stepí vyskytují rozsáhlé porosty nízkých akácií (tzv. mulga) nebo zakrslých eukalyptů (tzv. malee). Žijí zde např. papoušek mnohobarvý (mulga) nebo tabon holubí (malee). Australské lesy (jiné než deštné) se dělí na eukalyptové (sklerofylní, tvrdolisté) lesy vlhkého nebo suchého typu (angl. forest). Mimoto se rozlišují světlé resp. řídké lesy (angl. woodland) s menším zápojem korun a bohatším podrostem díky většímu průniku světla. V prvém typu (husté a vlhké) se vyskytuje např. vombat obecný, ve druhém typu (světlé) žije v tropickém pásmu agama límcová. Toto dělení lesů na dva základní typy platí i jinde, takže např. valná část afrických "savan" jsou ve skutečnosti světlé tropické suché opadavé lesy (woodland). Naopak oblasti zeměpisně označované jako pouště mohou být ve skutečnosti savanou (např. africká Kalahari). Valná část USA západně od pásu prérií, ale i sever Mexika, má vysokou nadmořskou výšku a málo srážek. Převládající vegetací kromě křovinatých polopouští a stepí tak jsou horské jehličnaté, jen místy dubové lesy. Žije zde např. ovce tlustorohá, chřestýš zelený, některé druhy syslů, veverek, svišťů a sojek. Jehličnatý les roste i na jihovýchodě USA.

Celosvětově biodiverzita klesá od rovníku k pólům a z nížin do hor; největší biodiverzitou se vyznačuje tropický deštný les, nejnižší tundra. Mapy rozšíření biomů vycházejí z „původního“ stavu; ve skutečnosti jsou dnes biomy silně narušeny člověkem. Dosud relativně málo je zasažena tundra, tajga, případně některé pouště; prakticky úplně byl zničen stepní biom (je zde úrodná půda), silně byl narušen biom listnatých lesů. Lze očekávat, že s globálním oteplením začne člověk více devastovat i biom tundry. Pouště se dnes sice vinou činnosti člověka šíří (dezertifikace), ale zpravidla ve značně degradované podobě. Obecně jsou díky nepřístupnosti zpravidla méně narušeny hory než nížiny, ale v tropech jsou hory často naopak hustě osídleny a zemědělsky využívány. Největší, ale stále se zmenšující zbytky tropického deštného lesa zůstávají v Amazonii, v rovníkové Africe a na Nové Guineji, naproti tomu v jihovýchodní Asii došlo k drastické redukci. Proto se někdy hovoří o tzv. antropogenní zoogeografii; jejím nástrojem je např. síťové mapování rozšíření živočichů, které umožňuje registrovat i krátkodobé změny areálů. Toto mapování např. u ptáků a savců probíhá i v ČR. Jeho výsledkem jsou atlasy hnízdního rozšíření aj.

Fauna ČR byla zásadně ovlivněna pleistocénním zaledněním. V té době nacházeli živočichové obývající Palearktidu útočiště v glaciálních refugiích ve Středomoří, v Malé Asii, mezi Černým a Kaspickým mořem, ve Střední a východní Asii. Po ústupu doby ledové se tyto druhy vracely na naše území. Např. vrána černá a ježek západní mají původ v atlanto-mediteránním refugiu v jihozápadní Evropě, vrána šedá a ježek východní v ponto-mediteránním refugiu na jihovýchodě. S teplejším a sušším klimatem období tzv. boreálu (před 9700-7750 lety) k nám z jihovýchodu pronikaly teplomilné stepní druhy (křeček, tchoř světlý, sysel) a ve vlhčím období atlantiku (před 7750-4500 lety) se zde udržovaly částečně díky podpoře člověka, který mýtil lesy. I v nedávné minulosti a v současné době dochází k šíření i mizení různých druhů, což má přirozené i antropogenní příčiny.

Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.